Lucas - kapitola 1,2

Překlad: Evča

1. Kapitola

LUCAS

“Laney!” klep klep. “Laney, otevři dveře !”

Je jedna ráno. Tma jako v pytli. „Hey, Laney!“ znovu jsem zaklepal o něco silněji.

Zpod dveří svítilo světlo. Strčil jsem ruce do kapes a čekal. Nakonec se dveře otevřely a Laney se objeví, oblečená do flanelového pyžama. Její černé vlasy jsou rozcuchané. Přivře oči, jako by se snažila přijít na to, kdo je u jejích dveří … jako kdyby tam snad měl být někdo jiný.

„Hodláš mě pustit dovnitř? Čekám tu věčnost.“

Otočí se a něco si zamumlá pod vousy. Šourá se po dlaždicích k její ložnici v suterénu. Shodím svoji bundu a hodím ji přes místnost na gauč. V okamžiku, kdy se na ní podívám, už sedí na kraji její postel a mne si oči. Než se nasouká pod deku, frustrovaně zanaříká a pak se zeptá: „Jaká byla párty alá ‚Konec léta‘?“

Svléknu si své džíny a zůstanu jen v mém tričku a boxerkách. „Jako vždy,“ odpovím a vezmu si náhradní deku ze šuplíku zpod její postele. Vytvořím si své obvyklé hnízdo na pohovce. Zatím co čeká, až se uvelebím, nedívá se na mě, i když si někdy přeji, aby se dívala. Ego -  znáte to.

„Byla tam Grace?“

„Jo.“

„A ty jsi nešel zpátky k ní, nebo ještě lépe, do tvého úžasného garážového apartmánu ve tvém vlastním domě, který máš celý pro sebe?“

„Jsi protivka.“ Čekám odezvu, a když nic nepřichází, dodám, „ Dobře víš, že u mě holky nenocujou.“

„Jsem si jistá, že bys jí dokázal propašovat, vzhledem k tomu že tvůj byt ani není součástí domu.“ Naznačí rukou, abych si pospíšil, tak párkrát praštím do polštáře, přikryju se dekou a ukážu na lampu.

Jakmile se pokoj ponoří do tmy, řeknu, „Nevodím holky domů, protože je to tátovo pravidlo a já ho respektuji.“ Podívám se na ní, ale jedinou věc, kterou rozeznám, je obrys jejího těla. „ Možná mi jen chybělo, potloukat s tebou.“ Přetočím se na bok a snažím se uvelebit, ale v místnosti je zima a ten gauč už není to, co býval. „Laney?“

„Co?“, vyhrkne. Je naštvaná. Je tak roztomilá, když je naštvaná.

„Mrznu.“

„Sklapni, královno dramatu.“

„Jsi zlá.“

Hlasitě vzdychne, když se pošoupne na posteli. Ještě před tím, než mi to vůbec nabídne, jsem na nohou, polštář v ruce a razím si to k ní. „Jsem naprostý opak “zlé“. Zvláště pokud jde o tebe.“

Dovolím si úsměv, protože vím, že mě nemůže vidět. Pak hodím svůj polštář na její postel a vlezu k ní pod deku. Je to hra, kterou hrajeme pořád dokola. Hra, kterou vždy vyhraji. Otočím se na bok tváří k jejím zádům. „Laney?“

„Co?“

„Pořád mrznu. Můžu se přitulinkovat?“ Jenom s Laney používám Lachlanovskou batolecí mluvu. Ne jen kvůli tomu, že je to ujetý, ale protože ona je jediná, která to pochopí.

Brblá, naštvaně, ale přeci, se posune dozadu, dokud se její tělo nenatlačí proti mému. Strčím jednu ruku pod její polštář a druhou přes její pás.

„Jsi ledový,“ řekne zastřeným hlasem. 

