25D - 25. kapitola

Překlad: Clarissa

Děkuju vám za komentáře, holky.

Ani touhle kapitolou vás nepotěším :-/

Clariss

Chloe

Strávila jsem zbytek noci ve svém pokoji, dokonce jsem odmítla i Parkera, který se snažil vejít dovnitř s nějakým jídlem. V neděli ráno jsem se cítila už méně šílená. Skutečnost, že mi Finn nezavolal mě rozčilovala, ale dala bych mu den nebo tak nějak, aby se uklidnil. Můj otec ho musel s největší pravděpodobností srazit až k zemi, což mi pořád zcela drásalo nervy. Byla jsem tak nějak naštvaná na Finna, že dovolil mému otci, aby se ho tolik dotknul. Názor mého táty nebyl mým vlastním.

Zaklepání na dveře mě vytáhlo z mých myšlenek.

Přitáhla jsem si kolem sebe deku a zavolala jsem. „Dále.“

Parker strčil svou hlavu do pokoje s roztomilým zamračením na jeho chlapecky hezkém obličeji. „Můžu se přijít přitulit?“

„Jasně. Pojď sem.“ Posunula jsem se, dělajíc místo pro mého brášku vedle mě.

Skočil na postel a otočil se na bok, zkroutil se a usmál se. „Je mi líto, co se stalo mezi tátou a Finnem.“

„Mně taky.“ Natáhla jsem se a odhrnula jsem mu vlasy dozadu. „Ale je to v pohodě. Potřebuju, aby táta couvnul, a tohle byl jediný způsob, aby se tak stalo. Myslím, že si myslí, že může použít jeho peníze, aby nade mnou držel kontrolu, ale nemůže. Je to jeho pozornost a láska, co chci. To by mě přimělo jezdit na návštěvu každé prázdniny, bez ohledu na cokoliv.“

„Jo. Myslím, že to ví. On se prostě bojí o někoho zajímat a pak ho ztratí, jako jsme my ztratili mámu.“

„Jak se držíš? Vím, že je to už dlouho, ale táta je v tomhle období roku dost v depresi.“ Znovu jsem mu prohrábla vlasy, uvědomujíc si, že jsem ani nepomyslela na to, abych ho zkontrolovala.

„Jsem v pohodě. Jen se na to snažím nemyslet.“

Kývla jsem. „Já taky.“

„Snažil jsem se napsat zprávu Finnovi, ale neodepsal mi. To bylo včera.“ Odstrčil Parker moji ruku pryč. „Uvolníš z hlavy moje lupy a já pak budu muset zatřást hlavou a zasněžit to tady.“

„Fuuuuj, seš nechutnej.“ Strčila jsem do jeho hrudi, když se rozesmál.

„Dělám si o Finna starosti, ségra.“

„Já taky. Pojedeme se podívat k němu domů a uvidíme, jestli tam je. Můžeme si po cestě dát kafe.“

„Mátovou horkou čokoládu?“ Posadil se Parker a zvedl v otázce své obočí.

„Jasně. Tu taky.“ Posadila jsem se a stáhla jsem deku s sebou, držíc ji pod rukama. „Kde je táta?“

„Nemám tušení. Nechal vzkaz, že se brzy vrátí.“

„Dobře. Tak sebou hodíme, opravdu se s ním nechci ještě vidět.“ Počkala jsem, až brácha odejde z pokoje a pak jsem vstala a oblékla si nějaké tepláky a triko s dlouhými rukávy.

Finn nevolal ani nepsal zprávy, což ranilo moje city, ale pracovala jsem na tom, abych to nechala plavat.

Zvuk mého otce mluvícího s Parkerem, když jsem šla dolů do haly způsobil, že se mé srdce sevřelo. Odvrátila jsem svůj pohled a prošla kolem nich, popadajíc svou bundu a klíče.

„Kam jdeš, Chloe?“

„Zkontrolovat svého přítele, který mě od včerejška ignoruje. Můžu si vzít tvé SUV nebo chceš, abych tam šla pěšky? Vím, že mi nic nepatří, takže jestli chceš tohle oblečení zpátky, jen mi dej taky vědět.“

„Jen buď opatrná,“ zamumlal a otočil se zpátky k Parkerovi, pokračujíc v jejich rozhovoru.

Byla jsem překvapená jeho neochotou se se mnou hádat. Neměla bych ho k tomu provokovat. Slíbila jsem si, že budu pracovat na těch věcech s ním, ale bylo to tak zatraceně těžký, když pořád házel dýky po lidech, na kterých mi záleželo.

