Elicit - kapitola 58 - 60

Překlad: Mili

Zdravím naše milé čtenářky :-*.

Dnešní večer byl časově celkem produktivní, takže na vás čekají hned tři kapitolky :). Pomalu začne akce, ne, že by nebylo na čase :-D.  Hezké čtení a mějte se krásně. Mili

58. kapitola

Když je zahrnuto moc lidí, znamená to jedinou věc. Eliminaci.

Tex

Oficiálně Phoenixe zabiju. Protože ti chlapi, které mám sledovat? Naprostí a úplní tupci. Ne, fakt. Proudili do restaurace a z restaurace sem a tam, popíjeli, kouřili doutníky, jako by vůbec nebyly rakovinotvorný, a nahlas se smáli. Všichni byli až příliš zabraní do konverzace, natož aby sledovali, co se děje na ulici. Fakt si myslí, že jsou tady v bezpečí? Žádnou z těch tváří nepoznávám, ačkoliv Alfonso se venku jednou objevil, aby si zapálil doutník a promluvil k jejich skupince.

Všem bylo hodně přes padesát, možná něco málo přes šedesát. Dělá se mi zle, když pomyslím na to, do čeho jsou zapletení. Ani v nejmenším nemám problém s tím, že já budu ten, kdo je představí peklu. Konec konců, mají na starosti jeden z největších prostitučních kruhů v celé Cosa Nostra.

Začalo to s rodinou De Lange a myslel jsem, že to skončilo tu noc, kdy jsem zabil svýho otce.

Mýlil jsem se.

Jak mi zdůraznil Phoenix vyloženě Lucovým způsobem.

Dva z těch mužů si pořád sahali dozadu za hlavu a nervózně se na ní škrábali. Což znamená, že byli zvyklí na rozptylování jednou rukou, zatímco druhou ruku používali na to, aby vytasili zbraň. Udělal jsem si poznámku na fotkách, které jsem si přinesl s sebou.

Další chlap měl sklopené oči, zatímco házel do vzduchu kostky, nahoru a dolů, nahoru a dolů, vyčkával, neskutečně trpělivě. Byl by první, který zvedne zbraň, poslední, který umře. Pohyby měl klidné, plynulé.

Jiný muž měl asi ze všeho strašnou srandu - pravděpodobně byl opilý, klopýtal a plácal lidi do zad, lehké pokulhávání z něco dělá snadný cíl. Zřejmě si někdy během života zlomil čéšku.

Pokračoval jsem v pozorování a vrýval si do paměti jejich pohyby, jako když si muzikant pamatuje nazpaměť hudbu. Tohle to pro mě znamená, sledovat lidi je umění, studování každého nádechu, každého kroku, každého nahrbení. Číst v lidech je snadné. Jsou jako antilopa a já jsem lev.

Nakonec se konečně po dvou hodinách neustálého chození sem a tam většina odšourala dovnitř. Pravděpodobně pili červené víno a připíjeli něčemu, o čem určitě předpokládali, že znamená novou éru pro rodinu Campisi, vedenou Alfonsem. Nakonec jim všechno zapadlo jako skládačka. Vyděsili mě tak, že jsem se ukryl - aspoň si to mysleli; poté, co mně a Mo vyhrožovali a tím si zajistili pozvánku spolu ke zbytku americké mafie.

Pro ně to znamená návrat domů.

Pro mě to znamená pěkně luxusní pohřeb.

Čas jít.

Nastartoval jsem auto a podíval se do zpětného zrcátka.

„No kurva.“ Olízl jsem si rty a praštil rukou o volat, jak jsem se díval na Mo. Dívala se na moje auto i na restauraci. Tělo se mi otřáslo hrůzou. Nemá ponětí, do jakého nebezpečí se pustila, nebo jaký nehorázný chaos by způsobila, kdyby se nechala chytnout. Všechno, pro co jsme s Phoenixem pracovali? Pryč. Definitivně.

Musím ji dostat pryč od té restaurace.

S další nadávkou jsem vystartoval a tryskem se rozjel k mýmu baru.

Mo mě rychlým tempem následovala, ale zůstávala pár aut pozadu.

Ve chvíli, kdy jsem zajel k baru, objel jsem parkoviště a zaparkoval vzadu, až se mi zaprášilo za pneumatikama. Prudkým pohybem jsem vypnul motor, oběhl budovu a sledoval, jak zastavila a rozhlížela se.

