Elicit - kapitola 68 - 72

Překlad: Mili

Holky, FINITO!

Nedoufala jsem, že dnes bude dost času na překlad, ale zbývajících pět kapitol jsem dneska prostě dopřeložit chtěla, takže tady je máte! ;)

68. kapitola

Když umře boss, jeho odkaz umře spolu s ním, 

a muži... jsou ztracení.

Phoenix

Bojoval jsem s přívalem slz, když jsem pozoroval, jak z Lucova těla prchá život. Co jsem udělal špatně? Zkusil jsem ho chránit, odstrčil ho z cesty, ale místo toho jsem ho musel strčit pod přímou palbu. Každou mou myšlenku obalil pocit viny, snažil jsem se popadnout dech a rázem potřeboval další a další. Na nohách těžších než olovo jsem se dopotácel k jeho tělu a klesl na kolena. Muž, který mi byl blíž než otec, muž, který mi zachránil život a pravděpodobně i mou duši, právě zemřel.

Truchlit pro něho by ukázalo naše pouto.

Tak jsem dál mlčel, zatímco všechno uvnitř mě řvalo nad tou nespravedlností. Měl jsem to být já. O mužích jako Luca nikdy nevíte, jestli jsou dobří nebo zlí. Jednu chvíli ze sebe chrlí tak moudré absurdnosti, že je za to musíte respektovat, a ve chvíli druhé mají jejich slova moc doslova vražednou.

Za posledních několik měsíců byl Luca můj jediný přítel. Jediný člověk, který mě viděl takového, jaký jsem byl, a neodvrátil se ode mě.

Všechno jsem ztratil.

A nemůžu ani brečet.

Frank mě objal kolem ramen a stiskl mě. On ví. Frank ví. Zvedl jsem svůj pohled k Sergiovi, který stál během přestřelky po boku rodiny Abandonato. V obličeji byl zesinalý a silně se kousal do spodního rtu.

Udělal jsem všechno správně.

A přesto kvůli mně někdo umřel. Přece jen to celé byl můj plán, zařídit, aby z Texe měli strach. Luca řekl, že máme pozvat Alfonse a jeho muže jako příležitost zařídit mír s Texem, chtěl, ať logicky prodiskutují, co by se mělo udít a kdo by se měl stát hlavou celé rodiny.

Já byl proti tomu a řekl Texovi pravý opak, protože jsem věděl, že taková situace by nefungovala.

„To není tvoje vina, syna.“ Zašeptal Frank. „On ti věřil, tohle byl celou dobu jeho plán.“

Texovi zablesklo v očích.

Polkl jsem obrovský knedlík v krku. „Umřít?“

Frank se smutně usmál. „Abys ty žil.“

Nepospíchali jsme, když si šéfové potřásli vzájemně rukama a dohodli se jeden s druhým na dalších plánech. Otupěle jsem pozoroval, jak každý z šéfů políbil Texovu pravou ruku. Udělali jsme správnou věc. Nakonec byl nastolen pořádek.

Za cenu Lucova života.

69. kapitola

Možná, jen možná, to celé nedopadlo úplně špatně. Což neznamená, že to dopadlo šťastně... ale asi je tohle všechno, co jsme mohli dostat.

Tex

Když jsem jel s Mo domů, moje tělo zachvátil šok. Držela mě pevně za ruku a nic neříkala. Děsilo mě, že byla svědkem této mé stránky, ale utěšovalo mě, že je naživu, že dýchá a je v pořádku.

Všichni jsme se rozhodli, že necháme společníky vrátit se zpět do hotelu, zatímco jsme my šéfové schůzovali. Byli jsme jenom čtyři. Mělo nás být pět.

Poslal jsem Mil a některé z De Langeů postarat se o tělo, protože dobře vím, že kvůli okolnostem tohoto významu budou schopní držet to pod pokličkou, než naplánujeme pohřeb.

Když jsem vstoupil do domu, našel jsem Nixona, jak mlátí do zdi.

Chase Nixona strčil do křesla a zařval. „Uklidni se, proboha.“

Sergio byl zabraný do rozhovoru s Phoenixem a Frank stál u kuchyně.

