Lucas - kapitola 3,4

Překlad: Evča

3. Kapitola

LUCAS

I když mi Laney řekla, co se děje, pořád vypadá odměřená. Pořád zničená. Je mi jasné, že mi neřekla všechno. Snažil jsem se dostat toho z ní víc, ale změnila téma a po chvilce jsem neměl na výběr a nechal jsem to plavat. Tak jsme strávili zbytek rána mluvením o ničem a o všem. Prostě o čemkoliv jenom ne o jejích pocitech. Byl jsem vážně dobrý ve čtení většiny holek, ale Laney… byla něco jiného.  Je pravda, že jsem do toho s ostatními holkami nedával tolik úsilí, ale s ní jsem chtěl. Byla víc než jen nějaký flirt. Víc než nějaká příležitost, jak trávit čas. Znamená pro mě hodně … ve skutečnosti, znamená můj svět.

„Jaké máš plány na zbytek dne?“ zeptá se, její hlava stále leží v ohbí mé paže.

„No, je neděle, tak rodinná snídaně, kam dotáhnu i tvůj zadek – a pak …“ Otočím se na bok, abych jí byl tváří v tvář. „Přemýšlel jsem, že zajedu do Charlotte. Slyšel jsem, že je tam úžasný řemeslný obchod, který –„

Posadí se. Její usměv je okamžitý a já vím, že jsem řekl tu správnou větu. „ Sklapni!“

"Na tak dlouhou cestu bych mohl potřebovat společnost."

Protočí oči, ale pořád se usmívá. Bože, ten její usměv se mnou něco dělá. „Je to jen hodina cesty.“

„Takže … se přidáš?“

„Proč bys trávil svůj poslední letní den znuděný sezením v obchodě s řemeslem, zatím co já –“

„Protože jsi smutná a –“

„Lucasi…”

Vzal jsem jí za ruku a políbil jí doprostřed dlaně. Jednoduchý polibek. Zdrženlivý polibek. Polibek, o kterém neměla ponětí, že z něho šílím. „Nemám rád, když tě vidím smutnou, Lane.“

* * *

Mnoho lidí nesnáší neděli. Je to den před tím, než zase začne stará známá rutina. Práce, škola, cokoliv.

Nepatřím k většině.

Před pár měsíci, táta najal chůvu na plný úvazek, která bydlela v apartmánu nad garáží, který je teď můj. Táta jí propustil pár týdnu po tom, co Leo dostal řidičák. Dvojčata mají hodně víkendových sportů a Lucy je na vysoké. Takže jsme byli schopní si to rozdělit mezi Leeho, otce a mou maličkost a zvítězit.

Nicméně, Virginia (chůva) začala v neděli ranní snídaní – způsob jak nás dát všechny dohromady. Takže jsme věděli, co se s každým z nás děje. Ted‘ všichni společně vaříme snídani. Dokonce i Logan. Když je Lucy doma z UNC, pokouší se dělat vše. Moje sestra je strašný kuchař, ale my všichni se usmíváme a snášíme to, protože ona je Lucy a my její bratři a milujeme ji. Ale nebýt jí, pravděpodobně bychom se před lety všichni navždy rozdělili.

Mám rád svojí rodinu.

Mám rád ten jediný den v týdnu, který nás všechny přivede do jedné místnosti ve stejnou dobu, abychom dělali stejné věci.

Mám rád neděle.

„Laney!” Lachlan prakticky nadskakuje, když k ní běží s roztaženou náručí.

„Jak se vede, Lachy?“ řekne Laney. Nadzvedne ho a zatočí s ním kolem dokola. „Jééžiš, vyrostl jsi!“

„Je mi šest!“ řekne jí.

„Opravdu?“ řekne v předstíraném úžasu. „Další rok a budeš mít plnovous jako tvůj táta!“ Kření se a utíká pryč dokončit prostírání stolu.

„Předpokládám, že zůstaneš na snídani? Zeptá se táta a políbí jí na tvář.

„Jestli to nebude vadit.“

„Samozřejmě, že ne!“ řekne přes rameno, „Lachlane, připrav další místo pro Laney.“ Vítání pokračuje, jeden bratr za druhým – placáky a obětí – všichni až na Logana, který uvízl u mytí nádobí. Je mu patnáct a ve své mysli si myslí, že musí nenávidět celý svět.

