Lassoing - 1. kapitola

Překlad: Verča

Čauky, holky, tak začínáme J Pěkné čtení J

Clare

„Slečna Clare Stevens?“ Otočím mou hlavou a podívám se na muže, který řekl mé jméno. Slunce blokuje můj výhled, dokud neudělá další krok vpřed, jeho kovbojské boty klepají o beton vlakového nádraží. Jeho pohyb mi na něj nyní dává jasný výhled a jsem jím zaskočena.

Vypadá, že by mohl být ve věku mého otce. Ne, že bych znala mého otce, ale kdyby ano, hádala bych, že by byl stejně tak starý. Muž vypadá mile. Kolem úst má vrásky od smíchu. Jeho šedé vlasy jsou ostříhané nakrátko, jeho kůže je hluboce hnědá ze slunce, pravděpodobně léty pracováním na zemi.

„Ano, to jsem já.“ Vstanu z lavičky, na které sedím víc než hodinu. Začala jsem uvažovat, jestli můj brzo-manžel přijde nebo si to rozmyslel. Obavy se horšily každou tikající minutou, která utekla. Nemám ani dost peněz na vlak ven z Lobo, Texasu. Mohla bych být uvíznutá ve středu Ničeho.

„Omlouvám se, madam. Jeden z plotů se dnes ráno rozbil a měli jsme prasata všude možně. Honili jsme ty bastardy.“ Pokrčí se nad jeho vlastní nadávkou. „Omluvte mou řeč, madam.“

Usměju se a dám mu vědět, že mi to nevadí. „Nedržte se zpět. Vyrostla jsem na farmě s deseti rančerskýma rukama. Slyšela jsem to všechno.“

„Skutečně?“

Přikývnu. „Jo, do té doby než mamka onemocněla a my se musely odstěhovat do města.“ Pořád mohu slyšet bolest v mém hlase. Je to stále čerstvé. Nemůžu to skrývat, i kdybych chtěla. Nechala mě tu o samotě, už je tomu něco málo přes měsíc. Nemám nikoho. Ranč, na kterém jsem vyrostla, je pryč. Nebyl to náš ranč, ale měla jsem pocit, že po těch všech letech, co jsme tam pracovaly, byl. Rančerské ruce byli mou jedinou rodinou, kterou jsem znala, ale minulý rok byl ranč prodán a nebylo možné, abych se tam vrátila a znovu pracovala.

„Je mi líto vaší ztráty.“

Jen pokrčím rameny, protože o tom opravdu nechci mluvit.

„To je vše co máte?“ Kývl na jednu tašku vedle lavičky. To je vše, co máte? Ty slova pálí.

„To je vše co mám.“

Prohlíží si mě, jeho oči změknou.

„Nikdy si nemyslel, že přijdete.“ Zasměje se a vrásky kolem jeho úst jsou nyní výraznější. Vím, že mluví o mém budoucím manželovi, Cashi McCallisterovi.

„Jsem si docela jistá, že ví, že přijedu.“ Jdu pro mou tašku, ale ten muž mě odežene.

„Jmenuju se Earl,“ řekne, zvedne mou tašku a přitom na mě mrkne. „A ne, nejsem si jistý, že ví, že přijdete.“

S tím se otočí s taškou v ruce, a vyjde z vlakového nádraží. Jdu za ním k černému trucku. Hodí mi tašku na zadní sedačku a otevře pro mě dveře na straně spolujezdce.

Vlastně mi tak trochu dodá impuls dostat se dovnitř. Ta věc potřebuje nějaké štafle nebo něco.

Zavřu za sebou dveře a zapnu si bezpečnostní pás, zatímco on leze na stranu řidiče. Zapne si jeho pás, než otočí klíčem a přivede auto k životu.

