25D - 24. kapitola

Překlad: Clarissa

Sakra, sakra, sakra.....

Jako by nestačily problémy s jejím otcem, grrrrr.

Jak má člověk odpočívat, když je to tak napínavý? :-)

Clariss

Finn

Její otec měl pravdu. Opravdu jsem neměl nic, co bych Chloe nabídl, kromě mého těla. Mohl bych být její děvka tak dlouho, jak dlouho by mi to dovolila, ale to bylo všechno. Neměl jsem peníze nebo budoucnost, kterou bych ji mohl ukázat, abych ji dokázal, že náš vztah byl bezpečný natolik, aby pokročil na další úroveň.

Chystala se zvážit, že zůstane tady v Aspenu se mnou a vzdá se jejích snů. Musel jsem přijít na to, jak ji říct, že musí jít a žít její život a až s tím skončí, pak aby se vrátila zpátky ke mně. Moje sny a ambice byly kouřem, když jsem po celá léta vyhazoval svůj vlastní zadek do vzduchu. Nic z toho se nestane a já to věděl.

Můj mobil zazvonil, když jsem mířil k té nejnovější sjezdovce, kde jsem se chtěl odpoledne ztratit v kráse hor.

„Co se děje, tati?“

„Kde jsi?“ Jeho hlas byl napjatý a já usoudil, že mě čeká pěkný kázání. Bezpochyby Chloein otec volal tomu mýmu a sdělil mu jeho názor, stejně jako to udělal mně.

„Jsem poblíž. Co chceš?“ Nedokázal jsem se přinutit hrát šťastného.

„Finne. Přijeď domů a promluvme si.“

„Já si nechci promluvit, tati. Dneska jsem kvůli tobě makal jako šroub. Chystám se vyrazit na prkno na hory a snažit se předstírat, jako že je všechno v pohodě.“ Vzdychl jsem a prohrábl jsem si vlasy.

„Všechno je v pořádku.“ Zavrčel můj otec a já bych řekl, že zadržoval svůj pocit úzkosti.

„Podívej. Chci ti říct o tom, co se stalo s Jonathanem. Je to příběh, který musíš znát a potom, až skončím, pokud budeš chtít, abych to napravil kvůli tobě a Chloe....udělám to.“

„Vážím si toho, tati, ale opravdu jsem v pohodě. Chloe je skvělá holka, ale ona je příliš velká dáma pro jednoduchýho chlapa, jako jsem já. Nejsem si jistý, co jsem si myslel. Jak jsi řekl...Měl jsem tě poslechnout a držet svýho ptáka v kalhotách.“

„Finne. Přestaň a dostaň sem svůj zadek.“ Ztratil svůj klid a já měl dost toho, že jsem ho rozčiloval.

„Zastavím se tam později. Mám tě rád, taťuldo.“ Položil jsem telefon a zaparkoval jsem starý náklaďák u silnice, nechtěl jsem jít pro lístek, když jsem viděl, že sjezdovky byly zavřené. Nikdy nepovolili návštěvníkům vstup na hory po velké nadílce sněhu, než ho odklidili. Lyžoval jsem celý svůj život. Nebyl to žádný problém. Jen bych měl být připravený na přesun v co nejkratší době, pokud bych pod sebou ucítil zem příliš nestabilní.

Zazvonil mi mobil a já ho přepnul do tichého režimu a dal ho do své zadní kapsy. Po tom, co jsem na sebe pracně navrstvil oblečení, vydal jsem se na dlouhou cestu nahoru po straně hory. Trvalo mi zatracenou hodinu jen se dostat nahoru. Nikdy bych toliv ve svém životě neocenil lyžařský vlek.

Zkontroloval jsem svůj mobil, abych viděl zprávy od svého otce, Briana, Parkera a mé holky. Uculil jsem se a zastrčil ho zpátky do mé kapsy, nehodlal jsem živit jejich emoce. Všichni přeháněli. Strávil jsem pár hodin o samotě a připomínal si, proč jsem nebyl takový, jaký Chloein táta řekl, že jsem byl. Někdy v průběhu odpoledne jsem se začal přesvědčovat, že měl pravdu.

Chloe byla pro mě příliš dobrá a měl bych jí to říct, ale nechat ji jít se mi prostě upřímně nezdálo jako něco, co bych dokázal udělat. Pokud by mě odstrčila, šel bych bez boje, ale já neměl v úmyslu couvnout. Nemohl jsem. Nechal jsem všechno plavat a soustředil jsem se na kopec přede mnou. Zatraceně jsem se modlil, aby to byla dlouhá jízda dolů. Nevěděl jsem, jestli bych měl energii vystoupat nahoru na kopec po tom dlouhém ránu, co jsem měl.