„Mám tě.“

59.kapitola

Když se snažíte špehovat bosse... ujistěte se, že o tom neví.

Mo

Kam zmizel? Olízla jsem si rty a naklonila se přes volant. Může mít zaparkované auto vzadu, ale to by znamenalo, že asi bude v budově.

Mohla bych jet domů.

Ale čelit mu zní jako lepší nápad.

Takže jsem spolkla úzkost, která ve mně rostla, sáhla na kliku od dveří a pomalu do nich zatlačila.

A rázem ode mě byly prudce vyškubnuty.

Mezi mnou a zbytkem světa zaplňoval prostor hrozivě vypadající Tex.

„Bavíš se na své malé pozorovací misi?“ Zeptal se klidně.

„A ty?“ Odsekla jsem.

Opřel své svalnaté paže o vršek auta a prohnul se ke mně dolů. „Hm, já teprv začnu.“

Než jsem se mohla pohnout nebo zakřičet nebo udělat cokoliv jiného, vytáhl mě ze sedadla a hodil si mě přes rameno. Snažila jsem se dosáhnout na svou zbraň, ale při způsobu, jakým mě nesl, to bylo nemožné.

„Sundej mě dolů!“ Prskala jsem.

Tex mě ignoroval, ladně vešel do hlučného baru a nesl mě přes hlavní část dozadu.

„Všechno v pohodě, šéfe?“ Zeptal se barman.

„Všechno perfektní.“ Texovo sevření na mém těle zesílilo. „Asi se chvilku zdržím.“

Ach, k čertu.

Svíjela jsem se, ale nebylo možné se pořádně hýbat. Než dosáhnu na zbraň, musím počkat, až mě dá dolů.

Se vzpomínkou na všechny tréninky, které mi kluci dávali - a hlavně Tex, jsem se rozhodla zůstat volně viset na Texově rameni.

S remcáním povolil sevření, když jsme vešli do tmavé místnosti a zabouchl za námi dveře. Tělo jsem měla pořád uvolněné.

Tex upouštěl od pevného držení a když mě pokládal na zem, snažil se mě ustálit, abych neupadla. Zapotácela jsem se na něho, jako by mi bylo na omdlení, potom jsem co nejrychleji šla do kleku a vytáhla z každé boty jedno ostří.

Světla byla zhasnutá a trochu ho probleskávalo jenom z  jediného malého okýnka v rohu místnosti. Dokázala jsem vidět jen Texovy zuby, ale nic jiného. Couvla jsem a zvedla nože.

„Mo.“ Texův chraplavý hlas zněl vyčerpaně. „Polož ty nože.“

Ty se ve tmě blýskly, když se ke mně blížil, až jsem se ocitla zády u zdi, což bylo jediné místo, kde bylo dost světla na to, abychom se dokázali vzájemně vidět.

„Musíš mi je nejdřív vzít,“ ušklíbla jsem se.

Texův tvrdý pohled se změnil v posměšek. „Ach, zlatíčko, není nic, co bych udělal radši.“

Pohnul se tak rychle, že jsem málem nestačila včas uhnout, když po mně natáhl ruku. Šla jsem k zemi, oběma noži jsem ho řízla po riflích a potom jsem se překulila na stranu. Moje nohy a boty byly pokryté prachem.

Tex sprostě nadával, když se podíval dolů. „Mo, tohle jsou moje nejoblíbenější rifle,“ řekl sarkasticky a napodobil ublížený výraz.

Skočil po mně, vzal mě za ruce a vytrhl mi jeden nůž, zatímco druhý jsem pořád držela v pravačce. Stočila jsem se k němu a použila všechnu svou sílu, abych ho praštila do žeber. Se zabručením klopýtnul, což bylo dost na to, abych o krok uhnula, načež mě chytl za koženou bundu. Vykroutila jsem se z ní a levou rukou sáhla pro zbraň.

Tex odhodil bundu na zem a usmál se. „Fajn, chceš si hrát? Chceš mě zmlátit? Uleví se ti, Mo? Co mám sakra ještě udělat, abych tě přesvědčil o tom, že k tobě mám averzi?“ V očích mu blýsklo. „My dva už neexistujeme, Mo. Promiň, ale to je svět, ve kterém žijeme. Myslíš, že bych neváhal, abych tě zabil? Myslíš, že mi nebude jedno, že mě budeš nenávidět? No tak co? Nenáviď mě. Tak co? Střel do mě. Ale udělej z toho aspoň férovej boj. Odhoď zbraň, dej pryč ten nůž, oba dva víme, že jsem pomáhal při tvém tréninku. Tak pojď, Mo...“ Čím víc si mě dobírá, tím víc vytočená jsem, ale vím, co dělá, popichuje mě, využívá tuhle taktiku k tomu, abych to nevydržela a zaútočila na něho, aby mohl dát najevo mou slabost.