Táta si naprosto stojí za myšlenkou, že Logan, jako první Preston, skončí v polepšovně nebo ústavu.  Ne že by mu to táta někdy řekl. Laney se nezdá zaskočena jeho postojem, ačkoliv, nenápadně si razí cestku jeho směrem. Posune se k němu a bokem. Šťouchne do jeho a řekne něco příliš potichu na to, abych to slyšel. Logan se na ní podívá, pak upustí lžičku spět do dřezu. Otře si ruku utěrkou, ještě před tím než jí obejme.  Je to rychlé, ale je to skutečné, a co se týče Logana, je to opravdu velká věc. 

„Jak můžu pomoci?“ zeptám se.

Laney je první a řekne nahlas, „Posad‘ se. Spal si tak tři hodiny a máš dlouhý den před sebou. Relax.“

S úsměvem se přesune k tátovi, který pracuje u sporáku a natáhne se a uchopí ho za ramena a vede ho k jeho židli do čela stolu. „Ty taky, Tome. Pracoval jsi těžce tento týden.“

„A já také?“ Zeptá se Logan a nadzdvihne obočí.

Laney se směje. „Ty dokončíš jídlo.“

Zasténá, ale udělá, co řekla.

O chvíli později, se Laney pohybuje po kuchyni, jako by tu žila, otevírá a zavírá skřínky, pracuje u sporáku. Odsypává Lachlanovi neslavné Coco Pons a Froot Loop a zamíchá je v misce s mlékem, při tom obrací palačinky a smaží slaninu. „Jezte!“ Zavelí a všichni jedí. Já ne. Místo toho se na ni dívám. A sám sebe vidím se smát, zatím co nevím proč vlastně. Položí talíř s tátovou tradičný nedělení snídaní přímo před něj a řekne, „Táta mi řekl, že vývoj Baldwina je v předstihu.“

„Děkuji,“ říká. „A ano, tvému otci se podařilo získat dva týdny náskok.“

„Něco s povolením rady, že?“

„Správně,“ potvrzuje táta, ale dívá se na mě. Počká až se Laney posune na druhý konec stolu, posadí se s jejím vlastním talířem a povídá si s Leem o tom, co právě teď čte.  Pak se nakloní přes Lachlana ke mně.  Jeho úsměv dosahuje jeho očí. „Je to, jako mít tvou matku spět.“

MINULOST | LUCAS

Moje máma mi říkala, že jsem od malička miloval čísla. Od doby, co jsem dokázal počítat, jsem používal tuto dovednost na všechno. Myslím opravdu na všechno. Kolik hrachu je na mém talíři, kolik je kroků od vstupních dveří k plotu. Samozřejmě, když jsem dospíval, moje skoky se prodloužily, kroky zkrátily, stejně, pořád jsem počítal. Pak jsem se naučil, jak určovat čas. I to jsem počítal. Kolik sekund to bude, než se mámy ranní káva uvaří. Kolik kapek vody ukáplo z kohoutku poté, co byl uzavřen. Kolikrát o sebe klikly máminy jehlice při pletení za minutu, za sekundu. Dvakrát za sekundu, v případě, že by vás to zajímalo. Tak není překvapením, že když jsem závodil s Laney, počítal jsem. První závod jsem počítal mé kroky. Druhý jsem počítal čas.

Jen aby bylo jasno, vyhrál jsem oba závody.

Měla obuté žabky, což, jak jsem si jistý, nepomohlo. Ale kdyby to byl důvod, proč jsem vyhrál, přiznal bych to.

* * *

Prvních pár dní strávený s Laney uteklo rychle.  Máma je nazývala hracími rande. Také nás nazývala nerozlučnými. Každé ráno jsem vstal brzy a běhal, přišel domů, nasnídal se a čekal. Laney táta ji tu vysadil, nabídl mé matce peníze (které odmítla), pak jsme já a Laney strávili den závoděním. Vzdálenost jsme stále prodlužovaly. Čtvrtý den na sobě měla tenisky. Stále ještě nevyhrála, ale byla blízko. Pokaždé ne více než pět kroků za mnou. Další den, zatímco sedíme na molu u jezera, nohy ve vodě, zpocená těla, jak jsme se snažili popadnout dech, zeptala se, proč stále jenom běháme. Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem mlčel. Kdybych jí přiznal, že jsem se snažil na ní zapůsobit, měla by mě za lůzra a pokud se mě zeptala proč, tak to asi nefunguje.

