Unfor - 15. kapitola

Překlad: Markéta

Děvčátka, moc děkuju za vaše komentáře a lajky J Jsem ráda, že se vám další díl líbí!!!
Věřte mi, že začíná pekelná jízda, takže si připravte kapesníky, protože pojedeme z kopce!

Markéta

TATE

Stojím ve svém obýváku a sleduju Parkerovu stupidní kočku, jak se tře proti mé brašně.

„Takže chceš jen tak odejít, aniž by ses s ní rozloučil?“ zeptá se Parker ze svého křesla. Sam se nikdy nevrátila zpátky ze své ložnice, když jsem jim řekl, co se chystám udělat. Ačkoli se mi to kluci snažili rozmluvit. Byl jsem vděčný.

Přikývnu. Svým způsobem jsem jí vlastně už řekl sbohem. Nemohl jsem být jasnější, že jsem nechtěl to, co chce ona. Proč jí znovu volat a loučit se?

„Takhle je to nejlepší,“ říkám zády stále k němu.

„A co já?“ ptá se a já se směju.

„Co je s tebou?“ konečně se k němu otočím.

Rozhodí rukama do vzduchu. „Opouštíš mě a Puss Puss.“ Zamračí se.

Směju se. „Můžeš tady zůstat tak dlouho, jak budeš chtít,“ říkám. Koupil jsem tenhle dům, když jsem se tu poprvé přestěhoval. Nemám v plánu ho prodat.

Povzdechne si. „Je mi úplně jedno, kde žiju, Tate.“

Vždycky jsem býval samotářem. Dokud Marie nezemřela – ukázal jsem se na přední verandě v Tulse, abych viděl, jak se Sam daří po smrti její matky.

Stojím na přední verandě Mariina domu, když sleduju Sam přijít ke vchodu. Je těžké se na ni vůbec podívat. Z jejích dlouhých, tmavých vlasů k jasně zeleným očím, je to věrný obraz své matky. Ženy, u které jsem si přál, aby byla mojí matkou. Marie mě prakticky vychovala. Pak, když zjistila, že má rakovinu, odstrčila od sebe Sam. Nechala jí, aby se o sebe postarala sama.

„Můžu vám nějak pomoci?“ ptá se, když se postaví do vchodových dveří.

Dívám se na jejího přítele, Slada, který se přijde postavit vedle ní. Přeju si, aby ten pták nebyl. Podívám se na ni a dávám jí malý úsměv. „Sam.“

„Já vás znám?“ zeptá se, naklánějíc hlavu na stranu.

Úsměv mi klesá z obličeje. Samozřejmě, že si na mě nepamatuje. Odkašlu si. „Já, ehm, musím s tebou mluvit,“ říkám, aniž bych z ní spustil oči.

Slade se postaví vedle ní. „Na něco se tě ptala!“ Jeho hlas je tvrdý.

„Ano.“ Přikývnu, stále se na ni dívajíc. Snažím se ignorovat toho čuráka. „Ano, znáš mě. Jen si na mě nevzpomínáš.“ Ona tady jen stojí a dívá se na mě, ale její pohled se změní z utěšujícího na plný obav. „Sam,“ začnu, dávajíc si ruce za záda. Nechci jí vystrašit. „Nezdržím tě dlouho. Holly říkala, že jsi zaneprázdněná balením. Jen jsem potřeboval přijít a vidět, že jsi v pořádku.“

„Jsem v pohodě,“ říká, což mě neuklidnilo.

„Podívej,“ začnu. Moje oči se přesunou na Slada a pak zpátky na ni. „Nechci vás zdržovat lidi, jen jsem přišel, abych tě viděl, Sam. Musím si s tebou promluvit. Musím ti říct nějaké věci.“ Chápu, že by to nemusel být ten pravý čas, ale ona musí vědět pravdu. Musí vědět, že jí její matka milovala.

Popotáhne. „Co mi musíš říct?“

„Vážně si na mě nevzpomínáš?“ zamračím se. Vážně jsem si myslel, že mě pozná po té celé době, co jsme si spolu hráli. Celý ten čas, co jsem zůstával tady.

Zavrtí hlavou.

Zhluboka se nadechnu. „To jsem já, Tate.“

Malý úsměv se jí okamžitě rozšíří na obličeji a já se pro sebe usměju. „Tate?“ zašeptá. Nevím, proč jsem očekával, že si na mě vzpomene. Bylo jí deset naposledy, když jsem jí viděl. A to už je skoro třináct let.

„Co tady děláš? Myslela jsem si, že žiješ na Aljašce,“ zeptá se předtím, než ke mně udělá krok a obejme mě. Jemně zabalím paže okolo ní s vědomím, že toto setkání nebude trvat dlouho. Bude mě nenávidět, jakmile jí řeknu, proč jsem tady.

„Přeju si, aby tu mohla být máma, aby tě viděla,“ říká se smutným úsměvem.

