Dirty - 7. kapitola

Překlad: Lucie

Takový sled událostí jsem opravdu nečekala…

JULIUS

„Máme tu situaci.“

Ling se na mě podívá ze svého místa po Dinově boku. Její lepkavý karamelově-jablečný úsměv umírá pomalou smrtí. „Dobře.“ Podívá se ze mě na Dina a umístí mu až příliš známou ruku na předloktí. „Omluvíte mě? Práce volá.“

Jeho oči ji pohltí. „Vůbec jste se nedostala k tomu, abyste mi řekla, proč jste tady.“

Zašklebí se na něj, když odchází. „Všechno v pravý čas, pane Gambino.“

Dožene mě a zamumlá, „Slizký hajzl.“

To prohlášení mě zastihne nepřipraveného. Existuje jen velmi málo mužů, které Ling nemá ráda, ze zřejmých důvodů. Ten důvod je, že mají péro. A Ling má ráda péra. Ling má moc ráda péra.

Jakmile vstoupíme do Miguelovy kanceláře, vzhlédne ze své sedící pozice. „No?“

Není žádný jednoduchý způsob, jak to říct. „Promluvil jsem si s vaší sestrou. Není v pořádku. Ta žena potřebuje pomoc. Nevím, co se děje, ale něco ji tíží.“

Miguelovou tváří se mihne bolest jen chvíli předtím, než skrze ni prorazí hněv. Postaví se a vyštěkne, „Já to vím. Zasraně to vím.“ Uklidní se s hlubokým nádechem a s povzdechem se zeptá, „Co vám řekla?“

Znovu platí, že není žádný jednoduchý způsob, jak to říct. „Říká, že Dino zabil Raula.“

Na to, Miguel vyfoukne, téměř doslovně. Se šokem vepsaným v tváři se zasune zpět do své židle a zatlačí si na kořen nosu. „Kurva. No bueno.“ Odstraní ruku ze svého nosu, oči se mu rozšíří, než vzhlédne na mě se zaťatými zuby. Jedovatě zavrčí, „Co jste udělal?“

Ling udělá krok vpřed a tvrdě pronese, „Nelíbí se mi váš tón.“

Jak se to ke mně otočilo? Každý se potřebuje kurva uklidnit. Položím ruku Ling na rameno a podívám se Miguelovi do očí. „Takhle jsem to neskutálel. Nikdy ve svém životě jsem se nemusel ženě nutit a dnes s tím nezačnu.“ Potřebuju ho přesvědčit, a tak mu řeknu, „Taky mám sestru, člověče.“

Dívá se na mě, jako kdyby mi chtěl věřit, ale nemůže. „Takže ona vyšla a řekla, že to udělal? Jenom tak?“

Ach, já vím, co tím myslí, a kdybych byl na jeho místě, tak bych to taky zpochybňoval. Byl jsem překvapen stejně jako on. „Přesně tak.“

Ling promluví, zní víc jako hlas rozumu, než jsem ji kdy slyšel. „Žena jako tahle se neotočí zády ke svému muži, kterého očividně miluje, bezdůvodně. Je tu něco víc. Něco důležitého, co nám uniklo.“

„A cokoliv to je,“ dodám, „nevpustí nikoho dovnitř.“

Miguel se znovu postaví, obejde stůl a zamíří ven ze dveří. „Následujte mě.“

Miguel nás vede po schodech nahoru, míjíme Alejandřin pokoj, a jdeme až na konec chodby. Miguel jednou zaklepe, pevně. Zavolá na nás hluboký hlas, „Adelante.“

Otevře dveře, vede nás dovnitř, kde si rychle uvědomím, že jsme v soukromé pracovně Eduarda Castilla. Nejedná se o kancelář. Kancelář není osobní útočiště nebo únik. Kancelář znamená místo, kde se jen pracuje, a když se podívám na tuto místnost… má daleko od kanceláře.

Velký, složitě vyřezávaný mahagonový stůl v zadní části místnosti křičí bohatství a trůn, který je dvakrát tak velký jak židle, křičí moc. Pokoj má zřejmý barevný motiv, vší tou vínovou a zelenou přetéká. Řekl bych, že barevný motiv je královský.

Tomuto motivu bych se smát, kdybych nebyl členem podzemní královské rodiny.

Při zastávce jsem zavolal Happymu a naučil se pár věcí o Eduardu Castillovi. Pochází z dlouhé řady špinavých sviní. Má pověst spravedlivého muže, který má rád svou rodinu. A nakonec, nechcete vyjebat s ním, nebo s tím, co je jeho. Happy mi řekl o pár lidech, kteří to udělali. Nikdo z nich od té doby nebyl spatřen, ale rodinám pohřešovaných byly poslány věnce, anonymně, samozřejmě, ale nevyslovené poselství mluvilo za vše.