„Dost,“ pronesl jsem zlehka.

Všichni se na mě podívali. Mo mi stiskla ruku a odešla chodbou pryč.

„To byl celou dobu tvůj plán,“ zašeptal Nixon. „Proč?“

„Byla to moje vina,“ ozval se Phoenix. „Luca, Frank a já... věděli jsme, že Tex se tomu bude muset postavit, věděli jsme, že to musí být před celou rodinou.“ Ramena mu poklesla. „Luca to chtěl vzít formou rozhovoru. Sergio mi podsunul pozvánku pro Alfonsa a jeho muže. Mysleli si, že se dostaví na Komisi, aby oslavili to, že získají kontrolu nad Rodinou - oficiálně.“

Sergio zabručel. „Vlastně...“ Odkašlal si a rozhlídl se kolem. „Luca si byl vědom toho, že mluvením se nic nezmůže.“

„Cože?“ Zasyčel Phoenix.

Sergio s nadávkou klesl do křesla a prkenně promluvil. „Věděl, že Phoenix se musí osvědčit, aby si získal zpět sebeúctu, kterou ztratil. Věděl, že se ti - “ Sergio se rychle podíval na Phoenixe. „Věděl, že se ti nebude líbit myšlenka, že má Tex napochodovat dovnitř a být s největší pravděpodobností okamžitě zastřelený... spolu se zbytkem rodiny. Luca zjistil, že Alfonso chce názorně demonstrovat svou sílu na Nixonovi, Chasovi, na holkách, Frankovi...“

Hlas mu vynechal. „Takže dal Phoenixovi na výběr, udělat práci, o kterou byl požádán nebo se rozhodnout, rozhodnout se tak, jak by se rozhodl jenom šéf.“

Phoenix zbledl. „Ale co kdybych to Texovi neřekl?“

„Tak by tu teď nikdo z nás nebyl,“ odpověděl Sergio potichu. „Věřil tomu, že nakonec uděláš správnou věc, vykoupíš se, nalezneš svou ztracenou duši a konečně nejdeš klid. Věděl, že to bylo riskantní, že během toho může zemřít, že bychom zemřeli všichni, jestli Tex něco neudělá. Znal tě, Phoenixi, líp než ty znáš sám sebe.“

Nixon hlasitě vydechl a opřel se v křesle, ve kterém seděl. „Proč jste nám to neřekli?“

„Kdyby to dopadlo špatně,“ ozval jsem se nakonec. „Vysledovali by stopu ke komukoliv, ale ne k vám...“ Polkl jsem „Rodina Abandonato je nejmocnější s Americe, potřebujeme, abyste zůstali čistí, naživu a  nezainteresovaní.“

„Neměls to dělat,“ řekl Chase.

„Udělal to, co bylo nejlepší,“ dodal Frank. „Vy jako rodina jste posledních dvacet let nesli těžké břemeno, byl čas vás začít chránit, čas udělat správnou věc.“

Se zachvěním jsem se posadil. „Co se stane teď, budu muset zpátky na Sicílii a řídit rodinu odtamtud, zvolit svého nástupce?“ Zasténal jsem. „Oženit se do rodiny Nicolasi?“

Frank krátce zaváhal, než začal ťukat prsty o stůl. „No, to všechno závisí...“

„Na čem?“ Vyštěkl jsem, moje trpělivost je oficiálně u konce.

„Na Phoenixovi.“

Všichni jsme se podívali na Phoenixe, jehož obočí se zmateně stáhlo. „Co tím myslíš, že to záleží na mně?“

Frank vstal, s třesoucíma rukama vytáhl z kapsy list papíru a začal číst. „V odkazu mé poslední vůle a závěti přenechávám všechen svůj pozemský majetek, sepsaný podrobně v mé poslední vůli, Phoenixovi De Lange.“

Otevřel jsem pusu dokořán a Phoenix ze sebe vydal zvuk zatraceně podobný zakňučení.

