Lucian - 2. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Pravidelná rodinná návštěva kostela. Rozhodně nic, co by si Lucian užíval. A díky matčině „nátlaku“ následované zpovědí. Jako by tušila, že pro Luciana má dojít k osudovému setkání… Sinnel

Kostel byla vždycky zasraná věc.

Lucian chápal, že pro jeho matku a otce bylo důležité držet se náboženství, dokonce je za to i respektoval, ale rozhodně to neznamenalo, že by to měl extra rád. Nedělní mše byla vždy událost na čtyři hodiny – minimálně – protože shromáždění v jejich kostele bylo obrovské. Zdálo se, že nikdy nekončí.

Hlavní důvod, proč Lucian tu událost nesnášel, bylo to, že se tam cítil jako mrňavý brouček pod mikroskopem. Rodina Marcello navštěvovala tento kostel už od dob Antonyho pradědečka, který sem zavítal poté, co někdy v devadesátých letech předminulého století vystoupil z lodě, na které připlul ze Sicílie. Jeho rodina byla pro kostel velkými dárci, nemluvě o tom, že financovali i mnoho charitativních organizací.

Koneckonců, měli obrovské množství peněz, zatímco ostatní lidi jich měli tak zatraceně málo. Kostel zřejmě nedal na kecy o nečistém původu peněz, když mu jimi plnili kapsy.

Kongregace to samozřejmě věděla. Nebo to tak aspoň vypadalo.

Pravděpodobně tomu napomáhal i fakt, že bez jakýchkoli otázek či upozornění byla přední lavice vyhrazena pouze pro Antonyho rodinu. Nikdo nikdy jejich místa nezabral. Když přijeli do kostela, už byl téměř plný. Museli projít kolem spousty řad lidí, kteří si nedokázali pomoc, aby na ně nezírali a nešeptali si o nich, když tudy procházeli.

Byli všeobecně známými tvářemi. Všichni synové Marcello byli dětmi štěstěny. Spolu se svým jménem byli obklopeni auru nebezpečí smíšenou s obrovskou dávkou šarmu a charisma. Nebylo to jen tím, že v sobě nesli tíhu organizovaného zločinu a dědictví Cosa Nostry. Výborně vypadali, na tváři měli koketní úšklebek jako samo peklo. To vše doplňovalo pěkné auto. Prostě doslova pohledná banda – vysocí a v kondici. Vždy v obleku na míru, které stál víc, než většina lidí přítomných v kostele dokázala vydělat za celý měsíc.

Společenské časopisy všechny tři označovaly jako ty nejvybíravější New Yorské staré mládence. Jen zřídkakdy byli vyfoceni s nějakou ženou, se kterou by si vyšli. Byla to však jejich vlastní volba. Přece jen bylo jednodušší nechat veřejnost spekulovat o jejich soukromých životech, než jim dát plnou show. Navíc, žádná z žen, se kterou se kdokoli z nich objevil na veřejnosti, nemohla být považována za nic jiného, než přesně byla.

Jako jednorázovka. Na něco rychlého a špinavého. Prostě jen na dobrou zábavu.

Rozhodně to nebyly ženy, které by přivedli domů, aby je představili Antonymu nebo Cecelii. A když je nechtěli přivést domů, aby je představili, velice dobře věděli, že ani jejich matka, ani otec, nechtěli číst v bulvárních časopisech nic o tom, co jejich synové mohou nebo nemohou mít s danými ženami společného. Byla to záležitost úcty vůči nim.

Další pravidlo z řady ostatních.

Zatraceně jednoduché.

Lucian se opřel v lavici a frustrovaně si povzdechl. Rodina v první lavici seděla každou neděli, přesně ve stejném pořadí. Po Antonyho levici vždy seděla jeho manželka, po jeho pravici Dante. Vedle něj pak Lucian a jako poslední Gio. V podstatě to odpovídalo i rodinné hierarchii.

Nezáleželo na tom, že Antony byl Don – boss zločinecké rodiny Marcello. Bossem jejich rodiny byla Cecelia. Hierarchie v žádném případě nechtěla potlačit ničí význam, ale tady se naprosto jasně ukazovalo, kdo byl kdo.

