Elicit - 44. kapitola

Překlad: Mili

Mafie je organizace, je to plánování, strategie, ale hlavně je to Rodina. Lidé málokdy rozumí tomu, jak je mafie loajální, až dokud není moc pozdě a ta loajalita je otestovaná. Většina těch lidí skončí mrtvých.

Tex

Spal jsem úplně na hovno. Oprava, spal jsem jako hovno, které se krmí hovnem vaší zlatý rybky, která ho vysrala, když měla průjem - jo, člověk je už úplně v prdeli, když se srovnává se životem hovna zlatý rybky.

Pravděpodobně to mělo co dělat se všemi těmi záměry, které Phoenix a já plánujeme. Jo, je to ta nejhorší možná věc, na kterou bych měl před spaním myslet. Snažil jsem se myslet na Mo, ale pokaždé, kdy jsem to udělal, žaludek se mi převrátil nevolností a strachem. Choval jsem se k ní a Chasovi jako naprostý debil, ale jak říkal Phoenix... všechno, co se od teď stane, záleží na mé schopnosti plně se vžít do své role.

Žádná lítost.

Donutil mě přísahat nejen na svůj život, ale na život Mo i mé sestry.

A já své sliby beru vážně - všechny.

Když hodiny ukázaly pět ráno, věděl jsem, že víc spánku už ze sebe nevydám, tak jsem si na sebe hodil běžecké boty a popadl mobil.

O dvě hodiny později mi po celém těle stékal pot a pořád jsem se cítil, jako ta zatracená zlatá rybka, totálně zbankrotovaný a s nevolností v žaludku. Věci se vždycky spíš zhorší, než zlepší, a pravděpodobně proto mám problém sám se sebou.

Když víte, že se chystá bouřka, uděláte všechno možné pro to, abyste se na ni připravili, ale když jste ta bouřka vy sám? Když jste ten, co způsobuje všechnu tu škodu? Je to na hovno. Lidé mluví jen o tom, co přichází po bouřce, ale nikdy nikdo nemluví o tom, co jí předchází... předtím je to totiž horší. Konec konců, očekávání je vždycky horší, než výsledek sám o sobě.

Musím věřit tomu, že je světlo na konci tunelu a jestli není, tak jsem totál v prdeli.

S pískáním jsem otevřel vchodové dveře a vešel do kuchyně. Tam stál Chase bez trička a hrudník se mu leskl potem, když si pochutnával na skořicovém rohlíku a hrnku kafe. Nad vůní čerstvých rohlíků mi zakručel žaludek.

„Upekl jsem rohlíky.“ Chase přimhouřil oči nad hranou hrnku od kafe. „Poté, co jsem domlátil pytel, na kterým byl tvůj ksicht.“

„Jak jsem dopadl?“ Zeptal jsem se s neskrývanou zvědavostí.

„Nevím.“ Pokrčil Chase rameny. „Unavil jsem se bušením, tak jsem nakonec vytáhl zbraň. Zítra koupím Nixonovi nový boxovací pytel.“

„Hmm, zuříme trošičku, Chasi?“

„Tyjo, já nevím, Texi, chceš mě zkusit praštit ještě jednou a přijít na to sám?“

„Dámy.“ Nixon se vřítil do místnosti. „Schovejte si vaječníky zpátky do kalhotek a vytáhněte koule - nikdo nebude nikoho mlátit.“

„Říká kdo?“ Odfrkl jsem a opřel se paží o kuchyňský pult.

„Říká ten, kdo ti prožene hlavou kulku, jestli jednou ucítím závan nerespektu v mém vlastním domě.“ Zazíval Nixon a natáhl se pro hrnek, načež nabídl jeden mně. „Kafe?“

„Asi je čas na důchod, když ti přijde normální u kafe vyhrožovat kamarádovi, Nixone.“ Vzal jsem od něho hrnek. „Jenom podotýkám.“

„Asi je čas si vzít Xanax, když dáš kamarádovi do držky jen kvůli tomu, že dýchá.“ Chase posměšně zvedl svůj hrnek do vzduchu. „Jenom podotýkám.“

„Fér.“ Vážně jsem musel bojovat s naléhavostí se zařechtat, jak se Chasovi pod kuchyňským světlem zbarvovala tvář modřinou. Phoenix řekl, že musím převzít kontrolu a chovat se nepředvídatelně. Zmlátit Chase byl jediný způsob, o kterém jsem věděl, že pohne věcmi bez toho, aniž bych musel někoho střelit. Zvedlo to podezření, ale pořád mě to drží v domě, než nastane ten pravý čas.

„Nesnáším rána.“ Trace se přišourala do kuchyně s vlasy v culíku a sotva držela oči otevřené. „Nadopujte mě kafem.“

Chase jí podal svůj vlastní hrnek a vzal si pro sebe jiný. „Spalas dobře?“

„Promiň, to teď mluvíš se mnou? Ještě, než si cucnu doušek?“ Rozšířila oči, než se naklonila blíž k Chasovi.

Poznámka, nejdřív kafe, potom rozhovor.

Chase se povýšeně zakřenil a poplácal ji po hlavě. „Ach, jsi tak rozpustilá, jako... myšička.“

„To, že mi budeš dávat přezdívky, nikam nepovede,“ vrátila mu Trace.

Chase se ušklíbl. „Mil říká něco jiného.“

„Mil říká, že její manžel by se měl přestat dohadovat s lidmi, kteří jsou chytřejší než on.“ Oznámila Mil, která právě přišla do kuchyně.

Celý Chasův obličej se rozsvítil.

