Elicit - 63. kapitola

Překlad: Mili

Čekání na smrt - to není nejlepší způsob, jak strávit slunný den.

Sergio

Než přišel středeční večer, měl  jsem sto chutí vzít na Texe zbraň - možná dokonce i na Mo. Jejich hádky se zhoršily. Jak je to vůbec možné? Když nic jiného, tak Tex se změnil z arogantního nezdvořilého kusu hovna na vzteklého psa s vážným božským komplexem.

Když mu nikdo nenalil šálek kafe, zařval na Mo, aby to dala do pořádku, protože podle všeho mají ženy sloužit svým mužským - bossům.

Tím si vysloužil jednu ránu do břicha a vyhrožování nožem. Přísahal bych, že se do něho Nixon málem pustil, ale všichni víme, že do čtvrtka prostě neexistuje nic, co bychom mohli udělat, dokud se věci nějak nevyvrbí.

Tex je nedotknutelný.

Takže jsem neudělal nic, ani když si přede mnou čistil zbraň a vyhrožoval, že na každou kulku jen pro jistotu vyryje moje jméno.

Pokaždé, když jsem se obrátil na Lucu, řekl mi, abych to nechal být. No jasně, nechat to být znamená, že jsme všichni mrtví, ale udělal jsem to, co si to Luca přál. Udělal jsem pro Rodinu, co jsem mohl. Nakonec to stejně asi nebude dost.

V kuchyni vypukla hádka, se zasténáním jsem vyskočil z pohodlného křesla v obývacím pokoji a vydal se směrem ke křiku.

Když jsem zatočil za roh, skoro jsem se vrátil tam, odkud jsem přišel. Možná, když ten problém budu ignorovat, nebude to už žádný problém?

„Ty zkurvysynu!“ Mo držela před Texem nůž. „Jak to o nás vůbec můžeš říct? O naší rodině? Prakticky jsme tě vychovali!“

„Vychovali mě?“ Zaburácel Tex a tvář se mu zkřivila vztekem. „Byl jsem vaše loutka! Nic víc, než jenom šachová figurka do vyšší hry! Chránili jste mě proto, abyste mě mohli využít, přesně jako mě využijete zítra!“

„Texi.“ Nixon vypadal, že zakročí, když váhavě přistoupil dopředu a odstrčil Mo stranou. „Tohle nejsi ty, ten, kdo začíná tyhle hádky, křičí a útočí na Mo. Tohle není kluk, se kterým jsem vyrostl. Zapomínáš, že jsme byli vychovávaní spolu.“

„Tvým vyšinutým otcem.“ Zavrčel Tex.

Nixon zatnul čelist a ke skupině pomalu přišel Chase. „Vlastně to byl můj vyšinutý otec, ale to je detail.“ Mávnul rukou ve vzduchu. „Texi, už zítra to skončíš. A dneska večer... nemůžeme si prostě představit svět, ve kterém nás od sebe nebudeš odstrkovat, abys odvedl naši pozornost od toho, co se bude dít a všech dalších následků?“

„Co?“ Zasyčel Tex.

Chase a Nixon se na sebe podívali.

Sakra, to bude zajímavé. A to jsem si myslel, že Nixon a Chase souhlasili s Lucou, protože neměli žádnou jinou možnost. Opřel jsem se o zeď, překřížil paže na hrudníku a čekal.

Texův hrudník se zvedal s vypětím všech sil, když Nixon naklonil hlavu a v očích měl přemýšlivý pohled. „Vždycky si zvolíš Rodinu, Texi. A to je v pohodě, krev vždycky vyhraje, vím, že jsme tento rozhovor už probírali. Ale měl bys vědět jednu věc.“

Tex obrátil oči v sloup.

„Jsme bratři,“ ozval se Chase tichým hlasem. „Krev samozřejmě vždycky zvítězí, ale my všichni jsme svou krev sdíleli.“ Rozevřel dlaň. „Všichni čtyři.“ Phoenix stojící blízko druhých dveří sebou cukl. „A to znamená, že nezávisle na tom, co zítra uděláš - nepřidáš se k nepříteli - porazíš ho, protože v momentě, kdy to převezmeš, budeš konečně doma. Ale to neznamená, že nebudeme s tebou, budeme naživu, budeme dýchat a budeme za tebe bojovat.“

Nixon poplácal Chase po zádech a zaměřil svou pozornost na Texe. „Hádej se, jak chceš, chlape, ale budeme po tvém boku až do konce. I kdyby měl ten konec znamenat naši smrt. Nejsme hloupí. Je možné, že si budeš muset zítra vybrat a jestli jsme se díky Phoenixově situaci něco naučili, tak to, že čestná smrt je dobrá smrt.“

„Nixone!“ Trace napůl prosila. Zatímco Mil zabodávala svůj pohled do dřevěné podlahy u svých nohou, Mo přešla přes kuchyň a stoupla si vedle holek.