Cecelia byla manželka a matka. Ta nejdůležitější osoba pro všechny Marcellovy muže.

Antony si ji vybral za partnerku jako sobě rovnou. Dante, jak v obchodech mafie, tak v soukromých záležitostech, byl otcova pravá ruka – rodinný underboss. Lucian, capo a pak na konci jeho bratr Gio, také capo, který měl svůj vlastní gang na západní straně. Nebylo divu, že nejmladší syn nemohl dostat větší odpovědnost, ale dělal, to co dělal a to dělal dobře. Jeho mládí mu poskytlo výhodu ve schopnosti vytvořit si vztah k mladším členům jeho gangu. Respektovali ho zatraceně mnohem víc, než mnohé starší chlapy.

Všichni věděli, že až se Antony konečně rozhodne předat svoje místo, jeho titul bosse by mohl přejít pouze na Danteho. Na druhé straně, Lucian jako druhý v pořadí, by se stal jeho underbossem. Giův osud zatím stále ještě nebyl určený, ale byla to jeho vlastní volba. Vždycky to tak bylo, už od dob, kdy všichni tři byli ještě dětmi.

Nicméně dnes v kostele seděli jinak.

Lucian seděl vedle matky, zatímco Gio seděl na místě vedle svého otce, kde byl obvykle zvyklý sedávat Dante. Dante, zdánlivě nevzrušený tou změnou v uspořádání, seděl na konci a věnoval knězi jen minimum pozornosti.

Nebyla to jen změna rozmístění, díky které byl Lucian na hraně s trpělivostí. Na místě, kde seděl, se nemohl zatoulat myšlenkami do dálky. Byl si jistý, že mnoho lidí v kongregaci zajímalo, proč došlo k náhlé změně. Víc než deset let všichni v rodině seděli ve stejném pořadí. Jemu to bylo jedno. Ve skutečnosti na místě dvě sedadla od své matky, tak jak byl zvyklý sedávat, mohl Lucian aspoň zírat na složité obrazy, které pokrývaly zdi nebo sledovat vysoký klenutý strop. Tam se mohl ztratit jinam a nemusel poslouchat neustálé řečnění kněze, který se při svém kázání velice rád opakoval.

Ale teď ne. Tím, že seděl vedle své matky, byla Lucianova pozornost velice pečlivě monitorována. A to ho dohánělo k šílenství.

Jemný dotek matčiny ruky na jeho koleni vytrhl Luciana z jeho myšlenek. Podařilo se mu posbírat zatoulané myšlenky právě včas na to, aby uslyšel, jak otec Peter žádá přítomné, aby se postavili a připojili se k němu v závěrečné modlitbě. Lucian se postavil a připojil svou vlastní tichou modlitbu jako poděkování za to, že už se to dlouhé ráno chýlí ke konci.

Sakra, byl hladový jako samo peklo.

Modlitbu, která mu byla důvěrně známá, tiše a jistě odříkal. Pak dvěma prsty na prsou udělal znamení kříže a zopakoval po knězi: „Amen.“

Bohužel, jakmile se Lucian otočil k odchodu jako všichni ostatní, Cecelia mu zastoupila cestu. Svým vlastním mateřským způsobem mu položila ruku na paži. „Posaď se, drahý,“ zamumlala jeho matka jemně.

Lucian se zamračeně ohlédl přes rameno a sledoval, jak jeho bratři spolu s otcem míří spolu se zbytkem kongregace ven. Dokonce se ani neohlédli po zbylých dvou členech jejich rodiny, kteří zůstali pozadu. Neobtěžoval se začít hádat. Stejně by to nemělo žádný smysl, protože když Cecelia Marcello něco chtěla, dostala to. Lucian se znovu posadil do lavice.

Vypadala tak, jako každé nedělní ráno. Vlasy měla sepnuté dozadu v bezvadném drdolu. Ani jediný pramínek čokoládově zbarvených vlasů nevyčníval. Cecelia se příliš nelíčila, ani to nepotřebovala. Ale růž měla vždy dokonale nanesenou. Na sobě dnes měla tmavé šaty barvy námořnické modři. Vypadaly velice jednoduše, ale i tak velmi vhodně a elegantně. A Lucian věděl, že mohly klidně stát přes pět tisíc dolarů.

