Elicit - 45. kapitola

Překlad: Mili

Zdravím milé čtenářky a doufám, že jste do nového roku všechny vstoupily s úsměvem a tou správnou nohou :). Přeji všem ještě jednou, ať je rok 2017 úspěšný, plný radosti, lásky, zdraví, štěstí a spokojenosti. Věnujte někomu každý den aspoň jeden úsměv a jedno objetí, ať ten svět není tak šedý a smutný :-*.

A za sebe doufám, že když už nic jiného, tak aby se zase dala do normálu rychlost v přidávání kapitol, protože v poslední době se to bohužel k mé převeliké lítosti fakt zvrtlo v neskutečného šneka :(, snad se to zase pošoupne, ale čas se asi zbláznil nebo se někde zasekl, pač je ho nedostatek, držte palce :) ♥

Život vždycky poskytne příležitost ke spáse.

Phoenix

„Nixone?“ Odkašlal jsem. „Na minutku?“

Nixon si s jedním rychlým pokývnutím stoupl, políbil Trace na vršek hlavy a odvedl mě do své kanceláře, kde za námi zavřel dveře. „O co jde?“

„O nic.“ Chytl jsem se rukama za hlavou a povzdechl si. „Jenom... Malý zádrhel.“

Sevřel rty k sobě. „Jaký typ zádrhelu?“

„Ženský typ.“

„Ta těhotná?“

„Cože?“ Zděšeně jsem zalapal po dechu. „Ne! Co? Jak těhotná?“

„Klídek.“ Zakřenil se Nixon. „Dělal jsem si srandu, vždyť ani nevím, o kom to mluvíš.“

Po spáncích mi začal stékat pot. Tělo po mně chtělo, abych se začal procházet sem a tam a dostal ze sebe všechno napětí a stres, který se ve mně hromadí. „Bee.“ Odkašlal jsem si. „Texova sestra.“

„Řekni mi, že není mrtvá.“

„Není mrtvá.“ Protože ta ženská bude akorát moje smrt, ne nikoho jiného. „Jenom to ztěžuje těm, u kterých jsem ji nechal na hlídání. Myslím, že by bylo dobré ji přivézt na večeři a představit ji rodině. Alfonso teď bude na chvíli v klidu.“

„Jak to?“ Nixon si olízl rty.

„Luca mě pověřil, ať se s tou situací vypořádám.“ Naklonil jsem hlavu, přimhouřil jsem oči a prakticky ho vyzýval, aby se o mně pokusil pochybovat.

„Takže... problém vyřešen? Jen tak?“ Zkřížil paže na prsou.

„Prozatím...“ Odvětil jsem pomalu. „Ano, jen tak.“

„A chci vědět, jak?“

„Ne.“ Pronesl jsem upřímně. „A i kdybys chtěl, neřekl bych ti to.“

„Sakra.“ Nixon si povzdechl. „Luca si na tebe opravdu vsadil, že?“

Pokrčil jsem rameny. „Takže co s Bee?“

„Nebude to jako mávat červenou vlajkou před Campisiho klanem?“

„Proč by ne.“ Usmál jsem se. „Ano, bude.“

„Máme tady šéfa a jeho sestru a znamená to co? Jít do války?“

„Ne do války.“ Strčil jsem si ruce do předních kapes. „Kromě toho, Alfonso je v klidu, stejně ji nikdy nechtěl. Ve skutečnosti, jakmile jsem se infiltroval do rodiny, nemohl se jí pořádně zbavit, ona má... celkem divokou náturu.“

„Divokou, jakože je nevypočitatelná?“

„Divokou, jakože mě střelila do ruky.“ Zakašlal jsem. „Divokou prostě.“

„Ach, takže jsi potkal někoho, kdo ti sedí.“

Cítím, jak jsem celý zbledl a tělo mi nad jeho výrokem ztuhlo. „Ne, já ne... Teda... Neměl jsem nic s žádnou holkou. Hele, je to v pohodě nebo ne?“

„Phoenixi - “

„Žádám tě o svolení.“

„Přivez ji.“ Odštěkl. „A Phoenixi, jestli si potřebuješ s někým promluvit nebo - “

„Jsem úplně v pohodě,“ vyhrkl jsem a vzal za kliku od dveří. „Uvidíme se večer.“

„Buď opatrný.“ Zavolal.

„Pokusím se.“ Zalhal jsem. Protože opatrný není zrovna slovo, které bych použil, abych popsal to, jaký jsem, když se vyskytuju okolo Bee. Spíš... zmučený. A když jsem teď podsunul informace Texovi, když si teď hraju se dvěma stranami a doufám přitom, že konečný výsledek bude stát za to, závisí celý můj život na Texově důvěře, důvěře jeho sestry a stejně tak i na Nixonově.

V kapse mi zavibroval mobil. Podíval jsem se na displej.

T: Je celá tvoje. Ta děvka mě kousla.

Do háje, to bude teda sakra dlouhá noc.