CAWM - 32. kapitola

Překlad: Clarissa

Ani tahle kniha nebude výjimkou, a pořádně se nám to ještě zamotá.

Nejdřív musí být drama, aby pak byl ten konec ještě sladší.... ;-)

Clariss 

Můj záchvat pláče ustane a já se zhluboka nadechnu, když se sestřička Mo vrátí, aby mi vyměnila kapačku.

Jak jenom Lukeovi řeknu, že jsem těhotná? Vím, že děti chce, a já taky, ale ne teď. Ještě ani nejsme svoji. Nesnesla bych, kdyby si myslel, že jsem se ho snažila lapnout do něčeho, co sám nechtěl.

Jules zapne televizi a projíždí skrz kanály, zastavujíc, když najde nějakou noční bulvární show.

„Dnes jsme spatřili Lukea Williamse.“

A do hajzlu!

„Byl na romantickém obědě s Vanessou Hornovou, jednou z jeho bývalých kolegyň z filmů Nightwalker. Že by konečně Luke přestal skrývat opětovné zažehnutí romance s půvabnou Vanessou? Než se počátkem loňského roku rozešli, byli spolu přes rok zasnoubení. Ve vzduchu cítíme lásku! Jakmile zjistíme více podrobností, budeme vás o vztahu Lukea a Vanessy neprodleně informovat.“

Na obrazovce se pohybuje série fotografií, pořízených dnes. Poznávám to černé tričko a džíny, které měl na sobě, když nastupoval do letadla. On a ta blond kráska Vanessa opravdu opouštějí restauraci, jeho ruka je kolem jejích ramen a usmívá se na ni, s nosem přitisknutým k jejímu uchu. Pak následuje fotka, jak omotává ruce kolem jejích ramen a přitahuje si ji k polibku. Fotka je zabraná ze špatného úhlu, takže skutečně nevidím dotek rtů, ale je zcela zřejmé, co dělají. Na další fotce nastupuje ona do auta a on ji přidržuje dveře. Na poslední fotce nastupuje on na řidičovu stranu toho samého auta.

„Do prdele, on mě podvádí!“

„To nevíme.“

„Právě jsem to viděla na vlastní oči!“

„Nat, jsou to zasraný paparazzi. Pořád si vymejšlí.“

„Fotky nelžou. Vím to líp, než kdokoliv jiný. Vidělas, jak se jí dotýkal a jak se na ní díval. A políbil ji.“

Ta žárlivost, která mnou proudí, je prvotní. Moje srdce buší jako kladivo, těžce dýchám, a cítím, jak mi hoří obličej. Pokud bych v sobě neměla léky proti nevolnosti, znovu bych zvracela.

„Natalie,“ zamumlá Jules a vezme mě za ruku. „Jsem si jistá, že to není tak, jak si myslíš.“

Zavrtím hlavou a dám se do pláče. „Je konec.“

„Ne, Natalie. Ne. Promluv si s ním zítra o tom.“

„Tady už není o čem mluvit.“ Zavrtím znovu hlavou, neschopná věřit tomu, co jsem právě viděla. „Nemůžu mu věřit. Nedokážu s ním žít tenhle život celebrity.“

„Ty seš blázen.“

„Zmlkni! Měla bys být na mojí straně! Jsi moje zatracená kámoška, ne jeho. On mě podvádí! Právě jsem viděla důkaz, takže ukaž nějakou zasranou loajalitu, Jules.“

„Je mi to líto.“ Začne taky brečet, a já se cítím jako kráva.

„Pojď sem.“ Nakloním se k ní, a ona vyleze ke mně nahoru na lůžko, objímajíc mě, když brečíme. „Co budu dělat?“

„Necháš si to projít hlavou. Právě jsi zjistila, že jsi těhotná po tom, co ti bylo hrozně zle. Nemyslí ti to dobře. Dej tomu nějaký čas.“ Hladí mi vlasy a já jsem za ni tak vděčná.

„Dobře.“

Můj mobil pípne, a je to zpráva od Lukea:

Dnešní schůzky mám skoro za sebou, bejby. Zavolám ti večer. Miluju tě.

„Sráči.“ Odhodím telefon dolů, aniž bych se obtěžovala mu odpovědět, ale stavidla uvolní více slz. Asi o pět minut později přijde další zpráva:

Celý den mi neodpovídáš. Stýská se mi. Jsi v pořádku?

„Nat, musíš s ním promluvit.“

„Ne.“ Vypnu telefon a hodím ho do kabelky.

O pár minut později se vrátí doktorka Andersonová s mým receptem na léky a propouštěcí zprávou.

„Můžete jít domů, Natalie. Hodně štěstí.“

Budu ho potřebovat.