Cecelia byla zajímavou ženou. A v mnoha ohledech byla záhadou. Lidé ji často posuzovali jen podle jejího vzhledu. Její krásy a lehkého úsměvu. Vyzařovala z ní vstřícnost a skutečná dobrosrdečnost, kterou i měla.

Lucian věděl, že ten, kdo se tím nechal zmást, byl pitomec.

Nebyla jen matkou a ženou v domácnosti, jak mnozí předpokládali. Stejně snadno, jako dokázala upéct koláč, by klidně dokázala, pokud by to bylo potřeba, podříznout mužské hrdlo, ani by přitom nezaváhala. Cecelia byla jednou z nejsilnějších a nejděsivějších žen, kterou měl kdy Lucian tu čest potkat. Vyrostla v domě, který měl ještě přísnější pravidla, než si kdy Lucian dovedl představit. Byla dcerou předchozího bosse Cosa Nostry. Toho samého bosse, kterého Antony později zabil za vraždu svého nejlepšího přítele.

Jo, znamenalo to přesně to, jak to znělo. Žena, se kterou se Lucianův otec oženil, byla Ceceliina mladší sestra.

Takže když už nic jiného, rozhodně to znamenalo zajímavé rodinné večeře.

Ne, že by Lucian dal na kecy o Kate.

Nicméně jeho matka ho milovala tak divoce, jako by pocházel z jejího těla a její krve jako její dva synové. Bez jakýchkoli pochyb, nejlépe by svou adoptivní matku mohl popsat jako mafiánský majestát. Cecelia byla skrz naskrz Italkou. Užívala si životního stylu, který ji poskytoval její manžel, držela jeho dům i syny pod kontrolou a podporovala svou rodinu v každém dobrodružství, do kterého se pustili, i když to bylo nebezpečné.

Byla přesně tou ženou, kterou jak Lucian věděl, Antony chtěl, aby si našli i jeho synové.

„Tvůj otec mi řekl, že ses pozdě v noci probudil a procházel se po domě,“ řekla Cecelia, která seděla vedle svého syna.

Lucian si povzdechl a podíval se na strop, zda by ho nemohl pohltit. Co měl teď otec v plánu? Chtěl přesvědčit Cecelii, že to nebyla jeho chyba, že byli pozdě v noci vzhůru v jeho kanceláři?

„Vzbudil mě nějaký zvuk, to je vše. Nic to nebylo.“

Cecelia si něco polohlasně zamumlala a potutelně se na něj úkosem podívala.

„Luciane, jsi příšerný lhář.“

Vždycky to poznala. „Omlouvám se.“

„Jsem si vědoma toho, proč jsi poté, co ses probudil, zamířil do kanceláře svého otce. Víš, že přede mnou nic neskrývá.“

„Jo, to vím.“

„Hluk, jo?“ zeptala se Cecelia.

Lucian nesnášel, když matce lhal, takže se rozhodl pro pravdu. „Jen ošklivý sen. Nic vážného.“

„To jsem si myslela.“ Cecelia se usmála Lucianově překvapenému výrazu. „Matky vždy všechno vědí, drahý. Navíc poslední dobou jsi příšerně roztržitý. Dneska ses jen stěží dokázal soustředit na otce Petera.“

„Je to kostel. V kostele jsem vždycky nepozorný.“

„To je pravda, ale ne když víš, že se na tebe dívám. Znovu jsi měl sen o životě na ulici?“

Lucian znovu zíral na svou matku s výrazem zmateného šoku. Jak to, že to tak dobře poznala?