„Jo, no, tvůj pokoj je jak lednice.“

„Jsi ten nejstudenokrevnější člověk, kterého znám.“

Zakřením se a přitáhnu si ji blíž. Používám teplo jejího těla, aby mě zahřálo. „To není fér tvrzení. Kolik kluků jsi nechala, aby tě takto drželi?“

Nereaguje. Vlastně, je potichu tak dlouho, že si začnu znovu přehrávat, co jsem to řekl. Co to znamená? I kdyby to byla pravda. „Promiň,“ řeknu, protože jsem byl s dost dívkami na to, abych věděl, že jednoduché slovo mě může ochránit před jakýmkoliv dalším dramatem.

"To je v pořádku. Musím spát a ty budeš muset držet hubu. "
"Jasně."Posunu se blíž.
"Pil jsi dneska?" Ptá se.

“Jo. Tři lehká pivka. 435 kalorii. Měl bych být schopen to zítra spálit. Deset mil… patnáct minut, plus to co normálně běhám.”

Povzdechne si. “Řídil jsi sem?”

„Kdybych řídil, tak bych měl své klíče, a kdybych měl své klíče, sám bych si odemkl a nestál bych –“

„Promiň, že jsem se zeptala,“ utne mě.

„Dnes jsi tak kousavá. Co se s tebou děje?“

Otočí se ke mně tváří, její oči jsou stále zavřené. „Jsem unavená.“

Obrátím se, zhasnu světlo a přitom shodím její brýle z nočního stolku. Po té, co je vrátím na místo, se k ní otočím. A snažím se k ní přitulit – stejně, jako jsem viděl, že to dělá mé sestře její přítel. „Kdyby se něco dělo, řekla bys mi to, že?“

Její oči se třepotavě otevřou. Nejdříve jedno, pak druhé. Koutky úst se zvednout, a já vím, že jsem řekl tu správnou větu.

Její čelo se opře o můj hrudník a její prsty polechtají moje. Vůně jejího šamponu mě udeří do nosu: kokos, limetka a Laney.

Nevím, jak dlouho tak ležíme. Lampa pořád svítí. Má ruka na jejím pase, její hlava na mé hrudi než se ozval můj žaludek. Přehlušující a prolínající zvuk našeho dýchání. Zasměje se, její vydechnutí mě zahřeje. „Máš hlad?“ zeptá se, zakloní hlavu, aby se na mě mohla podívat. Nejsem si jistý, kolik ze mě může vidět bez svých brýlí, ale ten pohyb mi umožňuje vidět všechno z ní: pihy přes její nosík, jizvičku přes její pravé obočí, plnost jejích rtů … Ochutnal jsem tyto rty. Byla to nehoda, ale pořád se to počítá. O Vánocích. Bylo nám patnáct. Naklonil jsem se, abych jí políbil na tvář. Ona se naklonila, aby políbila mou. Naše rty se setkaly. Chutnala jako jahody, a od toho dne se nemůžu podívat nebo cítit jahody, abych nemyslel na Laneyini plné rty.

„Luku?“

„Hm?“ sakra, jsem ňouma.

 „Chceš, abych ti něco udělala?“

Hlasitě polknu a koukám se kamkoliv jinam, jenom ne na ni. „Je to v pořádku?“

Laney z nás obou shodí přikrývku, pak se přese mě překulí a vezme si brýle. „Jsem vzhůru tak jako tak.“

* * *

„Měl bys sis udělat vlastní sendviče,“zamumlá a krájí chleba na trojúhelníčky, jako bych byl Lachlan. Její obočí je zamračené. Je nakrknutá. Je roztomilá, když je naštvaná. Je roztomilá vždycky. Pohupuji nohama dopředu a dozadu, zatím co sedím na kuchyňské lince a pozoruji ji. „Naposledy, co jsem si je dělal, ses málem pozvracela z toho, co jsem do nich dával.“

Podá mi talíř a přesune se k lednici. „Nakládaná zkvašená zelenina a arašídové máslo nejsou…“ vytrácí se. “To je hrubé, Luku.” Otevře dveře ledničky a zeptá se „Voda nebo soda?”

“Voda.”