„Jsem si vědom toho, že rodina Nicolasi bude potřebovat nového vůdce, rovněž rozumím tomu, že jen zřídka je dovoleno zvolit někoho, kdo není z krve, ale někoho, kdo v sobě má srdce bojovníka a oddanost pravého člena rodiny. Krev vždy nevyhrává. Konec konců, krev je jen součást lidského srdce a tohle srdce já považuji za připravené k tomu, aby šlo příkladem. Jmenuji příštího vůdce rodiny Nicolasi: Phoenixe De Lange.“

Frank složil papír a rukávem si otřel obličej. „Takže, jak jsem řekl, hádám, že vše teď záleží na tobě, Phoenixi, jaký bude tvůj první akt šéfa?“

Phoenix byl tak potichu, že bych si myslel, že ho skolil infarkt nebo přinejmenším šok.

Jeho obličej byl totálně bledý. „Ale já nejsem jeho syn, nejsem - “

„Byl jsi víc jeho syn...“ Frankovi se třásl hlav. „Než budeš kdy tušit.“

„Já...“ Phoenixův hlas selhal. „Potřebuju... čas.“

„A něco k pití.“ Vydechl nahlas Nixon a bouchl do stolu. „Doneste mu někdo drink.“

„On už nepije.“ Přestal jsem upírat svůj pohled na Phoenixe a podíval se Nixonovi do očí. „Ale jsem si sakra jistej, že zrovna teď je nejvyšší čas tento zvyk obnovit.“

„Žádný drink.“ Zvedl ruku Phoenix. „Čas, potřebuju čas.“

70. kapitola

Mafie je tam, kde umírají zlomená srdce...

Mo

Tři hodiny.

Čekala jsem na Texovo zaklepání tři hodiny. Chtěla jsem, aby přišel do mé ložnice a řekl mi aspoň, že všechno bude v pořádku.

Paže mě trochu bolí, sice byla stěží škrábnutá a ani jsem tolik nekrvácela, ale i přesto jsem si vzala pár prášků proti bolesti a snažila se začíst do knihy.

Ale jak sakra máte číst romantickou knížku, když jste zrovna přežili přestřelku? Vážně. Je to skoro směšné... skoro. Žaludek se mi sevřel, když jsem viděla, jak Lucovo tělo padlo bezvládně k zemi. Nikdy jsem mu úplně nevěřila, ale byl dobrý - nakonec byl dobrý a umřel. Není to fér, na druhou stranu nikdy nikdo neřekl, že mafie je místo, ve kterém se dá očekávat čestnost a rovnoprávnost.

I když jsem na to celou dobu čekala, lehké zaťukání na dveře mě vylekalo. Už jsem otvírala pusu, abych řekla ‚pojď dál‘, ale Tex dávno strčil do dveří, až je málem vylomil z pantu. Zabouchl je za sebou a šel přímo ke mně, ve tváři napjatý, vážný.

Polkla jsem. „Nešlo to dobře?“

„Vezmi si mě.“ Políbil mě tvrdě na pusu, tak tvrdě, že jsem padla se žuchnutím na postel.

„Cože?“

„Znovu, tentokrát doopravdy, vezmi si mě.“ Naše rty se srazily a vnikl mi jazykem do pusy. Zrychleně jsem dýchala, když mě rukou pohladil na kůži na břiše. „Prosím, prosím, neříkej ne. Nepřežil bych to, nepřežil bych to, Mo.“

„Ale...“

Tex na mě znovu zaútočil svými rty a vzal mi slova z jazyka.

„Ale ta dohoda.“

„Anulovaná.“ Škádlil jazykem můj spodní ret. „Rozervaná na cáry.“

„Co?“ Jemně jsem mu zatlačila na hrudník. „Jak? Proč?“

Tex si povzdechl a odtáhl se. „To je dlouhé povídání.“

„Tak mi to řekni.“

„Nejdřív řekni ano.“

Zakřenila jsem se nad jeho nadějeplným pohledem, byl tak překrásný, i po vší té smrti a zkáze jsem se na něho podívala a dokázala vidět krásu, dokázala jsem vidět dobrotu, lásku a vášeň. Modré oči byly plné hladu, když se sklonil a svou škrábající bradou přejel po mé tváře. „Řekni ano.“

