Lucian - 1. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Dámy, držte si klobouky, začínáme. Lucianovo první setkání s Antonym z jeho pohledu. A Marcellové jako neochvějní páni světa, který se bude točit tak, jak diktují oni… Sinnel

„Tohle je náš život. Je to nádherný život. Jestli můžeš, prožij ho naplno a pak z něj odejdi. Je opravdu skvělý. Ale je zároveň velice, velice nepředvídatelný. Je tu tolik věcí, které se mohou pokazit.“

Paul „Big Paulie“ Castellan - dřívější boss zločinecké rodiny Gambino v Cosa Nostra

Osmiletý Luciano Grovatti se přikrčil níž a doufal, že ho v té temné uličce vedle popelnic od restaurace nikdo neuvidí. Podle množství aut stojících u chodníku to vypadalo, že tam mají dnes plno. Přesto riskoval, protože tohle bylo nejlepší místo, kde, i přes to nebezpečí, mohl najít jídlo. Při více než jedné příležitosti zevnitř podniku slyšel výkřiky. Když k tomu došlo, vždy mizel tak rychle, jak jen to bylo v jeho silách.

Ulička příšerně smrděla. Mísil se zde pach smetí a smrti. Ale bylo tady relativně teplo, díky průduchům sem z podniku foukal stabilní horký vzduch páry a šikmá střecha nahoře představovala ve městě úkryt před jarní vlhkostí. 

Brzo by mu mělo být devět.

Tohle rozhodně nebyl způsob, jak by chtěl strávit narozeniny.

Kolik narozenin už uplynulo od doby, kdy se poprvé ocitnul na ulici?

Luciano zvedl špinavou ruku a na prstech začal počítat roční období, která uplynula. Jaro, podzim, zima a léto. Podle jeho vzpomínek a výpočtů se dvakrát zopakovala. Dva roky, pomyslel si. Pro malého chlapce, který žil v New Yorku na ulici, to byla nepříjemně dlouhá doba, kdy se toulal v uličkách, hledal jídlo a spolu se staršími squatery se snažil najít bezpečný úkryt na spaní.

Luciano věděl, že neměl žádnou jinou možnost.

Aspoň, že pro dnešní ošklivou noc tu bylo dost teplo, aby se nemusel třást zimou.

„Chlapče, máš hlad?“

Ten hlas přicházel odnikud. Byla tu hluboká tma. A nějaký muž. Byl tak nejasně povědomý. Mluvil italsky, ne anglicky, i když Luciano rozuměl oběma jazykům. Luciano ve tmě vytřeštil oči. Vnitřnosti mu sžíral strach. Okamžitě střelil pohledem do ústí uličky, aby zjistil, jestli tam není někdo, kdo by ho mohl chytit, kdyby se mu podařilo vyklouznout pryč. Jak mohl být tak zatraceně hloupý?

Když se Luciano ohlédl přes rameno, zíral přímo do zelených očí člověka, který si klekl, aby měl s ním obličej na stejné úrovni. V mužově kolínské se pod kořeněnými tóny vinulo něco teple vonícího a sladkého. Luciano si připadal před tím mužem v tom čistém, nažehleném obleku naprosto špinavý a drobný. V té temnotě muži zářily dokonce i naleštěné boty.

Muž před sebe natáhl otevřený balíček. „Vezmi si.“

Luciano zaváhal. „Ne, děkuji.“

„Neublížím ti. Slibuji. Jsou to jen sušenky. Čokoládové. Čerstvě upečené. Mé oblíbené.“

Luciano stále odmítal přijmout balíček. Byl chycený v pohledu toho neznámého muže. Chlapec měl pocit, jak by mu ten muž hleděl až do hloubi duše. Pak opatrně natáhl ruku a odhrnul Lucianovi z čela až příliš dlouhé vlasy. Udělal to s takovou něhou, až to ho to vyděsilo.

