Hlas - EPILOG

Autor: Tsukiko Haruka

Drahé čtenářky, kdo by měl zájem o tištěnouknihu a tím myslím i Moje matka je mladší než já, napište mi na email (jaké chcete, kolik a jaké věnování, dobírka/převod): TKChannel.info@gmail.com – jelikož, když jsem řekla, abyste sem napsaly emaily vy, kdo máte o tištěnou verzi knihy zájem, tak tam psaly i ty, co knihu chtěly poslat v elektronické verzi, některé mi ani neodepsaly, takže jsem v tom měla pěkný nepořádek. S některými jsem se dohodla na tom, že s tiskem počkám, abych dala tisknout obě knihy najednou a tím ušetřila na poštovném (ty už mi psát nemusí, ale já se jim ozvu z tohoto emailu). Počet zájemců je pro mě důležitý, protože s větším počtem výtisků klesá i cena (původně jsem počítala s počtem, kdy by kniha stála 120Kč, ale když počítám jen jisté zájemce, tak by kniha vyšla na 140Kč). Hodně z Vás psalo, že nemá fb, takže jsem se rozhodla, že po odeslání k tisku dám knihy na uloz.to, pak Vás upozorním.

Nakonec malá statistika. Slovo hlas a jeho různé tvary se v knize objevily75krát.

V hlavě mi zvláštně hučelo. Ten zvuk přerušil veškerý klid, co mi spánek přinášel. Temnota a zvláštní pocit, to bylo první, co jsem vnímal. Pálil mě nos, jako kdybych seděl v sauně. Když jsem se nadechl pusou, zakuckal jsem se a otevřel oči. Koutkem oka jsem spatřil vlny tepla. Co se to tu děje? Posadil jsem se na posteli a odhrnul přikrývky. V mém pokoji bylo nesnesitelné teplo. Poléval mě horký pot, který nebyl nic proti tomu, co jsem uviděl. Okolo byly plameny. Všude okolo.

Dřív než jsem si uvědomil, co se děje, převzaly moji vůli instinkty. Proběhl jsem dírou, která byla vypálená do dveří od mého pokoje, zatímco jsem si držel ruku před nosem i ústy. Ihned jsem zabral za kliku ložnice mých rodičů, která se nacházela naproti, jenže byla zamčená a klika byla horoucí. Bál jsem se o matku a otce, ale pokračoval jsem dál. Jako zázrakem jsem se dokázal dostat do hlavní chodby, která teď sloužila jako místnost pro odkládání nábytku z pracovny, protože jsme ji předělávali. Před dveřmi, které byly zatarasené obrovskou, moderní knihovnou, stál můj bratr.

„Co tady děláš?“ Vykřikl jsem a běžel k němu. Podíval jsem se za něj, ale neviděl jsem nic jiného než plameny, jako bych se díval do zrcadla z rozžhaveného vzduchu. Naproti mně stála moje přesná kopie. Uvězněná v tom pekle mezi rozžhavenými kovovými tyčemi a mřížemi.

„Druhá strana je v plamenech… zasypaná,“ odpověděl mi Daniel.

„Sakra, musíme pohnout s tímhle.“ Řekl jsem a neochotně si prohlížel mohutnou kovovou konstrukci. Teď nebo nikdy. Chytl jsem se nejvzdálenější tyče, ale i když jsem zabral ze všech sil, knihovna vyráběná na zakázku se ani nehnula. Bratr se mi snažil, z druhé strany, pomoc, ale popálil si ruce. Povedlo se nám to o milimetr posunout. Jenže to zdaleka nestačilo a protáhnout se mezi tyčemi se nedalo, protože z jedné strany tvořily hustou mříž.

„Víš s Monicou jsem se vyspal, protože jsem ti chtěl ukázat, že tě doopravdy nemiluje. Odpustíš mi to?“ pověděl bratr po několika minutách marné snahy. Netušil jsem, proč s tím teď začínal. Měli jsme naprosto jiné starosti. Oba jsme kašlali, co nevidět ztratíme vědomí.

„Teď není čas na takový řeči, radši mi pomoc s tím pohnout.“ Pořádně jsem zabral, ale tentokrát jsem se popálil i já. Jak jsem se polekal, opřel jsem se o širší kovový plát na okraji a popálil si obličej. Sykl jsem nad tou bolestí a podíval se bratrovi do očí. Smutek. Vždycky jsem přesně věděl, co cítil. Potřeboval jsem ho něčím povzbudit. „Jinak já ti to nikdy nevyčítal, alespoň ne, tak jak si myslíš.“

Po tváři mu ztekla jedna slza. Znovu jsem pořádně zabral. Tentokrát mi ruka uklouzla a celou půlkou jsem se opřel o rozžhavený plát. Ta bolest byla skoro nesnesitelná.

„Přestaň s tím!“ vykřikl bratr.

„Ale–“

„Přestaň, akorát si ubližuješ a plýtváš časem, bylo potřeba pět chlapů, aby s tím pohnuli.“ Přerušil mě. Měl pravdu, ale já jsem to nehodlal vzdát. Musel jsem ho odsud dostat, i když mi hořely plíce. Viděl jsem v jeho očích protest. Tušil jsem na co myslí, protože jsme byli dvojčata.