„Možná. Jak už jsem řekl, o nic nejde.“

„Možná,“ souhlasila Cecelia, i když to neznělo tak, že by mu věřila. „Nebo se možná tvé povědomí konečně začíná ptát na všechny ty věci, které jsi nikdy nechtěl vědět, když jsi byl mladší. Dobře víš, že když si budeš chtít promluvit, vždycky tu pro tebe budeme, Luciane. Ať už budeš potřebovat cokoli, Antony a já ti to dáme. Měl bys to vědět.“

Lucian se pod matčinou pozorností začínal cítit nepříjemně. Tohle pro něj nebylo nic nového. Cecelia byla neuvěřitelně pozorná, starostlivá a své syny všemožně podporovala. Obvykle však nic nevytahovala jako první.

„Proč jste mi změnili jméno?“ zeptal se mimoděk Lucian. Netušil, co jiného říct.

„Copak to nevíš?“

„Ne, nevím. Jen mi to nikdy dřív nevadilo.“

„Ale teď ano?“ tiše se zeptala.

Lucian pokrčil rameny. „Tuším, že jsem zvědavý.“

„Ragazzo dolce,“ řekla Cecelia. Napůl ho tím plísnila, napůl uklidňovala. Sladký chlapče, tak ho nazvala. Byla to zdrobnělina, kterou používala pro všechny své syny, když byli mladší. „Tak jsi mohl být tím, kým jsi chtěl být. Kdybys chtěl, stále jsi mohl být tím malým Lucianem, ale i někým jiným. Byla to pro tebe tím malým krůčkem možnost nového života. Možnost udržet si vzpomínku na tvou matku i otce, zatímco jsi dostal nový pár lidí, kteří tě milovali. Záleželo jen na tobě. I když příjmení bylo vybráno pro tvé vlastní dobro.

„Jsem Marcello.“

Cecelia ho s mrknutím poplácala rukou po koleni. „To ano.“

Pak se Cecelia postavila a uhladila si šaty. „Teď běž ke zpovědi.“

Lucian jí opravil. „Zpověď je plánována před mší, na sobotní dopoledne. Nikdy až po mši. Příští neděli, ano?“

Mnohem jednodušší pro něj bylo téma zpovědi odložit, než aby Cecelii otevřeně řekl, že už u ní nebyl celé roky. Koneckonců zpověď byla určena pro ty, kdo se chtěli vyznat ze svých hříchů a skutečně upřímně toužili po odpuštění. A Lucian rozhodně neměl v úmyslu, že by po něčem takovém toužil.

„Otec Peter pro tebe dneska udělá výjimku jako laskavost, kterou dluží tvému otci a mně, drahý.“

Samozřejmě, že ano, pomyslel si s úšklebkem Lucian.

Cecelia se usmála přesně tak, jak to umí jen matky. „Minulý týden se zmínil, že už to je hodně dlouho, co s tebou naposledy mluvil. Luciane, to je nepřijatelné.“

Sakra.

„Merda, Mamma -“

„Pozor na ústa. Ne v kostele. A už přestaň zdržovat, už je dost pozdě. Běž, prosím.“

Znovu bylo zřejmé, že zkusit se s matkou hádat nemá žádný smysl.

Zcela jasně to nebyl požadavek, který by mohl ignorovat. Matriarcha Marcellových měla vždy svůj způsob, jak zařídit, aby dostala přesně to, co chtěla. Luciano tedy krátce přikývl a políbil svou matku na tvář. Pak se vydal splnit matčin požadavek. „Dobře. Vrátím se domů na jídlo.“

„Později se uvidíme. A Luciane?“

„Jo?“

„Vím, že nikomu zvenku příliš snadno nedáváš svou důvěru, ale buď ve své zpovědi upřímný. Je to jediná doba, kdy skutečně můžeš být tím, kým jsi, kromě času, který trávíš se svým otcem a bratry. Otec Petr ti bude naslouchat a pochopí to dobro, které je někdy tak moc skryto pod tím vším špatným. Pro teď to tak jako tak je.“

Pro teď?

Lucian nedostal možnost zeptat se své matky, co tím myslela. Cecelia se už otočila a dlouhou uličkou se vydala z kostela ven. Kostel již byl prakticky prázdný, jen vzadu bylo vidět pár opozdilců. Zřejmě nebyl tím jediným, kdo toužil tu starou budovu opustit tak rychle, jak jen to bylo možné.