Luciano jako splašená myš ucukl, až narazil zády do popelnice. Muž se při jeho projevu zjevného strachu zamračil. „Neublížím ti, chlapče. Nikdy bych ti nemohl ublížit.“

Co od něj ten muž chce?

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ten muž italsky.

Luciano zašeptal. „Prosím, neubližujte mi.“

„Řekl jsem, že ti neublížím. Tvoje jméno, chlapče.“

„Luciano.“

„A příjmení?“ jemně naléhal. „Prosím, řekni mi jméno, které jsi dostal po svém otci.“

Luciano divoce zavrtěl hlavou. Bylo to něco, o čem věděl, že by to neměl říkat. Nikomu. Jeho matka byla neústupná. Trvala na tom že mluvit nahlas o příjmení bylo nebezpečné. Byli tu lidé, kteří by mu mohli ublížit jen proto, že věděli, odkud pochází.

Muž si s povzdechem promnul čelo. „Jak dlouho takhle žiješ?“

Luciano zvedl ruku a natáhl před sebe dva prsty.

Muž sebou trhl. „A tvá matka?“

„Řekla mi, abych se schoval.“

„Samozřejmě, že to udělala.“ Muž se postavil a uhladil si kalhoty. „Myslel sis, že jsi byl opatrný, chlapče, ale mí muži tě tu viděli hrabat víc než jednou. Víš, tuhle restauraci vlastním. To jediné, co jim zabránilo v tom, aby tě vyděsili a zahnali pryč, bylo to, že tě slyšeli, jak si něco italsky mumláš. Když tě popsali… musel jsem to vidět na vlastní oči.“

Vidět co?

Luciano už nedokázal déle vydržet mužův pohled. Bylo v něm spoustu smutku a lítosti.

„Prosím, pane, když slíbím, že už se sem nikdy nevrátím, necháte mě jít?“

„Ne.“

„C-cože? Proč?“

„Chlapče, znal jsem tvého tátu. Byl mým nejlepším přítelem. Byl by velice zklamaný, kdybych ti dovolil, abys pokračoval v tomhle životě.“

Luciano se donutil spolknout hořkou pachuť, kterou cítil v ústech. „Můj táta?“

„Jmenuji se Antony. Byl jsem, stejně jako byl tvůj táta, caporegime. Teď jsem boss. Boss, chlapče. Chápeš, co to znamená?“

Na povrch se vydraly slabé vzpomínky. Slova, kterým Luciano příliš nerozuměl, i když věděl, že jeho táta byl jedním z nich. La Cosa Nostra. Rodina. Jeho máma byla pro jeho tátu goomah.

Antony znovu promluvil a vytrhl chlapce z jeho myšlenek. „O tvé matce jsem věděl, ale o tobě jsem až do nedávna nevěděl. Je mi to tak líto.“

„Momma?“ dokázal se Luciano zeptat.

Antony jediným pevným kývnutím odpověděl. Napjatě se usmál. „Chtěl bys dneska večer spát v posteli, Luciano?“

„Já...“ Mohl Antonymu věřit?

„Mám dva své vlastní chlapce,“ pokračoval Antony. Tón jeho hlasu byl měkčí. „Dante a Giovanni. Dantemu bylo osm. Giovi je šest. Brzy mu bude sedm. Vsadím se, že by tě moc rádi poznali a měli na hraní někoho dalšího.“

„Řekla mi, abych se ukryl,“ řekl tiše Luciano. Potřeboval, aby to ten muž pochopil. „Neměl bych.“

„Už se nemusíš dál skrývat, ano? Zařídil jsem, aby muži, kteří ublížili tvojí madre a tvému padre, odešli. Já jsem boss, vzpomínáš?“

„Boss,“ zopakoval Luciano.

„Postel?“ zeptal se znovu Antony.

„Prosím.“

Antonyho úsměv se rozšířil. Následně do ústí uličky vklouzli dva muži. Přestali stínit její vchod a tak sem proniklo trochu světla. Jeden z nich držel deku, zatímco druhý tam prostě jen stál, tiše a stoicky se založenýma rukama na prsou. Antony luskl prsty. Muž přikrývku rozklepal a podal mu ji. Antony do ní pak beze slova Luciana zabalil.