Auto bylo pěkné a příjemně vyhřáté, když Parker naskočil na sedadlo spolujezdce a připnul si pás.

„O čem jste tam mluvili?“ Pohlédla jsem na něj a vycouvala jsem s džípem.

„Táta má něco zvláštního, co ti chce dát k Vánocům, ale potřebuje s tím pomoct.“ Pokrčil rameny.

„Co je to?“ Zapnula jsem světla a stěrače, necítíc se moc dobře z řízení takhle najednou přes město.

„To ti neřeknu.“ Uculil se.

Dupla jsem na brzdy, když džíp přes něco přejel. „Co to bylo?“

„Řetězy. Táta nasadil včera večer řetezy na kola. Já mu pomohl.“

„Kde jsem...oh. V mém pokoji.“

„Jo, ale je to super. Měli jsme šanci dělat něco spolu. On je pořád tak zaneprázdněn klienty a věcmi, že to byl dobrý důvod to odvolat. Řekl jim, že má rodinné problémy.“

Nemohla jsem si pomoct a rozesmála jsem se. „To tedy měl.“

„Jsem rád, žes mu řekla, že nebyl táta od té doby, co máma umřela. Ke mně se tak choval, ale myslím, že tys mu tak připomínala mámu, že bojoval s tím, být jen v blízkosti tebe.“ Pokrčil můj brácha rameny. „Je to blbost, já vím, ale myslím si, že to tak asi je.“

„Ty by sis myslel, že ho to nutí mít mě víc rád, ne míň?“ Zapnula jsem rádio, protože jsem nechtěla dál vrtat do důvodů, proč se ke mně můj táta choval většinou jako blbec. „Nový téma.“

„Jasný. Cos koupila Finnovi k Vánocům?“

„Koupila jsem nějakou kolínskou, ale nemůžu přijít na to, co jinýho by se mu mohlo líbit.“ Podívala jsem se na svého bratra. „Co bys chtěl, kdybys byl on?“

Podíval se na mě a zakroutil očima. „Tebe. Přeci.“

„Má mě.“

„Má?“

„Přestaň to rozebírat. Je ti šestnáct. Prď v autě a svaluj to na mě, ale nevyrůstej. Potřebuju v životě nějakou dětinskost. A to musíš být ty.“

„Vždycky to budu já.“ Natáhl se a zatahal za mé vlasy. „Dej pozor na vedlejších silnicích, jestli na některé vjedeme. Ráno jsem viděl předpověď počasí a je hnusná.“

„Pojedeme, tak mi prostě pomůžeš dát na ty věci pozor?“

„Samozřejmě.“

Po zbytek cesty k Finnovi jsem jeli v tichosti, což bylo darem samo o sobě. Finnův náklaďák nebyl venku na dvorku, což bylo překvapivé. Věděla jsem, že pracoval v neděli odpoledne, ale myslela jsem si, že Clark dá chlapům volno, aby si odpočinuli nebo zašli do kostela.

„Kde je jeho náklaďák?“ Sedl si můj brácha a podíval se kolem.

„Nemám tušení. Počkej tady a já se ujistím, jestli není vevnitř.“

„Jo, jasně. Ty máš klíče?“ Zvedl na mě obočí.

„Jo. Randíme spolu...myslím.“

„To bych řekl.“

Vystoupila jsem z džípu bez odpovědi. Ze všech lidí na světě se můj bráška nechystal stát se mou náhradní kamarádkou. Když byla Jessie pryč z mého života, asi bych si měla udělat najít nějaké nové přátelé, ale měly by to být holky a neměly by být moje příbuzné.

Po tom, co jsem konečně zasunula klíč do zámku, vešla jsem do domu, abych ho našla v takovém stavu, v jakém jsem z něj odešla. Žádné vyndané nádobí nebo posunuté polštáře. Zkontrolovala jsem Finnovu ložnici a zastavila jsem své kroky. Ani postel nebyla vůbec dotčená.

„Vůbec jsi nepřišel domů?“ Rozsvítila jsem světla a rozhlížela se kolem, jako kdyby tady bylo něco, co by mi mohlo dát nápovědu k tomu, kde sakra byl.

Možná zůstal u jeho táty.