Jules zajede do lékárny a pak domů. Mám plnou tašku léků a vitamínů. Když dorazíme domů, jdu do svého pokoje a vlezu si do postele, stočím se do klubíčka a brečím tak, jak jsem nebrečela od té doby, co moji rodiče zemřeli. Cítím se, jako kdyby se můj svět doslova rozpadal, a v podstatě to tak je. Nemůžu být s Lukem. Bude si vymýšlet omluvy pro to, co jsem dneska viděla, ale nedokáže to změnit. Dotýkal se té ženy, důvěrně. Byl s ní zasnoubený, a lhal mi, když mi říkal, že nikdy nemluvil s jeho bývalou snoubenkou.

Přitisknu si ruku na mé břicho. Oh, Bože, a co budu dělat s tím dítětem? Budu svobodná matka? Myslím, že to tak bude, nevidím žadnou jinou možnost. Ale ta myšlenka na to mi trhá srdce.

Usnula jsem uprostřed své postele, vzlykajíc a smutníc nad tím nejlepším vztahem, který jsem kdy měla, nad ztrátou jediného člověka, se kterým jsem se viděla, že s ním strávím zbytek svého života.

*****

„Vzbuď se, Nat.“ Leknutím se probudím při zvuku Lukeova hlasu.

„Co tady děláš?“ Jeho pohled je vystrašený a naklání se nade mnou, jeho obličej je bledý.

„Celý den jsem se ti nemohl dovolat a měl jsem strach, takže jsem přijel domů. Proč jsi mi neřekla, že ti bylo špatně?“

„Kdo ti řekl, že mi bylo špatně?“ Posadím se a odtáhnu se od jeho sevření a on se zmateně zamračí.

„Jules říkala, že ti bylo dneska špatně, a že tě vzala na pohotovost. Bejby, nevypadáš moc dobře.“

„Jo, je to zřejmě nakažlivý. Měl bys jít domů.“ Objemu se pažemi, a nemůžu se podívat do jeho tváře.

„Natalie, co se děje?“

„Prostě se necítím dobře.“

„Blbost, podívej se na mě. Kde máš prsten?“ Dopadne pohled na mou levou ruku.

„V mojí šperkovnici.“

„A proč ho nemáš na prstě?“ Jeho hlas se zvedá a začíná vypadat zoufale, a já jsem pořád smutná a naštvaná, a bouří se mi hormony a vím, že tohle to nezlepší.

„Lukeu, myslím, že bys měl jít domů.“

„Ne. Řekni mi, co se děje.“

Nedokážu zastavit ty slzy, které se mi kutálejí po tvářích. Luke se ke mně natáhne, ale já se odsunu zpátky.

„Dovol mi se tě dotknout.“

„Ne.“ Zavrtím hlavou. „Jen chci, abys šel domů.“

Luke si frustrovaně prohrábne vlasy. „Nat, nech mě ti pomoct. Mluv se mnou.“

„Už jsi udělal dost.“

„Co tím myslíš?“

„Prostě jdi domů!“ Zakřičím.

„Ne!“ zakřičí zpátky.

Držím svou hlavu v dlaních a nenávidím se za to, že před ním brečím. „Prostě odejdi,“ šeptám.

„Ty mě děsíš k smrti. Co se děje?“

„Viděla jsem tě.“ Zvednu tvář a podívám se mu rovnou do očí. „Viděla jsem tě s Vanessou venku před restaurací v L.A. Viděla jsem tě s rukou kolem ní a tvým nosem u jejího zasranýho ucha, tvoje pusa byla na její a nastupoval jsi s ní do auta.“

Zamračí se a polkne.

„Teď sakra vypadni.“

„Natalie, to byl pracovní oběd kvůli filmu, na kterém chci, aby dělala. Byli tam další tři lidi.  Viděla jsi je taky na těch fotkách?“

„To mě nezajímá.“

„Já ti nelžu.“

„Vím, co jsem viděla.“

„Tys viděla přesně to, co ti zasraní paparazzi chtěli, abys viděla! Říkal jsem ti to od začátku, že musíš mluvit se mnou, Natalie.“

Neústupně vrtím hlavou. „Lhal jsi mi, když jsi mi říkal, že nemluvíš s tvojí bejvalou snoubenkou. Tys mi vytýkal Brada, žádal jsi mě, abych respektovala tvoje city, když přijde na práci s muži, ale ty se mi ani nezmíníš o tom, že se chystáš sejít s ženskou, se kterou jsi nejen šukal, ale měl sis ji dokonce vzít za ženu? Podle tamtěch fotek jsi s ní víc než jen mluvil. Vošukals ji v autě?“