„A jak, že byla ta otázka?“

Tex ustoupil dozadu, stál přede mnou a svíral obě moje ruce a potom, jako by ho osvítilo, poklekl na jedno koleno. „Vezmi si mě, ne proto, že k tomu jsi donucená se zbraní u hlavy, ne proto, že musíš, ne proto, že nemáš na výběr nebo kvůli dohodě sepsané krví. Vdej se za mě, protože tě miluju. Miluju Mo Abandonato každou kostí ve svém těle, miluju tě. Vdej se za mě, protože chceš, protože bez tebe nedokážu přežít, protože si nechci představovat svět, ve kterém bysme nebyli spolu. Vezmi si mě, protože nemůžu vystát myšlenku, že bych se probudil vedle někoho jiného a ne vedle tebe, tak dlouho, jak mi bůh dovolí žít, se chci probouzet vedle tvého obličeje, svých rtů, tvého úsměvu, vedle tebe. Chci jen tebe. Bůh ví, Mo, že kdybych měl mít jedno jediné přání na tomhle světě, žádal bych o tebe. Vždycky. Žádal bych jen o tebe.“

Slzy mi padaly po tvářích, když jsem zakývala. „Ano, vezmu si tě.“

Hladově se vrhl po mých rtech a zatlačil mě zpátky na postel, vznášel se nade mnou a podíval se mi do očí. Potom s jemným zasténáním sázel polibky na moje rty, dolů po krku a zase zpátky k mé bradě... Zanaříkala jsem rozkoší, když mi vyhrnul tričko a pusou se vydal k mému pupíku, líbal každý kousíček mé pokožky, až mi tělo hořelo touhou po něm.

„Počkej.“ Vydechla jsem a odtlačila ho. „Jak?“

Přestal mě líbal a spočinul hlavou na mých prsou. „Záleží na tom?“

„Jak se ta dohoda zrušila?“

Tex pomalu zvedl hlavu. „Phoenix.“

„To může udělat?“

„Je teď šéf rodiny Nicolasi. Může dělat, co k čertu chce, zrušit dohodu nebo si třeba podpálit zadek.“ Pomalu se posouval nahoru, až se naše ústa znovu spojila. „A teď prosím tě, můžeme se milovat? Jsem unavený válčením, Mo. Jsem už konečně tak unavený válčením.“

„Jo,“ odvětila jsem chraptivě. „Můžeme se milovat.“

Políbil mě hlasitě na rty. Vyklenula jsem se k němu, když mě zachvátilo zuřivé šílenství. Volní! Jsme konečně volní a můžeme být spolu. Vydala jsem se mu napospas s pláčem, když mi přetáhl tričko přes hlavu a něžně mě políbil na bradu.

„Tři hodiny?“ Škádlila jsem ho.

Tex zrychleně dýchal, když se narovnal a vážně pronesl. „Každou hodinu.“ Políbil mě na čelo. „Každý den.“ Vtiskl mi polibek na pravou tvář a potom na levou. „Tak dlouho, dokud budeme živí.“

„Wow,“ vydechla jsem. „To je hodně hodin.“

„Přísahej mi věky - já ti dám celou věčnost.“ Polaskal mě svými rty. „Dám ti všechno.“

„Dobře.“ Přitáhla jsem si ho za vlasy a zlehka zasténala. „Nepřátelé?“

Zasmál se a pak si ze sebe strhl tričko. „Sakra, že jo, až do konce.“

71. kapitola

A tak to začíná... odkaz, který nikdo nechtěl, 

spadl do klína zabijákovi.

Phoenix

Třesou se mi ruce, když zírám na haldu papírů před sebou. Ještě před rokem by mě černobílý tisk, podpisy a tečkované lajny nijak nezastrašovaly.

Ale teď jsem nehorázně vyděšený.

Moje mysl mi nedovoluje pochopit fakt, že Luca celou tu věc pečlivě naplánoval, že se dopředu rozhodl, že za to stojím, když si ještě nebyl ani jistý, že za to stát budu.

Ta důvěra, kterou si skutečně ani nezasloužím a druh lásky, kterou jsem už nestihl opravdu poznat - dokud nebylo pozdě.