Chytnu láhev, kterou mi hodí do ruky, pak zamrznu, když uslyším, jak někdo otvírá přední dveře. „Tvůj táta?“

Pokrčí rameny. „Pravděpodobně.“

Podívám se na hodiny na jejich mikrovlnce a s pusou plnou jídla se zeptám, „Je 1:30 ráno. Kde byl?“

Laney se opře o pult vedle mě, ruce zkřížené. „Na rande.“

„Lois, to jsi ty?“ volá Brian z předsíně.

Neodpoví.

„Myslel jsem, že slyším hlasy.“ Dorazí do kuchyně a usměje se, když mě uvidí. „Lucasi,“řekne na pozdrav.

Než můžu odpovědět, Laney mu vyčiní, „Mladý muži. Máš vůbec představu, kolik je hodin?“

Brian se zasměje.

Dusím smích.

Pak Laney řekne, „Byla jsem vzhůru celou noc, strachy bez sebe!“ Nemůžu říct, jestli si dělá srandu. Brian protočí oči. „ Promin, - mami.“

„Měl jsi zavolat,“ řekne Laney.

Její táta vyklouzne ze dveří, „Říkám, že se omlouvám,“ dramaticky zakňučí.

Laney se zahihňá.

Oh, takže si dělá srandu. Chlape, skoro jsem jí to sežral.

Brian řekne, a podívá se mezi nás, „Nechte mě hádat, jak probíhala vaše noc. Ty  - ukáže na Laney – jsi zůstala doma a koukala na telku, nebo pletla přehoz, a ty“ – jeho prst se přesune na mě – „jsi šel pít na párty a přišel klepat na dveře mé dcery.“

Upiju z láhve a seskočím z pultu. „ A ty,“ řeknu a ukážu na něj, „jsi byl na rande?“

„Byl,“ řekne a zvedne bradu.

„Takže…“ škádlivě zakývám ze strany na stranu. „Jak se jmenuje? Co dělá?“

„Jmenuje se Misty.“

„Aha,“ řeknu skrz smích. „Je striptérka?“

Laney mě plácne vzadu na hlavě. „Luku!“

Brian se zasměje. „Jsem si zatraceně jistý, že její tělo vypadá, jako by byla.“

„Tati!“

„Co?!“ Řekneme s Brianem nastejno. Pak dodává s nadzvednutým obočím, „Je policistka. Pouta a tak.“

„Tati!“ zakřičí Laney.

„Pěkně!“ Dám si s ním placáka. S Brianem jsme se během let sblížili.

Navíc si myslím, vynechám-li rodinné oslavy míčové hry, že uznal za nutné, poznat kluka, který neustále klepe na jejich dveře a chce vidět jeho dceru. Není to špatné. Vůbec. Mám Briana rád a doufám, že on má rád mě. Má, že? Myslím tím, je tu důvod, proč dovolí, abych klepal na Laneyiny dveře v jakoukoliv noční hodinu a abych s ní šel do postele. Tedy, tu část s postelí zřejmě neví. Vždy se ujistíme, aby gauč vypadal, jako bych v něm spal.

„Zlato, proč vlastně nechodíš na párty s Lukem?“Zeptá se Brian.

Laney pokrčí rameny a podívá se dolů na podlahu. „Není to můj šálek kávy.“

„Yeah, ale když tam je Luk tak –  “

 „Nepozval mě,“ vpadne mu do řeči.

„Ty bys šla?“ řeknu zvýšeným hlasem. Dost zvýšeným.

Laneyiny oči se na mě přimhouří. Jak to dělá její otec. Skvělý. Sandrsovic pohled. Jen málo věcí je děsivějších než Sandrsovic pohled. Zakoktám se, „Já jen, myslím tím, není to opravdu … ty nejs – “

„Nešla bych,“ řekne Laney a zachrání mě.

„Proč ne?“ zpetá se Brian. „Je vám skoro osmnáct, Luk a ty tak tak opouštíte dům.“

Laney pokrčí rameny. „Jenom proto, že jste začali společensky žít v posledním roce, neznamená, že musím já taky.“

Brian zase obrátil oči v sloup. „Měla bys být tam venku …“řekne a hodí rukama do vzduchu. „dělat chyby a zamilovávat se. Ne opravdovou láskou. Ne ted‘. Ale měla bys přinejmenším randit.“

Zadusil jsem se soustem, které jsem právě ukousl.

