Antony - 20. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Antonymu se po dlouhé době konečně podaří najít Luciana. Dokáže mu chlapec uvěřit a pochopit, že je v bezpečí? A dokáže se včlenit do Antonyho rodiny a sžít se s novým otcem a matkou, a dvěma nezbednými bratry? Sinnel

Březen 1996

„Pane bože,“ zaúpěla Cecelia. „Antony, nezvedej ten zatracený telefon.“

Antony zatlačil svou ženu na matraci a natáhl se ke svému nočnímu stolku pro telefon. Ještě dřív, než stihl hovor přijmout, se Cecelia převalila, vytrhla mu ho a držela mimo jeho dosah.

„Ne, Antony,“ varovala ho.

„Tesoro, dej mi ten telefon.“

Cecelia našpulila rty. „Ne.“

„Cecelio -“

„Přísahám, že se to pokaždé stává přesně tak. Kdykoli ti zazvoní telefon, když jsme uprostřed pohlavního styku, stalo se něco špatného. Tentokrát ne, Antony. Ty jsi boss, nemusíš ten telefon zvedat. Oni se ti musí hlásit. Ne, ty jim.“

„To není pravda,“ řekl Antony. „Nestalo se vždycky něco špatného, když jsme byli vyrušeni.“

„Je to až příliš pravda. Přemýšlej o tom, bello.“

Antony to udělal. Měla pravdu.

Přesto… mohlo to být důležité.

„Cecelio, dej mi ten telefon.“

„Ne.“

Sakra.

Antony ten telefon vytrhl z ruky své ženy a pak vyskočil z postele, aby mu ho nemohla znovu sebrat. Nějak se mu přitom podařilo vyhnout polštáři, který po něm hodila.

„Ty… kreténe,“ zamumlala Cecelia.

„Myslím, že tvůj.“

„To je trefná poznámka.“

Anotny přijal hovor a přitom se ušklíbl na svou ženu. „U telefonu boss.“

„Bossi, možná se budete chtít vydat do Jones´,“ řekl jeden z Antonyho mladších capo.

„Je osm večer,“ řekl Antony. „Nemusím nic.“

„Omlouvám se. Máte pravdu, bossi. Jen jsem myslel -“

„Stalo se něco špatného?“

„Ne.“

„Někdo zemřel?“

„Ne,“ zopakoval capo.

„Někdo má zemřít?“ zeptal se Antony a zakřenil se na Cecelii, která vrtěla hlavou.

„Ehm… ne?“

„Tak proč ta otázka a ne potvrzení?“

Capo ze sebe vyprskl správnou odpověď. „Ty jsi boss.“

„Přesně. A právě teď nemusím.“

„Ale -“

„Vincente, právě teď ne-“

„Omlouvám se, bossi. Odpusť mi mou hrubost, ale pár chlapů má možná informace, které chceš o tom dítěti. To je všechno, co řekli. Něco o restauraci Jones´a dítěti.“

Antony ztuhl. „Dítě. To je všechno, co řekli?“

„Jo.“

„Nic jiného?“

„Omlouvám se, bossi,“ zamumlal Vincent.

„V pořádku. Dej jim vědět, že tam budu do dvaceti minut.“

Antony zavěsil. Telefon hodil na stůl a mnul si čelo.

„Co se stalo?“ zeptala se s povzdechem Cecelia. „Věděla jsem to. Něco se stalo.“

„Ne, ne. Je to… mohlo by to být dobré.“

Mohlo?

Byl to on?

Bože, Antony v to doufal.

Poslední dva roky strávil tím, že hledal Johnathanova syna. Lina odvedla svou práci - udržet chlapce v bezpečí – dobře. Antony nejenže prohledával všemožné úkryty, podplácel lidi, kteří řešili pěstounskou péči, aby sledovali, zda se náhodou neobjeví John Doe (univerzální americké příjmení pro nalezence), ale navíc i… márnice. Nikde nic.

Ani zatracená zmínka.

Kde bylo Johnovo Štísko?

Kde sakra Lina Luciana ukrývala?

„Antony?“ zeptala se jemně Cecelia.

„Někdo získal informace o dítěti,“ řekl Antony s pokrčením ramen.

Cecelii se rozzářily oči.