Zoufale jsem vzlykl a zároveň zakašlal. „Nemůžu tě tady nechat.“ Sotva jsem viděl, ale všiml jsem si, že bratrovi chytnulo oblečení. Ohnal se po plamenech, jakoby to byl otravný hmyz.

„No tak, jdi bratříčku,“ přesvědčoval mě pevným hlasem. Ani na chviličku na sobě nedal znát bolest. Já zakroutil hlavou. Nemohl jsem. Přišel bych o jednu svoji polovinu. „Chop se svojí druhý šance. Další už nebudou.“

***

Přemýšleli jste někdy, jaké to je umřít a probudit se v pekle. Já o tom nikdy nepřemýšlel, ale jednoho večera jsem měl pocit, že se mi to stalo. Z těch několika hodin se vytvořila noční můra, která mě občas budila ze spánku, zvlášť teď, když jsem přišel o jedinou pozitivní věc, co se v mém životě v poslední době objevila. Alespoň, že už nejhorší rozruch kolem mého znovuobjevení a tátova zmrtvýchvstání opadl. Novináři se kolem mě motali v únosné míře. Možná to bylo tím, že můj obličej i tělo už vypadaly skoro jako před lety. Jediný, kdo mi otravoval život, byl McKinleyův adoptovaný příbuzný a herec DeaconReed. Jeho společné fotky se Scar se objevovaly ve všech časopisech.

Už jsem byl dostatečně vyléčený z úvahy, že je láska důležitější než všechno ostatní. Pokaždé, když jsem měl někoho rád, akorát se mi to vymstilo, nebo jsem o tu osobu přišel. Přesto, vzpomínka na bratrova slova mě znovu donutila se sebrat a snažit se. Teď jsem Reedovi mohl vzhledem konkurovat, i když po něm slintala spousta fanynek a možná vypadal daleko lépe než já, Scar mě měla ráda. Alespoň bych se pokusil. Tedy hned potom, co si odbudu návštěvu u osoby, co mě v mém životě zklamala nejvíc.

Začal jsem se soustředit na to, proč jsem zrovna vešel do výslechové místnosti na stanici. Posadil jsem se ke stolu do celkem pohodlné židle. Přede mnou seděl muž, který se postaral o to, aby skoro celý můj život byla jen prachsprostá lež.

„Synu…“ oslovil mě otec. Skoro nepatrná jiskřička mu hrála v očích. Nikdo jiný než já by si jí nejspíš nevšiml, ale já věděl, že má něco za lubem.

Znuděně jsem naklonil hlavu na stranu. „Otče…“

„Je mi líto, jak to dopadlo. Nechtěl jsem to takhle.“

„A jak?“ Zkřížil jsem si ruce na dřevěné desce stolu, abych si udělal větší pohodlí.

Najednou otcův obličej vyjadřoval až příliš mnoho emocí, takže jsem věděl, že nemohly být skutečné. „To byl nápad té hloupé ženské. Jela v tom sama. Nedala mi dopředu vědět. Já jsem zavolal hasiče. Jenže už bylo pozdě.“

„A?“

„Nechápeš? Ona to naplánovala sama, že vás všechny nechá umřít, aby to vypadalo jako nehoda a mě to oznámila, až když byl dům v plamenech. Nemohl jsem zavolat pomoc dřív. Sám jsem se odtamtud musel dostat. Doufal jsem, že do té doby vydržíte nebo taky utečete.“

Veškeré svaly, hlavně v rukou, se mi napnuly, když jsem si vzpomněl na poslední okamžiky s bratrem. „Nenapadlo tě nás aspoň vzbudit?“

„Snažil jsem se vzbudit tvoji matku, ale Anita ji uspala prášky.“

„A pak jsi prostě využil příležitosti a opravdu se vypařil. Nechal jsi mě v domnění, že jsi umřel a že nikoho nemám.“ Pokrčoval jsem místo něj, ale dobře jsem věděl, že ani to předtím určitě nebyla pravda. Můj otec byl ten nejlepší lhář, jakého jsem zatím poznal, nebo jsem jen prostě nedokázal uvěřit, že by byl schopný lhát i mně.

„Neopustil jsem tě úplně. Stále jsem tě hlídal. Jednou jsem potřeboval něco ze svého trezoru, takže jsem k tobě dokonce někoho poslal.“ namítl s pohledem zaměřeným na můj obličej, aby posoudil nedokonalosti, co zůstaly i po zákrocích.

„Proto ty krádeže.“ Uvědomil jsem si nahlas. „Nechal jsi vzít i matčiny šperky, který jsem dostal později, protože je měla schovaný ve studiu.“

„Chtěl jsem mít na ni nějakou památku. Záleželo mi na ní.“ Řekl tak, aby to vyznělo upřímně, ale já ho prokoukl.