Místo toho jsem v klidu zajistila zbraň, podržela ji před sebou a pustila na zem. Dopadla dolů se zarachocením zároveň s mým nožem.

„Bojíš se?“ Zeptala jsem se a držela ruce nahoře.

„Holky s pěstičkama mě děsí.“ Tex vycenil zuby v predátorském úsměvu. „Plus, nesnáším šimrání... víš to.“

„Budu se snažit ti udržet koule v bezpečí, ale nemůžu nic slíbit, Texi.“

„Nojo, nemůžeš se mnou mít sex, tak nemůže ani žádná jiná?“

„Prosím tě.“ Odfrkla jsem si. „Jako bys mohl fungovat bez mojí pomoci.“

Zasmál se, vykročil jeden krok ke mně a zvedl ruce do bojového postoje. „Nebuď vytočená, až ti zlomím nos, Mo, ale můžeš se na to podívat z té lepší stránky, vždycky jsi chtěla nový, že? Mysli na to jako na krok správným směrem... opakuj po mně, plastická chirurgie.“

„No tak jo, koule budou na řadě.“ Pokrčila jsem rameny. „Doufám, že na nich moc nelpíš.“

„Ach, bejby, myslím, že na nich lpíš hlavně ty.“ Líně máchl mým směrem a poškleboval se, když jsme kolem sebe chodili v kruhu.

„Je to milé.“ Rozmáchla jsem se levačkou a potom se snažila ho kolenem trefit do žeber, zablokoval mě rukou a odstrčil pryč.

„Co jako?“

„To tvoje lpění na svém mužství.“ Přikrčila jsem se, když ke mně připlula jeho pěst, a kopla jsem ho bočním kopem do pravého stehna. Cukl sebou, ale neřekl nic. Je mi jasné, že to bolelo.

„Takhle to má většina chlapů, Mo. Většina žen taky, ale hej, neslyšel jsem na sebe žádné stížnosti.“

„Chceš je slyšet teď?“ Udeřila jsem pravou pěstí a snažila se o vrchní hák, ale při každém pokusu jsem byla odražena, zkusila jsem teda přední kop v toči.

Chytl mě za nohu, smetl mě na zem a hověl si nade mnou. „Jsi moc pomalá.“

„Jsem?“ Omotala jsem nohy kolem jeho pasu a převrátila ho na záda, zároveň jsem mu přidala jednu ránu na tvář.

Hlava se mu sotva pohnula a na tváři se mu objevil úsměv. „Tak co teď? Dovolím ti, abys mě zmlátila a budeš se pak kvůli rozchodu cítit líp?“

„Proč špehuješ ty chlapy?“ Udeřila jsem ho znovu a začaly mě bolest klouby na prstech.

Zakřenil se. „To bych radši umřel, než bych ti to řekl.“

„Tak umři.“ Zatnula jsem zuby a moje pěst rázem přistála na jeho spánku. Pak mě chytil kolem pasu a zvedl do vzduchu, praštil se mnou o beton a vytáhl mě nahoru, jako bych nic nevážila.

„Proč se nemůžeš chovat jako normální holka?“ Vztekle se mnou mrštil o zeď a uvěznil pod svým tělem. „Proč nemůžeš prostě brečet, utrácet peníze a popíjet víno? Házet šipkama na terč s mým obličejem. Proč nejsi normální?“

Předklonila jsem se k němu a zašeptala. „Nemiloval bys normální holku.“

Zamlžil se mu pohled a trhavě dýchal, když mě svým horkým tělem tiskl na zeď. „Nemůžu tě chránit, jestli mě budeš pronásledovat.“

„Kdo řekl, že potřebuju chránit?“

„Ti chlapi by tě znásilnili.“ Praštil rukou do zdi vedle mé hlavy. Rozlámali by ti končetinu po končetině už jen za to, že dýcháš. Chceš mě dál sledovat? Fajn, ale nečekej, že budu schopný tě zachránit, až tě budou prodávat tomu, kdo dá větší nabídku.“

Z plic mi utekl vzduch. „Alfonsovi muži?“

Tex ztuhl.