Antony okamžitě defenzivně pokračoval. „Cecelio, ne. Nevíme. Tak jako tak, kde ten kluk sakra byl? Kde se může skrývat dítě jeho věku? Jak se sakra čekalo, že se postará sám o sebe? Dokážeš si představit, že by něco takového udělal Dante? Protože jsou v podstatě stejně staří. Může to být jen nějaký utečenec nebo -“

„Děti jsou nezdolné, Antony,“ vložila se do toho tiše Cecelia. „Jsou odolné jako samo peklo. Podívej se na naše chlapce. Měli by být tvrdí. Sám ses v tom ujistil. A kdo říká, že Lucian není ze stejného těsta?“

„Luciano,“ opravil ji Antony.

„Ne, v tomto domě je to Lucian.“

„Ještě v tomhle domě není.“

„Antony, chlapci ho znají pod jménem Lucian.“

„Dobře, jak chceš.“ Antony se kousal zevnitř do tváře. Všechno zvažoval. „Možná by to mohl být on, Cecelio. Před pár týdny chlapci ze zadní části restaurace slyšeli hluk. Našli dítě jeho věku, jak prohledává popelnice. Pravděpodobně hledal potravu. Mumlal si něco a odešel.“

„Ano?“

„Jo, italsky.“

„Ach,“ zašeptala Cecelia.

„Chceš tam jít se mnou?“ zeptal se Antony.

„Ne, měla bych zůstat tady.“

„Proč?“

To jediné, o čem Cecelia mluvila, bylo to, aby přivedl Luciana domů a udržel ho v bezpečí. Byl tu problém v tom, že měli v plánu vychovat dítě jako své vlastní, ale Cosa Nostra na adopci nehleděla v pozitivním světle. Antony byl připravený zpacifikovat každého, kdo by zpochybnil jeho volbu přijmout Luciana do své rodiny. Byl synem člena la famiglia a to i přesto, že onen mafián byl teď mrtvý.

„Antony, až přijde domů, bude něco potřebovat,“ vysvětlovala Cecelia. „Postel, něco teplého, možná jeho… no, ty víš.“

Antony svraštil obočí. „Vlastně ne.“

„Taky jeho bratry.“

Dnešní noc zůstali Dante s Giovannim u Paulieho na noc, aby si mohli Cecelia s Antonym udělat noc jen pro sebe.

„Dej před odjezdem vědět svým strážcům, aby tě mohli zpovzdálí chránit, ano?“

Cecelia přikývla. „Mohl by to být on, že jo?“

Antony se natáhl po košili, která visela na sloupku postele. „Mohl by to být on.“

******

Vypadal přesně jako Johnathan.

To byla ta první věc, které si Antony všiml. Oříškově hnědé oči, které na něj upřeně zíraly.

Johnovy oči.

Lucian se seděl na samém okraji zadního sedadla. Tiskl se ke dveřím. Antony měl podezření, že to dítě strávilo příliš mnoho času v otevřeném prostoru, díky čemuž byl nervózní a rozrušený.

„Sušenku?“ zeptal se Antony a znovu směrem k chlapci natáhl kousek sladkosti.

Lucian mu stále ještě nevěřil. Nevzal si od něj jídlo. Ale zřejmě musel Antonyho shledat svým způsobem důvěryhodným, protože s ním šel. Nechal se od něj podržet. Dovolil mu, aby ho naložil do auta a zakryl ho dekou.

Dítě bylo špinavé, potřebovalo ostříhat, oblečení mělo obnošené, potrhané a zatraceně špinavé… ale zatraceně, stále bylo naživu.

„Proč Lucian?“ zeptal se ten devítiletý hoch.

No, jak Antony věděl, devět mu bude zítra.

„Má žena má ráda, jak to zní,“ odpověděl Antony. „I mně se to líbí.“

„Mamma se líbilo Luciano.“

„Myslím, že se tak líbilo i tvému otci.“

„Proč?“

Antony se zasmál. „Byla pro Johnathana tím nejoblíbenějším člověkem. Toť vše.“

„Kdo?“

„Na tak tichého chlapce máš spoustu otázek.“

Lucian sklopil oči. „Omlouvám se, pane.“

„Nic takového. Jsem Antony, nebo...“ Antonyho hlas se vytratil. Nebyl si jistý, zda kdyby chlapci nabídl, aby mu říkal Táta, by to pro něj nebylo příliš mnoho. Pravděpodobně ano. Mnohem lepší bude nechat ho, aby si to časem rozhodl on sám.