„Já byla na rande,“ řekne Laney. Neřekla to s hrdostí nebo hněvem. Řekla to tak,… jak to říct – věcně – bylo mi jasný, že mluví pravdu a já mezi tím měl jídlo někde mezi jícnem a žaludkem. Mlátím si do hrudi a doufám, že se uvolní.

„S kým?“ zeptá se Brian, přimhouří oči.

„S kým není důležité.“

Brian o krok přistoupí. „Povídej.“

Polykat. Voda. Lapám po dechu.

Laney stiskne rty a odmítá odpovědět.

Dívám se mezi ně a vidím, že to je o malinko děsivější, než Sandersovic pohled. Je to Sandersovic smrtonosná křížová palba.

„Omlouvám se,“uzná Brian a odstoupí. „Jen se bojím, že ti něco uteče.“

Laney na mě ukáže. „Protože nechci být, jako on?“

„Héj!” Podívám se na sebe. „Co je na mě špatnýho?”

Brian ukáže prstem mezi nás dva. „Proč vy dva…“

„Tati, to je nechutný. Je to Luk.“

Ouch. „Já jsem přímo tady!”

Oba se zasmějí. Nevím proč. Nepřijde mi to vtipný.

„Dobrou děti,” řekne Brian, otočí se pryč a mávne rukou ve vzduchu.

„Počkej!“ narovná ramena. „Co je na mě špatnýho?“

 2. Kapitola

LOIS

Debilní budík.

Každý večer, když tu zůstane, je tu i jeho stupidní budík.

4:45.

Každé ráno.

Debilní, debilní budík.

“Luku, tvůj budík. Vstávej. Běh!”

Se stále napůl zavřenýma očima se natáhne k mé ruce pro svůj mobil, vypne budík, pak ho hodí přes celou místnost.

Zírám na něj, čekám, že mu narostou nožičky a vydá se zpátky k nám. Zmínila jsem se, že bylo  4:45? „Ale…”

„Ale co?”

„Běháš.”

„Ne,” zamumlá, zaboří hlavu do polštáře.

„Ne?“

„Ne.”

„Ale běháš každé ráno.”

„Dnes ne,” řekne, obalí své ruce kolem mého pasu a manévruje se mnou, dokud si nelehnu zpátky. 

„Zaspím.“

“Zaspíš?”

Přitiskne se. Tak blízko, že když řekne, „Nevšímej si toho, Lane,” můžu cítit jeho horký dech na mém krku. „Oka…?”

„Dobře.”

O deset minut později jsem naprosto vzhůru, ležím na zádech, jeho ruka roztažená na mém břiše. Poslouchám jeho dech, cítím, jak se mi zvedá husí kůže, cítím drtivý nával emocí. Není to poprvé, co jsme si fyzicky tak blízko, ale je tu něco jinak, něco konečného. A je tu ten pocit vzadu v mé hlavě, který mi říká, že je to naposledy. Chci, aby to bylo naposledy. Protože je až moc, mít ho tu, a v ten samý modem to nestačí. Nikdy to nebude stačit.

Jeho prsty mi bez varování začnou brnkat na kůži. „Nejde ti znovu usnout, hm?“

Zavrtím hlavou, ale odmítám se na něj podívat.

Odtáhne svoji ruku, rozmotá své nohy z mých a já vydechnu, úlevou. Doufám, že odejde. „Mám tu teplákovku?“

„Spodní šuplík“.