Frank měl ty papíry ve svém autě - ve svém zatraceném autě! Jako by Luca tušil, že kráčí vstříc vlastní smrti!

Po přečtení prvních paragrafů se mi podlomila kolena a skácel jsem se k zemi - naříkal jsem, křičel - truchlil.

Bylo zapotřebí Texe, Nixona i Chase, aby mě dostali na nohy a dovlekli mě do kanceláře. A i potom jsem byl tak v ráži, tak pod parou, že jsem se bál, že když se mě někdo dotkne, zařvu v mukách bolestí a emocí, které mnou vířily.

„Chceš, abych to přečetl?“ Zeptal se mě Nixon, jakmile jsem se uklidnil dost na to, abych se nadechl a odvrátil tak hrozbu toho, že ztratím vědomí.

Zakýval jsem, kousl se do pěsti a zíral do zdi.

Nixon četl, já jsem nic neslyšel.

Dvě hodiny nato jsem jim nakonec řekl, aby mě nechali o samotě... odešli všichni, až na Texe. Věděl jsem, co chce, dokázal jsem mu to vidět na očích, kolem něho se tak těsně linulo napětí a očekávání, že ten kluk nepřestával zatínat ruce v pěst.

„Phoenixi.“ Tex si olízl rty a sedl si naproti mě. „Nevím, jestli by něčemu pomohlo ti vyhrožovat. Ale budu ti vyhrožovat, jestli budu muset.“ Naše pohledy se na chvilku střetly a potom zase zíral do země. „Kdybys byl radši, abych brečel, klidně to udělám.“

Povzdechl jsem si a shrbil jsem se, jak jsem se snažil se pohroužit do sebe.

Odkašlal si. „Jestli chceš, abych padl na kolena, fajn.“ Se zavrčením klesl dolů a jeho kolena dopadla s tlumeným žuchnutím na dřevěnou podlahu. „Padnu na svý zatracený kolena, budu žadonit a prosit, dokud nezačnu chraptit... nenuť mě oženit se s někým, koho nemiluju. Nedovol, aby se ta dohoda naplnila. Svůj první akt jako šéf udělej něco pozitivního, pro mě, pro Mo, pro Rodinu.“ Tón jeho hlasu se změnil v naprosto zoufalý, vnořil si ruce do vlasů a silně za ně zatáhl, zatnul zuby a ze rtů mu unikl hluboký vzlyk. „Tak moc ji miluju. Nemůžu dýchat, kámo, nemůžu bez tý holky kurva žít, nemůžu - “. Na tvář mu spadla slza ještě předtím, než tomu mohl zabránit. „Nemůžu tento život zvládnout bez ní po mém boku. Ta temnota... je tak chladná, ale je příjemná, víš? Jako bych mohl ztratit svou zpropadenou duši a bylo by to v pohodě - ona mě od toho tahá pryč, je jediná, která je schopná to udělat, jediná, díky které mi ta díra ve mně nepřipadne tak hluboká.“ Ruce se mu chvěly, když se zapotácel. „Prosím...“ Hlas mu vypověděl službu. „Prosím, Phoenixi, prosím tě, dej mi tuhle jedinou věc. Žádám tě o to, jako muž muže, přítel přítele, šéf šéfa, prosím tě, dej mi Monroe Abandonato.“

Nezasloužím si jeho prosby.

Řekl bych mu ano, i kdyby se rozhodl, že mi dá ránu do obličeje a začne se tomu smát - tolik jsem mu toho dlužil. Kromě toho, něco mi říká, že jednoho dne od něho budu potřebovat laskavost, laskavost obrovských rozměrů.

Ale to nebyla hnací síla mého rozhodnutí. Vzpomněl jsem si na Lucu, na to, jaký to byl člověk. V této chvíli by vypadal nelítostně, možná i naštvaně, ale udělal by správnou věc. Vždycky dělal správnou věc, takže při cti k jeho památce jsem podruhé ve svém životě udělal správnou věc i já, udělal jsem zatraceně správnou věc.