„Chceš, abych ho vzal, bossi?“

„Ne,“ řekl Antony pevně. Na druhého muže se sotva podíval. „Teď bude vychovávaný jako můj syn. Vezmu si ho.“

Můj syn.

Dřív, než stačil Luciano cokoli říct, Antony ho zvedl do náručí jako by nic nevážil. Instinktivně objal muže rukama kolem krku a nohama kolem pasu. Antony se v reakci na to roztřeseně nadechl, ale nic neřekl. Nekomentoval ani smrad, který se linul z chlapce, ani špinavost jeho oblečení, které ničilo jeho vlastní bezchybně čistý oblek.

„Odteď ti budeme říkat Lucian. Lucian Marcello. Rozumíš?“

Luciano přikývl. „Sì.“

„Pojďme domů, Luciane. Moje žena už dlouho čekala na to, až se s tebou setká.“

*****

Lucian se s trhnutím probudil. Po pokožce mu stékal pot a na jeho nahé hrudi nechával své vlhké cestičky. Na krátký okamžik se s mrkáním rozhlížel po temné místnosti, ale netrvalo to dlouho a vzpomněl si, kde byl. Možná, že ten důvěrně známý prostor teď začal uklidňovat jeho náhle bolavé svaly, když se ve snu vrátil do dávných vzpomínek.

O té noci v Brooklynu nemíval často sny. Teď už ne. Občas se však vloudily do jeho mysli a nechtěly ji opustit. Noční můru nepředstavovaly samotné vzpomínky na tuhle konkrétní událost. Antony ho odvedl z ulice, dal mu domov, bratry, matku a otce. To bylo pro Luciana to nejlepší, co ho potkalo. Všechno ostatní, to co bylo před tou nocí… to teď představovalo ty noční můry.

Lucian si ztěžka vydechl. Prsty si prohrábl vlasy a posadil se na své staré posteli.

I když o tom usilovně přemýšlel, stejně nemohl přijít na žádný důvod, proč se mu o té noci zdálo. V poslední době na své biologické rodiče nemyslel.

Měl rodiče – ti, kteří ho strašně moc milovali.

Když Lucian vyrůstal v domě Marcellů, nebylo nic, co by chtěl. Celý první měsíc spal v šatně. Teprve pak se začal cítit pohodlně ve své nové ložnici královské velikosti. Váhal s tím, aby začal důvěřovat Antonymu nebo Cecelii – Lucianově adoptivní mámě – lámal jim tím srdce, ale poskytli mu prostor a čas, aby byl připravený přijmout všechnu tu lásku, podporu a péči, kterou mu dávali.

Jeho noví bratři ho víc než vítali. A pravděpodobně pro něj byli to nejděsivější. I když mu to teď přišlo zábavné, ti dva chlapci nebyli nic jiného než pytel blech, kteří znali a víc než často používali ty nejhorší italské nadávky. Luciana děsili. Milovali ten drsný dům i jako dospělí. Dante byl ze všech tří Marcellových chlapců ten nejvyšší, i když teď už ho Lucian o pár centimetrů přerostl. Giovanni – pro svou rodinu a přátele Gio – byl ze všech tří rozhodně ten nejchytřejší a nejmazanější. Vždy je dostal do potíží a pak, když je později nachytali, se mu z toho podařilo vyvléknout.

Luican měl na pozdější dobu svého dětství dobré vzpomínky. Antony a Cecelia mu dali vše, o co přišel. Dokonce víc, i to, co před smrtí své matky neměl.

A ani před ním neskrývali pravdu.