Podívala se přes jezero na horizont a přitom kopala nohama pod vodou. „Příští týden, když si přinesu plavky, můžeme si zaplavat?“

„Příští týden?“ moje oči vystřelily k ní. „Nepřijdeš zítra?“

„Je to víkend. Táta je doma.“

„Aha.“  Byl jsem zaskočený tlakem v hrudi. „Takže tě neuvidím celý víkend?“

„Táta a já jedeme do stavebnin vybrat barvu do mého pokoje. Řekl, že bych mohla mít pro sebe celý suterén. Má svojí koupelnu. Není to skvělé?“

„Je,“ řekl jsem. Skoro jsem nabídl svoji pomoct, jenom abych mohl být kolem ní. Ale to by ze mě udělala troubu. A zoufalce. Tak jsem držel jazyk za zuby. 

* * *

„Mami?“

„Ano, zlatíčko?“

Seděl jsem vedle ní na gauči. „Nemyslím si, že má Laney ráda běhání,“ řekl jsem jí.

„Jo, no, nemyslím se, že mnoho dětí tvého věku chce trávit léto honěním se za klukem… i když je tak hezký, jako ty.

Mlčel jsem. Ztrácel jsem se v myšlenkách, dokud se nezastavila v pletení a neobrátila se na mě. „Možná byste měli dělat něco, co má ráda ona. Co by to bylo?

„Nevím.“ Pokrčil jsem rameny. „Nikdy jsem se nezeptal.“

„No, možná byste měli, a tak můžete rozdělit svůj čas do aktivity, které máte rádi oba.“

Zvedl jsem náhodný časopis z konferenčního stolu a předstíral, že jím listuji. „Tento víkend bude malovat pokoj se svým otcem. Myslíš, že bych jim měl zavolat a nabídnout pomoct?“

„To nemůžeš. O víkendu přijde na návštěvu Garray. Máte tábořit. Zapomněl jsi?“

„Ajo.“ Po tom všem, co se stalo během týdne, jsem skoro zapomněl na Garraye – mého nejlepšího kamaráda od prvního ročníku. Jeho rodiče se nemohli rozhodnout mezi Garry a Gray, tak ho pojmenovali Garray . Bylo to tak blbý jméno, že ho Logan do obličeje nazýval „Blbýjméno“. Pak mu všichni za jeho zády začali říkat „Blbýjméno“. Dokonce i táta. Máma řekla, že to je nezdvořilé, ale vím, že si myslela, že to je vtipné.

Máma se smála, ale bylo to smutné. „Mimo to si myslím, že bys těm dvou měl dát víkend. Hodně si toho teď prožili, a to stěhování je pro ně velká změna. Potřebují spolu strávit příjemný společný čas. „

Zmateně svraštím obočí. „Co tím myslíš, že si toho hodně prožili? Je Laney v pořádku?“

„Oh, je v pořádku Lucasi.“

Po chvilce se zeptám, „Víš, co se stalo? Proč jsou pouze ona a Brian? Něco se stalo její mámě? Myslím tím, umřela nebo tak něco?“

„Ne drahoušku.“ Zavrtí hlavou. „Někteří rodiče spolu nejsou navždy.“

„Ale ty a táta ano, že?“

Máma zvedne jehlice na pletení. Slyším nostalgii v jejím hlase, když říká, „Tvůj otec a já jsme navždy, Luku. Věční. Stejně jako východ a západ slunce. Slibuji.“

„Dobře. Jsem rád, že její maminka není mrtvá. Nevím, co bych dělal, kdyby se někdy něco stalo tobě. Políbil jsem jí na tvář a vstal. „Jsi nejlepší máma, kterou jsem kdy měl.“

"Vsadím se, že to říkáš všem tvým mamkám.“

* * *

Byla neděle večer. Pamatuji si to přesně. Garrayovi rodiče ho vyzvedli hned po večeři a Lucy a já jsme myly špinavé nádobí ve dřezu (ona myla, já sušil), když zazvonil telefon.  Táta si mumlal něco o telemarketingu, zatím co Logan prošel kolem a sesunul všechno už čisté a suché nádobí zpátky do vody a vykřiknul: Lucy Gossy! Lucas Pukas! Loganova pravidla!“

„Loganéé!“ zakřičíme s Lucy jednohlasně.

