25D - 3. kapitola

Překlad: Clarissa

Děkuju za komentáře, holky :)

Posílám další kapitolu, jsem strašně zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál....

Clariss

Chloe

Můj budík se rozhodl, že příští ráno nezazvoní, takže jsem musela pobíhat kolem našeho studentského pokoje, jako by mi hořelo za zadkem. Jessie pracovala, aby mi pomohla dát věci dohromady, ale mezi námi dvěma, pořád jsem sotva mohla stihnout můj let.

„Já tě tam vezmu. Stejně si nemůžeš vzít auto.“ Otevřela dveře a vystrčila největší z mých kufrů ven na chodbu.

Nějak jsem přemístíla další tři a zavrčela jsem, když chodbu zaplnila hip hop muzika.

„Proč jsme včera v noci vypili celou lahev vína? Kdo si myslel, že to byl dobrý nápad?“

Pohybovala jsem se za ní tak rychle, jak jsem mohla, naštěstí jsem zakopla o moje kufry jenom třikrát, ale nikdy jsem nespadla na zem.

„Chloe! Kam jedeš?“ Tři holky z party roztleskávaček vyšly na chodbu za mnou.

„Domů na prázdniny. Bavte se holky.“

„My budeme!“ Řvaly unisono a já se musela nutit, abych jim vrátila jejich nadšení s velkým úsměvem.

„Víno je dobrý na srdce,“ zamumlala Jessie a vyšla z budovy, držejíc mi dveře. „Možná to prostě měla být jen jedna sklenka, ale jen přemejšlej, teď je to to nejlepší, aspoň v posledních několika týdnech.“

Ušklíbla jsem se a trhla sebou díky ostré bolesti, která svírala moji lebku. „Modlím se, abych dostala místo vedle podnikatele, který po celou cestu čte noviny.“

„Máš nejlevnější letenku nebo letíš dneska s boháči?“

„První třídou. Víš, jaký je můj otec.“

Nacpala jsem své věci do kufru a nastoupila do auta, tak rychle, jak jen bylo možné. Víno nikdy pro mě nebyla dobrá volba, ale bylo to Jessiino oblíbené, takže jsem minulou noc podlehla. Nevolnost, která seděla uprostřed mého žaludku mi připomínala, proč jsem to měla odmítnout.

„Těšíš se, že uvidíš svýho bráchu?“ Nastoupila do auta a vyjela z příjezdové cesty, než sešlápla plyn.

Prohnula jsem se rychle a podívala se na ní vykuleně, jen aby se na mě v odpovědi zasmála.

„Jo. On je totální maniak na počítačový hry, ale já jsem byla taky, když jsem byla mladší. Pořád s ním hraju, ale nikdo to neví.“

„Tvoje tajemství je u mě v bezpečí.“ Mrkla a kývla ke Starbucksu. „Chceš kafe?“

„Ne, můj žaludek mě zabíjí. Nikdy to nedokážeme stihnout včas, že jo?“

„Ne. Mohla bys to dát vědět tvýmu tátovi.“ A tak jako tak zatočila ke Starbucksu. „Potřebuju něco, jestli už tolik nespěcháme.“

„Vem mi mátovou horkou čokoládu a já to zaplatím.“ Podala jsem ji mojí kartu. Věděla líp, že nemělo cenu proti tomu bojovat. Můj otec měl dost peněz, bez kterých se mohl obejít a většina z mého měsíčního rozpočtu byla nedotčena. Platila jsem – hodně.

Ona objednávala, zatímco jsem vytáhla mobil z mojí kabelky a zhluboka se nadechla. Volat mému otci kvůli něčemu dobrému bylo těžké, ale muset mu říct, že jsem v žádném případě nemohla splnit jeho očekávání bylo příšerně na prd.

„Chloe. Co se stalo?“ Jeho hlas byl hluboký a plný rodičovské přísnosti.

„Změškala jsem svůj let.“

„Jak je to možné, když vidím, že to odlétá za čtyřicet minut?“

„Můj budík nezazvonil, tati. Já ho nařídila a samozřejmě, že v jediném dni v týdnu, na kterém záleželo, nefungoval.“ Přitiskla jsem prsty na moje čelo a zavřela jsem oči. Poslední věc, kterou jsem chtěla, bylo začít hádku s mým otcem nad blbým budíkem, ale nepochybně jsme k tomu rychle mířili.