„Jsem Antony, Luciane. A můžeš se ptát, na cokoli chceš? Jak jinak se všechno naučíš, když se nebudeš ptát? Je dobré mluvit a ptát se, ale mnohem lepší je poslouchat, co? Vždycky poslouchej, Luciane. Tím, že budeš poslouchat, se dostaneš mnohem dál. Věř mi.“

„Dobře.“

„Sušenku?“ znovu mu nabídl Antony.

Strážce, který řídil vůz, hodil přes zpětné zrcátko pohled na Antonyho. Tiše se smál.

Tohle bylo už podesáté, kdy Lucianovi nabídl sušenku.

Pokaždé odmítl.

Lucian si teď sušenku vzal.

*****

Září 1997

„Antony!“

Antony zvedl hlavu od grilu. Viděl, jak k němu přes dvůr kráčí rozzlobeně jeho bratr.

„Co se děje, Rossi?“

„Ten zatracený malý spratek -“

„Doufám, že ta další slova, která vypadnou z tvých úst, se budou týkat dítěte někoho jiného, jinak ti ten tvůj zasraný jazyk vyříznu z úst.“

Ross přimhouřil oči. „Myslím, že vím, odkud sebral ty svý kecy. Nemůže si pomoct. Kdo ví?“

„Kdo?“

„Lucian.“

Antonyho zmatek se ještě zvýšil. Lucian byl tiché dítě, zvlášť když kolem něj byli další lidé. Mluvil jen málo, hrál si převážně sám. Jen občas se podařilo Dantemu nebo Giovannimu vylákat ho ven z jeho skrýší. A oproti svým bratrům se jen zřídkakdy dostával do potíží. Byl zatraceně chytrým chlapcem. Vždyť dokázal dva roky přežít na ulici. Stačilo jen pár měsíců trpělivosti a soukromý učitel a Lucian školu rychle dohnal, takže mohl nastoupit do svého ročníku k dětem svého věku.

„Nechápu o čem, to mluvíš, Rossi, ale laskavě sklapni. Tvůj názor na mého syna nemá pro mě ani pro Cecelii sebemenší význam.“

„Praštil moje dítě přímo do obličeje!“

Antony odložil kleště, jejichž pomocí marinoval steaky. „Cože?“

„Slyšel jsi mě. Praštil Dennyho přímo do obličeje, Antony. No tak. Je to směšné.“

Ne nezbytně, ale celé to nedávalo smysl.

„Lucian nikdy nebyl násilný, Rossi.“

„No, Denny měl ústa plná krve a Dante řekl, že za to může Lucian.“

Antony kývl směrem ke grilu. „Postarej se o to.“

„Klidně. Ale prostě naprav svoje dítě.“

„Hele, dávej si pozor.“

Ross si povzedchl. „Chlape, omlouvám se. Prostě… tohle není normální, jo. Prostě není.“

„Vyřeším to.“

Antony rychle prošel zadní dvorek, ale Luciana nikde neviděl. Byla tu možnost, že byl v nějakém svém úkrytu uvnitř domu. Měl jich tam spousty. Lucian zbožňoval jakéhokoli dostatečně malý, stísněný tmavý prostor. Jeho oblíbenými úkryty byly šatny, ale občas se ukryl někde pod postel nebo za pohovku.

Terapeut jim řekl, že je to prostě dětský způsob, jak se vyrovnat s jeho novým prostředím, aby se v tom obrovském domě necítil tak malým. Ani Cecelii ani Antonymu se nelíbilo, že měl Lucian potřebu skrývat se i před svou rodinou a svým světem, ale budiž. Až bude připraven, Lucian nakonec přijde.

Oni už připraveni byli. Teď už to záleželo jen na malém Štístkovi.

Antony prohledal křídlo zámku, ve kterém si Lucian obvykle hrál. Chlapci se mohli volně potulovat po celém domě. Jedinou výjimkou byl suterén a podkroví. A ty byly mimo limit z bezpečnostních důvodů. Poté, co Antony zkontroloval každou šatnu, koupelnu, místa pod všemi postelemi a za každou pohovkou, byl bezradný.

Zřejmě měl znovu potřebu se skrýt.