Táta ho popadne, hodí přes rameno a vystartuje z kuchyně.

Vstoupí máma s bezdrátovým telefonem a natahuje se ke mně se sluchátkem. „To je pro tebe,“ řekne, pak ztiší hlas „Je to Laney.“

Sebral jsem jí mobil z ruky a běžel do pokoje ignorující Lucyn křik o dokončení nádobí. Dvanáct krků po schodech a čtrnáct (ve dvanácti letech) kroků do mého pokoje. Zabouchl jsem za sebou dveře a snažil se popadnout dech. Ne proto, že bych byl vyčerpaný, ale protože jsem byl nervózní. Pomalu, jsem přiložil telefon k uchu. „Ahoj,“ řekl jsem.

„Ahoj, tady Laney.“

Potlačil jsem úsměv. „Sama sebe představuješ jako Laney?“

Zahihná se. „Počítám, že to teď děláte všichni, tak jsem si nebyla jistá, že budeš vědět, že jsem to já, když řeknu Lois.“

„Věděl bych.“ I kdyby se vůbec nepředstavila, věděl bych to. Poznal bych její hlas kdekoliv.

„Tak, jak ses měl o víkendu?“ zeptala se ve stejný čas, kdy já řekl, „Jakou barvou sis vymalovala pokoj?“

„Zelenou,“ řekla.

„Super,“ odpověděl jsem.

Pak jsme se oba zasmáli.

„Vlastně nevím, proč jsem zavolala,“zamumlá. „Myslím, že jsem si zvykla, vidět tě každý den a tak jsi mi chyběl.“

„Opravdu?“

„Je to trapný?“

Srdce mi vynechalo jeden úder. „Ne. Bylo zvláštní, že tu nejsi.“

„Jo… tak …“

„Tak…“

Zeptala se, „Co jsi o víkendu dělal?“

„Byl tu můj nejlepší kamarád Garray.“

„Gray?“

Usmál jsem se a sedl si na kraj postele. „Ne.“

„Garry?“

„Ne.“ Pak jsem jí vysvětlit jak to je s jeho jménem. Trošku se pohoršovala nad tou částí, kde ho moje rodina nazývá “Blbéjméno“ i když souhlasila, že to je trošku vtipný.

„Omlouvám se, že jsem tě nutil běhat pokaždé, když jsi tu byla,“ připustil jsem. „Pravděpodobně mě nesnášíš.“

„Jsem ve tvém domě každý den, Luku. Neočekávám, že přestaneš dělat všechno, co normálně děláš jenom proto, že jsem u vás. Pokud bych tím s tebou nechtěla trávit čas, nedělala bych to.“

„Co bys chtěla dělat, myslím tím, mimoto jít plavat do jezera? Je tu něco jiného? Můžeme to dělat. Nevadí mi to.“

Chvilku nad tím přemýšlela. Statika v teflonu a běžné zvuky v pozadí od mé rodiny, bylo to jediné, co jsem slyšel. Nakonec řekla, „Mám ráda dětská hřiště,“

Zasmál jsem se. Pravděpodobně bych neměl, ale zasmál. „Nejsem trochu staří na dětská hřiště?“

„Jmenuj jediný případ, kdy to na dětském hřišti nebyla zábava.“

„Pravda. Je tu jedno dost blízko, že nás tam máma nechá jít s Lucy samotné.“

„Můžeme vzít tvé bratry. Mám je ráda. No, možná ne Logana. Bez urážky … je jen tak…“

„Takový Logan?“

Tu noc jsem spolu přes telefon mluvil tři hodiny – déle, než jsem kdy strávil s jakoukoliv jinou dívkou na telefonu, ale ne tak dlouho, jako jsem s Laney na telefonu strávil v budoucnosti. Usnul jsem s telefonem u ucha – její jemný, tichý dech mě ukolébal ke spánku, dal mi vědět, že také usnula.