„Je to asi hodina jízdy. Nic to není, ale jste z města. Budete něco potřebovat, než vyjedeme?“

„Kde je on?“ Nevím, proč to je moje odpověď, ale jsem raněná, že muž, kterého si mám brát, tady není, aby mě vyzvedl. Vlastně jsem si myslela, že zavážeme uzel, než vyrazíme na ranč. To je to, co email říkal.

„Odjíždíme,“ je jeho jediná odpověď, když se odtáhne od obrubníku vlakového nádraží.

Kousnu se do rtu, jak se dívám na Earla, který na mě opět mrkne. Přemýšlím, zda bych se ho měla zeptat na informace o Cashovi nebo to nechat být. Pravděpodobně by mu řekl všechno, co bych řekla. Kromě toho, Cash mi řekl, jak bude manželství fungovat a proč potřeboval ženu.

Sňatek z rozumu. Někoho kdo mu bude zahřívat jeho postel a vařit jídlo. Neřekl to takto, ale mohla jsem číst mezi řádky. I když jsem nevěděla, proč muž tak pohledný jako Cash potřeboval zásilkovou nevěstu. Pohledný bylo mírné označení. Poslal mi jednu fotku a řekl, že to byla jediná fotka, kterou měl. Byl na koni, přísný výraz ve tváři.

Nemohla jsem rozeznat jeho vlasy s tím Stetsonem (klobouk, který obvykle nosí kovbojové a farmáři v USA), nebo barvu jeho očí, ale nemohl zakrýt, jak byl atraktivní a masivní. Zastrašující bylo to nejlepší slovo, které mohu použít k popsání ho. Nedovedu pochopit, že zrovna takový muž jako je on, potřebuje zásilkovou nevěstu, ale jsem tady. Nebude tu žádná láska, srdce nebo květiny. Každý z nás odvede naši část.

Když jsem se poprvé dozvěděla o Kovboj-zásilková-nevěsta programu, nechala jsem ty malé romantické představy odtancovat pryč z mé hlavy.

Ani nechtěl mou fotku. Jediné o co se zajímalo, bylo to, jestli umím vařit, uklízet a pracovat s počítačem. To byla v podstatě osnova.

Zavřu oči a brzy díky hučení usnu. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudí mě dotek něčí ruky.

„Jsme tady,“ říká Earl. Podívám se na velký dům ve-stylu-ranč. Je vyrobený celý ze dřeva. Na verandě jsou bílé houpačky. Dvojité přední dveře jsou tmavě modré, čímž dodávají příjemnou domovskou atmosféru.

Otevřu dveře trucku, chtějíc vidět víc, ale Earl mě chytne za zápěstí.

„Počkejte na mě.“ Opustí truck, obejde vůz k mé straně, a pomůže mi dolů.

Půda je tak daleko, jak můžu vidět, se stodolami tady a tam.

„Je tady krásně.“

Earl jen souhlasně přikývne, než se natáhne do trucku pro mou tašku. Několik mužů vystoupí z bílé stodoly nejblíže k domu. Dva z nich nadzvednou jejich klobouky, říkajíc ahoj. Kývnu jim nazpět.

Jedna věc, kterou jsem vždycky milovala, když jsem vyrůstala na ranči, byla, že tam bylo hodně lidí. A já miluju vaření. Mamka a já jsme mohly pro muže vařit hodiny, stálo za to, vidět jak se jejich tváře vždycky rozzářily, když přišli po náročném dni v práci. Způsobilo to, že jsem se cítila potřebná, prostě součástí něčeho. Chci to znovu pocítit.

„Ukážu vám to uvnitř.“ Sleduju Earla. Otevře dveře domu, které vedou přímo do obývacího pokoje. Vše je strohé. Vypadá to, že sem nikdy nevkročila žena. Stěny jsou holé a jediným nábytkem v pokoji, jsou tři pohovky s obří televizí. Obývací pokoj je propojen s jídelnou a kuchyní.

