Elicit - 49. kapitola

Překlad: Mili

Cosa Nostra žádá pouze dvě věci, věrnost a mlčení. Skutečně přiměřené, když uvážíme, že člověk může žít bez obojího.

Tex

Vešel jsem do jídelny s očekáváním, že budu sedět vedle Nixona, ne s očekáváním hororu - totiž, že budu usazen v čele stolu. Sakra, už si mě chystají; připravují mě na roli, o kterou jsem nikdy nežádal, ale neměl jinou možnost, než ji vzít.

Se sebevědomím, které bylo tak falešné, až jsem chtěl řvát, jsem mířil k čelu stolu. Od mafiánů Nicolasi ke společníkům rodiny Alfero.

A ti všichni se na mě dívali - dokonce Nixon. I když jeho pohled by mohl být považovaný spíš za lehce zvědavý. Do hajzlu, jak rád bych byl, kdyby mi mohl rozsekat prdel a rozkazovat mi, ale má pravdu. Všichni ji mají. Vyjít veřejně je jediná možnost, která všechny udrží naživu, takže do toho nezasahoval a za to jsem ho nenáviděl i miloval.

„Omerta, mí čestní muži.“ Pozvedl jsem sklenku. „Pokorně tu před vámi skládám slib, že vyrvu své dědictví ze spárů šílenství, že si vezmu zpátky to, co je už přes dvacet let právoplatně mé. Zavazuji se svou oddaností, připijete si taky na tu svou?“

Všechny sklenice se zvedly nahoru.

Zpečetěno.

Hotovo.

Dokonce Mo se svýma chvějícíma rukama držela sklenku a mě zatraceně zabíjelo sledovat ji připíjet na něco takhle hrozivého. Je to jako povzbuzovat temnou stranu, i když dobře víte, že příběh nebude mít na konci žádné ‚žili spolu šťastně až do smrti‘.

„Salud!“ Pozdravili muži.

Sedl jsem si a začaly se podávat talíře. Nemohl jsem si pomoct a pohledem sjížděl k Mo, ale pokaždé, když jsem se na ni podíval, byla ponořená sama do sebe.

Dokud ji Sergio nerozesmál. Zase.

Potom se dotkl její nohy. Jednou, dvakrát a potřetí.

Sevřel jsem vidličku.

„Jsi v pořádku?“ Zašeptal Luca po mé levici. „Kdybych byl podezřívavý, řekl bych, že... žárlíš?“

„Luco.“ Otočil jsem se k němu s ledově chladným vražedným pohledem. „Zavři do prdele klapačku, jinak tě probodnu svým steakovým nožem.“

Zasmál se širokým neoblomným úsměvem. „Campisi, tak krvežíznivý.“

„Nicolasi, tak... strategický,“ vyjádřil jsem se.

Jeho ruka se zastavila v polovině cesty a sklenka s vínem zůstala zvednutá u rtů, ale neupil z ní. „Jestli mě míníš z něčeho obvinit, mluv přímo.“

Pokrčil jsem rameny. „Jenom... pozoruju.“

„A co vidíš? Hm?“

Phoenix říkal, že můžeme Lucovi věřit... Nesnáším, že má pravděpodobně pravdu, protože toho chlapa fakt nemám rád. Ve skutečnosti bych neuronil ani slzu, kdyby dostal infarkt, i když nemá srdce, ten chlap je prostě... slizký.

„Vidím jedno řešení,“ řekl jsem potichu. „To, které budu držet za otěže já.“

„A když tu kontrolu ztratíš?“

„Potom prohrajeme všichni.“

„A když vyhraješ?“

Pohled jeho očí nabral tmavý odstín, když se předklonil a jeho tmavé vlasy přímo kontrastovaly s jeho světlýma očima. „Co se stane pak?“

„Tvůj plán uspěje.“

Hodil hlavou dozadu a zasmál se. „Bravo.“

„Luco?“ Oslovil ho Frank přes stůl.