„Texi.“ Pekelně jsem bojoval, bojoval jsem s emocemi, které mi proudí v žilách, bojoval jsem se vztekem, strachem, s pokorou. „Ani o to nemusíš žádat.“

Rychle mrkal, když se mi díval do očí, ty jeho byly plné slz. „Co?“

Vstal jsem a natáhl ruku. Chytl mě za ni a já ho vytáhl na nohy. „Chci, aby moje první počínání šéfa bylo dobré, čisté, bůh ví, že ne všechna rozhodnutí budou tak jednoduchá jako tohle.“ Přitáhl jsem si ho do objetí. Pevně mě sevřel pažemi, když jsem zašeptal. „Buď šťastný, bratře.“ Protože to on byl, bratr, a v té chvíli jsem si přísahal, že nikdy, nikdy, své bratry znovu nezklamu. Ani Nixona, ani Chase, ani Texe.

O pár minut později, když vyšel ze dveří, jsem se zhroutil a rozbrečel se. Brečel jsem, protože jsem konečně dostal to, co jsem celý život chtěl - ale cena byla až příliš velká.

A člověk toho nebyl hodný.

Jak tohle lidi přežijí? Slzy mi zmáčely tváře, když mě trefilo poznání toho, že nikdy nebudu schopný si zasloužit to, co mi Luca dal, ale rozhodně se o to pokusím.

72. kapitola

Možná, že krev vždycky nevyhraje - možná ji 

někdy láska může trumfnout.

Mo

Probudila jsem se s úsměvem na rtech - taky jsem se fakt hodně snažila vypadat, jako že se nic neděje. Ležím vedle nejvíc sexy chlapa na planetě a je celý můj, žádná věda, že? Že?

Ne. Podívala jsem se doleva. Sakra, že ne.

Paži má pohozenou nad hlavou a přikrývka mu sjela z pasu, takže odhaluje opálené břišní svaly a část kyčelní kosti. Začala jsem zrychleně dýchat a koukala jsem dál.

Texova ruka hbitě vystřelila a chytla mě za zápěstí. Se smíchem jsem se snažila vyprostit, ale se zavřenýma očima mě bez sebemenší námahy shodil na sebe a položil ruce na mé boky.

Otevřel nejdřív jedno oko, pak druhé a po tváři se mu rozlil úsměv. „Dobré, krásko.“

„Nemáš na mysli dobré ráno?“ Sklonila jsem se a něžně ho políbila na rty.

„Zatraceně dobré ráno.“ Vroucně mi vracel polibek. „Nejlepší ráno mýho života. A tvoje?“

„Oh.“ Odtáhla jsem se a pokrčila rameny. „Bude to tak sedmé nebo osmé.“

Tex se pode mnou vzepjal, hodil si mě na sebe a potom mě převrátil na záda, aby mě mohl líbat na krku. „Jo, jo, klidně mluv dál.“

Prohnula jsem se pod jeho doteky. „Mluvení se přeceňuje.“

„Jo.“ Strhl přikrývku z postele a hltal mě očima. „To teda jo.“

Když jsme se o hodinu později přidali k ostatním ke snídani, všechno vypadalo normálně, tedy tak normálně, jak normální to může v naší rodině být. Nixon si čistil zbraně, Chase se hádal s Mil o kuřatech - nechtěla jsem se ptát. Trace do sebe lila už třetí nebo možná čtvrtý šálek kafe. Sergio zíral do zda a pravděpodobně přemýšlel nad způsoby, jakými se dá zabít. A cereálie byly úplně všude.

V momentě, kdy jsem si sedla, vypuklo dohadování mezi Trace a Chasem, zase o kuřatech.

Zakřenila jsem se a nalila si hrníček s kávou, potom jsem se na moment setkala s Texovým pohledem. Zazíval a potom nahlas pronesl. „Takže Nixone, minulou noc jsem spal s tvou sestrou.“

Veškeré mluvení ustalo.

Na Nixonově spánku se pohnula žíla, pomalu skládal zbraň dolů, ale nechal ji namířenou Texovým směrem, když se předklonil dopředu. „A tím, že  jsi s ní spal, máš na mysli, že jsi strážil její nevinnost nebo jsi ji vzal?“

Tex na mě zamrkal. „Vzal.“

Nixon vstal.