„Tak sis měla nařídit dva budíky. Ten let na tebe nebude čekat. Říká se tomu být odpovědný. Tyhle věci stojí peníze.“ Jeho tón potemněl, zanechávajíc mě cítit se znovu jako dítě.

„Zaplatím za změnu letu,“ řekla jsem skrz sevřené zuby.

Jessie se natáhla, stiskla mi ruku a tiše naznačila 'To je dobrý. Jenom dejchej.'

„Jakými penězi, Chloe? Tvoje karta je spojena s mým účtem. Ty nepracuješ, pamatuješ?“

„Uvidíme se, až dorazím do Aspenu, tati. Pošlu Parkerovi zprávu, než nastoupím do nějakýho letu, do kterýho se dostanu. Díky za pochopení. Pac a pusu.“ Zavěsila jsem a nastavila svůj telefon do tichého režimu, když mě popadl vztek a slzy zaplnily moje oči. „Proč tam kurva vůbec jedu?“

„Protože potřebuješ vidět svýho bráchu a bude to skvělý způsob jak získat peníze do začatku svojí vlastní společnosti.“

„Nechci jeho prachy. Budu ho mít za zadkem po celý prázdniny a pak mi vysvětlí, proč musím ještě něco dokazovat před tím, než mi napíše šek.“ Vzala jsem si moje pití, když mi ho Jessie podávala. „A víš, co ještě?“

„Povídej.“

„On investující do mojí společnosti je příšerný nápad. To znamená, že má nad ní nějaký druh kontroly. Nade mnou!“ Byla jsem až moc dramatická, ale nemohla jsem si pomoct. Ten hajzl nebyl nic jiného než trn v mé patě a neustálý šepot přes mé rameno, že jsem nebyla dost dobrá.

„Zhluboka se nadechni a dej si tvojí horkou čokoládu. Tohle je výhodná situace pro obě strany a tvůj táta vždycky bude takovej, jakej je.“

„On takovej nebejval.“ Natáhla jsem se a otřela své slzy, vděčná za to, že jsem kvůli zpoždění neměla čas nanést si make-up. „Když moje máma žila...“ Moje hrdlo se utáhlo a já zatřásla hlavou. „Nevadí. Nechci o tom mluvit.“

Smrt mojí mámy nás všechny změnila, ale stalo se to už tak dávno, že bych si myslela, že jsme to všichni mohli dostatečně nechat za sebou, abysme znovu vytvořili rodinu. Parker a já jsme to udělali, ale můj táta byl ostrovem sám pro sebe.

„Možná je čas navzájem si odpustit a pomoct mu znovu randit. Je to osm let od doby, co jsi příšla o mámu?“

„Jo. Bylo mi šestnáct.“ Otřela jsem si obličej zadní částí dlouhého rukávu mého trička. „Vůbec nevím, jestli můj táta s někým randil.“

„Možná je zahořklý, Chloe.“ Věnovala mi milý úsměv a kývla, zasahujíc bolestivé emoce, které ve mně zuřily.

„Možná. Jsem vděčná za jeho peníze, ale myslím, že jsem tak naštvaná, protože nemá nic jiného, co by nabídl.“ Odfrkla jsem a opřela se zpátky do mé sedačky, nejistá z toho, co si myslet o nadcházejících událostech, které měly tu sílu změnit můj život. „On je všechno, co mám, víš?“

„Nevím, ale jsem tady pro tebe. Zaměř se na zábavu a na to dobré na tomhle výletě, jasný? Znám tě a když nic jiného, jsi pozitivní člověk.“

Znovu jsem kývla a zavřela oči, položila jsem ruku na vršek její a snažila se ukrást mé odhodlání k tomu, být větší osobností bez ohlednu na to, co se děje.

*****

„Opravdu lituji vaší situace z dnešního rána, slečno Burkeová.“ Podívala se na mě pěkná letuška od jejího počítače a znovu zpátky na něj.

„Je to moje chyba. Měla jsem si nastavit dva budíky.“ Pokrčila jsem ramenem a věnovala té paní vřelý úsměv.