Rozhodně nezůstal někde u nějaké náhodné holky ve městě jenom proto, že mu můj táta takzvaně nakopal koule. Ne. Vůbec jsem nedovolila, aby tyhle myšlenky zaměstnaly mou mysl. On byl můj a já byla jeho. Tohle nebylo o nevěře, ale o tom, že se potřeboval dostat skrz všechny ty sračky, do kterých ho můj táta dostal. Jen jsem si přála, aby mě nechal mu pomoct. Každou negativní věc, kterou ho můj táta musel zasáhnout, jsem mohla nahradit deseti pozitivními.

Po tom, co jsem všechno zkontrolovala, jsem běžela zpátky k džípu a nastoupila dovnitř.

„Nemělas štěstí?“

„Ne. Zcela jistě tady minulou noc nebyl.“ Vklouzla jsem zpátky do sedačky a zavrčela jsem. „Teď co?“

„Zkusila jsi mu napsat zprávu?“

„Jo, chytráku. Samozřejmě, že jsem mu psala.“

„Dobře, sakra. Schovej zuby zpátky do pusy.“

Otočila jsem se na něj a kousla pro jistotu do vzduchu, když se smál.

„Myslíš si, že by to bylo moc, kdybysme jeli do firmy, kde pracuje? Vlastní ji jeho táta, takže jsem si jistá, že by věděl, kde byl Finn.“

„Myslím, že to je v pohodě. Jsme prostě starostlivý kámoši. Neměli by být kvůli tomu naštvaní, a stejně, nejhorší věc, kterou by mohl udělat by bylo, že nás pošle pryč.“

„Máš pravdu.“ Ladila jsem rádio na nový kanál, zastavujíc na jednom z místních, abych slyšela počasí.

„Přinášíme novinky z našeho města...Bear Creek Lodge bude dále zavřený, až dokud nebude dokončeno další vyšetřování týkající se tragické nehody místního sedmadvacetiletého muže. Ten stále zůstává v kritickém stavu v nemocnici St. Mark a celé město se připojuje k jeho rodině v modlitbě za to, aby se úplně uzdravil. Toto by mělo sloužit jako varování, že když městská rada vždy doporučí, žádné lyžo....“

Parker se natáhnul a ztlumil rádio. „Kolik je Finnovi?“

„Nevím.“ Pohlédla jsem na svého bratra. „Nemyslíš si ,že to byl on, že ne?“

„Jak to, že sakra nevíš, kolik mu je? Snad spolu randíte, ne?“

„Ano, ale nenutila jsem ho, aby mi vyplnil celý jeho životopis.“ Protočila jsem na něj oči. „Jsem si jistá, že je v pořádku. Jenom přeháníme.“

„Ne, ty to podceňuješ. Byli jsme právě v Bear Creek, a pokud byl Finn naštvanej, kam jinam by asi šel?“

„Přestaň.“ Otočila jsem to dolů na silnici k firmě jeho otce, když mě slzy pálily v očích. „Děšíš mě.“

„No, já jsem vyděšenej taky.“ Parkerův hlas stoupal, a já si připomínala, že byl jenom kluk. Cokoliv tragického bylo děsivé, ale nic tragického se nestalo. Finn byl pravděpodobně ve firmě, pracujíc jako šroub, tak aby nemusel myslet na útok mého otce.

Vytáhla jsem se a otočila se na mého bráchu. „Chceš tam jít se mnou?“

„Ne. Jen běž zjistit, co se sakra děje a pojedeme najít Finna.“

Kývla jsem, vystoupila jsem z auta, pevně jsem si přitáhla bundu a běžela jsem k otevřeným dveřím. Místo bylo prázdné, což jsem v neděli ráno očekávala, ale dvě auta vpředu mě vedly k víře, že někdo byl někde uvnitř budovy.

„Haló?“

„Jsem tady vzadu. Už jdu.“

„Milly?“ Zavolala jsem a běžela jsem jí naproti. Setkala jsem se s ní uprostřed krátké chodby a z pohledu na její tvář, jsem věděla, že ta nehoda se stala Finnovi. „Kde je Finn?“

„Oh zlato, on měl včera na sjezdovce nehodu. Clark ti nevolal?“ Přišla ke mně a mnou se prohnala závrať.