Kdyby jen znala pravdu. Podívám se na Slada na pár vteřin a pak zpátky na ni. „Jak jsi zjistil, že moje máma umřela?“ zeptá se Sam.

„No…..“ odmlčím se, snažíc se najít ta správná slova. „To je další důvod, proč jsem tady.“ Zhluboka se nadechnu. Jsem tady, abych ti vytrhl srdce z těla. Odpusť mi.

„Co je to?“ ptá se opatrně.

Stojím zticha několik vteřin a jen se jí dívám do očí. Chci vidět, jak jasně září předtím, než jí to všechno vezmu. Dřív, než mě bude další člověk na tomto světě nenávidět. „Pomáhal jsem se starat o tvou mámu.“

„Cože? Kdy?“

„Sam, musíš pochopit to, že to bylo její přání,“ začnu bránit Marii. Bude jí nenávidět stejně jako mě, jakmile tento rozhovor skončí.

„O čem to tady mluvíš, Tate?“ vyštěkne.

„Chtěla, abych se ujistil, že jsi v bezpečí.“

„Jen řekni, cos mi přišel říct, Tate,“ říká upjatě.

Držím své oči upřené na ní a zhluboka se nadechnu. „Já byl ten, kdo jí informoval o tom, jak se ti daří.“ Udělám k ní krok, ale ona ustoupí. Marie mi volala, když zjistila, že má rakovinu. Nemluvila se Sam už léta, ale chtěla vědět, jak se jí daří. Jestli je zamilovaná, nebo šťastná. A já to udělal. Dlužil jsem to té ženě za svůj život. Prakticky mě vychovala, takže jsem jí nemohl říct ne. Nezáleželo na tom, jak mě zabíjelo být tak blízko Sam.

„Jak jsi jen mohl?“ zašeptá, zatímco jí slzy plní oči.

„Je mi to líto, Sam. Chci ti to všechno vysvětlit.“ Hodím nervózní pohled po Sladovi a pak k Holly, z nichž ani jeden nepromluví. „Ale myslím, že bychom to měli udělat v soukromí.“ Je toho mnohem víc, co by měla vědět. Nejen o Marii, ale taky o mě – jsem její nevlastní bratr.

Slade ke mně udělá krok, ale ona zvedne svou ruku, aby ho zastavila.

„To není nutné. Už jsem slyšela dost.“ Hlas se jí trhá.

Očekával jsem to. A nebudu se doprošovat. Sáhnu do své bundy a vytáhnu vizitku. „Zavolej mi. Chci, abys to věděla.“ Pak se otočím, jdu k obrubníku, nasazujíc si sluneční brýle na oči a naskočím na motorku.

Nikdy jsem nevěděl, že ten jeden den mě zavede do místa, kde právě teď stojím. Nejen, že mám sestru, ale mám taky švagra. Nádhernou neteř a hrstku přátel. Ženu, která mě miluje. Škoda, že si nezasloužím žádného z nich.

„Možná bychom tě s Puss Puss mohli přijet navštívit?“ nabízí Parker. „Můžeš mi ukázat celé město.“ Mne si  bradu v zamyšlení. „Vsadím se, že tam v Oklahomě jsou místní krasavice.“ Zahýbe svým obočím.

Zachechtám se, když slyším zvonit jeho telefon.

„Co se děje, chlape?“ říká s úsměvem. „Jo. Tate a já jsme doma. Proč, co se děje?“ Přikývne hlavou pro sebe a pak mu jeho úsměv klesne z obličeje. Podívá se na mě a jeho tmavě hnědé oči ztvrdnou. Neřekne nic jiného. Jen si odtáhne telefon od ucha a dá si ho do klína.

„Našli Jonathana,“ říká a moje čelist se utáhne.

„Kde je?“ ptám se, připravený z něj vytřískat ty sračky.

„V pekárně.“

Oči se mi rozšíří v překvapení. „Proč je tam?“ Co by dělal v pekárně?

Parker polkne. „No….. to je místo, kde je teď Missy.“

„Jak tohle věděl?“ dožaduju se, zatímco zhluboka dýchám. Zabije jí, pokud na ni vztáhne ruce. Měl jsem odejít mnohem dřív, než teď.

„Slade říkal, že dostal oznámení o tom, že byl vypnut alarm v pekárně. Prohlížel si bezpečnostní kamery. A za patnáct minut vešli do pekárny dva muži. Kamery ukázaly, že tvá matka a Missy, byly odvedeny, ale on tam jen sedí, jako kdyby na něco čekal.“

Na mě! On čeká na mě.

Otočím se a vběhnu do svého pokoje. Dostanu se k nočnímu stolku a popadnu z něj svou zbraň.

Parker vejde dovnitř znovu s telefonem u ucha. „Dobrá…. Jo. Je na cestě.“ Zavěsí a podívá se na mě.