Lucian si byl bohužel dobře vědom toho, že dneska to tak nebude. Zpověď mohla trvat nějakou dobu a to zvlášť, pokud se prováděla správně a tak jak se zmínila jeho matka, kdy byla myšlena upřímně. Pokání mohlo být ještě delší. Toho se děsil také, i když si nebyl jistý, co z toho nenávidí víc.

Proto se Lucian s tím vědomím vydal dlouhou cestou ke zpovědnici a rozhodně nespěchal. Jasně si vzpomínal, když šel poprvé ke zpovědi, jelikož na tom jeho matka trvala. Bylo to v sobotu ráno, po jeho osmnáctých narozeninách. Antony dovolil Marcellovým chlapcům uspořádat v zámku Marcellů v pro uzavřenou vybranou komunitu obrovskou party – něco naprosto famózního – a s minimem rodičovského dozoru.

Nebyla to party, která by končila v sobotní noc, ale až ráno poté. Cecelia pak našla věci, které Lucian běžně ukrýval. Trávu, kondomy a podobně. Rozhodně to na ni neudělalo dojem. A to bylo jen mírně řečeno. Ale sakra, bylo mu osmnáct a chystal se přestěhovat do svého bytu na Manhattanu. Dával si obrovský pozor, aby tyhle věci udržel matce z dohledu, ale ta noc byla divoká a ráno poté mu to ještě moc nemyslelo.

Víc než cokoli jiného znepokojily Cecelii kondomy.

Lucian si dodnes pamatoval její výslech. Celou tu dobu u toho Antony seděl stranou a svým obvyklým způsobem se samolibě ušklíbal. Ne, že by jeho otec nevěděl, co jeho synové dělali za zavřenými dveřmi. Jeho dva bratři se stále ještě napůl opilí chechtali z druhé strany zavřených dveří.

„Tohle je poprvé, co jsi… dobře víš co, nebo už se to nějakou dobu děje?“ dožadovala se jeho matka. „Miluješ tu dívku? Vždycky používáš ochranu?“

Lucian se snažil, skutečně strašně moc snažil, nerozesmát se, ale jeho zatím ne zcela střízlivá mysl nebyla ochotna spolupracovat. Jeho odpovědi byly zatraceně jednoduché. „Ne, děje se to už od doby, kdy mi bylo čtrnáct. Dívky, a rozhodně ne,“ opravil za okamžik svou odpověď. „Ale jo, vždycky s ochranou.“

To rozhodně nebyly odpovědi, které chtěla jeho matka slyšet. Možná kromě té poslední. Cecelia ho pak velice brzo ráno donutila jít ke zpovědi. Byl to skvělý způsob, jak strávit ráno po narozeninách, zvlášť když se stále ještě vypořádával s obrovskou kocovinou.

Ne.

Lucian byl ve svých myšlenkách tak ztracený, že si ani neuvědomil, že už byl jen pár metrů od zpovědnice. Zpovědnice mu v jejich katolickém kostelu připomínala všechny ty černobílé filmy s mizernou kvalitou, které kdy viděl, ve kterých se lidé ukrývali za tmavými závěsy.

Rychle se rozhlédl kolem sebe po otci Peterovi. Kněz obvykle stával venku, před svou půlkou boxu, aby členové kongregace věděli, že tam byl a byl připraven ke zpovědím. Teď tam toho muže v jeho obvyklém rouchu nikde neviděl. I když závěsy zpovědnice byly z obou stran zatažené.

Lucian předpokládal, že to bylo proto, že jeho matka požádala kvůli němu kněze o zvláštní výjimku k vyzpovídání v nedělním odpoledni a otec Peter už na něj musel čekat uvnitř. Ale bylo to podivné, protože obvykle byl černý závěs před příchodem Luciana rozhrnutý.

Ve skutečnosti na tom nezáleželo. Lucian už to chtěl mít za sebou, aby uspokojil svou matku. To bylo vše. Přešel krátkou vzdálenost, která ho od zpovědnice dělila, popadl závěs a roztáhl závěs.

A okamžitě na místě ztuhl.