A tak bez toho abych to zamýšlel, bez toho abych to chtěl, jsem začal mít rád tu dívku, která se stala mým nejlepším přítelem.

Mým důvěrníkem.

Mojí kuráží.

…Dívka, která mi později zlomí srdce a totálně mě zničí.

4. kapitola

LOIS

Lucasův otec mě prakticky vyšoupl z předních dveří. Poděkoval mi za snídani a pak mi řekl, že jsem pomohla dost a že ostatní dokončí úklid. Měla jsem řidičák, ale neměla jsem svoje auto, tak vždy řídil Luk. Získal řidičák přesně v ten den, kdy slavil šestnáctině narozeniny. Jeho otec ho učil jezdit na jejich pozemku od jeho dvanácti let. Jeho otec učil řídit stejným způsobem i mě. Luk nejdříve neměl aut, tak řídil minivan kdykoliv to bylo možné. Později mu otec dal klíče od staršího, potlučeného pickapu, který měl v arzenálu své společnosti. Lucy dostala mámino starší auto, když dostala řidičák. Také jí postavili srub na pozemku během jejího posledního ročníku na střední, aby měla nějaký svůj prostor dál od kluků. Ale, stejně jako Lukas, když to bylo možné, pracovala každou sobotu pro otce, aby to „splatila“.  Luk pracoval na výstavbě a Lucy dělala administrativu v kanceláři. Když se Lucy přesunula na vysokou a už nepotřepala své auto, předala ho Leovi. I když tu nebylo co splácet, Leo (bez toho aby byl požádán) stejně pracoval na stavbách – stejný počet hodin jako Lucy – protože věděl, jako každé Prestonovo dítě, že to nebylo o penězích. Bylo to o principu. Věci, které jsem se o Prestonech rychle naučila byly, že i když mají peníze, nechlubili se a nebrali to jako samozřejmost. Děti nebyly rozmazlené, a díky svému tátovi, znaly cenu tvrdé práce.

„Musím natankovat,“ řekl Lucas, a zajel k pumpě.

Vytáhla jsem peněženku, „Zaplatím to.“

„Sklapni,“ zavrčí, napůl cesty od auta. Natankoval, a když se vracel od kasy, vzal mi snikersku. Bez přemýšlení jsem jí rozpůlila a podala mu jeho půlku.

Lucas mi dovol propojit můj telefon s Bluetooth, tak abych mohla pustit svou muziku, což bylo album Justified Justina Timberlakea. Řekl, že není fanda, ale občas jsem ho přistihla, jak se pohupuje do rytmu.

Zapomněla jsem, že všechny hovory jdou přes přehrávač v Lukasově autě a odpověděla na tátovo volání.

„Ahoj tati,“ řekla jsem na pozdrav.

„Volala tvoje máma,“ řekne a Lucas po mě švihne pohledem.

„Kdy?“ vyhrkl.

Mohu cítit, jak mi na čele vyvstávají kapičky potu, protože poznávám ten tátův tón v hlase – zlost smíchaná se starostí. „Kdy volala?“ zeptám se táty.

 Neodpoví mi. Místo toho se zvedne jeho hlas. Zlost přebije starost. Zajímalo by mě, kolik mu toho řekla. I když jsem jí prosila a prosila, aby mi dovolila být tou, kdo mu tu novinu řekne. „Zapomněla ses se mi zmínit, že jsi s ní byla na večeři včera večer?“

Luk dupnul na brzdu tak náhle, že jsem se musela zapřít, abych neskončila rozmázlá na palubní desce. Zírala jsem na něj, ale on je příliš zaneprázdněný tím, aby zajel ke krajnici na nejvíce frekventované dálnici ze všech.

„Luku!“ Zakřičela jsem a pokusila se ho chytit za paži, než vystoupí na silnici.

„Lois, proč si mi to neřekla?“ štěká táta.

„Tati, to je –“

„Co se stalo? Co ti navykládala?“ Dobrá, nemusela mu říct, proč jsme se sešli. Jenom, že jsme se sešli. A ač to zní stupidně, jsem jí za to vděčná. A vděčnost, zvláště vůči ní, není něco, co bych cítila běžně.

„Nic,“ vyhrknu. „Byla jenom poblíž a chtěla se sejít. To je vše. Není to nic velkého, tati. Chtěla jen vidět, jak se mi daří.“

Lžu mu.

