Elicit - 41. kapitola

Překlad: Mili

Je jednodušší najít muže, který půjde dobrovolně na smrt, než takového, který bude ochotný trpělivě snášet bolest 

- Julius Caesar

Tex

Svoje staré já jsem zanechal v úschově u Mo. Byl to jediný způsob, o kterém jsem věděl, že mě může donutit dostat se do auta a setkat se s Phoenixem. Takže když jsem šel těch pár kroků k přední části domu, dovolil jsem sám sobě se rmoutit pro muže, kterým jsem byl - a truchlit pro muže, kterým jsem se stal.

Myslel jsem na to, jak se Mo usmívá, a na to, jak ta jediná malá věc vyvedla můj život z temnoty ke světlu.

Představoval jsem si její rty, její vzdechy a to, jak přívětivá ke mně vždycky byla.

A nakonec jsem myslel na její čisté srdce, na její duši, na to, jak byla ochotná bojovat s démony v můj prospěch, i když moc dobře věděla, že brání přesně to zvíře, kterého se sama bojí.

Ona byla moje síla.

Byla moje všechno.

Když jsem došel před dům, otočil jsem se a naposledy se na něho podíval. Odcházel jsem jako Tex a vrátím se jako Campisi. Ať už mi chce Phoenix říct cokoliv, nebude to nic v můj prospěch, ale jestli ji můžu ochránit, zachránit ji, udělám cokoliv.

Cokoliv.

„Sbohem, Mo,“ zašeptal jsem vzduchem, zhluboka se nadechl, vylovil klíče od jedné z motorek Ducati a nasedl na ni.

Alfonsovo království skončí - a skončí mojí rukou. Ať už živý nebo mrtvý. Pomsta přichází.

S úšklebkem jsem vyrazil směrem k baru.

***

V době, kdy jsem dorazil ke svému pravidelnému napajedlu, byl jsem otupělý, ne pozitivně otupělý, ale otupělý tím stylem, jak se člověk cítí, když ví, že musí udělat něco, co je nezvratné.

Bod žádného návratu, to byl můj oficiální tematický song.

Každý krok k Phoenixovi znamenal krok od Mo.

A nenáviděl jsem, že mám tolik síly a kuráže, abych šel dopředu, zatímco si v té samé sekundě přeju, abych byl trochu zbabělec, přeju si, abych ji ukradl a žil s ní v míru na nějakém bohu zapomenutém ostrově. Do háje, s ní bych klidně po zbytek života chytal ryby.

Ale tohle je věc, kterou rodiče děcku neřeknou, učitelé všechno zkreslí, žádný dospělý mě v životě nepřipravil na realitu. Nikdo mi nikdy neřekl, že život, jaký vidíte v televizi, je vzácný. Krveprolití? To je v normálu. Laťkový plot? Ten dostanete, jestli budete mít štěstí.

Já štěstí nemám.

Nikdy jsem neměl a nikdy mít nebudu.

Do nosu mě uhodil pach cigaret hned, jakmile jsem otevřel dveře podniku. Moje boty klapaly o podlahu po celou dobu, co jsem mířil k baru. Ten byl skoro prázdný, až na Phoenixe.

„Voda?“ Ukázal jsem na jeho sklenici. „Prosím tě, řekni mi, že to je vodka.“

Phoenix pokrčil rameny. „Promiň, že tě zklamu.“

„Přiznej to.“ Sedl jsem si na barovou stoličku. „Našels náboženství nebo něco podobnýho.“

„Né, jenom svou duši.“ Phoenix pozvedl vodu mým směrem a kývnul. „A teď k našemu plánu.“

Zvedl jsem ruku. „Něco mi říká, že jeden z nás by na to měl být pod vlivem.“

Zakýval. „Bylo by moudré mít po ruce láhev s whiskey.“

Sáhl jsem za bar, popadl flašku Jack Daniels a dva panáky. „Jak hluboko do toho půjdem, Phoenixi?“

„Jsi Campisi.“ Oznámil věc, co je očividná. „Otázka nikdy není jak hluboko, to už bys měl dávno znát. Co potřebuješ vědět, je, jak pohnout se vším tak, aby to bylo v tvůj prospěch a tak strategicky, že nikdo nebude mít páru o tom, že jsi vyhrál, dokud se to fakticky nestane.“

„V šachách stojím za hovno.“

„Houby.“ Odfrkl si Phoenix. „Díky tvému IQ se někdy cítím, jako by mi byly tři.“

Obrátil jsem oči v sloup a kopl do sebe panáka, cukl jsem sebou, když mi suchá tekutina stekla hrdlem a nepocítil jsem žádné vysvobození, jenom pocit toho, jak mě pálí obavy v mém lačném žaludku.

„Takže, poslouchám.“

Phoenix začal bubnovat bříšky prstů o pult. „Musíš to dát znát.“

„Alfonsovi?“

„Všem.“ Phoenixovi zazářily oči. „Ne jenom Alfonsovi, ale každé zatracené rodině na Komisi, ta zpráva se musí rozšířit tak rychle, že zatraceně během dvou sekund budeš omílaný na Twitteru, chápeš?“

„Masová vražda způsobená Texem Campisi na Twitteru, jasně, to bude fajnovej den, okej, takže jediný způsob, jak udělat něco tak... přehnanýho je buď vystřelit Alfonsovi ohňostroj u prdele nebo - “

„Je zabít,“ zakončil Phoenix. „Musíš je všechny zabít.“

„Všechny?“ Polkl jsem.

„Čistka všeho... druhu.“ Pokrčil Phoenix rameny. „Luca, Frank, Nixon, Chase, Mo, Mil...“

Každé z jmen, které ze sebe vypálil, bylo jako úder kladivem do mý hlavy. Pod povrchem mýho pekelně klidnýho úsměvu se vřela krev. „Názorná ukázka.“

Phoenixovi se chvěla ruka, když popadl flašku a ulil panáka, akorát že ho posunul směrem ke mně a zakýval. „Krev pokaždé vyhraje.“ Pozvedl svou sklenici a cinkl s ní o mou. „Na zdraví.“