„Skvělé víno, prostě... perfektní špetka aroma, nemyslíte, pánové?“

Zvedl jsem svou sklenku a kradmo se podíval na Mo. Sergio se dotýkal jejích vlasů - zase.

A potom jí něco utřel z tváře.

Zavrčel jsem a odhodil na stůl ubrousek.

Nikdo si mě nevšímal, ale Mo ten pohyb zahlédla a stejně tak i Sergio.

Nemůžu ztropit scénu, ale nemám k tomu daleko. Jsem tři sekundy od toho, abych všechno zničil, protože ten hajzl si neumí hlídat svý ruce.

Hodina přešla mučivě pomalu, z každého zvuku smíchu z jejich strany jsem snil o vraždě, každý dotek mě přiváděl na pokraj šílenství a pokaždé, když se na mě podívala tím pohledem raněného zvířátka, bylo to jako dostat přímo do srdce kulku naplněnou kyselinou.

„Pánové.“ Nixon vstal. „V kulečníkovém sále čeká whiskey a doutníky.“

Všichni stoupli, včetně mě, a začali mizet ve dveřích směrem ke kulečníkovému sálu. Když kolem stolu procházel Sergio, popadl jsem ho za paži, sevřel a zašeptal, „Zkus pípnout a zlomím ti prsty, začnu malíčkem.“

Obrátil oči v sloup, ale neřekl nic. Víte, že je něco špatně, když vyhrožování chlapovi způsobí podráždění a ne strach.

Všechny dívky procházely dál a nic nevnímaly - všechny kromě Mo.

„Sergio?“ Sakra, ta holka je všímavá.

„Ten tě nemusí zajímat,“ odpověděl jsem hladce. „Jenom si potřebujeme trochu... pokecat. Jako chlap s chlapem.“

Mo shlédla na naše ruce a na nepříhodné kroucení, které Sergiově ruce provádím. Natáhla se, jako by mě snad chtěla zastavit, a zašeptala, „Texi, neubližuj - “

Jemně jsem ji od sebe odstrčil a táhl Sergia na chodbu, kde nikdo neuslyší zvuk lámajících se kostí.

„Texi!“ Mo za mnou utíkala a její vůně, která se mi lepila na tělo, mi způsobovala mlhu před očima. Zabít, chci ho zabít za to, že se jí dotýkal, tohle není varování, ukončím jeho život, jestli se o ni byť jen otře jakoukoliv částí svýho těla.

„Nedotkneš se jí.“ Plivl jsem mu do obličeje a dal mu ránu do jater, ne dost velkou na to, abych ho zabil, ale dost velkou na to, aby ho to bolelo víc, než kdybych do něho vypálil kulku. „Nepodíváš se na ni.“ Praštil jsem s ním přes chodbu a potom mu vrazil jednu do zubů. S nadávkou se převalil a plival krev. Vytáhl jsem ho za tričko a přirazil ho ke zdi, tentokrát ho jedním krátkým úderem trefil do břicha. „Nebudeš dýchat vzduch, který dýchá ona. Není tvoje, nemusíš se o ni starat.“

Sergio se zakřenil se zakrváceným úsměvem. „A čí teda?“ Z pusy mu prýštila krev. „Snad tvoje?“

Pustil jsem ho a bodl ho prstem do hrudníku, „Kurva správně, že moje!“

„Ne!“ Mo do mě strčila zezadu. „Nechej ho být! Aspoň se mě snaží utěšit, zatímco jediné, co umíš ty, je rozbrečet mě!“ Plácala mě do zad pěstmi. „Nenávidím tě! Slyšíš mě? Nenávidím tě!“

Sergio zvedl ruce a ústa se mu zkroutila v pohrdavý úšklebek předtím, než se rozzuřeně vyřítil pryč. Mo pokračovala v útoku na mý záda. Jakmile údery přestaly, začala do mě kopat podpatkem.