Jeho matka, kterou vždy tak zbožňoval, byla otcova milenka. Někdo, koho John miloval, ano, ale nikdy si ji nebyl ochotný vzít nebo kvůli ní opustit svou ženu. Po tom všem, manželství bylo v jejich světě navždy. Nemuselo se uzavírat z lásky. A manželství jeho otce rozhodně z lásky uzavřené nebylo. John Grovatti se oženil se svou ženou na základě dohody uzavřené mezi jeho vlastním otcem a otcem jeho budoucí ženy. Jeho žena Kate byla víc než jedním způsobem naprosto nemilosrdná. Lhala svému otci o Lucianově otci. Řekla mu, jak strašně s ní její manžel zachází, jak ji mlátí, a jak s ní není ochotný sdílet postel, protože je v posteli až příliš zaneprázdněný s jinou ženou.

Dobře, aspoň to poslední nebyla úplná lež.

Netřeba dodávat, že její akce měla pro Johna své důsledky.

Boos nepotřeboval svolení pro to, aby někoho odstranil, ať už se jednalo o kohokoli a za cokoli.

„Cazzo,“ zaklel Lucian pod vousy, vyhrabal se z peřiny a položil bosé nohy na chladnou dřevěnou podlahu. „K čertu.“

Tohle nebyly vzpomínky ani záležitosti, na které by chtěl dneska v noci myslet. Byla sobota. Sobotní noc vždycky trávili bratři Marcellové doma u rodičů. Druhý den ráno jako rodina spolu zamířili na mši. Jejich matka vždycky ráno připravila na snídani celé hody, pak zašli do kostela a následně potom strávili celý den spolu. Večer byl zakončen rodinnou večeří a drinkem. Tohle bylo něco, co dělali už od doby, kdy se z domova odstěhoval první syn. Postupem času se odstěhoval i druhý a třetí. V neděli se obchody nedělaly, ale ani se neodpočívalo.

Lucian tu neměl svůj boxovací pytel, díky kterému by si mohl vybít svou frustraci, až by se unavil do vyčerpání, že už by ani na okamžik déle neudržel otevřené oči. Takže se spokojil s tím, že vylezl z postele a zamířil k nočnímu stolku. Doufal, že jeho matka nevyklidila jeho skrýš zlozvyků.

Samozřejmě, že to Cecelia udělala.

Luciana překvapilo, že když ji našla, tak mu ohledně toho neudělala přednášku.

Byl ještě nervóznější než před chvílí. Popadl tepláky, které dřív v noci odhodil a natáhl si je. Netrvalo dlouho a už byl tiše na cestě nahoru v jejich třípatrovém domě, tak jako mnohokrát dřív. Protože se mu nepodařilo najít nic na uklidnění svých hyperaktivních nervů v jeho staré ložnici, jistě něco najde v otcově kanceláři. Potom všem, Antony měl rád i whisky a doutníky. Navíc, v jeho sedmadvaceti letech nebylo příliš věcí, které by dokázaly Lucianovi zabránit v tom, co chtěl. Stejně tak jako zbytku mužů v jeho rodině. Možná to byl společný rys Marcellů.

Lucian ve tmě doklopýtal do kanceláře svého otce. Stále se snažil vzpamatovat z následků svého snu. Ale v otcově kanceláři našel přesně to, co nečekal. Za svým stolem seděl Antony, upíjel jantarovou tekutinu ze své napůl plné sklenky. Na kožené pohovce byl roztažen Dante, který právě přikývl na něco, co mu řekl jeho otec předtím, než Lucian dorazil.

Antony k němu sotva zvedl zrak od své sklenky. „Nemáš co na sebe?“

Lucian pokrčil rameny. Nestaral se o to, že byl polonahý. „Nemyslel jsem si, že by byl někdo vzhůru.“

„Doufám, že sis sebou přivezl na zítra do kostela něco lepšího než jen tepláky a ty džíny, které máš tak rád. Tvoje matka rozhodně neocení, jestli se na mši znovu objevíš v tmavém sepraném denimu, Luciane.“

Dante si tiše odfrkl. „Máma se ujistí, že bude řádně oblečený. V jeho šatně je teď pověšeno šestkrát víc obleků od Armaniho. Myslím, že sem nějaké musela dát poslat, aby se nemohl tvářit, jako by je zapomněl u sebe v bytu.“

Lucian se rozhodl, že tenhle hovor nikam nevede.