Částečně se posadím a koukám, jak jde přes místnost – jednu ruku ve vlasech, druhou podél jeho těla. Lhala bych, kdybych tvrdila, že přitažlivost, kterou vůči němu cítím, není fyzická, protože v tom hraje svojí roli. K mé nelibosti, se za ty roky hodně změnil. Pořád jsem obyčejná Lane a on už dlouho není ten roztomilý chlapec, do kterého jsem se pobláznila, když nám bylo jedenáct. Vyhodil své brýle a přesedlal na kontaktní čočky v momentě, když se v šestce dostal do běžeckého týmu. V sedmičce se odhodlal nechat si opravit mezírku mezi zuby.

V devítce začal mužnět a nikdy úplně nepřestal.

Během začátku desátého ročníku, měl víc schůzek, než mohl stíhat. Ted‘, v sedmnácti, má víc, jak šest stop a svaly na místech o kterých jsem si nemyslela, že by mohli existovat. Je až moc. Nebyl dost.

„Nezapomeň svůj telefon,“ řeknu mu a položím se.

„Neodcházím.“

Podívám se na něj právě ve chvíli, kdy si obléká své tepláky. „Ne?“

„Ledaže bys chtěla,“ řekne s jeho očima vpíjejícíma se do mě.

Sekundy ubíhají a ode mě nepřichází žádná odpověď. Zavrtí hlavou a přesune svůj pohled k zemi. „Jdu si vyčistit zuby, a pak budeme mluvit, protože se s tebou něco děje a my se s tím musíme vypořádat. Pokračuje v cestě do koupelny a já ho následuji. Je to rutina. Dělali jsme to mnohokrát před tím; stojíme před zrcadlem, čistíme si zuby, nahneme se a odplivneme, střídáme se v mytí pusy, pak já odejdu a on může pokračovat ve své práci, a když je hotový, jsem na řadě.

Je zpátky v posteli, když vyjdu, jeho pohled drží na dveřích od koupelny, čeká.

„Tak?“ řekne.

Pokrčím rameny „Tak?“

Poplácá místo vedle sebe, a já neochotně udělám, co on naznačil. Lehnu si přikrývku a čekám, až na mě položí své ruce, někam, kamkoliv, na tom nezáleží. Místo toho položí svoji ruku na mé čelo a odhrne mi ofinu tak, aby se mi mohl podívat do očí. „Co se děje Lane?“

 Znovu pokrčím rameny, ale jsou tam stopy slz v mých očích a knedlík v krku a já vím, že to může vidět, protože se jeho obočí nakrčí a on se víc přitiskne, tak je jeho hlava na mém polštáři. „Je to o té včerejší párty? Byla pozvána celá třída, a kdybych tušil, že chceš jít – “

„Není to o té párty.“

„Tak co?“ Jeho hlas zněžní a odhalí jeho starost. Jeho pohled se upevní s mým, když já hledám v jeho a nemohu nic najít. Jedinou zatracenou věc. 

Olízne si rty, jeho oči se ještě víc zúží. „Jsi nervózní z toho, že zítra začíná škola? Protože, jestli ano, nemusíš být. Je to jen poslední ročník. Jeden rok od našeho celého –“

„Proč jsi sem přišel Luku?“ utnula jsem ho.

Stáhne svůj palec. „Celkově nebo…“

„Proč trávíš noci se mnou, místo toho, abys šel domů nebo spal v domě jedné z tvých mnoha přítelkyň?“

Luk se odtáhne a zadívá se na strop. „Nedělej to, Laney.“

Opřu se o lokty a podívám se dolů na něj. „Nedělej co?“

„Dělat ze mě někoho, kdo nejsem. Jo, měl jsem hodně přítelkyň, ale nikdy jsem nebyl s více, jak jednou ve stejný čas a ty to víš.“

Odvrátím se. Užírá mě pocit viny. Má pravdu.

Řekne, tichým hlasem, „Chodím sem, protože jsem kolem tebe rád. Protože můj vlastní dům není domov, když jsi ty tady. Protože chci vědět, co se děje v tvém životě a chci ti říct, co se děje v mém. Protože jsi tu pro mě při všech mých rozchodech, při těch sračkách, co se dějí v mé rodině, zkrátka při všem. A především sem chodím, protože chci.“ Zhluboka se nadechne a hlasitě vydechne.