Ti lidé se nevrátí.

Takže jsem v jámě lvové, přináším zasranou bouři.

Eduardo Castillo sedí na pohovce, hraje sólo šachy, podívá se přes své hosty, než se zeptá, „Problema?“

Miguel kráčí vpřed, aby si promluvil s otcem, a nechává mě a Ling tam, kde jsme. První pravidlo respektu v podzemí: Nesedni si, dokud nejsi vyzván.

Eduardo pozorně pozoruje Miguela, když mluví rychlou, ohnivou španělštinou, jen se zastaví, aby se podíval na mě a na Ling, než se otočí zpátky na svého syna. Po minutě Miguelova vysvětlování se zahalíme do ticha. Eduardo se postaví, přejde ke mně a natáhne ruku. „Eduardo Castillo.“

„Julius Carter.“ Uvolní svou ruku a sklouzne k ženě vedle mě. „Ling Nguyen.“ Když Eduardo vezme její ruku a skloní se, aby ji políbil, zamumlám, „Opatrně. Kouše.“

Edurdo louskne úsměvem, i když je malý, ale je to pokrok. „Prosím, sedněte si.“

Já a Ling se posadíme na pohovku, která je proti té, na které sedí Eduardo s Miguelem. Poté, co jsem se stokrát předtím zabýval lidmi, jako je Eduardo, čekám až promluví první.

Jeho hlas, unavený a vážný, promluví se silným přízvukem. „Takže. Máme problém.“ Ukáže na mě. „A vy mi ho pomůžete vyřešit.“

Bez zaváhání. „Ano.“

„Dobře.“ Povzdechne si nosem, zestárnul o deset let před mýma očima. „Raul Mendoza byl dobrý člověk, věrný voják a důvěryhodný muž. Když mi Vito Gambino představil svého syna Dina, myslel jsem si, že je jako Raul. Viděl jsem, jak zachází s mou Alejandrou, a byla pro mě úleva, že jsem věděl, že se o ni dobře stará a že s ní dobře zachází. Gambinovi muži mi slíbili věrnost. Raul považoval Dina za přítele, považoval ho za příbuzného.“ Sníží svou tvář, povzdechne si, než se jeho pohled znovu setká s mým. „Takhle to nepůjde. Musí být proveden exemplární příklad.“ Jeho tvář se změní na divokou, když vyštěkne, „Chci ho mrtvého. Dnes. Teď.“

Ling promluví, ale udělá to velmi potichu. „Přeji si, aby to bylo takhle jednoduché, pane Castillo, ale Alejandřino slovo nestačí.“

Nerad to říkám, ale má pravdu.

Eduardovy vražedné oči střelí po Ling. „Myslíte si, že lže?“

Ling si okamžitě uvědomí, že urazila šéfa mafie, ale stojí si za svým. „Rozhodně ne. Věřím Alejandře. Bůh ví, že žena, která miluje svého manžela, by ho neobvinila takhle bezdůvodně.“ Zjemní svůj tón a pronese, „Potřebujeme víc informací. Pokud Dino trvá na tom, že je nevinný, tak potřebuje alibi. Pokud ho neprokáže, pak budeme pokračovat.“

Eduardo se podívá na mě. „Necháte ji za sebe mluvit?“

Vím, že to myslí jako urážku, ale já se nechytnu na vějičku. Prostě zopakuju, „Jak jsem řekl… kouše.“

Eduardo se neusměje, ale jeho oči ano.

Jsem na řadě. „Jsem přesvědčen, že Alejandra věří, že to Dino udělal. Sledoval jsem ji, jak bojuje sama se sebou, a viděl jsem ten přesný okamžik, kdy ten boj prohrála. Kladla všechny správné otázky a já sledoval její reakce na odpovědi, které dostala. Byla vyděšená z toho, že ho udává.“ S jistotou konstatuju, „Věřím jí. Věřím, že to Dino udělal.“

Jdeme zpět dolů a vstupujeme do hlavního pokoje. Jsou tu nějaké nové tváře, odhaduji, že to jsou Gambinovi muži, jeho synové. V okamžiku, kdy vstoupíme, Eduardo přejde do středu místnosti a v tichosti se postaví před muže. Všimnu si, že Alejandra chybí, ale teď ji nebudeme potřebovat. Netrvá ani deset vteřin, co se Eduardo postaví před své muže, aby získal jejich pozornost a úplné ticho. Dívá se do země, než se podívá na muže v místnosti. „První položka na pořadu dne.“ Jeho oči se obrátí na Dina. „Mohl by ses, prosím, postavit, Dino?“

Dino se dívá na svého tchána, zná své místo, a tak se postaví.