S nadávkou jsem se otočil a zvedl ji ze země. Zamknu ji v její ložnici, dokud se neuklidní, poslední věc, kterou by jeden z nás potřeboval, by bylo, aby kdokoliv z Rodiny viděl mě nebo ji v tomhle vzteklém stavu.

„Nenávidím tě!“ Skučela a snažila se nakopnou cokoliv, na co dosáhne těma svýma špičatýma podpatkama.

Když jsem za sebou kopem zabouchl dveře od ložnice a postavil ji na nohy, řítila se na mě znovu svými pěstmi.

„Mo!“ Přikrčil jsem se a chytl ji za zápěstí. „Přestaň s tím!“

„Ne!“ Škubala sebou a po tváři jí stékaly slzy, které ničily její makeup. „Nemáš právo mi cokoliv říkat! Ne, když jsi takhle odešel! Ne, když jsi se vzdal bez boje! Jsi slaboch! Nenávidím tě za to! Nenávidím tě!“

Srdce mi pulzovalo vzteky nad jejími slovy. Copak nevidí, že ji tím zachraňuju? Že ji tím chráním? Se zachrčením jsem pustil její zápěstí a znovu ji zvedl ze země, abych ji hodil na postel, jenže se na mě vyřítila znovu a omotala kolem mě své paže, pravděpodobně se snahou mě uškrtit, nejsem si jistý. Spadli jsme na zem jak pytel brambor. Snažil jsem se vstát, ale sedla mi na záda a nepřestávala do mě bušit pěstmi.

„Sakra, Mo!“ Konečně jsem ji ze sebe shodil.

Těžce oddechovala vysílením a předklonila se.

A tehdy jsem ztratil kurva všechen rozum.

Tohle je jediný způsob, jak jí vysvětlit - proč. Místo toho, abych utekl, jsem ji vzal a přitiskl ji ke zdi tak prudce, že pár obrázků spadlo na zem. Její ústa už byla otevřená a připravená na útok mých rtů, když jsem ji začal hltat. Rukama jsem jí zápěstí přikurtoval nad hlavu - pořád to nestačilo. Se zavrčením jsem ji zvedl ze země a ona mi oběma rukama sevřela vlasy, aby udržela rovnováhu, zasténala, když jsem jí svými zuby rozerval přední část šatů.

Všechno se ve mně zlomilo, když se mi v puse zběhly sliny nad její chutí - jako zvíře jsem jí roztrhl celý zbytek šatů a postavil ji na zem jen na tak dlouho, abych z ní ten nesnesitelný kus oblečení strhal.

Vypotácela se za šatů a pleskla mě rukou po tváři.

Promnul jsem si čelist a ušklíbl se. „Udělej to znova, vyzývám tě.“

Oči jí vzplanuly, když jsem ji znovu vzal za zápěstí a trhl s ní k sobě, naše rty do sebe narazily, horké a žádoucí. Sáhl jsem po podprsence a rozepnul ji, Mo se odtrhla a vycenila zuby.

„Jen mě kousni, užiju si to o to víc.“ Odhodil jsem podprsenku pryč a čekal, hruď se mi vzpínala nekontrolovatelnou vášní.

Mo se zaleskly oči a potom se mi nehty zabodla do zad, škrábala celou cestu až k límečku košile, za kterou škubla tak, až ji roztrhla a knoflíky odletěly. Nic mě nezajímá míň. Ta ženská se zatraceně bořila nehty v krvi a košile odplachtila na zem.

Přemístila ruce na zapínání mých kalhot a přitáhla si mě k sobě. Naklonily jsme hlavy a naše rty se znovu setkaly, tentokrát pomaleji, více mučivěji. Olizovala mě pomalými loudavými pohyby; přísahám, že dokáže napodobovat sex už jen svými rty. Rukama nepřestávala dělat ty věci u mého pasu, doteky jejích prstů, lehkých jako peříčko, putovala po mé kůži a zanechávala za sebou spalující stopu.