Můj mobil znovu zazvonil a já ho vytáhl ven, vrčíc hlasitě.

„Co je?“ Zavrčel jsem do telefonu, vědíc, že to byl Brian a že mi to později promine.

„Vole. Tvůj táta je pěkně nasranej. Právě mi volal a říkal, že tě jde hledat.“

„Kurva, já jezdím na prkně. Jsem dospělej chlápek, Briane. Co je na tom?“

„Um, v noci byla pěkná vánice a ty, ze všech lidí nejlíp víš, že hory jsou kvůli tomu nebezpečný. Běž domů a přestaň se chovat jak č**ák. On má o tebe strach.“

„Ty a já jsme v těchhle horách po celý naše životy.“ Stiskl jsem zuby k sobě. „Kdy je ten nejlepší čas na lyžování?“

„Teď, ale o tohle je teď nepodstatný.“

„Ne, to není. Řekni mi, proč je teď nejlepší čas na lyžování?“

„Protože hory jsou prázdný. Finne. Zrovna teď si nedělám srandu. Pokud má tvůj táta obavy, tak to respektuj, jak já vím, že to děláš a dostaň svou špinavou prdel domů.“

„Moje prdel není špinavá. Zeptej se jakékoliv holky v okolí pěti kilometrů.“ Musel jsem odlehčit konverzaci. Nedokázal jsem snést ještě více hádek.

„Finne. Jeď domů, vole. Půjdeme ven zítra a sjedeme hory společně.“

Vzdychl jsem a rezignoval jsem, abych je poslechl. Všichni byli rozčílení a znovu jsem to byl já, abych to zlomil a uklidnil je. „Fajn. Jsem právě nahoře a existuje jediná zasraná cesta dolů.“

„Fajn. Užij si ji a jeď domů. Napiš mi, jestli budeš mít později čas a půjdeme na pivo.“

„Jasně, naser si,“ zamumlal jsem a stáhl si dolů své brýle.

„Nejsem tvůj ty, pamatuj.“

„Jasně. Jseš celej moc chlupatej.“ Usmál jsem se, nechtěl jsem způsobit nikomu žádný stres, jen jsem chtěl chvilku sám pro sebe.

„Hej.“

„Co?“ Kousl jsem se do jazyku.

„Cokoliv ti ten starej sráč dneska řekl...hoď to za hlavu.“

„To o tom ví každej?“

„Malý město, Finne.“ Smál se Brian. „Pokládám to. Dej na sebe pozor a zavolej mi později.“

„Zatím.“ Odtáhl jsem mobil od obličeje a upřímně jsem zvažoval, že to vezmu šusem přes půlku kopce, jenom abych měl chvíli klidu. Problémy mého táty byly jeho problémy a mě bylo sedmadvacet. Nepotřeboval jsem, aby řešil moje.

Nechal jsem své myšlenky jít a pokrčil svoje kolena, ostře jsem se otočil a odrazil jsem se. Vítr mě zasáhl do tváře a já se mělce nadechl, otáčejíc a hýbajíc svým tělem, jako bych to dělal celý svůj život.

Hlas Chloeina táty se zvedal uvnitř mé hlavy a já nedokázal setřást jeho slova.

„Drž se kurva dál od mojí holčičky. Zaslouží si víc než bys jí ty kdy vůbec dokázal dát. Slyšíš mě? Jsi kus hajzla, který shnije v tomhle městě, vojíždějíc každou dostupnou ženskou a sníc o životě, který nikdy – nikdy- nebudeš mít. Udělej sobě laskavost a nestahuj Chloe na svoji úroveň. Budeš se za to později nenávidět. Zeptej se na to tvého otce.“

Byla moje matka tenkrát jako Chloe? Byla bohatá a plná plánů? Zamiloval se můj otec do ní a všechno tím změnil? Záleželo na tom? Ona byla šťastná.

Dokázal jsem si vybavit hodně šťastných mometů s mými rodiči. Nezáleželo na bohatství a budování dědictví neznamenalo nic, když nebyl nikdo, s kým by sis ho užil, někdo, komu bys to předal.

Můj táta měl pravdu v jedné věci...Musel jsem znát ten příběh. Nebylo to jen o něm a Jonathanovi, ale zcela jistě  do toho byla zapletená i moje máma.

Byla snad s Jonathanem a můj táta mu ji přebral?

Na chvilku jsem ztratil svou rovnováhu, ale vyrovnal jsem to.

„Udržuj svou hlavu ve hře,“ zavrčel jsem a překombinoval jsem svojí další otočku. Nebyl čas napravit chybu a zakryl jsem si obličej a snažil se uvolnit, když jsem letěl dopředu, vědíc, že tohle může dopadnout špatně.