Tex se zasmál a zkřížil paže na hrudníku. „Třikrát?“ Poškrábal se na hlavě. „Nebo to bylo čtyřikrát? Mo?“

Chase vyprskl smíchy, takže se k smíchu přidali i všichni ostatní.

Nixon si sedl a zasténal do dlaní.

„Vzmuž se!“ Zakřenil se Tex. „Snažíme se tě jenom udělat strejdou, co je v tom za problém?“

„Vážně jsem moc mladý na takovýhle stres.“

„Šedý vlas.“ Hvízdla Trace a ukázala na Nixona.

Jeho oči se vykulily v absolutní hrůze.

„Sranda.“ Trace se předklonila a dala mu pusu na tvář. „Ty stříbrná liško.“

„Stýská se mi po časech před pár lety, kdy jste se lidi báli si ze mě dělat srandu.“ Nixon obrátil oči ke stropu. „Teď mi to připadá tak, že když na vás namířím a střelím, tak se na mě podíváte stylem ‚Co je? To je všechno?‘“

Tex zvedl ruku.

„Teď ne, Texi,“ odsekl Nixon, ale usmíval se u toho.

Phoenix vešel do místnosti a sedl do jedné z prázdných židlí. Vypadal hrozně, ale tak nějak... v míru.

„Je ti dobře?“ Nixon ho dvakrát pleskl do zad.

„Jo.“ Phoenix se natáhl pro velký hrnek a po konvici s kávou. „Vážně myslím, že jo.“

„Že je to dobře ztřeštěný?“ Přísahám, že Tex by si nedokázal ten úsměv z obličeje vymazat, ani kdyby se o to pokoušel.

„Co?“ Zeptal se Chase.

„My čtyři.“ Tex se pronikavě podíval na každého z kluků. „Vyvolení... zase spolu... šéfové.“

Nixon se opřel a v tváři se mu zračilo zděšení.

Phoenix se zakřenil, asi tak poprvé za celou dobu, co umřel a zase se vrátil zpátky k životu. A Chase zakýval pobaveně hlavou.

„Jenom, abyste si chlapci byli vědomi.“ Mil zvedla ruku. „To neznamená, že si půjdete postavit pevnost a oblíknete pláštěnku. Jste mužský, už žádné další vyřezávání jmen do stromu a pobíhání v trenýrkách.“

„To ti minulou noc nevadilo,“ zamumlal Chase.

„Chasi!“ Zavolali Phoenix a Nixon zároveň a zacpávali si uši.

„Jak už jsem řekl.“ Tex zvedl své kafe. „Je to dobrý. Fakt je to dobrý.“

„Jo.“ Nixon se mu podíval do očí. „To je.“

*KONEC*

Moje milá děvčátka, holky zlatý, víte, jak vás mám ráda? Během téhle knihy jste byly tak skvěle trpělivé, když nastala blbá doba, kdy jsem se vypořádávala s nástupem do práce po mateřské, s hysterickým dítětem, které patřilo k těm, co těžce nese přechod do školky, s manželem, který ležel v nemocnici po operaci oka a s tím spojené problémy s jeho zaměstnáním.. I když se překládání přetáhlo z původně mých odhadovaných čtyř měsíců na měsíců pět, tak jste mi zachovaly přízeň a svými komentáři jste mě podporovaly.

Takže takhle kniha patří vám!!!, spolu s mými díky, že jste tak skvělé a úžasné. Jsem ráda, že jsem během ledna mohla zase zabrat a dodat posledních 28 kapitol a ukončit tak čtvrtý díl této mojí srdcové série.

Jako další navazuje krátká novela, nesoucí označení 4,5 s názvem Enamor, která bude potěšením pro fanynky Nixona a Trace (už vidím, Evi Horeličanová, jak v duchu jásáš :D), má jenom 7 kapitol, takže by to mělo jít rychle a potom vzhůru na Phoenixe.

Abych nezapomněla - jistě všechny, které tuhle sérii čtete, víte, na jaký mail mě kontaktovat, jestli budete chtít poslat knihu ;)

Těším se v příštím díle! Mili