Eduardo se podívá na Miguela. Miguel předstoupí, zírá na Dina a řekne hlasitě, aby to všichni slyšeli, „Já, Miguel Castillo, tě obviňuji, Dino Gambino, z vraždy našeho bratra Raula Mendozy.“

A to je okamžik, kdy se peklo otevře.

ALEJANDRA

„Ach, Bože,“ zašeptám, když stojím za dveřmi a poslouchám sborově rozhněvané muže, jak nábytek skřípe sem a tam.

Do prdele.

Mám takové potíže.

Ach, do prdele.

Neexistuje žádný způsob, aby mě nechali žít.

Jsem chodící mrtvola.

JULIUS

„Nikoho jsem nezabil!“ Křičí Dino, jeho obličej je teď červený a zkreslený vzteky, jak se snaží si udělat cestu k Miguelovi. Výraz na jeho tváři je méně pojďme se obejmout a víc nechám tě vykrvácet do sucha.

Miguel se stáhl za moje záda, já stál vzpřímeně. Žádný hajzl na mě nevztáhne ruku. Tohle by byla naprostá neúcta k Eduardovi vidět hosta ubližovat v jeho domě. V žádném případě by mě Dino nepraštil.

Alespoň to jsem si myslel, dokud neuvidím Dina postupovat ke mně, a já si rychle uvědomím, že je právě takhle kurevsky hloupý. Když je ode mě na délku paže, zvedne ruku v pěst a napřáhne ji dozadu, když… se zastaví.

Štíhlá, jemná ruka drží otevřený nůž přitisknutý na Dinově krku, zatímco druhá mlátí do jeho laxní tváře. Její normálně svůdný hlas je pryč a Ling klinicky pronese, „Víte, že krční žíla pumpuje největší množství krve do srdce, než jakákoliv jiná žíla? Probodnout jí by téměř jistě vedlo ke smrti. Říkám téměř, protože je to všechno o tom, jak ji probodnout. Například…“ Změní polohu čepele, špičku nastaví přímo do krku ve správném místě. Udivím, jak s sebou Dino trhne chvíli předtím, než spatřím malé množství krve na ostří.

Bojuju s nutkáním se usmát. Ta divoká mrcha ho bodla.

Všichni muži v místnosti sledují smrtící zmiji v akci, když pokračuje, „Pokud zajedete ostřím takhle-“ Trochu víc zatlačí a jemu začne po krku stékat malý pramínek krve. „-bylo by třeba ho zatlačit po celé délce-“ udělá, jako kdyby chtěla ostřím otočit ve směru cirkulace –„a otočit. Smrt by byla nevyhnutelná. Ale nepřijde rychle. Ach, ne. Budete krvácet pomalu v průběhu několika minut. Budete cítit, jak vaše krev opouští tělo, s každým úderem srdce, začne vám být zima, až nakonec se naposledy nadechnete.“

Dino stojí s rukama nataženýma, nějak ví, že Ling neblafuje. Sleduje Miguela pohledem zrady a vyštěkne, „Nezabil jsem Raula.“

Ling ale myslí na jiné věci. Stojí na špičkách, umístí své červeně třešňové rty na Dinovo hrdlo, kde je čepel. Její jazyk vystřelí ven a olízne ho, přes krev na Dinově krku. A ona se diví, proč si lidé myslí, že je blázen. Utvrzuje tento názor v každé zdejší mysli, když zamumlá, „Netlač na mě, zlatíčko. Ani nemáš tušení, jak moc myšlenka na zabití tě, ve mně vře.“

Na to, se usměju. To je moje holka.

Starší muž vykročí vpřed, „Neudělejme teď nic ukvapeného.“ Okamžitě vidím podobnost mezi tímto pohledným starším mužem a jeho synem. Je to Vito Gambino. Ruce má zvednuté v uklidňujícím gestu a zeptá se, „Co má tohle znamenat?“

Miguel udělá krok vpřed a téměř vykřikne, „Tenhle hijo de puta sucia zabil mého přítele. Manžela mé sestry. Člena rodiny.“ A pak zakřičí, „Zabil mého bratra!“

Dino zatne zuby, nozdry má rozšířené a zavrčí, „Neudělal jsem to! Kurva!“

Vito ignoruje teatrálnost svého syna a podívá se na Eduarda. „Předpokládám, že nedovolíš vynášení rozsudků bez důkazů.“

Eduardo mlčí. Je to Miguel, kdo promluví, „Máme slovo od někoho, komu věříme.“

Vito se zeptá, „Od koho?“

Drobný hlas u dveří si získá pozornost, když se odrazí do ticha. „Ode mě.“

ALEJANDRA

Tohle nebyl dobrý nápad.