Tex vypadal, že zvažuje možnosti, když se rozhlédl po kuchyni a potom se mu na rtech zformoval úsměv, když si chladným pohledem přeměřil Nixona. S hbitým krokem se ocitl u něho, až se jejich nosy málem dotýkaly. Napětí se dalo krájet a nebyl jsem si vůbec jistý, jestli mám zasáhnout nebo to nechat vyplynout samo. Koutkem oka jsem pohlédl na Phoenixe, který vedle svých boků pevně zatínal pěsti. Kdyby začala rvačka... musím chránit Texe, sakra, to mi připadlo špatně. Ale musím ho udržet naživu stůj co stůj.

Nixon rozechvěle dýchal a mhouřil oči do tenkých škvírek.

Tex se samolibě zaksichtil a potom zašeptal, „Volpe.“

Nic, co bych očekával.

Nixonův pohled rozčileně těkal sem a tam a potom se s krutým úsměvem rozmáchl a praštil Texe do obličeje.

Tex se zapotácel dozadu a krev mu tekla po bradě. Jednou kývnul hlavou a línou chůzí se odebral pryč chodbou, přičemž po celou dobu proklínal rodinu Abandonato.

Zmateně jsem se poškrábal na hlavě. „Řekl ti právě, že jsi liška?“

Chase se podíval na Nixona a oba se otočili k naprosto zamlklému Phoenixovi.

„Co mi k čertu nedochází?“ Zeptal jsem se klidně.

Nixon si povzdechl a potom se otočil. „Nic, co by stálo za řeč. Komise se uskuteční zítra, navrhuju, abychom šli všichni spát.“

Byl jsem příliš zmatený a unavený na to, abych dál dorážel, tak jsem pohodil rukama ve vzduchu a kráčel chodbou ke svému pokoji pro hosty. V okamžiku, kdy jsem za sebou zavřel dveře, vylovil jsem mobil a napsal Lucovi zprávu:

Já: Zítra nastane den, kdy zjistíme, co je Tex zač... A Phoenix taky.

Luca: Důvěřuj plánu.

Já: To je ten problém, nevěřím ničemu.

Luca: Možná je čas, abys začal. Dobře se vyspi, všechno nějak dopadne, vždycky to tak je.

Se zamračením jsem odepsal: Neomezená moc naprosto kazí charakter.

Luca: Neomezená moc naprosto kazí charakter jen, když to dovolíme. Vždycky máme na výběr, Sergio. Na to nikdy nezapomeň.

Příliš frustrovaný na to, abych odpověděl, jsem hodil telefon na postel a s hlavou v dlaních jsem klesl na matraci. Prošel jsem znovu všechny strategie, všechny možné výsledky, každý plán, který jsem Phoenixovi, Lucovi a Frankovi pomohl od samého začátku vybudovat. Udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl. Přestal jsem se skrývat, abych se ujistil, že rodina bude v bezpečí, jediný problém je ten, že se cítím, jako bych během toho ztratil svou lidskost.

Hádám, že to je to, co se stane, když jste obchodník se smrtí.

Se zabručením jsem si lehl na polštář a snažil se soustředit na časy, kdy bylo všechno jednodušší, kdy jsme všichni byli děti a o vedení války jsme se dozvěděli pouze z odposlouchávání šeptajících si dospělých. Když bitva mezi rodinami pro nás nic neznamenala, moc a chamtivost nám připadly odporné.

Ty časy už byly dávno pryč.

A teď už jsem tak unavený.

Nic. Nic mi nezbylo.

Vytáhl jsem z kapsy list papíru a zíral na něho. Moje poslední vůle a závěť. Zapečetil jsem ten papír do obálky, která na mě čekala na stole. Nejsmutnější na tom je to, že nemám žádnou rodinu, které bych to mohl adresovat. Můj vlastní otec nechce, abych žil, většinu strýců mám ve vězení a já zůstal trčet mezi tím, jestli chci hájit právo nebo ho porušit. Není žádné jméno, které bych na tu prázdnou obálku napsal a zabíjí mě, že to je s největší pravděpodobností moje celá budoucnost. Osamělý a prázdný. Nezapamatovatelný. Bez odkazu.