„Ne. Tyhle věci se stanou každému z nás.“ Přitiskla si prst k jejím rtům a zmáčkla pár tlačítek na její klávesnici. „Máme dnes další dva lety. Jeden odlétá za tři hodiny a další okolo páté hodiny večer. Je to pozdní let, který zřejmě nebudete chtít, ale je to na vás.“

„Čekat tři hodiny nebo devět hodin? Poletím tím za tři hodiny.“

Vytáhla jsem svůj mobil, abych napsala zprávu otci, ale pak jsem si to rozmyslela. Kdyby se něco stalo, Chraň Bůh!, a já mu musela znovu psát zprávu, rozvzteklil by se tak, že by mě to  zasáhlo přes celou tu vzdálenost do Californie.

„To zní dobře. Změním vám vaši letenku a uvidíme se u brány B-25 za dvě hodiny a kousek. Můžete si jít nechat odbavit zavazadla pro váš nový let, pak si můžete zajít pro dobrou knihu a pokusit se odpočinout.“

Podala mi novou letenku. Dostat moje zavazadla k odbavení byla noční můra, ale všechno muselo z kolejí zmizet pryč. Byly v průběhu vánočního týdne zavřené kvůli úklidu. Kromě toho, stejně jsem na UCLA skončila. Můj čas byl pryč a teď jsem byla na cestě plnou rychlostí vstříc dospělosti.

To pomyšlení bylo vzrušující a děsivé zároveň.

Dala jsem na její doporučení poté, co jsem prošla bezpečnostní kontrolou. Romantická novela a tyčinka Snickers budou více než zábavné, aby mě dostaly přes to krátké čekání. Můj táta bude naštvaný, ale dostane se přes to. Kromě toho, dřív nebo později se určitě objeví ještě něco jiného, co přiloží pod kotel jeho pocitu úzkosti.

Nic, co jsme kdy udělali, nebo správně. Jak pro něj někdo mohl pracovat, bylo mimo moje chápání.

Znovu jsem zkontrolovala mobil a klesla jsem do studeného plastového křesla, měla jsem pár zpráv od Jessie a jednu od Setha, ale žádnou od táty. Že jsem čekala, že se každou minutou bude starat, jak jsem se mohla cítit, když jsem byla sama na letišti, bylo stupidní. Byla jsem dospělá ženská, jak mi on hodněkrát připomínal několik posledních let, a upřímně, měl pravdu. Bylo mi třiadvacet a měla jsem magisterský titul. Řekla bych, že tohle bylo sakra dospělé.

Po hodině strávené snahou začíst se do té romantické novely, jsem se nikam nedostala, tak jsem vytáhla svůj malý skicák a dlouze vydechla. Musím pracovat na pár nových návrzích pro jarní kolekci, se kterou jsem chtěla zahájit můj nový podnik. Nechala jsem svůj pohled potulovat po okolí a zastavovat se nad styly a barevnými paletami lépe oblečených žen, procházejících letištěm a nechala jsem svou mysl explodovat možnostmi.

Moje prsty čmáraly zuřivě, jak jsem načrtla tři nové topy a krátké letní šaty, které by se skvěle hodily do horkého počasí.

„Upozornění všem pasažérům letu United 2543. Hledáme někoho, kdo by se za dvěstědolarový voucher přesunul na let v pět hodin. Máme dnes plně obsazené lety a máme tady cestujícího, který se nutně potřebuje dostat domů. Pokud jste ochotni pomoci, prosím, navštivte naši přepážku.“

„Ne,“ mumlala jsem si a znovu se vrátila zpátky k mému kreslení.

Někdo si sedl na místo vedle mě s hlasitým povzdechem a já se na něj podívala, byl to mladý kluk, tak kolem devatenácti nebo dvaceti let.

Podíval se mým směrem a kývl. „Ahoj.“

„Ahoj.“ Vrátila jsem se ke svému projektu, vůbec jsem nechtěla začínat rozhovor s neznámým člověkem. Nelíbila se mi polovina mých přátel a většina mé rodiny. Cizí lidi byli definitivně mimo.

„To je hezký.“ Naklonil se trochu blíž, jak se jeho tmavě šedé oči pohybovaly skrz můj skicák. Byl atraktivní, ale v takovém tom stylu rockové hvězdy. Tetování na jeho pažích bylo uděláno v různých barvách, některé z nich bylo nádherné a některé zase tak moc ne. Pár z nich mu musel dělat opilý kámoš.