Proč jsem si myslela, že to bude dobrý nápad?

Moje tělo se třese strachem, držím kolena u sebe, modlím se k Bohu, aby nikdo neslyšel, jak se o sebe klepou. „Ode mě.“

Celá místnost obrací svůj pohled na mě, včetně mého manžela, který na mě kouká omráčeně a podvedeně. Rychle jsem se vyhnula jeho pohledu, ale uslyšela jsem jeho prosbu. „Ano. Co to děláš?“

Radši než abych mu odpověděla, vstoupím do místnosti a postavím se před mého otce a adresuji všem uvnitř, „Já, Alejandra Gambino, stojím dnes před vámi všemi s těžkým srdcem. Můj manžel, Dino, se mi přiznal, že chladnokrevně zabil Raula Mendozu.“ Otočím se na Vita a podívám se mu do očí. „Dino, který stojí před vámi, není mužem, kterého jsem si vzala.“ Vzhlédnu na Dina. „Neznám tohoto muže. Jeho žárlivost na můj předchozí vztah s Raulem eskalovala v noci, kdy byl Raul zavražděn. Pokládal mi otázky, nechtěla jsem, aby mezi námi byla tajemství, a tak jsem mu odpověděla. Netřeba říkat, že Dinovi se nelíbili odpovědi na otázky, na které se ptal. Další věc, kterou si pamatuji, je, jak Dino hází věcmi ze vzteku, než zmizí.“ Podívám se na Raulova otce se slzami v očích. „Přišel až ráno, a když se vrátil, jeho oblečení bylo pomačkané a zakrvácené.“

Dino vypustí neveselý smích. „Cože?“ Podívá se na okolní tváře, které se shromáždili na něm. „Nežerete jí tyhle zasraný hovna, že ne?“

Temné pohledy na mužských obličejích říkají, že ano.

Dino se rozhlédne po místnosti, otočí se na mě v prohraném boji. Zašeptá, „Proč tohle děláš?“

Tentokrát se mu podívám do očí a lžu, „Bránila bych tě do posledního dechu, Dino. Ale věci jsou teď jiné.“ Zvednu ruku ochranitelsky na břicho a tlumeně pronesu, „Čekám dítě, které musím chránit.“

Jeho oči se sníží k mé ruce na břiše. „Jsi těhotná.“ Jeho prohlášení je plné hrůzy.

Skloním oči v kapitulaci a zašeptám, „Jsem těhotná.“

Půjdu do pekla.

Když držím obličej čelem k zemi, Dino promluví. „Můžu se změnit.“ Říká to jako prohlášení, ale zní to jako prosba.

Když se na něj podívám, zavrtím hlavou. „Ne. Nemůžeš.“

Do toho vstoupí Julius. „Je tu někdo, kdo může Dinovi poskytnout na tu noc alibi?“

V tomto bodě se Dinova tvář obrátí v panice. „Byl jsem doma, v posteli s mojí ženou!“ Obrátí se na své bratry. Jeho nejmladší bratr, Luciano, se podívá na Dina s odporem, zatímco Gio se samolibě šklebí a zavrtí na mě hlavou. Dino prosí, „Luci? Gio? Řekněte něco!“

Moje srdce závodí. Nemůžu uvěřit, že za něj nebudou ručit. Čekala jsem, že to bude moje jediná překážka.

Dino rychle zamrká a obrátí se na Vita. „Otče. Prosím.“

Vito mluví potichu, ale ticho v místnosti zajišťuje, že je slyšet. „Po pohřbu jsi ho nazval feccia.“ Vito se podívá na svého syna, v očích má jasné zklamaní. „Nazval jsi ho spodinou.“

Slyšitelný vzlyk vyjde z Raulova otce a v ukázce solidarity, jeden z Gambinových mužů přejde k němu, a drží ho na nohou, zatímco dospělý muž pláče pro svého syna.

Nedůvěra v Dinově tváři by mě rozesmála, kdyby to nebylo tak tragické.

Dino zaskřehotá, „Papa.“

A to je přesně ten okamžik, kdy tomu Vito Gambino přijde na kloub. Kráčí kupředu, stoupne si přímo před Dina, zvedne ruku a udeří ho tak silně, jak jen může, tak tvrdě, že Dinova hlava se zvrátí na bok.

