ATK - 15. kapitola

Překlad: Cukýna

Mitchell už po čtvrté opakovaně vytáčel číslo. „No tak, zvedni to, ty parchante,“ zamumlal.

„Kámo. Řekni mi, že mi to opakovaně vytáčí tvůj mobil bez tvého vědomí. Je neděle.“

Mitchell se při zvuku Colinova hlasu napřímil. Konečně. „Kámo, uvědomuji si to. Musíme si promluvit.“

Nastala krátká pauza. „Dobře, tak mluv.“

„Po telefonu ne. Potřebuji tě vidět osobně.“ Musí se dívat Colinovy do očí a dát to najevo velmi, velmi jasně.

„No tak, chlape. Chystám se vzít tu ženu na snídani. Nahání mě kvůli tomu několik dnů.“

Skutečnost, že má Colin ženu, Mitchella překvapila. Že ji Colin nazval „tou ženou“, už ne.

Mitchell se podíval na hodinky. „Žádné solidní místo na snídani není otevřeno před jedenáctou. Dej mi patnáct minut.“

Colin vypustil mrzutý povzdech a Mitchell věděl, že v něm zvědavost soupeří se způsobenými potížemi.

„Prosím,“ pronesl Mitchell nakonec.

„No tak jo, ale přijdeš ke mně.“

„Platí,“ řekl Mitchell. „Bydlíš v Parku, že? To je blízko mého bytu.“

„Nejsem doma.“

Mitchell se zhroutil zase zpátky. „Kde jsi?“

„U mé ženy. Je to dole ve Village.“

Sakra. Mitchell právě Village opustil. „Můžete to prosím otočit?“ zamumlal Mitchell taxikáři. „Změna plánů.“

Taxikář vypadal otráveně, ale při první zatáčce vlevo zamířil zpátky na jih. Mitchell mu nadiktoval adresu, kterou mu Colin sdělil.

„Díky, Coline,“ řekl.

„Jen to urychli,“ pronesl Colin potichu. „Bývá naštvaná, dokud nedostane svou mimózu.“

„Zní jako příjemná osoba,“ zamumlal Mitchell a zavěsil.

Musí tuhle kravinu se sázkou zrušit, aby se mohl s Julií posunout dál. Poprvé pochopil, že vztah nemá nic společného s tím, jak jsou si dotyční podobní nebo vzájemnými cíly či stejnou zálibou filmů. A láska se neměří podle toho, kolik dní strávíte spolu, nebo rozhovorech o lásce.

Láska jednoduše je. Láska je Julie.

A nejen pro dnešek, zítřek či blízkou budoucnost. Je trvalá, ať už to zní jakkoli šíleně.

Ale pokud ho roky strávené na Wall Street něčemu naučily, bylo to, že záleží na tom, co ti napovídají tvé instinkty. Protože i když mu zdravý rozum říkal, že tu je riziko, dokonce, i když mu jeho praxe říkala, že někoho zná jen měsíc, no, někdy je prostě lepší nechat se řídit instinktem.

A jeho instinkt mu rozhodně napovídá, že chce strávit zbytek života se šťastnou, přesto křehkou ženou, která otočila jeho život vzhůru nohama svými zářivými úsměvy.

Ať se propadne, jestli bude riskovat její ztrátu kvůli nějakým lístkům na míčovou hru.

Mitchell zaklepal na dveře oné adresy, kterou mu Colin nadiktoval. Ulevilo se mu, když dveře otevřel Colin osobně a ne zmiňovaná primadona.

Zahvízdal a vstoupil dovnitř. Zvenčí to vypadalo jako průměrný dům z hnědého kamene, ale uvnitř to rozhodně smrdělo penězi. Dle New Yorkských standardů bylo tohle místo obrovské a všechno od plovoucí podlahy k modernímu termostatu na zdi křičelo nedávná rekonstrukce.

„Rodinné peníze,“ vysvětloval Colin. „Její matka je odbornicí v jedné z těch obrovských kosmetických společností nebo tak něco.“

Mitchell se nedokázal přestat rozhlížet. Určitě to nebyl pravý Picasso. „Kde je ta malá dědička?“ ptal se potichu.

„Fintí se,“ řekl Colin a škubnul hlavou směrem k místu, kde se Mitchell domníval, že je koupelna. „Bude tam několik hodin. Vzadu tímhle směrem je kancelářský prostor, kde si můžeme promluvit.“

Mitchell si všiml, že si Colin hraje nervózně s rukama. Poklepával si jednou pěstí do dlaně, a pak je prohodil a udělal tutéž věc na druhé straně. Znovu a znovu a znovu.

Viděl to dělat Colina předtím, když se dělo něco velkého na burze. Colin byl kvůli něčemu nervózní. Buď ho zatraceně hodně vyděsil Mitchellův telefonát, nebo je jeho přítelkyně ještě větší upjatá potvora, než se domníval.

„Kancelář“ byl spíš koutek s posuvnými dveřmi s hromadou časopisů na stole a Stilettem navrchu. Mitchell se usmál. Přimělo jej to myslet na Julii.

„Tak co se děje?“ ptal se Colin, který si založil paže přes svalnatý hrudník a věnoval mu nepřirozený úsměv.

Mitchellovy instinkty byly v pohotovosti. Colin byl kvůli něčemu vážně vyděšený.

„Ruším dohodu,“ pronesl potichu, přičemž ze stolu popadl sešívačku a naprázdno s ní cvakal.