Lež za lží.

Táta řekne mé jméno. Jednou. A já ho znám dost na to, abych věděla, že to je proto, že toho má hodně na srdci. Hodně o tom, jak moje matka pracuje. Ale vybudoval si dostatečnou odolnost během let, aby si udržel své myšlenky jen pro sebe tak, abych jí přestala nenávidět tak, jako vím, že jí nenávidí on. Ale jde to hůř, tati.

„Musím jít,“ řeknu mu, zavěsím a otevřu dveře, abych mohla jít za Lukem. Aspoň je na straně spolujezdce, pryč od provozu na dálnici. Jeho paže jsou napnuté. Ruce přitisknuté na čepici a hlavu skloněnou protože si konečně vzpomněl. Snažila jsem se ho dotknout, uklidnit ho, ale on o krok ustoupil, jeho ruce mezi námi. „Ne“ řekne.

„Luku,“ řeknu s povzdechem. „To je v pohodě.“

Zavrtí hlavou, vyhýbá se mému pohledu. „Není to v pořádku!“ zakřičí přes hluk hromady projíždějících aut. „Jsem takovej kretén, Laney. Říkala jsi mi o té večeři. Prosila jsi mě, abych tam s tebou šel. Také jsi řekla přesný čas, kdy tě potkám na večeři a já –„

„Zapomněl,“ dokončím za něj. 

Začal pochodovat, dlouhými kroky, od špiček tenisek odletují kusy štěrku.

„Právě teď bys mě měla nenávidět. Já se nenávidím.“

Pokrčím rameny.

Necítím nenávist.

Tu hodinu, co jsem strávila čekáním na něj v téměř prázdné restauraci, jsem ho nenáviděla. Ale pak mi došlo, že moje nenávist možná nebyla vůči němu. Moje srdce toho bylo prostě plné a on tu pro mě nebyl, aby to přesměroval.

„Tohle je porušení dohody, Lane.“ Zastavil dva kroky před tím, než by do mě narazil. „Já ani nevím proč, tu právě stojíš. Se mnou. Včera večer jsi mi měla přibouchnout dveře před obličejem.“ Jeho oči dlouho zkoumají ty moje, a když jsem neodpověděla, zeptal se, vážným tonem, „Co chtěla?“

Poskytnu jen další pokrčení rameny, což je očividně špatná odpověď, protože si rukou projede vlasy a kopne do pneumatiky. „Chtěla jsem tě nenávidět,“ zakřičím. Auto zatroubí, a zvuk se vzdaluje, jak nás rychle míjí a mění vzdálenost. Počkám, až zvuk utichne, než pokračuji, „Na chvilku jsem si myslela, že tě ve skutečnosti nenávidím. A když ses včera večer ukázal, zcela nevědomí si toho, jak jsi mi ublížil, chtěla jsem to s tebou ukončit … celé naše přátelství.“

„A měla bys na to právo!“ křičí.

„Ale – “

„Ale co? Co tě mohlo přimět, abys změnila názor?“

„Vynechal jsi svůj běh!“

O krok přistoupí. „Co?“

„Nikdy jsi nevynechal svůj ranní běh a teď ano! A ležel jsi se mnou a držel jsi mě čtyři hodiny, protože jsi věděl, že je něco špatně. Byl jsi jen moc hloupý, abys věděl co!“

Zavrtí hlavou. „To neomlouvá, co jsem udělal, Laney!“

Chtěla jsem ho praštit. Pořádně do něj strčit. Udělat něco co mu fyzicky ublíží, protože kousek mě je pořád na té večeři, čekající. Čekající že přijde. Ale už jsem mu odpustila, o tom žádná.

„Na tom nezáleží,“ řeknu mu.

„Samozřejmě, že záleží!“ Ted‘ jen chce, abych ho nenáviděla. To nemůžu.