„Oh. Díky.“ Uložila jsem svůj sešit do klína a otočila jsem se k němu a přemluvila jsem se ke krátkému rozhovoru. „Jedeš domů na prázdniny?“

„Snažím se.“ Zvedl plechovku Spritu k jeho rtům a dlouze se napil. „Moji rodiče jsou v Maine a z nějakého zatracenýho důvodu jsem se měl letět přes Colorado, abych se dostal domů. Byl jsem vyřazen z letu, kvůli jeho přeplnění, takže to vypadá na dlouhé odpoledne.“

„Tak to mě mrzí.“ Překřízila jsem si nohy a pohlédla dolů na můj skicák, vůbec mi to nebylo líto.

„Jo. To hlášení skrz intercom byl kvůli mně.“

To mě zaujalo. „Proč se tak zoufale potřebuješ dostat do toho přístího letu? Všechny navazující lety už jsou obsazené, když nestihneš tenhle?“

„Přesně tak a taky skutečnost, že moje matka jde na naléhavou operaci dneska v sedm večer.“

Pokrčil ramenem a otočil svůj pohled ode mě.

„Oh. To není dobrý.“ Nechtěla jsem se hrabat v jeho soukromí, ale on mi nedal v této záležitosti moc na výběr.

„Poslední dva roky bojoval s rakovinou, ale myslím si, že metastázovala. Není na tom moc dobře.“ Natáhl ruku a stiskl si kořen nosu, když moje srdce ztuhlo.

Jeho příběh byl až moc podobný tomu mému.

„Je mi to tak líto. Možná, že tahle operace bude přesně to, co ona potřebuje.“ Můj mobil zabzučel a já ho zvedla k obličeji, vděčná za krátkou pauzu.

Táta: Změna letenky stála 200 dolarů. Přidám to na tvůj neustále rostoucí účet.

„Za kolik byl ten voucher po někoho, kdo by byl ochotný letět později?“ Pohnula jsem se k okraji své sedačky, kdy mě přemohla touha udělat něco dobrého.

„200 dolarů, ale to je dobrý. Jsem si jistý, že to všechno nějak dopadne.“

„Hlídej moje věci.“ Vstala jsem, šla jsem k přepážce a posunula svoji letenku k letušce. „Ráda bych se vzdala svého místa kvůli tomu klukovi támhle a vezmu si ten pozdější let.“

„Jste si jistá, slečno Burkeová? Byla jste na seznamu dřívějšího letu a už tak přiletíte pozdě.“

„Jsem si jistá.“

„Je to první třída a ten příští let má jen normální místa.“

„To je v pořádku. Nevadí mi to. Jen ten voucher použijte na poplatek, který jste naúčtovali mému otci za to, že jsem změškala můj první let. Škoda, že jsem se to dozvěděla později.“ Smála jsem se a cítila se kvůli svému rozhodnutí dobře.

„Poplatek byl prominut a my vám dáme ten vouchen jen za vaši laskavost.“

„Oh ne, já ho nechci. Použijte ho pro toho kluka támhle. Věnujte mu zvláštní pozornost. Já jsem spokojená tak, jak to je.“

Její úsměv byl naplněn vřelostí, kdy kývla. „Ano. Veselé Vánoce.“

„Vám také.“ Vrátila jsem se zpátky a natáhla jsem se, hladíc toho cizího kluka po ruce. „Je to všechno zařízené. Máš moje místo a drinky jsou zadarmo. Pokud jsi tak mladý, jak vypadáš, žádný nedostaneš.“

Posadil se, když slzy zaplnily jeho oči. „Děláš si ze mě prdel?“

„Ne. Veselé Vánoce.“ Usmála jsem se a vrátila se zpátky k mému kreslení, vykřikla jsem, když si mě přitáhl do trapného bočního obejmutí.

Během doby, než byl let vyvolán, mi poděkoval ještě desetkrát. Nemyslela jsem si, že bylo vhodné mu říkat, že jeho příběh připomínal můj, ale byla to dobrá připomínka, že svět se netočí kolem mě. Byla to lekce, kterou jsem si přála, aby se můj otec naučil.