Poprvé za několik dní cítím - cítím úplně všechno.

Tohle všechno je jako exploze zvonící mi v uších, chci zavřít oči a cítit to - po setkání s Phoenixem jsem byl otupělý a teď znovu ožívám - krvácející a naživu.

Mo se odtáhla a uvědomil jsem si, že mi rozepnula kalhoty. S pohledem šelmy s nimi škubla dolů a stáhla k zemi. Vystoupil jsem z nich a málem zavrávoral, když jsem ji znovu pohltil do své náruče, ruce jsem vnořil do jejích vlasů a zatáhl tak silně, až sebou trhla.

Hlava jí padla dozadu a odhalila tak krk, takže jsem vytěžil z té výhody a sál její kůži až ke klíční kosti - k jednomu z mých nejoblíbenějších míst.

Její prsa mě provokovala na hrudníku a bradavky měla tvrdé jako drahokamy.

Rukama jsem ji obemkl okolo pasu, zvedl ji do vzduchu a hodil na postel.

Sundal jsem ze sebe boxerky a pomalu se přes ni začal plazit, olizoval jsem ji, ochutnával a zubama ji hryzal do nohy, dokud jsem neměl hlavu v rovině jejích stehen. Se zachvěním se vyklenula v zádech a slabě zasténala.

A já přišel o rozum, podruhé, potřetí nebo už popáté tento večer.

Můj jediný cíl je slyšet ji křičet.

Do hajzlu, půjdu rozhodně do pekla, až po tomhle odejdu - ale nemůžu jinak... ona je moje droga, moje sladká závislost a potřebuju se dát dohromady víc, než se potřebuju znovu nadechnout.

„Texi!“ Bylo to poprvé, co promluvila od té doby, co jsem ji vyhuboval. Se širokýma očima mě strčila do hrudníku. „Pořád tě nenávidím za to, co děláš.“

„Dobře.“ Políbil jsem ji na vnitřní stranu stehen a natáhl jsem se, abych si ji přisunul k sobě. „Nenáviď mě později - teď mě miluj.“

Oči jí ztemněly a pak znovu zazářily, když jsem ji jemně plácl po noze a zakřenil se.

Vzepjala se a kousla mě do rtu.

Kurva, jestli tohle nemiluju.

„Křič pro mě,“ zašeptal jsem jí do rtů a ucítil krev. „Jen pro mě, ne pro něho, ani pro nikoho jiného. Jsi moje. Chci tomu věřit.“

Se zasténáním jsem do ní vnikl a souběžně, jak jsem ji přidržoval za ramena, jsem s ní trhl dolů, abych si vytyčil svoje právo na ni jednou a provždy. Přijala mě v sobě a stáhla svaly, svírala mě, tiskla mě způsobem, jaký jsem v životě nezažil. Z nenadálého vzrušení jsem se vyklenul nahoru a moje tělo si nebylo jisté, jestli chce víc nebo míň.

Pohnula se pode mnou a trochu se houpla v bocích.

Víc, rozhodně víc.

Ostrými nehty drásala moje záda a vábila mě tím do ní bušit víc a silněji, až dokud jsem se nepřipravil o dech a jediné, co jsem vnímal, byla Mo - celý můj svět - moje existence.

Její svaly mě doslova škrtily, tak pevně, že to bylo to jediné, co jsem cítil, celé její tělo si mě nárokovalo. Se vzlykem si mě přitáhla k sobě dolů, naše rty se střetly někde na půl cesty a naše jazyky se vzájemně proplítaly.

A potom mi jemně zasténala do ucha.

A já byl hotový - docela hotový.

Dokonáno.

Konec.

Dívali jsme se jeden na druhého - oba dva nazí a těžce oddechující a já řekl něco, co by chlap, který skutečně někoho miluje, neměl nikdy říct. „Tohle už nemůžeme znovu udělat.“