„Pardon?“ řekl Colin s pohledem upřeným na Mitchellově ruce.

„Dohoda. S Julií, lístky na Yankees, celá ta věc… je konec.“

Colin si přejel rukou přes svého krátkého hnědého ježka a věnoval mu nervózní smích. „To je ono? Dobře tedy. Považuj to za vyřešené.“

Mitchell na Colinův bezstarostný tón zúžil oči. „Pojďme si to ještě víc vyjasnit. Nikdy se to nestalo.“

Colin vypadal zmateně. „Počkej, nedostanu kancelář? Myslel jsem, že je to součástí sázky. Myslel jsem, že připouštíš prohru.“

Mitchell zaklel. „Prokrista pána, o zatracenou kancelář se ani za mák nestarám. Jen jsem uvažoval nad tím, kolik se toho může Julie dozvědět. Celá tahle věc se nikdy nestala.“

Colin zvedl obě ruce a snažil se vypadat nevinně. „Jasně, chlape. Znovu už to nikdy nezmíním.“ Znovu se vynořil záblesk Colinovy staré samolibosti a Mitchell ucítil podivnou úlevu.

„Takže jsi to nemohl udělat, co?“ ptal se.

„Udělat co?“

„Nemohl jsi ji šukat a odhodit. Musel jsi z toho něco udělat, stejně jako s každou ženou, která pro tebe kdy roztáhla nohy.“

Mitchell ucítil, jak rudne a o krok přistoupil ke Colinovi. Cítil se nezvykle násilně. „Takhle to není.“

„Ano?“ pronesl Colin a vypadal opravdu zvědavě. „Jak to tedy je?“

Mitchell podrážděně zavrtěl hlavou, ani v nejmenším neměl zájem svěřit se Colinovy.

A určitě nehodlá nedopustit, aby něco z toho zranilo Julii.

To zraněné stvoření, které viděl, jak si mohlo minulou noc vyplakat oči, by bylo rozhodně zraněné, kdyby na tohle přišlo. Včera v noci, když naslouchal jejím srdceryvným vzlykům, si konečně uvědomil, co Julii Greenovou motivovalo – co ji přitahovalo k mužům, kteří byli jako batolata s cukrovím, a pak odtančí pryč dřív, než by mohli spatřit cokoli kromě té sladké vnější vrstvy.

Pod vším tím jistým, přidrzlým zevnějškem, byl osamělý sirotek, jehož rodiče se nikdy nevrátili domů. Byl to nejstarší příběh v knize: žena, která nevěří ve věčnou lásku, protože ji nikdy neměla.

A Mitchell věděl, že je tím mužem, který jí ukáže cestu.

Ale nesmí se dozvědět o jeho hloupé dohodě s Colinem. Ženu, která se domnívá, že nestojí za dlouhodobou lásku, by zabilo vědomí z toho, že ji vyhledal specificky kvůli flirtu.

„Do toho ti nic není,“ pronesl Mitchell nakonec. „Zítra si promluvím se Suzanne ohledně výměny kanceláří.“

Colinův ostražitý pohled se vrátil, jakoby na tuto narážku čekal. „To je ono? Tohle je všechno, proč jsi sem přišel?“

Mitchell se na něj podíval zblízka. „Je tu něco, co mi uniklo? Chováš se jako viník, jako dítě před večeří s polevou na tváři.“

Colin vytřeštil oči a snažil se tvářit nevinně. „Ne, chlape, jen se ujišťuju, že jsme v pohodě…“

Mitchell zvedl ruku a zastavil tak jeho blábolení. „Co je to?“

„Co je co?“

Mitchell nepatrně naklonil hlavu. „Slyším hlasy.“

Colin mu věnoval nevěřícný pohled. „No, ano, to je místo mojí přítelkyně. Umožňuje komunikaci.“

Mitchell zvedl ruku, aby jej umlčel. „S kým to mluví?“

„Ježíš, chlape, netuším. Přestaň být tak strašidelný.“

„To je Juliin hlas,“ řekl Mitchell pomalu.

Ale to nedávalo smysl. Odešel od Julie s Grace a Riley před malou chvilkou.

Colin ztuhnul a zvednul hlavu, aby pozorně naslouchal. Ale nevypadal tak zmateně, jak se cítil Mitchell. Ve skutečnosti, pokud předtím vypadal ostražitě, teď vypadal vyloženě uštvaně.

Mitchell byl okamžitě ve stavu nejvyšší pohotovosti. Něco bylo špatně.

Juliin hlas se nyní zvedl a rozhodně nebyl šťastný. Mitchell vyrazil směrem k argumentujícím ženám, ale Colin ho popadl za paži. „Hej, kámo, četl jsi dneska noviny. Tribune?“

Mitchell zmateně zavrtěl hlavou. „Neměl jsem šanci si přečíst noviny, kromě toho čtu Timesi. Koho to zajímá?“

Colin teď vypadal, že je mu zle. „Možná by ses na ně chtěl podívat.“

„Chceš, abych si teď přečetl noviny?“ ptal se Mitchell nevěřícně.

„Ano. Teď. Jen musíš vědět, že Kelli nechtěla nikomu ublížit. No, ne tobě.“

„Kdo je Kelli?“ ptal se Mitchell, který byl nyní absolutně zmatený.

„Moje přítelkyně. Ona a Julie jsou kolegyně.“