„Je to to, co cítíš, když máš někoho, na kom ti záleží a ten se s tebou rozchází, protože jestli jo, myslím, že končím s randěním.“ Tře si hrudník … přímo na srdci. „Ten pocit je na hovno.“

V jeho slovech je sílá, která jde přímo k mým uším a probodne mé srdce. Sama sobě si připomenu, že to je lež. Nezáleží mu na mně. Pokud ano, vzpomněl by si. „Luku…“

Jeho pohled se na mě přesune, oči odráží jeho bolest. Ten pohled jsem viděla jen párkrát. Jednou, když nám bylo dvanáct a on se ukázal v mém domě, promočený z bouřky, která řádila venku a pak znovu, když nám bylo třináct a nešťastnou náhodou natáhl ruku s pálkou příliš dozadu a způsobil mi tím tři stehy pod mým pravým obočím. „Můžu něco udělat?“ zeptá se a jeho hlas ochraptí.

Zamrkám, zatlačím zpět emoce a slzy. „Ne,“lžu.

„Tak co se to sakra děje?“

Položím se zpátky, moje hlava přistane na jeho už roztažené, čekající ruce. A přemýšlím … snažím se přijít na lež, která nám tohle pomůže překonat.

Tak aby tohle, nebo tenhle nedostatek, z posledních čtyřiadvaceti hodin nedefinoval jeho nebo nás nebo naše celé přátelství.  A tak mu dám jen poloviční pravdu, protože je to vše, co právě teď můžu nabídnout. „Léto skoro končí a všechna léta mi připomínají tvojí mámu, a jak skvělá byla. A chybí mi, myslím. Já jen…“  Zajíknu se, neschopná to dokončit s knedlíkem v hrdle. Možná to byla víc, než jen polopravda. Možná to bylo ono. „Opravdu mi chybí.“

„Proč to říkáš?“ zašeptá.

„Protože je to tvoje maminka. Nemám právo, aby mi chyběla.“

Přitáhne si mě blíž, dokud nejsem na boku a moje hlava neleží na jeho hrudi. Pak políbí vršek mé hlavy a obalí kolem mě své ruce „Možná je moje máma, ale tebe nevýslovně milovala, Lois Lane. Příště, až se tak budeš cítit, řekni mi to a můžeme jí postrádat společně.“

Minulost | LUCAS

„Vypadá to, že jste si s Laney padli do oka. Líbí se ti?“ zeptá se máma, její prsty horečně kmitají na nějakém projektu v pletení, na kterém pracuje, zatím co sedí na gauči naproti mně. Je to víc, jak pár hodin, co Laney s jejím tátou odešli a v domě byl vzácný klid. Dvojčata byly v posteli, Logan nebyl Logan, a Leo a Lucy byli ztraceni v jejich fiktivním světě, jako vždy.

Předstíral jsem nezájem, zvedl jsem nohy a udělal si pohodlí na tátově sklápěcím křesle. „Její jméno je Lois, ne Laney.“

Máma se usměje. „Dobrá, myslím, že jí budu říkat Laney. Líbí se mi to. Jde to k ní.“

Posmívám se. „Nemůžeš jednoduše měnit lidem jména, Mami.“

„Proč ne, Bobby Jo? Zazpívá.

„Kdo je sakra Bobby Jo?“

Zahihňá se  „Ted‘ jsi to ty.“

Zasměju se s ní. „Myslím, že dávám přednost Lucasovi.“

Pořád si mi neodpověděl na otázku, Bobby Jo.“

Ignoruju její nové pojmenování mé maličkosti. „Je bezva.“

„A roztomilá“, doplní mamka.

Předstírám, že si utírám pusu předloktím a doufám, že to nějak zakryje moje zčervenání. „Je bezva.“Opakuji.

„Mmm-hmm…”Snaží se skrýt svůj úsměv, ale nemusím to vidět, abych to slyšel. „Přemýšlela jsem –„

„Uh-Oh. To nebude dobré.“

„Chytráku.“ Zazubí se.  