„Ježíši Kriste, ne! Tohle ty si myslíš?“

„Prostě jdi. Nemůžu ti věřit a nechci tě tady.“

„Děláš z toho víc, než to je. Říkám ti, že to bylo obchodní setkání.“

„Dobře. Pořád tě tu nechci.“

„Kurva, Nat.“ Stoupne si a pochoduje po pokoji, dívajíc se všude a projíždějíc si rukou skrz vlasy. „Proč mi nechceš věřit?“

„Lhal jsi mi, a to je něco, s čím se nedokážu vyrovnat.“

„Já jsem nelhal!“ zařve. „Nemluvil jsem s ní až do tohohle týdne, kdy jsem se jí zeptal, jestli bude dělat ten zasranej film!“

Oh, proč prostě nemůže odejít? Znovu mi vyhrknou slzy.

„Bejby, neplakej. Přísahám, že ti o tomhle nelžu.“ Přijde ke mně, ale já zvednu ruce nahoru, abych ho zastavila.

„Musíš vědět, co to se mnou udělalo, když jsem to viděla. Nevypadali jste jako kolegové, Lukeu. Dotýkal ses jí a výraz ve tvém obličeji byl ten stejný jako máš, když se usmíváš na mě.“

On polkne, a já pokračuju. „Tys mi vyrval srdce z těla a rozdupal jsi ho na prach jediným pohledem. Jsem teď naštvaná a raněná a bouří se mi hormony, a dneska večer to s tebou nedokážu řešit. Potřebuju, abys mi dal nějaký čas, a potřebuju to teď, protože se na tebe už prostě nemůžu dívat.“

„Natalie, oba dva jsme udělali věci, kterých litujeme. Kurva, celé tvoje tělo je jako mapa k tvým omylům.“

Zamrkám na něj. Vážně mi tohle teď řekl?

„Myslím, že tohle bude jen zkušenost, kterou přidám na svou mapu. Teď vypadni z mého domu, než zavolám policii.“

„Miluju tě.“ Podívá se mi přímo do očí, jeho vlastní modré oči září strachem. „Tohle není konec. Dám ti čas, ale zatraceně, Nat, tohle není konec.“

Opustí můj pokoj a práskne za sebou dveřmi. O pár vteřin později slyším, jak prásknou taky hlavní dveře a pak slyším jeho auto – Lexus? - vyrazit z přijezdové cesty. Lehnu si zpátky do postele, přiliš vyčerpaná na to, abych brečela nebo, zcela ironicky, spala.

„Neřekla jsem mu o dítěti,“ říkám, když Jules vejde do mého pokoje.

„To mi došlo. Popřel to?“

„Řekl, že to byl obchodní oběd kvůli filmu, na kterém chce, aby ona pracovala.“ Můj hlas je monotónní.

„Mohl by říkat pravdu.“

Upřeně na ni koukám a ona pokračuje. „Natalie, pokud bys nezjistila tu novinu o dítěti pět vteřin před tím, než jsme viděli tu show, reagovala bys stejně?“

„Ano.“

„To si nemyslím.“ Jules vyšplhá na mou postel, ale nedotkne se mě. „Zlato, myslím si, že dnešek byl prostě pro tebe jako emocionální horská dráha.“

„To je pravda.“ Vzdychnu a přejedu si rukou přes obličej. „Oba jsme si dneska večer vzájemně hodně ublížili.“

„Slyšela jsem.“

Znovu se na ni upřeně podívám a ona pokrčí rameny. „Můj pokoj je jen patnáct kroků od tvého a vy jste ječeli.“

„Co si myslíš ty?“ Zeptám se jí, protože ji mám ráda a ona má ráda mě, a poví mi pravdu.

„Chceš, abych ti řekla pravdu, nebo udělala tu zasranou loajální věc nejlepší přítelkyně?“

„Um, obojí.“

„Dobrá.“ Zhluboka se nadechne a podívá se na mě. „Luke je ta nejlepší věc, která se ti kdy stala. Nevěřím, že by tě dneska podvedl. Myslím si, že si potřebuje zapamatovat, aby byl více opatrný na to, jak se chová, a zvlášť na veřejnosti, protože ty zasraný paparazzi se dokážou chytit všeho, aby dostali dobrý příběh. Ale on byl teď roky od toho všeho pryč, a dokážu pochopit, proč si přestal dávat pozor.“

Odmlčí se a bedlivě mě pozoruje.