Svět proletěl kolem, barvy se míchaly a bledly, když jsem se znovu a znovu převaloval. Do něčeho tvrdého jsem na své cestě dolů narazil a na chvíli jsem ztratil vidění.

Ležel jsem tam snad celou věčnost, snažíc se vzpomenout, kde jsem byl, nebo co jsem musel udělat, abych vstal. Byla zatracená zima a obloha se zatahovala. Šmátral jsem po svém mobilu v kapse, když mnou projela závrať.

Stiskl jsem tátovo číslo, dal jsem si mobil na hruď a zavřel jsem oči, čekajíc až uslyším jeho hlas.

„Finne? Co se děje, synku? Jsi na cestě sem?“

Slyšel jsem ho, ale nedokázal jsem odpovědět. Projížděl mnou strach a já zavrčel, chtíc mu tak hrozně říct, kde jsem byl a co se stalo, ale slova jsem nedokázal zformulovat.

„Finne? Přestaň si dělat srandu, kluku. Děsíš mě.“ Jeho tón hlasu se zostřil a zdálo se, že jeho vztek se propálí skrz telefon.

Slzy mě pálily v očích a vydal jsem bolestný vzdech. Moje mysl byla rozmazaná a pouhé dýchání bylo těžké. Musel jsem mít propíchnutou plíci a uhodit se o něco do hlavy. Kvůli čemu jinému bych nedokázal vydat slovo?

„Zatraceně synu!“ Slyšel jsem ho, jak zařval na Milly, ať nastoupí do náklaďáku a zavolá 9-1-1. Zeslábl jsem, když na mě nepřestával křičet, abych zůstal vzhůru a myslel na dobré věci.

Dovolil jsem Chloe, aby zaplnila mou mysl, teplo jejího úsměvu a měkkost jejích rtů mě udržovaly zaneprázdněným. Zvuky hlasů kolem mě přinášely úlevu. Někdo tady byl, aby mi pomohl. Pokud bych je teď jen mohl upozornit, ale pořád jsem nebyl schopný zformulovat slova.

„Tady. Tady je. Přineste nosítka.“ Někdo si klekl vedle mě a zvedl telefon. „Ahoj, tady je Leah Smithová. Našli jsme ho. Zhodnotíme jeho stav a dovezeme ho do St. Marks. Sejdeme se tam.“

„Hej, kámo.“ Mužský hlas promluvil blízko mého ucha, a tak hrozně, jak jsem chtěl odpovědět, jsem nemohl. To mě poser, jestli jsem nebyl ochrnutý. Pokud jsem si předtím myslel, že nejsem dost dobrý pro Chloe, tohle byl okamžik pochopení. „Jenom se nehýbej, Finne. Jen se ujistíme, že tvůj krk a záda nejsou zlomená a pak tě dostaneme do nemocnice. Tvůj táta se tam s námi sejde. Jenom otevři oči, jestli mě slyšíš.“

Pokusil jsem se, ale nic se nestalo. Bylo to jako být uvězněn ve vlastním těle a žádným způsobem nekomunikovat.

„Dýchá, Leah, ale neodpovídá. Předpokládám, že se jedná o zranění mozku.“

Strčili a šťouchli do mě, jak jsem tam ležel se zavřenýma očima, snažíc se soustředit na dýchání.

„Z očí mu tečou slzy.“ Řekla žena. „Slyší nás.“

„Teď tě zvedneme nahoru. Pokud tě něco bude bolet, jenom zakřič, pokud můžeš a my přestaneme.“

Chlápek mě poplácal po hrudi. „Bude to v pořádku. Dole na silnici máme ty nejlepší doktory na světě.“

Nevzpomínal jsem si na nic dalšího než na jasná světla, která poletovala nad mou hlavou, když jsem na chvilku otevřel oči a zasténal. Můj táta běžel vedle postele se slzami proudícími dolů po jeho tváři a já věděl, že ta věc byla zlá. Podíval se dolů a sevřel rty.

„Uvidíme se brzy. Drž se. Neopouštěj mě. Jsi všechno, co mám a jsem sobeckej hajzl.“ Poplácal mě na hrudi a já se snažil zamumlat 'samozřejmě, že ne', ale nic nevyšlo ven. Zavřel jsem oči a nechal jsem, aby si mě temnota vzala. Bylo to mnohem méně děsivé, než vědět, co jsem to sakra sobě udělal.

Jestli jsem přežil, skončil jsem s braním věcí jako samozřejmost a vymezováním sám sebe na základě názorů jiných lidí. Věděl jsem, kdo jsem byl a kým jsem chtěl být. Kromě toho všeho jsem věděl, koho jsem chtěl a pokud bych měl další možnost ji to ukázat, Chloe by byla moje navždycky.