„Brian se zmínil, že Laney zůstane pár dní sama doma, zatím co bude pracovat. Dokud se nepřesvědčí, že je dost stará na to, aby se o sebe postarala na tak dlouho. Ale pokud se mnou souhlasíš, myslela jsem, že bych jí pozvala k nám, aby s námi strávila léto. Bylo by hezké mít kolem sebe ještě jednu ruku k dílu.

„Takže jí chceš použít jako dětskou pracovní sílu?“

Rozesměje se z plných plic. „Nemyslela jsem to takhle. Ale nevím. Bylo by hezké mít kolem ještě jednu dívku, a mimo to, myslím se, že by to pro nás všechny bylo dobré. Jen nechci, aby tvoje máma nějak pokazila tvůj styl, když se zeptá tvé potencionální dívky, aby přišla.“

„Ona není moje dívka,“řeknu. Dost hlasitě. Dost jasně.

Máma na to nereaguje. Místo toho řekne, „Při závodě ti nakopala zadek.“

Nadmu se. „Jako bych se staral.“

„O co? Že s námi stráví léto nebo že ti nakopala zadek?“

„Oboje.“

Lži.

Všechno to jsou lži.

* * *

Nastavil jsem budík a druhý den ráno jsem vstával brzy. Sotva bylo světlo a dvojčata ještě ani nebyla vzhůru. Pomalu a potichu, jak jen to bylo možné, jsem sešel schody a zamířil do kuchyně, kde jsem nechal vzkaz pro kohokoliv, kdo ho najde.

Šel jsem si zaběhat.

Neopustím náš pozemek.

Nevypij všechno mléko, Logane.

-          Lucas

A s tím jsem vklouznul do svých tenisek před vchodovými dveřmi. Extra jsem je utáhl, a běžel. Běžel, běžel a běžel, dokud mě nohy nepálili víc jak v plicích a dokud jsem nedoběhl zpátky domů. Mé triko bylo promočené potem a zbytek rodiny seděl kolem jídelního stolu.

„Mluvil jsi s Lois tati?“ Vyhrkl jsem a sedl si naproti Lucy.

„Dobré ráno i tobě.“ Máma prohrábla mé zpocené vlasy a nalila mi pár kapek mléka, které zbyli v krabici.

Zabodl jsem pohled do Logana, který mi to oplatil grimasou ala ‚největší frajér‘. Je to takovej prudič.

Odsunul jsem sklenku mléka a vrhl se místo toho na vodu. „Tak, přijde?“ zeptal jsem se mámy.

„Co tak dychtivě?“

„Chci s ní znovu závodit.“

„Dobrá. No, je brzo a Brian do zítra nepracuje, ale zavolám jim později.“

„Zavolej hned.“

„Luku.“

„Prosím?“

Podívá se na svoje hodinky. „Hodinku počkáme, dobře?“

„Fajn.“

„Luk a Laney, sedí na stromě …“ zpívá logan.

„Sklapni!“

„Dost,“ přikáže táta.

„Můžete mě prosím omluvit?“ zeptá se Leo a už vstává v ruce misku a sklenici. Táta přikývne a o chvilku později, Leo pokládá misku do dřezu a bere sklenici sebou kamkoliv jde. Dvojčata – věk čtyři – spolu mluví v řeči co je zčásti angličtina a zčásti něco, co si sama vytvořila. Logan jí, jako by to byla soutěž v tom, kdo jí nejhlasitěji a jako prase. Vidíte? Prudič.

Lucy byla … povzdechnutí. Luci byla královna nepořádku, mléko jí teklo dolů po jejím tričku. Příliš zaneprázdněná čtením na to, aby se soustředila na jídlo. Upustila lžící, palec namočila do misky a pak se natáhla, aby našla její džus, přitom převrhla hromadu ubrousků a sůl a pepř, který ji stál v cestě. Protočil jsem oči, vzal její skleničku a fyzicky jí umístil do její ruky.