„Vaffanculo,“ zamumlal Lucian a účinně tak svého bratra poslal do prdele. „Nech mě na pokoji. Není přece normální nosit oblek každý den, jo? Tak jako tak ho už nosím od pondělí do soboty. Snad bych mohl, alespoň v neděli nosit to, co chci.“

„Je dobré být vždy přiměřeně oblečený,“ dodal ze své strany jeho otec. „A dávej si pozor na ústa.“

„Cokoli.“

„Co tu děláš?“ zeptal se Antony a položil svou sklenici na stůl.

Pod pohledem svého otce a bratra Lucianova nervozita ještě narostla. „Nic. Něco mě probudilo. Možná nějaký hluk. Kde je Gio?“

Rozhodně nebylo běžné, že by měl otec schůzku jen s jedním bratrem, bez přítomnosti ostatních. Lucianovi se to vůbec nelíbilo.

Dante neurčitě mávl rukou do vzduchu. „Zpil se do němoty. Pak zapadl do postele.“

Lucian zachytil pohledem, jak otcovi cuká koutek oka. Nebylo žádné tajemství, že nejmladší syn Marcellů měl své problémy. Většina z nich se točila kolem jeho náklonnosti k alkoholu a občas i něčemu tvrdšímu, než byl chlast. Být z chlapců ten nejmladší mu poskytovalo o něco větší prostor k žití, než jim, ale Lucian věděl, že Antony byl už jen dva malé krůčky od toho, aby poslal nejmladšího syna na rehabilitaci do jiné země, aby ze sebe dostal všechny ty sračky, když to nedokázal zvládnout sám.

„Bylo to zlé?“ odvážil se Lucian zeptat.

„Nedokázal dojet sám domů. Do kostela zítra půjde odtud,“ řekl Antony. „To bylo o něco lepší než minulý týden.“

„Možná bych na něj měl dohlédnout -“

„Ne, nic nedělej,“ přerušil ho pevně Dante. „Ještě ne. Dej mu šanci, aby to zvládl.“

Lucian střelil pohledem po svém otci. Tiše se ho tím ptal, zda s tím souhlasí i on. Antony nic neřekl, jen pokrčil rameny, zvedl svou sklenici a dal si další doušek toho, co Lucian odhadoval na whisky.

„Prostě říkám, že bych se u něj mohl držet o něco blíž. To je všechno.“

„Jasně,“ přikývl Antony. „Ale Luciane, k čemu to bude dobré? Zatím dokázal udržet své problémy tak, aby to nemělo vliv na obchod. Doufám, že to dokáže i dál. Jestli ne -“

Lucian se zamračil. „Ale -“

„Ale nic. Je mu dvacet pět, skoro dvacet šest. Už není malých chlapcem.“

Jo, ale Gio byl i tak stále jeho malým bratrem.

Lucian se zadíval na velké, zdobené pendlovky, které stály v rohu kanceláře. Byly dobře dvě hodiny ráno. Časné nedělní ráno. Teď už byl skutečně zvědavý, proč měl Antony tak pozdě v noci schůzku ve své kanceláři, do které nebyl zahrnutý on ani Gio. Zřejmě se to nějak muselo týkat obchodu.

Žádné obchody v neděli. To bylo pravidlo.

Stejně tak jako styl oblékání a to bez ohledu na to, jaké bylo veřejné mínění. Dokonce, i když jste na vládním seznamu hlavních zločineckých rodin v Severní Americe, co se týče vlivu na obchod s drogami a zbraněmi. A k tomu ještě vydírání, pašování, hazardní hry, praní špinavých peněz… Ten seznam pokračuje dál a dál.

Ve skutečnosti těch pravidel nebylo zas až tolik.

Být Ital, narozený do rodiny Cosa Nostra. To bylo všechno, co se týče životního stylu Marcellů.