„Jsi můj nejlepší přítel, Luku, a stojíš tu právě teď na kraji hlavní silnice a říkáš mi, že tě mam nenávidět, zatím co řídíš do hodinu vzdáleného obchodu. Kvůli mně!“

„Ale – “

„Na tom nezáleží, protože jsi člověk, nejsi dokonalý a děláš chyby.“ Přistoupím k němu a rychle ho obejmu. Bojím se, že se znovu odtáhne. Ale neudělá to. Jen mě drží, jeho hruď se divoce zvedá proti mně. Podívám se na něj a jeho normálně jasné, modré oči jsou teď plné viny. „ A i když se cítím, jako když se moje vlastní matka ke mně otočila zády, tys to neudělal.“

MINULOST | LOIS

Garray alisa “Blbéjméno“ byl idiot. Pitomec. Prase.

To jsem zjistila po tom, co jsem s ním a Lukem strávila prvních pět minut. Proč se s ním Luk pořád kamarádí, je mi záhadou zabalenou v tajemství, obalené hádankou.

Bylo to v půlce léta, kdy jsme se poprvé setkali. Jeho slova na pozdrav byla: „ Čtyř-očka a oblíká se jako kluk.“ Tak jsem ho nechala hrát si s Lukem venku na zahradě a přesunula se do domu. Kathy s dvoučaty seděla u kuchyňského stolu. Pastelky a papíry ležely všude po ploše desky. Vzhlédla, musela slyšet se otvírat zadní dveře a usmála se. „Blbéjméno – myslím Garray,“ rychle se opravila – „se k vám přidal, co?“

„Myslím si, že na něj člověk musí mít žaludek,“ zamumlala jsem.

Zasmála se tak hlasitě, upřímně a tak nakažlivě, že i dvojčata se přidala. Jakmile se zklidnila, řekla, „Je tu něco jiného, co bys chtěla dělat, Laney? Možná semnou, místo s kluky?“

Pokrčila jsem rameny a cítila se trošku nepříjemně. „Viděla jsem tě něco plést. Přemýšlela jsem, že bych se to naučila.“

„Oh, jo?” zasmála se, překvapena. „Tak pojďme na to.“ Nechala dvojčata u stolu a přešla do obýváku, kde se posadila na gauč a poklepala na místo vedle sebe. Sedla jsem si, zatím co si přitáhla krabici, která byla mezi gaučem a polohovací sedačkou a vytáhla pletací jehlice a klubíčka vlny. „Vypadá to těžší, než to je,“ řekla mi, a upravila mi jehlice v ruce. Její dotek byl jemný. Jemný jako její hlas. „Jsou tu jen dva způsoby pletení. Nejprve ti ukážu ten základní.” Její prsty vedly ty mé, zatím co vysvětlovala a i když jsem se snažila soustředit se na její slova a na to co mi ukazuje, nedokázala jsem přestat, ji pozorovat. A snažila jsem se vzpomenout na to, kdy jsem s mojí mámou naposledy takto seděla a mluvila se mnou tak, jako Kathy. Naposledy, kdy o mě jevila zájem. Nemohla jsem si vzpomenou. Nepřestala jsem jí postrádat a přát si, aby byla víc jako Kathy.

* * *

Strávila jsem zbytek léta hraním si s Lukem a učením se s Katy, jak mám plést, udělat křížkový steh a háčkovat. Upřímně, čas s Kathy jsem si užila nejvíc – možná proto, že jsem si pletení opravdu užívala a to natolik, že jsem přemluvila tátu, aby mi pořídil své vlastním zásoby, i když jsem věděla, že si je nemůžeme dovolit. Nebo možná, že Kathy byla matka, kterou pro mě má vlastní nikdy nebyla. Se svou matkou jsem nemluvila od té doby, co jsem nastoupila do auta a odjela s tátou. Pokud s ní táta mluvil, nestálo to za řeč. Pokud mu chyběla, nedával to najevo. Pokud ho to bolelo, neřekl to. Rozhodnutí ohledně toho jsem udělal brzy. Strávila jsem mnoho dní lhaním jemu a lhaním sama sobě. 

„Kam se zatoulali tvoje myšlenky, Laney?“ zeptala se Kathy, její prsty pracovaly s přízí, jako by to bylo součástí jejího těla.

Došlo mi, že jsem byla ztracená ve své vlastní hlavě. Myšlenky o mojí matce napadaly moji mysl. Měla jsem slzy v očích. Slzy, o kterých jsem nevěděla, že tam jsou. Rychle jsem je utřela. Nechtěla jsem, aby ti tři kluci, sedící před námi na zemi s playstejšnem v ruce, viděli moji slabost.