„Natalie, on tě miluje. Měl slzy v očích, když odtud vystartoval pryč. Ví, že to podělal. A nejen to,“ zvedne ruku, aby mě zastavila od mluvení. „Musíš myslet taky na to dítě. Neříkám ti, abys s ním zůstala v zájmu toho dítěte, jen ti říkám, že to musí vědět, a ty musíš mít na paměti, že se ti teď neuvěřitelně bouří hormony.“

Snažím se zpracovat všechno, co říká. Má pravdu. Pravděpodobně tohle všechno jen zbytečně nafukuju.

„Nechci, aby si myslel, že se ho snažím kvůli dítěti donutit, aby byl se mnou,“ zašeptám.

„Zlato, proč by si to měl myslet? Neudělala jsi to schválně.“

„Bojím se.“

„To bude v pořádku.“ Obalí kolem mě ruce a pevně mě obejme.

*****

Během příštího rána se začínám cítit trochu hloupě. Je úžasné, co dokáže udělat noc spánku, nějaké léky proti nevolnosti a pořádný pláč. Teď ale, jak to dát do pořádku?

Dám si dlouhou sprchu a podívám se na své oteklé oči do zrcadla, když se dávám dohromady. Vypadám příšerně. Obléknu si džíny a svetr, a vyndám svůj prsten ven ze šperkovnice a nasadím si ho zpátky na prst. Musíme si toho hodně říct, ale dostaneme se přes to.

Jules je v kuchyni, když scházím dolů ze schodů. „Vypadáš příšerně.“

„Díky. Cítím se trochu líp.“

„Skvělý. Jedeš tam?“

„Jo.“

„Skvělý.“

„Dobře, myslím, že půjdu.“

„Všechno bude fajn.“

„Děkuju. Za všechno, Jules.“

„Mám tě ráda. Teď si jdi pro svýho chlapa.“

Usmějeme se na sebe a opouštím dům, pěšky. Půjdu k němu pěšky, trochu se protáhnu a nadýchám čerstvého vzduchu. Nebydlí moc daleko ode mě.

Jak tak kráčím, myslím na všechny ty způsoby, kterými mi v průběhu posledních dvou měsíců ukázal, že mě miluje. Ty kávy, zprávy, jak se vždycky zajímal o to, jak se cítím, nebo co si myslím.

Dokonce i jeho sobectví je milující. A ty květiny! Všechny ty stovky květin. A to se nezmiňuju o mých narozeninách, a o tom, že mě vzal na Tahiti. Držel mě v letadle. To, jak mě držel na hřbitově.

Můj Bože, on mě tak moc miluje. A já to po něm včera v noci všechno mrskla. Musím se omluvit. Musím to napravit.

Přidám do kroku a dojdu k jeho domu za méně než patnáct minut. Rozhodnu se, že zaklepu místo toho, abych použila svůj klíč, protože si nejsem jistá, jak by mě přivítal, ale neozývá se. Zvoním na zvonek znovu a znovu, ale pořád žádná odpověď.

To je divný.

Odemknu si dveře a vejdu dovnitř, procházím domem a volám jeho jméno. Nikde ho nemůžu najít. Jdu nahoru, ale ani tam není. Jeho postel vypadá, jako že v ní nespal od té doby, co jsme z ní já a on včera ráno vstali, abych ho odvezla na letiště.

Sakra. Kde je?

Vyndám telefon z kapsy a volám mu. Zvoní to a zvoní, a pak to spadne do hlasové schránky.

„Ahoj, to jsem já. Jsem u tebe doma, ale ty tu nejsi. Prosím, zavolej mi. Mám strach.“ Nemůžu si pomoct, ale citím se trochu jako pokrytec, když zavěsím telefon, po tom, co včera v noci přišel ke mně domů, protože měl strach a já ho vykopla pryč.

Pošlu mu ještě zprávu, v případě, že si nekontroluje jeho vzkazy a loudám se dolů ze schodů. Vyjdu ven na terasu a přivoním si k mým květinám. Díky chladnému počasí brzkého podzimu vypadají pořád jako čerstvě nařezané. Posadím se na naší lavičku a nemůžu si pomoct, a vzpomínám na sobotní večer po výroční párty Lukeových rodičů, kdy mě požádal o ruku. Podívám se dolů na svůj prsten a usměju se.

Kde je?

Snažím se mu znovu dovolat, ale spadne to do hlasové schránky.

Najednou zazvoní domovní zvonek a já jdu otevřít. Je to Samantha.

„Díky Bohu, jsi tady.“ Obejme mě a já ji v šoku automaticky také obejmu.

„Co se děje?“

„Snažila jsem se tě najít. Neznám tvoje telefonní číslo. Právě jsem byla u tebe doma a Jules mi řekla, že jsi šla sem.“

„Co se děje?“ Zopakuju.

„Jde o Lukea. Nat, měl nehodu. Musíme jet do nemocnice.“

Oh, drahý Bože, ne!