„Jakou nehodu? Je v pořádku? Kde je?“

„Je v St. Mark´s v komatu. Zůstane tam pár dní a pak ho zkusí z něj probudit.“

„V komatu?“ Dusila jsem se vzlykem, který ostře rostl uvnitř mě. „Oh můj Bože.“

„Já vím, srdíčko. Je to pěkně zlý, ale oni doufají, že když ho nechají odpočívat, že jeho tělo opraví poškození na jeho mozku.“

„Musím se tam dostat. Kde že je?“

„Dovezu tě tam. Nepotřebujeme, abys ležela v posteli vedle něj.“

„Je se mnou můj brácha.“ Natáhla jsem se po ní a ona mě vtáhla do teplého objetí, když jsem začala brečet.

Propadla jsem strachu při myšlence na to, že bych ztratila Finna ještě před tím, než jsem ho skutečně měla. Věci mezi námi dvěma se staly tak rychle, ale já jsem neplánovala, že bych je zpomalila. Chtěla jsem zařadit plnou rychlost vpřed, abych viděla, co ta budoucnost pro nás měla. Byla jsem riskantní hráč a on byl jediná osoba, na kterou jsem chtěla všechno vsadit.

„Vezmu vás oba. Osuš si slzy, drahoušku. Všechno bude v pořádku.“

Sebrala jsem se dohromady a otočila jsem se, rychle kráčejíc zpátky k džípu, abych došla pro Parkera.

Stačil mu jediný pohled na mou tvář a vystoupil z auta, obešel ho a obejmul mě.

„Je v pořádku?“

„Já nevím. Je v komatu.“ Stiskla jsem ho a kráčela jsem k Millyinu náklaďáku, nastupujíc dovnitř a posunujíc se, abych udělala místo pro mého bráchu.

Vzájemně se představili, když jsem vklouzla do svých myšlenek, neschopná mluvit bez toho, aniž bych nebrečela. Musela jsem se nutit přemýšlet o různých návrzích, abych udržela svou mysl od toho pocitu, když mě Finn celou hladil jeho rukama a jeho sladké rty se nakláněly nad mými.

Myslela jsem si, že vybouchnu než se dostaneme do nemocnice, ale sebrala jsem se dohromady. Vystoupili jsme z náklaďáku a šli jsme na JIPku společně. Snažila se, abych neutíkala k číslu pokoje, který mi Milly řekla. Zastavila jsem se před dveřmi, otočila jsem se na svého bráchu, který se zastavil a zíral vykuleně do prostoru.

„Já nechci jít dovnitř. Zůstanu tady.“ Překřížil si ruce na hrudi.

„Zavolej tátovi a řekni mu, ať pro tebe přijede. Řekni mu, co se stalo. Dobře?“

„Jo, udělám to.“ Vytáhl svůj mobil a já se podívala na Milly.

„Já zůstanu s ním. Běž dovnitř. Je tam Clark. Jsem si jistá, že tě rád uvidí.“

Určitě. Po tom, co se ukazuje, že Finnova nehoda byla moje chyba, nebo vlastně mého táty.

Zhluboka jsem se nadechla, zaklepala jsem a strčila jsem do dveří, abych je otevřela.

Clark se postavil a věnoval mi smutný úsměv. „Chloe. Jsem rád, že jsi tady. Neměl jsem tvé číslo nebo....“

Zvedla jsem svou ruku. „To je v pořádku. Opravdu.“

„Už je na tom líp. Díkybohu.“ Clark se přesunul k jedné straně postele, a já jsem přešla k té druhé, s mým dechem zachyceným v mé hrudi.

„Co si myslel?“ Sklonila jsem se dolů a dotkla jsem se rty jeho ucha. Jeho krásná tvář byla pokryta černými a modrými modřinami. Všude měl hadičky a dráty. Zadržovala jsem křik, který se tlačil proti mým plícím, když jsem brčela tak tiše, jak jsem dokázala.

„Oni si myslí, že nás slyší,“ zašeptal Clark skrz jeho vlastní slzy.

Kývla jsem a políbila jsem Finna několikrát na tvář, než jsem zašeptala do jeho ucha. „Radši se ke mně vrať. Už nejsi kluk, Finne Warnere. Jsi dospělej chlápek. Můj dospělej chlápek. Prosím, nenechávej mě tady bez tebe.“

Clark se otočil a přešel k oknu, když ho opustil hluboký zvuk smutku.

Políbila jsem Finna na tvář ještě jednou a přitiskla jsem svou tvář na jeho čelo. „Prosím, probuď se. Prosím.“

Pozn.: Já jsem to nevydržela a přečetla jsem si kus další kapitoly dopředu a snad se na mě nebudete zlobit, když prozradím, že se Finn na začátku další kapitoly probere ;-)