TB - 20. kapitola

Překlad: Verča

Ahojky, moc děkuji za úžasné komentáře J

Do teď byl celkem klid ne? Ale klid nám asi brzo skončí. Myslím si, že nás čeká skvělé počtení. Prozradím, že budou i kapitoly z jejího pohledu.

Hezké čtení J

Brody

Po tréninku jsem se zastavil u sebe a popadl dřevěnou dámu, kterou jsem koupil Marlene k narozeninám. Nebyla přesně taková, kterou mývala – tahle byla hezčí – ale vypadala podobně. Na mé cestě jsem se zastavil v květinářství a vzal jí spoustu barevných květin.

„Dobré ráno, ty starý bastarde.“ Usmál jsem se na Groupera.

Svraštil čelo a podíval se na mě. „Co to, že jsi sakra tak šťastný, ty nešiko?“

„Proč bych neměl být šťastný? Zatraceně dobře vypadám, moje ruce jsou zbraň a pracuješ pro mě. Život je zasraně úžasný.“

Zavrtěl hlavou. „Musí to být nakažlivé. Neviděl jsem Marlene v této veselé náladě už roky.“

„Měla by jí mít. Dnes jí je osmdesát jedna. Nevypadal si tak dobře, když si byl v jejím věku.“

Grouper něco zabručel.

„Kde je oslavenkyně? Denní pokoj?“

„Myslím, že jí její návštěva vzala do jejího pokoje.“

„Návštěva?“

„Ta, která tu byla několik dní a je zase zpět. Přinesla Marlene dárek.“

„O čem to mluvíš? Nikdo nenavštěvuje Marlene kromě mě.“

Grouper pokrčil rameny. „Myslel jsem, že to víš. Hezká dívka s největšíma modrýma očima, jaké jsem kdy viděl. Nenechali by jí projít, pokud by byla na neschváleném seznamu.“

Vlasy na zátylku mi vstaly. Největší modré oči, jaké jsem kdy viděl. Vyběhl jsem směrem k jejímu pokoji. V době, kdy jsem doběhl ke dveřím, srdce mi tlouklo jako bych měl za sebou první trénink a právě doběhl pět mil.

Slyšíc její hlas jsem ztuhl. Willow se přestěhovala z Deep South do New Yorku, když jí bylo deset, ale uchovala si náznak jejího přízvuku. Způsob, jakým se navlékala její slova, byl skoro lyrický. Bylo to něco, co jsem na ní vždy miloval. Mohl jsem ležet s hlavou v jejím klíně celé hodiny, poslouchat její žvatlání o všech věcech, které chtěla jednoho dne vidět. Ale v tuto chvíli, když jsem stál na druhé straně dveří, byl ten zvuk horší než zvuk nehtů skřípající o tabuli.

Měl jsem si vzít chvíli na vychladnutí, ale ne. Tlačením jsem otevřel dveře. Willow seděla na Marleninině posteli, zády ke mně. „Co tu kurva děláš?“

Při zvuku mého hlasu otočila její hlavou. Její přirozeně laní oči se ještě více rozšířily.

Ani jeden z nás neřekl slovo. Můj hrudník pálil. Polykání kyseliny by bylo méně bolestivé než to, co způsobil pohled na ní po těch letech.

Grouper mě musel slyšet nebo vycítil, že je něco špatně, protože byl najednou vedle mě. Stačil mu jediný pohled na mou tvář, pak na Willowininu, a vtiskl se mezi mě a dveře, dostávajíc se dovnitř.

„Fajn, Narozeninová Dívko. Je čas na fyzickou terapii.“ Byla pouze jedna hodina, fyzická terapie nebyla až do čtyř. Naštěstí, většinu dní, Marlene neměla smysl pro čas. Grouper manévroval jejím invalidním vozíkem a sedl si vedle ní na postel. Nebyl ve špatném stavu, ale ze zkušenosti jsem věděl, že nebylo snadné dostat ji do a z křesla. Obvykle to dělala sestra a portýr dohromady.

Nemohl jsem zůstat na chodbě, šel jsem k posteli a zvedl Marlene, usazujíc ji jemně do jejího křesla. Podívala se na mě. „Brody. Neslyšela jsem tě přijít. Přišel jsi s Willow?“

Odpověděl jsem lží na autopilota, stejně jako po celá léta. „Dnes jsme přijeli každý svým autem.“

Přikývla. Grouper odjistil zámek na křesle a otočil ji směrem ke dveřím. „Počkej!“ Zvedla ruku. „Potřebuju zuby.“

Políbil jsem Marlene na čelo. „Máš je uvnitř.“

Udělala obvyklou kontrolu, zvedla ruku a klepla si jejím nehtem o přední zub. Jak to bylo s těmi věcmi? Nikdy nevěřila, že jí mluvím pravdu o jejích zubech, přesto věřila lžím o její vnučce, kterými jsem jí krmil celá léta. Někdy věříme věcem, ne protože víme, že jsou pravdivé, ale protože lži jsou snadněji akceptovatelné.

Grouper na mě kývl, když se vytočil s Marlene z místnosti. Klepnutí dveří nás zanechalo o samotě.

Díval jsem se z okna dlouhou dobu. Bylo tu moc věcí, díky kterým jsem chtěl křičet na Willow, ale všechno zacpalo můj krk. Nakonec to byla ona, kdo promluvil.

„Jak se máš?“ Zeptala se tichým hlasem.

Ironicky jsem se usmál. „Kurevsky skvěle.“ Tahle sračka se nedějla. Otočil jsem se k ní a srovnal jí pohledem smrti. „Co tu chceš, Willow?“

„Co tím myslíš? Přišla jsem se podívat na mou babičku.“

„Jsou to už čtyři zatracené roky. Proč teď?“

Podívala se na mě, mačkajíc si její ruce. „Chybí mi.“

„Blbost. Co potřebuješ? Peníze?“ Vzal jsem peněženku a vytáhl balík peněz, házejíc je na postel. „Ušetřím ti námahu, nemusíš krást. Vezmi si to. A kurva vypadni. Jsme v pohodě i bez tebe.“

„Navštěvoval jsi ji každý týden po všechny ty roky. Viděla jsem to v seznamu návštěv.“

„Někdo musel.“

Podívala se na mě. V jejích očích byly slzy. Musel jsem se podívat jinam. Byl jsem příliš vzteklý, abych jí nechal znovu se mnou manipulovat. „Měla jsem tu být. Děkuji za to, že jsi o ní pečoval za mě.“

„Nedělal jsem to pro tebe.“ Vzduch v místnosti byl tak těžký, bylo obtížné dýchat. Okna nebyla otevřená, moje plíce se zužovaly, tlak na prsou způsoboval pocit, jako by se má hruď chystala explodovat. Potřeboval jsem vypadnout z tohoto místa. Aniž bych se obtěžoval rozloučit, nechal jsem květiny a dar, které jsem Marlene přivezl, na posteli a zamířil ke dveřím.

Její hlas mě zastavil, když jsem sáhl po klice. Neotočil jsem se, když promluvila.

„Jsem čistá jedenáct měsíců.“

„Hodně štěstí, Willow.“ Nikdy jsem se neotočil.