Nevydržel jsem to a vyprskl smíchy. „Tomu mám věřit?“

„Nemusíš, ale je to tak. Záleželo mi na vás všech.“ Na moment se zarazil a pak dodal, „svým způsobem.“

„A to mi vykládáš, protože nemáš prachy a potřebuješ peníze na právníka, nebo protože tě trápí výčitky svědomí?“ Zadíval jsem se na své ruce, jakoby moje nehty byly daleko zajímavější než otec.

„Ty mi nepomůžeš, že?“ Řekl s křivým úsměvem. „Jsi syn svého otce.“ Moc dobře věděl, jak mě může nejspolehlivěji urazit.

Vybuchl ve mně vztek. „Ne, to bych se sem ani neobtěžoval přijít.“ Prudce jsem vstal a ukázal na něj rukou. „Já ti povím, jak to tehdy bylo. Ty prášky na spaní jsi nám musel dát ty. Jak by nám je mohla dát do jídla ona, když u nás nebydlela?“ Náš dům býval střežený, i když o něco méně než je teď ten můj po prarodičích. I kdyby do jídla nepřidal prášky on, musel ji k nám nějak pustit. „Jen ses trochu přepočítal. Každý jsme dostali stejnou dávku, i když byla máma lehčí. Takže my s bratrem jsme spali kratší dobu.“

„Jsi lepší, než jsem si myslel.“ poznamenal, aniž by se přestal usmívat. Poprvé jsem v jeho pohledu zahlédl náznak pýchy. Tolik mě to překvapilo, že jsem na něj dokázal jen zírat.

„Sbohem. Sejdeme se v pekle,“ dodal na rozloučenou, když do místnosti vešel někdo od policie. Já nic neřekl. Jen jsem odtamtud odešel se zvláštním pocitem, který byl napůl jako náznak svobody, ale zároveň mě něco tížilo u srdce. Ani jsem nevnímal, co mi kdo říkal.

Pořád jsem nedokázal uvěřit, jak hodně se můj život během posledních let změnil. Šel jsem pomalu k autu. Odřídil jsem ten kousek domů, i když jsem neustále přemýšlel o tom, jaký je můj otec netvor. V domě jsem hned vytočil číslo, které mi dal Scarlettin otec. Nějaká část ve mně doufala, že mi to zvedne sama Scar.

„Haló?“ ozvalo se z druhé strany linky. Zvláštní, byl to nějaký mladý, pánský hlas. Nemohlo se jednat o někoho z personálu, pokud to nebyl nováček, protože úvod hovoru ani trochu nezvládl.

„Tady NathanielCraig. Mohl–“

„Chceš Scar?“ Zeptal se mě muž vesele. „No, to je dost, že voláš.“

„Ehm, cože? Kdo jste?“ Byl jsem naprosto zmatený. Připadalo mi, že mě ten muž znal a dokonce očekával, že Scarlettzavolám.

„Já jsem Deacon, ale pochybuju, že mě znáš. Na druhou stranu, já toho o tobě slyšel hodně.“ No ano, nechápu, že jsem jeho arogantní hlas nepoznal dřív. Pokud by šlo člověka uškrtit přes telefon, už by se mi to u něj povedlo.

„Ty se neustále motáš kolem mojí Scar.“ řekl jsem s lehkou výhružkou.

Rozesmál se. „Tvoje? Že jsem tě s ní za těch několik měsíců, co ji znám, ještě neviděl. Nebo na ní máš štítek s podpisem?“

„Řešil jsem nějaký problémy.“ Procedil jsem skrz zuby. Ten člověk mě vytáčel do nepříčetnosti. „Pak jsem ji viděl s tebou a potřeboval jsem se dát dohromady. Teď jsem to zase já a nehodlám se jí vzdát bez boje.“ Nechápal jsem proč, mu to vůbec vysvětluji, jemu jsem nic vysvětlovat nemusel.

Na chvíli bylo ticho.

„No to bys měl přijít do golfovýho klubu.“ Oznámil mi najednou vážně. „Byl by blbej nápad ji po tom všem jen tak z ničeho nic zavolat. Už jen zhledem k tomu, že je tu její otec.“ vysvětlil a pak se nahlas pousmál. „Uvidíme se tam za hodinku, kovboji, tak sebou hoď, nebo si ji oštítkuju já.“ Při té poslední větě se ve mně začala vařit krev.

„Ty… Haló?“ snažil jsem se mu pohrozit, ale položil to dřív, než jsem měl šanci hrozbu dokončit. „Do hajzlu, co si o sobě, tak kretén myslí?!“ Vykřikl jsem a několikrát obešel místnost.

Když ze mě vyprchal vztek smíchaný se žárlivostí, nahradila ho nervozita. Deacon mi připomněl, že by bylo vhodné zavolat drahému Millardovi. Jelikož mě čekala dlouhá cesta do klubu, kterou jsem neměl za hodinu šanci stihnout, rozhodl jsem se mu zavolat v autě. Nakonec ten hovor neproběhl tak špatně, kromě několika výhružek smrtí jsem vlastně dostal požehnání. Teď jenom získat to, po čem toužím. Scar bude moje.