Antony se vydal do druhého patra, aby znovu zkontroloval Lucianovu ložnici. Cestou míjel svou kancelář a všiml si, že má otevřené dveře. To by tak nemělo být. Měl tam vystavenou svou sbírku nožů. Navíc vždy, když měli v domě hosty, byly její dveře zavřené.

Antony našel Luciana schovaného pod svým velkým dubovým stolem. V jeho devět a půlletých rukou se leskl známý červený kapesní nůž. Lucian ho zas a znovu otvíral a zavíral a obdivoval při tom jeho lesklou čepel a odřenou červenou rukojeť.

„Víš, tenhle nůž mi dal můj táta,“ řekl Antony tiše. „Mohly mi být asi čtyři roky.“ 

Lucian nepředstíral, že ho Antony překvapil. „Jo?“

„Ano.“

„To jsi byl dost malý.“

„To se dá brát různě. Když byl Dante a Giovanni v tom věku, dal jsem jim své vlastní nože. Všechno je to o tom, naučit se, jak s ním správně zacházet.“

„Nebo ho nepoužívat vůbec,“ zamumlal Luciano.

„Přesně tak.“

„Mám průšvih?“ zeptal se tiše Lucian.

„Za to, že jsi praštil svého bratrance?“

„Není to můj skutečný bratranec.“

Antony si povzdechl. „Jsi náš hoch, takže ano, je.“

„Adoptovaný.“

„Luciane, stále jsi náš chlapec.“

Lucian se stále na Antonyho nepodíval. „Já vím.“

„Co se stalo?“

„Hodil po Giovi kamenem.“

„Ano?“

Lucian s pokrčením rameny přikývl. „Jo. A Gio není tak rychlý, protože má až moc práce, aby se díval nahoru, než aby se stejně tak, jako Dante a já díváme kolem sebe. A ten kámen ho praštil, takže já jsem praštil Dennyho. A neomluvím se za to. Doufám, že ho to bolelo.“

Antony se musel držet, aby se neušklíbl. „Proč to, topino?“

„Protože ublížil Giovi,“ zašeptal Lucian.

„A?“

„Nesmíš ublížit rodině.“

Vychováváš je správně, Tony.

„Správně, ale neměl bys Dennyho zranit. Myslím, že se za to budeš muset, Luciane, omluvit.“

„Jen, když se on jako první omluví Giovi,“ přistoupil Lucian na kompromis.

„Postarám se o to, aby to udělal.“

„Dobře.“

„Chceš se vrátit ven?“ zeptal se Antony.

Lucian se ani nepohnul. „Ještě ne. Mám to tu rád.“

„Skutečně?“

„Jo.“

„Nevěděl jsem, že jsi trávil čas v mé pracovně.“

„Připomíná mi to tu tebe,“ řekl Lucian tiše.

Hm.

No, potom…

Antony si odkašlal. V krku cítil obrovský nával emocí, který hrozil, že ho připraví o hlas.

Natáhl se a sebral ze stolu jablko, které tam dřív nechala Cecelia. „Tady, topino. Ukážu ti, jak s tou věcí zacházet. Pak si ji můžeš nechat. Tak jako tak už ho nepotřebuji.“

Lucian si s tím nožem dál pohrával. „Chystáš se mi ho dát?“

„No, ano. Dal mi ho můj táta. Taky bych ho měl předat jednomu ze svých chlapců.“

„Aha.“

„Nechceš ho?“ zeptal se Antony.

„Ano, chci ho.“

„Luciane, co se děje?“

„Jsi pro mě něco jako můj táta, že jo?“

„Ano,“ zamumlal Antony.

„Ale… myslím tím, jako jsi papà pro Gia a Dante. Jsi jím i pro mě?“

„Jestli se ptáš, zda tě mám rád stejně tak, jako mám rád Gia a Danteho, tak ano, Luciane. Od stejného okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že existuješ.“

Byla to pravda.

„Aha,“ znovu zopakoval Lucian. Svůj pohled upíral na Antonyho, který kapesním nožem loupal jablko.

„Zeptej se mě, na cokoli chceš, Luciane.“

„Někdy je lepší poslouchat, Papà.“

Antony se při zvuku Lucianova hlasu, který ho právě uznal za svého otce, málem pořezal. Na poslední chvíli rychle změnil sklon nože a místo toho sloupl další část slupky.

„Máš pravdu, synu. Je to tak.“