Rodina. Čest. Bůh.

La famiglia. Onore. Dio.

Chamtivost. Peníze. Obchod.

Bylo nutné ovládat vše. Vzhled byl důležitý. Rodina byla všechno. Očekávala se hrdost a nebojácnost. Stejně tak jako byly bezohledné syndikáty a nepřátelé, když se dostali do křížku s Marcellovými. Držet hlavu vzpřímeně a to bez ohledu na to, v jaké jste se ocitli situaci. Nikdy neopustit dům bez pistole v ruce. Nemluvit s policajty, nespojovat se s nimi a ani jim nevěřit.

Lucian se naučil používat vlastní zbraň v době, kdy mu bylo dvanáct. Ve třinácti už dokázal rozebrat a znovu bezchybně složit útočnou zbraň. Jako dítě věděl, že nesmí vstupovat do suterénu a podkroví domu, protože v jednom měl jeho otec svou velkou sbírku nelegálních zbraní a druhé mu sloužilo jako sklad drog, které neustále přicházely a opouštěly dům. Všechny ostatní místnosti v domě mohl prozkoumávat dle libosti.

Nebyli dobrými lidmi. A to nechtěl být ani Lucian.

Ale na svou rodinu byl hrdý. Byla prostě tím, čím byla.

„Obchod v neděli, Papà?“ zeptal se a ukázal na hodiny.

Antony se za svým stolem zamračil. „Nebylo na výběr. Sedni si. Myslím, že si teď můžeme promluvit. Jen to neříkej Cecelii.“

Udělal, co mu otec řekl. Usadil se na jedné z vysoce obchodní židli, která vždy stála naproti otcově stolu. „Chceš, abych zašel dolů a probudil Gia?“

„Ne. Pravděpodobně je tak zatraceně opilý, že by stejně nepochopil vážnost toho, co se děje. Promluvím si s ním po mši.“

Lucian se na židli trochu narovnal. Ta slova nevěstila nic dobrého. „Co se děje?“

„Víš, přál bych si, aby sis přestal označovat svoji pokožku tím příšerným inkoustem, Luciane.“

Lucian s ušklíbnutím pokrčil rameny. Měl spoustu tetování. Všechna pro něj byla svým způsobem důležitá.

Své nejnovější tetování měl na hrudníku. Od jedné klíční kosti ke druhé. Elegantním písmem tam měl napsáno: This Thing of Ours. V podstatě to bylo heslo Cosa Nostry vyvedené v anglickém jazyce. Obvykle jeho otec přehlížel jeho tetování s lhostejností člověka, který to neměl rád. Jen málokdy k tomu něco řekl. Tohle zklamání vyslovené nahlas bylo něčím novým.

Lucian se přes rameno podíval se zvednutým obočím na svého bratra a přemýšlel, co se zatraceně dneska v noci s jeho otcem děje. Dante přešel k němu a posadil se vedle něj. Jeho obvykle přívětivé rysy potemněly. Ne, že by se kromě rodiny a podnikání Dante s někým příliš přátelil.

„Dneska v noci je to hon na Luciana, či co?“ zeptal se Lucian sarkasticky.

„Předpokládám, že si to aspoň můžeš zakrýt,“ řekl Antony a ignoroval synovu poznámku. „Jestli přijde Gio s dalším tetováním na krku, které mu bude vidět pod košilí, odstraním mu ho horkým nožem a pájkou. Pak uvidíme, jak moc se mu líbí bolest.“

Lucian se zachvěl, ale dobře to skryl. Antony nedělal prázdné hrozby. A to ani směrem ke svým synům.

„Udržím tetování na minimu,“ řekl Lucian, aby svého otce uklidnil.

„To ano.“

Nebo si aspoň budu dávat pozor a nosit košili, abys to neviděl, pomyslel si v duchu.