Konečná urážka.

Vito se nakloní dopředu a zasyčí, „Ty nejsi můj syn!“

Vito Gambino stojí vzpřímeně a narovná si sako. Pohybuje se, aby se postavil přede mě, vezme mě za ramena, políbí mě na obě tváře v otcovském gestu podpory. Lehce a ochranářsky se dotkne mého břicha a drsně zamumlá, „Felicitazioni, bella.“

Vito se přiblíží k mému otci, obejmou se a pak už si razí cestu ven, následovaný Lucianem a Giem, zatímco Dino padá na kolena a vzlyká. „Papa!“

Bez dalšího rozloučení, Julius řekne, „Pokud by někdo chtěl promluvit Dinovým jménem, teď je čas.“

Dino se podívá po místnosti s očima dokořán s nadějí, dívám se na mračícího se muže na kolenou. Vsadila bych svůj život, že si přeje, aby byl milejší na většinu mužů v této místnosti.

Jak se dalo čekat, nikdo nepromluví Dinovým jménem. A ani ne o chvíli později, Julius oznamuje, „Dino Gambino, tímto jste shledán vinným z vraždy Raula Mendozy. Vás rozsudek…“ Julius chladně zamumlá, „Smrt.“

Dino se najednou postaví a snaží se ke mně dostat. Stojím na místě a pozoruji ho, jak se ke mně blíží se zvlněnými rty, jeho hlas je syrový. „Ty zasraná děvko! Já tě zasraně zabiju!“

Jeho paže se natáhnou a obtočí se mi kolem krku, strach mě drží na místě. Ozve se hlasitá rána a Dino ztuhne.

Dino se chytne na srdci a podívá se na mě se slzami v očích. Těžce dýchá nosem, když se zhroutí k mým nohám, a zpod rukou se mu řine krev z jeho srdce.

Dívám se na Juliuse, který vrtí hlavou při pohledu na padlého Dino, který se již nehýbe.

Můj pohled najde ji a zbraň, kterou svírá v ruce, když malá Asiatka drze prohlásí, „Případ uzavřen, hajzle.“

Moje oči najdou Dinovy. Stále jsou děsivě otevřené, dívám se hluboko do jeho očí a pro sebe si zamumlám, „Jsem volná.“

Jako kdybych si náhle uvědomila, že můj mrtvý manžel leží na podlaze a krvácí na mé černé Louboutinky, zalapám po dechu a tisknu si ruku k ústům. Během několika vteřin jsou můj otec i bratr po mém boku. Můj otec prohlásí, „Je to v pořádku, Alejandro. Máme tě.“

Miguel mě drží pevně a odvádí mě od Dina. Od mého starého života. Políbí mě na spánek a zavrká, „Omlouvám se, Ano. Tak moc se omlouvám.“

Když se dostaneme ke dveřím mé ložnice, zamumlám, „Potřebuju čas. Prosím… dej mi čas.“

Miguel přikývne a zavře za mnou dveře.

Na vlastní pěst a už bez strachu, popadnu kabelku a jdu dlouhou chodbou do kuchyně. Vyjdu zadními dveřmi, dostanu se k autu a jedu domů.

Ve chvíli, kdy projdu dveřmi, razím si cestu nahoru. Jakmile jsem ve své ložnici, začnu přecházet po místnosti. „Ach, můj Bože,“ zašeptám.

„Ach, můj Bože. Ach, můj Bože.“

Chvíli přemýšlím, kleknu si na kolena vedle postele a zpod ní vytáhnu Dinovu nouzovou tašku. Rozepnu ji a zkontroluji obsah. Peníze, zbraně, falešné pasy. Otevřu pasy a najdu jeden s mojí fotkou, ale s jiným jménem.

Perfektní.

Vezmu tašku přes celou místnost k šatně, odsunu šaty na ramínkách a odhalím trezor. Otevřu ho v rekordním čase a bez okolků hodím stohy stovek do tašky. Rychle přejdu k zásuvkám, vezmu hromady oblečení a naházím je vedle peněz.

To je ono.

Můj život v jedné tašce.

Smutné.

Je to tak smutné.

Ale nebudu se zabývat minulostí. Chystám se nechat minulost tam, kam patří.

Za mnou.

Bez ohlédnutí vyjdu ze svého domu, nechám přední dveře otevřené dokořán a nastoupím do svého auta. Jakmile vyjedu, otevřu okýnko a hodím svůj snubní prsten do protijedoucího auta.