„Nic,“ zašeptala jsem a koukala dolů na svůj pokus o šálu.

„Tvoje ruce byly ve stejné pozici přes pět minut,“ řekne potichu, její slova jsou pouze pro mě. Ale Lucas se na mě otočí s obočím zvráštěným zmatkem.

„Mám tě, srabe!“ zakřičí Logan, a stejně tak rychle se Lucas otočí a znovu zaměří svou pozornost na videohru.

„Laney.“ Kathy upustí přízi na klín a uvolní ruce. Otočí se ke mně a řekne, „Vždycky se mnou můžeš mluvit o čemkoliv. Vím, že jsi tu jen se svým tátou, takže pokud budeš chtít o něčem mluvit, když se s tebou bude něco dít … s tebou, nebo tvým tělem, nebo s čímkoliv jiným a budeš cítit, že o tom nemůžeš mluvit s ním, chci, abys věděla, že tu jsem pro tebe.“

Dívala jsem se na ni  - na její smutné oči a její úsměv – a cítila jsem ve svém srdci, že její slova byla upřímná. Zase cítím slzy a tentokrát, je nechám volně padat, spolu se slovy, která mě pronásledují léta. „Cítím se, jako bych nebyla dost dobrá. Moje máma se mnou nemluvila měsíce… od té doby co jsme jí s tátou opustili. A teď tu sedím s vámi a zajímá mě, proč cítím víc lásky od vás, než jsem kdy cítila od ní, a já to chci, a nemohu to propásnout, protože jsem to nikdy necítila. A nemůžu to říct svému tátovi, protože nechci aby si myslel že lituju toho, že jsem s ním, místo toho, abych byla sní, protože nelituji. Ani na sekundu.“ Utřu si tváře a podívám se dolů na své ruce a zadržím vzlyk v mém hrdle. „Přemýšlím nad tím, že nejsem dost dobrá. Jestli je to důvod, proč si nenajde trošku času, aby zvedla telefon a zavolala mi. Upřímně, nečekám od ní moc, ale při nejmenším bych chtěla vědět, že na mě myslí.“

Ticho naplnilo pokoj … video hra se zastavila. Cítila jsem na sobě čtyři páry očí. Pozorují. Čekají a jediný zvuk, který narušuje ticho je moje posmrkávání. Jak se snažím držet pohromadě. Během toho najdu kuráž vzhlédnout. Setkám se s Katiiným uplakaným obličejem. Ale nebyla to ona, kdo vyslovil ty slova, které mě později definují. Byl to Luk. „Promiň Laney,“ řekne zatřeným hlasem. Odmítnu se na něj podívat, ale cítím, jak vstává. Cítím, jak jde blíž, dokud nesedí vedle mne na gauči a jeho ruka se nedotýká mé. „Je mi líto, že tě tvá matka donutila se tak cítit, protože ty jsi dost dobrá. Pro mě. Pro nás. A pokud tě ona nechce jako svoji rodinu, pak je to její ztráta, protože teď – teď jsi naší součástí. Správně, lidi?“

„Správně,“ souhlasí Leo, zatím co Logan vykřikne, „Tvoje máme je zlá, smradlavá mrcha.“

Bylo mu osm.

*********************

Dobré ráno holky :-), mockrát děkuji za komentáře a omlouvám se za překlepy, překládám většinou večer a ráno to jen tak prolítnu očima, aby to aspoň na první pohled bylo cajk. Myslela jsem, že budou dvě kapči denně, ale v pondělí mi zavolali akutní dočasku na týraného pejska, takže mam zase práce nad hlavu.

Dneska mi poprvé vyšel schody nahoru a dolů úplně sám- juhuuu, olala!!!?!!.

Chápu, že nechápete mojí radost, z toho, že nějaký vychrtlej Ridgeback sejde a vyjde nějaký schody, proboha :), ale pes, který rozklepe sebe a celý barák jenom při pohledu na schody. Pes, který nejspíš na schodech zažil jedny z nejhorších okamžiků života, tak ten pes pro mě vyšel a sešel schody – no není to paráda! … Tak jsem se s vámi podělila :).

Přeji vám krásný a pohodový den a ať to šlape

Zatím

Evča