„Tak co se děje?“

Antony dřív, než promluvil, dopil svou sklenku whisky. „Dneska v noci, asi deset minut po půlnoci, došlo k přestřelce mezi úřady a motorkářským gangem Synové pekla, který po oku sleduji.“

Lucian se teď plně soustředil. „Ano?“

„Před mým kasinem.“

Sakra.

„To je směšné.“

Antony krátce přikývl. Ve tváři se mu objevil hněv. „Jejich obchody mi nevadí. Nechal jsem je, ať si na mém území dělají ty svoje nesmysly, protože ve skutečnosti to na ty moje nemá žádný vliv. Platí dobře, capo udržují klid a drží se na svém místě. Stejně tak jako všichni ostatní prodejci drog a zbraní, kteří operují na mém území. Řídí se mými pravidly. Nedovolím jim je porušovat.“

„Ale?“ naléhal Lucian. Věděl, že přijde něco dalšího.

„Ale tohle je něco jiného,“ řekl zezadu Dante. „Tohle nás staví do centra pozornosti, o kterou právě teď nestojíme. Děláme vše proto, aby naše podnikání zůstalo mimo radar policie. A to poslední, co potřebujeme, je byť jen myšlenka toho, že jsme spojeni s motorkářským gangem, který je proslulý svou oblibou k drogám a krveprolití.“

„Jakože my ne?“ zeptal se Lucian.

Antony se zasmál. „My jsme aspoň dobře oblečenými hříšníky.“

Dobře, peníze jim dávají vše.

Lucian měl stále pocit, že to není vše. „Co mi ušlo?“

„Tentokrát zašli až příliš daleko.“ Antony si povzdechl a v jeho zelených očích byla vidět únava. „Tahle válka, ve které jsme na seznamu New Yorské policie, rozhodně nepomůže v tom, abychom si policii drželi od těla. Tohle bylo ošklivé, Luciane. Mladý pár byl v kasinu vyzvednout kamaráda. Na zadním sedadle sedanu měli dítě. Byla zabita mladá rodina, tři policajti a jeden člen motorkářského gangu.“

Do prdele. Lucian cítil, jak se mu tělem šíří nevolnost. „Tati, nemůžeš se obviňovat -“

„Nejde o první nevinné oběti v téhle šílenosti, kterou ti motorkáři způsobili,“ pokračoval Antony bez jakékoli emoce. „A zatímco jsme už všichni pochopili, že může dojít k vedlejším škodám, je zřejmé, že oni neví, kdy přestat. Nedopustím, aby měl jejich nepořádek vliv na mé obchody a rodinné vazby.“

„Musíme je umlčet,“ řekl Dante a postavil se vedle židle, na které seděl jeho bratr.

„Co vytáhnout Montreal?“

Před pár desítkami let vstoupila zločinecká italská rodina v Montrealu, v Kanadě do sváru mezi soupeřícími gangy, aby zastavila krveprolití a násilí. A kupodivu to fungovalo.

Antony se na něj nešťastně podíval. „To bych neřekl. Tohle není o tom, že by tu mezi sebou soupeřilo pár dětských gangů. Tohle je policii dobře známý a výborně organizovaný motorkářský gang, který má po celých Státech a navíc i v Kanadě před sto padesát klubů. Nebude to nic snadného, ale je potřeba je zastavit.

Strach představuje obrovskou motivaci.

Rodina Marcell je rozhodně dost silná na to, aby tu záležitost zvládla.

„Ne, asi to nebude snadné,“ souhlasil Lucian. „Ale co je?“

„Chci to vyřídit,“ řekl konečně jeho otec. Jeho hlas byl zabarvený smutkem. „Pojďme si sednout a vytvořit seznam jmen – těch důležitých. Můžeme snadno zařídit setkání s prezidentem klubu a kýmkoli dalším, koho tam chce.“

„A když nebudou brát tvé… rady… vážně?“ zeptal se Lucian.

„Pak začneme ta jména proškrtávat, dokud nezačnou,“ dokončil Dante za jejich otce.

To zní dost jednoduše, že?

A tak to dopadlo jen vzácně.