V jídelně je dřevěný stůl, který pravděpodobně pojme tak patnáct lidí, ale kuchyň, to je podívaná. Desky jsou žulové. Dřez je samostatně v ostrůvku. Čtyři vestavené trouby zabírají jednu stěnu. Spotřebiče jsou nerezové. Myslím, že bych si Cashe vzala jen pro tu samotnou kuchyň.

„Zcela nové,“ řekne Earl, rozbíjejíc mé myšlenky.

Obrátím se k němu. Stále stojí v obývacím pokoji a pozoruje mě.

„Kolik je tu rukou?“

„Celkově je tu osmnáct lidí, madam.“

Můžu zvládnout osmnáct lidí v kuchyni, jako je tato. Podívám se na hodiny. Už je jedna hodina odpoledne.

„Čas večeře?“ Zeptám se, jak otevírám zásuvky, abych zjistila, kde co je.

„V šest,“ slyším, jak řekne zezadu, když si zavazuju zástěru, kterou jsem našla a přitom si dám vlasy do culíku.

„Dobře, raději se na to vrhnu, pokud chci, aby večeře byla do té doby hotová. Hádám, že můj zamilovaný brzo-manžel nemá v plánu si mě dnes vzít, když mě ani nevyzvedl.“ Otočím se, dávajíc si ruce v bok.

Earl se usměje.

„Ne, nemyslím si, že má v plánu se dnes ženit.“

Stroze přikývnu, než se vrátím k úkolu. Nejsem za něj ani vdaná a už jsem na toho muže naštvaná. Ale myslím, že tak to v našem manželství bude. Uvidím ho při jídle a když přijde do postele. Tedy předpokládám, že v ní budu. Nikdy úplně neřekl, že to tak bude, ale je to něco, co lidé dělají, když se vezmou.

Tak jako tak jsem se ujistila, že začnu s pilulkami, než sem přijdu. Možná jsem se dostala do této situace, ale nechtěla bych přivést do tohoto dítě. Tohle bylo o přežití, a Cash nikdy nic neřekl o dětech.

Vejdu do spíže a dívám se, co tu je. Poté, co prohlédnu police sem a tam, jsem rozhodnuta udělat hamburgery a hranolky a těstovinový salát. Budu potřebovat brzo zajít do obchodu, ale na dnešní večer a zítřejší snídani toho mám dost. Ale potřebuju začít s koláči, abych je dala do trouby.

Když vyjdu ze špíže, zakřičím. Jsem zaskočená mladým mužem, který vypadá, že je asi v mém věku nebo možná v počátku dvacetin.

Zvedne ruce nahoru díky mému výkřiku.

„Omlouvám se, madam. Zrovna jsem šel pro schránku první pomoci.“ Zamává schránkou, kterou drží v ruce. „Ostnatý drát dostal tele.“

„Omlouvám se, jen jsi mě vyděsil. Nikoho jsem nečekala.“

Křivě se na mě usměje. „Takže ty budeš šéfovo manželka.“

„Jo, to jsem já,“ prohlásím. Jdu ke dřezu a vytáhnu utěrku, kterou jsem viděla v zásuvce a namočím jí.

„Možná to budete potřebovat.“ Podám mu utěrku.

„Jsi strašně malá.“ Jeho oči přejedou přes mou velikost. Jsem malá. Mám sotva sto padesát centimetrů, a mám trochu víc masa na mých kostech.

„Myslím, že můžu zvládnout mé domácí práce, i když jsem malá.“ Odpovím, nejistá si, kam tím míří.

„Oh, jsem si jistý, že můžeš. Jen jsem…“ Pohlédne zpět ke dveřím, jako kdyby najednou chtěl odejít a nechtěl dokončit, co načal.

„No?“ Vytlačím ze sebe, chtějíc to vědět.

„Měl bych jít.“ Otočí se a odejde se schránkou první pomoci v jedné ruce a utěrkou v druhé. Stojím tam a přemýšlím, co to mělo znamenat.