*****

„Řekni mi sakra, proč tě vyzvedáváme o dvanáct hodin později, než jsme tě měli vyzvednout.“

Můj otec na mě vyštěkl, když nakládal kufr SUV se mnou vedle něj. Parker už seděl na zadní sedačce, očividně netoužil slyšet hádku, o které si byl jistý, že nastane.

„Máma nějakého kluka umírá. Přenechala jsem mu svoje místo.“ Otočila jsem se a kráčela ke dveřím spolujezdce a nastoupila do auta.

„Všichnu umřou, Chloe.“ Můj táta nastoupil dovnitř a podíval se na mě přísným pohledem, když si připnul pás a odfrkl si.

„Jop, ale je hezké, držet jejich ruku, když odcházejí. Letiště mi odpustilo ten poplatek za zpoždění, takže to je o jednu věc méně, která by ti měla trhat žíly.“ Lovila jsem ve své kabelce, doufajíc, že se vyhnu těm nožům, které na mě vrhal ve svém pohledu.

„Čas jsou peníze. Čekali jsme na tebe celý den.“

„Promiň.“ Pokrčila jsem ramenem, vypadajíc jako apatický teenager, kterým on očekával, že budu.

„Skvělý. Díky.“ Jeho tón mi dával vědět, že rozhovor byl u konce, a mně se ulevilo, že to dopadlo takhle.

Cesta domů byla napjatá, ale v minutě, kdy jsme dojeli k otcově obrovskému srubu, v mém břiše klíčilo nadšení a já se nemohla dočkat, až si prohlídnu pokoje a přitulím se k mému bráchovi.

„Pomůžu ségře vynosit tašky z auta. Přijdeš pozdě, jestli nevyrazíš.“ Naklonil se Parker mezi naše sedačky a poplácal našeho otce přes jeho paži.

„Dobře. Objednejte si něco k jídlu a nechte si to dovézt. Vrátím se pozdě v noci.“ Zajel autem na parkoviště a podíval se na mě. „Jsme rádi, že jsi tady.“

„Jsme rádi, já taky, tati. Díky za svezení.“

Vystoupila jsem z auta a šla ke kufru, pomoct Parkerovi s mými věcmi, když táta zůstal v pohodlném teple auta. Venku mrzlo a foukal prudký zimní vítr, který přinutil moje zuby drkotat o sebe.

„Proč ho vždycky musíš provokovat?“ Parker popadl dvě tašky a táhnul je k velkému ozdobenému domu.

„Já?“ Popadla jsem zbytek a kráčela jsem k domu, věděla jsem, že můj otec zavře dveře kurfu.

„Ano. On se snaží.“ Parker se zastavil a namačkal kód vedle dveří než je otevřel a já se probojovávala dovnitř s mými věcmi.

„Snaží? To je nějaký zasraný vtip?“ Přesunula jsem zbytek svých věcí dovnitř a zavřela dveře, zadržujíc dech nad vanilkovou a skořicovou vůní, který mi připomínala domov.

„Víš, že to má kolem Vánoc složitý.“ Otočil se Parker a přišpendlil mě svým pohledem, který trval dvě vteřiny. Jeho rty se zkroutily nahoru do úsměvu a přešel kolem tašek, aby mě stiskl do pevného objetí. Jeho vychrtlé paže měly konečně nějaký tvar a jeho hlas byl hlubší než když jsem ho naposledy viděla.

„To my všichni,“ zašeptala jsem a schovala jsem svůj obličej do hrudi mého bráchy. Musel být tak o 30 cenťáků vyšší než já, od posledně se ohromně vytáhl.

„Zapomeň na tátu a na všechno ostatní. Objednej něco od Jerry´s a přijď ke mně do pokoje. Zatím všechno nastavím. Jsi pro noc s nejlepším hráčem na světě, že?“

„To si piš.“ Sundala jsem svoje boty a stáhla jsem si vlasy, než jsem se přiblížila k telefonu.

„Kam vlastně táta šel?“

„Na rande....“ zavolal přes rameno můj brácha.

Zmizel v dlouhé chodbě, která vedla k příliš mnoha mým dětským vzpomínkám, ze kterých jsem nic nezapomněla, a ze všeho nejméně potřebu otcovy pozornosti.