Máma přede mě položila talíř s vejci a tousty a pak mi lehce zmáčkla rameno – tiché uznání, že viděla, co jsem udělala, a přestože Lucy byla naprosto mimo, máma si všimla a ocenila to.

Co se týče Luci, i když je poněkud výstřední, je moje jediná sestra. Naše jediná sestra. Je to nevyslovená dohoda mezi námi Prestonovic chlapci, že na ní všichni dáváme pozor. I když to znamená, podat jí sklenici nebo jí odstranit hračky z cesty, zatím co jde kolem domu, nosem zabořený v knize, jinak by o ně zakopla. Někteří naši přátelé ji nazývají princeznou, a možná mají pravdu, a když to udělá z mojí mámy královnu, tak ať. Viděl jsem, jak se táta chová k ženám v rodině – jinak, než ke klukům – a během dospívání jsem zjistil, že to něco znamená, jen jsem nebyl jistý co. Ted‘.

Jedl jsem svoji snídani pomalu, tak pomalu, jakoby to byla hrozná fuška, a stále jsem se díval na hodiny. Vteřiny ubíhaly, měnily se v minuty. Když moje tělo nakonec zastavilo pocení, uplynulo pouze patnáct minut. Nahlas a rozmrzele jsem si povzdechl.

Máma to musela postřehnout, protože řekla, „Pokud jsi tak zoufalý, můžeš jí zavolat sám.“

Logan zazní, „Komu? Tvojí přííííííítelkyni?“

„Sklapni!“

„Lukasi.“ napomenul mě táta. Pak dodal, „Sklapni, Logane.“

 Vstal jsem. „Jdu běhat.“

„Znovu?“povzdychne si máma. „ Luku, ještě se ti to neusadilo v žaludku.“

„To je v pohodě.“

„Počkej pět minut.“

Znovu jsem se posadil.

Každý tik sekundovky jsem byl nervóznější. Nevěděl jsem, proč tak strašně potřebuji běhat. Proč považuji za nezbytné porazit  Lois v závodě, ale můj jedenáct let starý mozek mi řekl, že rozhodně musím. Takže jakmile uplynulo pět minut, vyletěl jsem na nohy a o pár sekund později jsem byl ze dveří. Nechtěl jsem běžet daleko.

Naši rodiče na našem pozemku nastavili hranice, kterých se všichni museli držet. Tak kdyby se něco stalo, nehledali by nás daleko. Běžel jsem k jedné hranici, pak k druhé, a k další, a další a znova a znova, dokut se opět nedostavilo pálení. A bože, musel jsem na ní opravdu chtít zapůsobit. Myslím porazit.

Táty auto bylo pryč, když jsem se vracel zpět do domu a máma seděla na verandě, telefon u ucha. „Jasně, Briane, to vůbec není problém.“

Uprostřed kroku jsem zastavil s nadzvednutým obočím, zatím co jsem se snažil popadnout dech. „Co říkal?“

Máma mezi nás pozvedla ruku.

Dupnul jsem nohou. „Co říká?“ zeptal jsem se znovu.

„Oukej, uvidím oba, tebe a Lois Lane, zítra ráno.“

Stisknul jsem rty, abych skryl úsměv.

Jakmile zavěsila, vzhlédla ke mně a usmívala se od ucha k uchu, její oči mžouraly proti slunci a její dlouhé, tmavé vlasy vlály ve větru. Dokud jsem nepotkal Laney, přísahám, má matka byla nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděl. Tedy, ona a Mila Kunis. „Takže, zítra přijde na rande,“ škádlila mě. Znovu.

„O můj … Lucasi Prestone, co si vezmete na sebe? Možná ten ošklivý svetr od tetičky Leslee, který koupila k Vánocům? Nebo možná, že ten odporný kostkovaný oblek, který jste dostal k narozeninám. Možná bych měla někde vyhrabat ten obrázek vás, jako dítě, když jste se rozhodl pochodovat ve své pleně a jíst …“

„Mami, přestaň!“ zakřičel jsem, ale smál jsem se.

Protože ze všech předností, které na své matce miluji, to její chytračení, mi chybí nejvíc.