Odvrátil jsem se. Nechci vidět nikoho šťastnýho a spolu, ne, když můj zatracený vlastní život byl takový bordel. Ne, když musím udělat to, co musím udělat. Sakra, nemůžu se jim ani podívat do očí bez toho, aniž bych nepocítil osten viny.

Vzal jsem noviny zrovna ve chvíli, kdy celá místnost ztichla a strnula. Vím, že to je Mo. Poznám to podle toho, jak zhoustne vzduch, z toho, jak se moje tělo zahřeje už jen díky tomu, že je v blízkosti. Pomalým pohybem jsem zvedl hlavu přes noviny a zíral.

Z toho, co jsem viděl, jsem měl nutkání sáhnout po zbrani.

Sergio jí něco šeptal do ucha, když jí naléval šálek kafe. Kurva, tu ruku mu zlomím.

Druhou ruku kolem ní omotal a dotkl se jejího ramene. Dělal jsem si prdel, zlomím mu obě ruky a narvu mu je do huby.

Mo se na něho usmála.

Sevřel jsem levou rukou stůl a zaťal prsty do dřeva.

„Pomalu,“ zašeptal Nixon vedle mě. „Nechceme kupovat nový.“

„Nového Sergia nebo nový stůl?“ Procedil jsem přes zatnuté zuby.

„Jeden je nenahraditelný.“

„Cože?“ Podíval se dolů. „To je starožitnost?“

Nixon se ušklíbl. „Myslím tím Sergia, pitomče.“

Pokrčil jsem rameny, věnoval se zase novinám a četl, teda pokud čtení znamená, že čumíte na jednu větu, zatímco se snažíte odposlechnout, o čem si Mo a Sergio povídají.

„Rodinná večeře.“ Oznámil Chase vedle mě. Podíval jsem se na Nixona a zkřížil paže na prsou.

Nasraný. Musím vypadat nasraný.

A připravený je zabít.

Všechny.

„Rodinná večeře.“ Zopakoval Nixon a opřel se o opěradlo židle. „Zajistím, aby Luca a Frank dali všem vědět. Většina členů rodiny Alfero je ve městě, Nicolasi zrovna dneska ráno přiletěli, takže naplánujeme něco okolo páté.“

Chase si křupl klouby prstů. „Mil mi pomůže vařit.“

„Jsi si tím jistý?“ Phoenix vklopýtal do kuchyně, jednou se na mě podíval a hned uhnul pohledem jinam - bez jakéhokoliv poznání. Žádné emoce. Sakra, byl dobrý. „Naposledy, kdy jsem jedl něco, co uvařila, jsem dostal otravu z jídla.“

„Bylo mi pět.“ Mil obrátila oči v sloup. „A byla to sušenka, mohlo za to syrové vajíčko.“

„Řekla syrové. Budu dneska pomáhat Lucovi a Frankovi.“

„Skvělé.“ Popotáhl Nixon a ukradl mi část novin. „Jenom se ujisti, že cestou sem nikdo neschytá kulku.“

„Nemůžu nic slíbit,“ pokračoval Phoenix mdle. „Zapředu s nimi se všemi rozhovor.“

„Rozhovor?“ Zeptala se Trace tichým hlasem, ačkoliv vypadala míň nepřátelsky než předtím.

„Jo.“ Phoenix se jí nepodíval do očí. Nebyl jsem si jistý, jestli se cítil vinný kvůli všemu, co se stalo nebo se teprv stane, každopádně byl očima zahleděný do dřevěného stolu, když pokrčil rameny a odpověděl, „Takový to, kulka za kulku, rána za ránu, zabiješ moji rodinu, vyhladím já tvoji, víš jak... Rozhovor.“

„Jo.“  Vypískla Trace. „Tohle se holt normálně ve škole neučí.“

„Když už je řeč o škole.“ Promluvila konečně Mo. Z jejího hlasu mi ztuhlo celé tělo... Nevím přesně, jestli je to kvůli závislosti, touhy nebo strachu. Možná kvůli všem třem věcem. „Chci nastoupit na zimní semestr.“

Všichni se na ni podívali.

Trace si odkašlala. „To bych se k tobě asi měla přidat.“

„Já taky.“ Zakývala pomalu Mil. „Stejně mi zbývá dokončit rok.“

„Moment.“ Nixon zvedl ruku. „Vy se chcete vrátit na Eagle Elite?“

„Proč by ne?“ Pokrčila Trace rameny. „Neznamená to, že nás někdo zavraždí za železnou bránou.“

Nixon na mě pohlédl a já se musel podívat jinam, aby si v mých očích nepřečetl vinu. Byl to můj návrh. Nemůžu uvěřit tomu, že mě Mo vlastně poslechla. Na druhou stranu, možná bych měl.

Chce jít dál.

A to kurevsky bolí.

Část mě po ní chtěla, ať bojuje, obrovská jedna moje část chtěla, aby zbořila každou hranici, kterou jsem mezi nás postavil. Místo toho mě poslechla. Plnila svoje sliby a poprvé v životě jsem si opravdu přál, aby to nedělala.

Sergio se natáhl přes stůl a dotkl se její ruky, aby si vynutil její pozornost. Sevřel jsem jeden z nožů na máslo v prstech s představou, že mu je uřežu.

„Skvělý nápad, Mo.“ A mrkl na mě. „Kdykoliv můžu jít s vámi, holky, až nastoupíte. Nový děkan je můj blízký přítel.“

„To je pravda,“ odvětil Nixon pomalu. „Okej, ale ne dřív, než začne zimní semestr, jasný?“

„Skvělé.“ Mo upila kafe a potom se podívala přímo na mě. Úsměv, který měla původně ve tváři se změnil v něco, o čem jsem si nikdy, za všechny ty roky, nemyslel, že mi bude adresováno.

Strach.