Rychle jsem si to spočítala. „Budou tam ve čtvrtek?“

„Mo.“ Tex zakroutil hlavou. „Jdi domů. Běž do postele. Tohle je konec. Už nevím, jak ti to mám říct, aniž bych u toho nezešílel. Mezi námi je konec.“ Jeho hlas se zachvěl. „Nic už neznamenáme.“

Stoupla jsem si na špičky prstů a vzala jeho obličej do dlaní. „Lháři.“

Otevřel pusu.

A já ho políbila.

60. kapitola

Líbat nepřítele se přímo nabízí. Proto to lidi dělají.

Tex

Moje mysl registrovala jenom to, jak mě líbá; nic jiného neexistovalo, nic jiného mě nezajímalo. Stiskl jsem její lokty a posunul jsem ji po zdi nahoru. Už mi nic nezbylo, žádná kontrola. Nebyl tu nikdo, kdo by mě zastavil, nikdo, kdo by mi řekl, co mám dělat.

A potom to najednou zapadlo do sebe.

Nevím jak nebo proč.

Ale udělat to podle Phoenixe znamená, že ze sebe budu pořád dělat loutku. Budu zneužitý k tomu, abych udělal konec něčemu strašnému.

Ale co kdybych... zasténal jsem, když mě Mo objala kolem krku a zabořila mi prsty do vlasů. Co kdybych někomu důvěřoval?

Co kdybych jí dost věřil?

Co kdybych ji dost miloval?

„Mo.“ Zalapal jsem po dechu.

„Jestli řekneš, že už to znovu nemůžeme udělat, zastřelím tě, Texi. Mluvím smrtelně vážně.“

Zasmál jsem se. Nemohl jsem si pomoct.

„Ty se mi směješ? Přísahám, že to udělám, Campisi.“

„Vychladni, Abandonato.“ Postavil jsem ji na nohy a o krok jsem couvnul. Ta ženská nepřestane. Udělal jsem všechno, co jsem mohl, od toho, že jsem ji ublížil až po to, že jsem se snažil, aby pochopila, proč nemůžeme být spolu.

Ale byla tady.

Ani Nixon mi nebyl v patách.

Nikdo jiný taky ne.

Mo. Jenom Mo.

„Takže.“ Zkřížila paže na prsou. „Jsi připravený mi říct, proč se ke všem chováš jako kretén a jsi jak přepadová jednotka, zatímco ostatní jsou Jedi?“

„Musíš uznat, že bych v bílé vypadal jako idiot, Mo.“ Opřel jsem se o stůl a složil paže na prsou.

„Ach.“ Přistoupila blíž ke mně a napodobila moje gesto zkřížení paží. „Takže je to o rodové barvě? Nikdo nebude šílet, když se oblečeš do černého, Texi.“

Svěsil jsem hlavu a úsměv se mi roztáhl do impozantních rozměrů. „Jo, kvůli tomuhle jsem fakt nemohl spát.“

„Jen pomysli... všechny ty bezesné noci vyřešené jedním bojem se mnou.“

„Jasně.“ Polkl jsem. „Mo Abandonato, odpověď na všechno.“

Otevřel jsem oči doširoka, když mi v hlavě najednou vyskočil nápad.

„Co je, ty vykulené oko?“

Otevřel jsem pusu a potom ji zase zavřel. „Co kdyby?“

„Co kdyby... co? Země byla placka?“

„Jsi génius.“ Přihrnul jsem se k ní a vzal její obličej do rukou, abych ji tvrdě políbil na rty, až jsem ucítil, jak se lekla.

„Eh?“ Skoro upadla, když jsem ji pustil.

„Ať to vypadá reálně.“ Zasmál jsem se nahlas. „Sakra dobře, Phoenixi, mohl jsi mi to rovnou vyhláskovat.“

„Já jsem Mo.“ Zamávala před mnou.

„Umí Trace a Mil uchovat tajemství?“ Zeptal jsem se.

„Jo.“ Přimhouřila oči. „A já taky, jak víš.“

„Ne tvoje. Mám na mysli jedno tajemství, ale musím vědět jednu věc... Jak moc dobrá herečka dokážeš být?“

Dala si ruce v bok. „Jednou jsem přesvědčila Nixona o tom, že vidím mrtvé lidi, věřil tomu dva roky.“

„Šikovná holka.“ Natáhl jsem ruku. „A teď potřebuju, abys velice pozorně poslouchala.“