„Kamera zachytila poznávací značku. Jdu najít jeho auto. Slade se s tebou setká u pekárny.“

Přikývnu, když kolem něj procházím a on promluví. „zavolám zálohy. Měli by tě tam porazit.“

Otočím se zpátky. „Ne. Nechci zálohu.“ Ten bastard je můj!

Těžce si povzdechne. „Tate. Nemůžu tohle znovu udělat. Jsem policajt. Nemůžu tohle skrýt.“

Přejdu k němu a promluvím. „Musíš. Neboj se o mě. Pošli všechny, které máš, aby našli to auto s Missy. Ona je ta jediná, která tě potřebuje, ne já.“

Nervózně si přejede rukou po hlavě. „My oba víme, že tohle není o Missy. Je to o tom, že chceš mít čas na to, abys s ním mohl být sám,“ říká skřípajíc zubama.

Popadnu ho za tričko a škubnu s ním k sobě. „Tohle je o Missy. Myslíš si, že chci, aby byla zraněná?“ vyštěknu. Pustím ho a zhluboka se nadechnu. „Chci to.“ Nebudu to popírat. „A teď dovol, aby se to kurva stalo,“ vyštěknu.

Stojím tu a vyzývám ho, aby se se mnou hádal. Pokud budu muset, nakopu mu ten jeho zadek tak, že nebude moct říct ani jedno zkurvené slovo.

Povzdechne si, vzdávajíc to. „Dobře. Ale můžu je zdržet jen na nějakou dobu.“

*****************

Ve vašem životě je čas, kdy se rozhodnete přestat bojovat. Prostě to chcete vzdát. A to není vždycky tak špatná věc. Když to konečně necháte jít – osvobodí vás to. A to je všechno, co jsem kdy chtěl, být volný od bolesti. Vzpomínek. Světa, který má tolik nenávisti.

Když jsem naposledy zlomil Missy srdce, řekl jsem jí, že jsem unavený bojem. Že jsem unavený z toho, snažit se jí milovat. A to byla pravda. Každý den jsem bojoval s těmito pocity. Bez ohledu na to, jak tvrdě jsem jednal, nebo jak velký jsem cítil vztek – ona byla schopna to vzít pryč jednoduchými slovy nebo jednoduchým dotekem její hebké ruky. Přivedla mě do bodu, kde jsem chtěl bojovat s démony. Ale pak bych přemýšlel o tom, co znamená být slaboch. Slaboch znamená, že jste měli něco, někoho jiného, co jste proti němu mohli použít. Missy bylo ten někdo pro mě – potřeboval jsem za to bojovat.

Musel jsem přestat předstírat, že jsem dobrý. Takže jsem za to stejně bojoval. Ale co jiného dělat, než odejít? Všechno, co jsem kdy znal, byla ta část, která poháněla mou nenávist. Ten ďábel ve mně, který chtěl vidět padnout anděla. Dostat ho na kolena u mých nohou. Každý chce znát takový druh moci. Já po ní toužím.

A nikdy jsem to nenašel – protože jsem s tím bojoval. Až doteď. Stálo mě to slabost, abych našel tu temnou stránku, kterou mám. A pokud se mě ptáte? To není být slabochem. To je začátek nezastavitelného.

„Neměl bys tam jít sám,“ říká Slade, když mě popadne za rameno.

Podívám se dolů na jeho ruku. „On chce mě,“ říkám, vytrhujíc se z jeho sevření. „Missy už je na cestě k tomu, aby jí ublížili. Nikdo tam neměl být,“ vyštěknu.

„Parker jí najde,“ říká. „Nech mě jít dovnitř s tebou. Sedí tam vzadu. Budu jen stát vpředu v případě, že by se něco stalo. Takhle mě on neuvidí,“ nabízí Slade. „Můžeme ho tím zaskočit.“

Utáhnu sevření na zbrani. „Fajn. Pojďme.“ Otočím se a začnu vcházet předními dveřmi Andělova snu, zatímco zastrčím pistoli do zadní části džínů.

Dojdu ke dveřím a škubnutím je otevřu. Nebojím se toho, že by mě zabil hned. Ten zkurvysyn má rád, když jsou jeho tresty pomalé. A právě teď jsem si zatraceně jistý, že by mě mohl střelit pětkrát a já bych ještě běžel hlavou proti němu. Nic mě nemůže zastavit! Ne, dokud jí nezachráním před tím monstrem. Chce mě přimět za to zaplatit? V pořádku, zaplatím – svým životem, když na to přijde.

Natáhnu se a kliknu na spínač světla, abych viděl, jestli funguje. Přední místnost je prázdná, ale je tady stůl naproti zdi, který je převrácený a židle, která leží na boku. „Co se tady stalo?“ ptám se Slada. Vím, že to ví. Díval se na ten záznam.

Odvrátí se ode mě. „Missy.“ Jeho hlas je odříznut.

„On na ní položil svoje ruce?“ zavrčím. Proč by jinak tohle hovno bylo převrhnuto?

Přikývne jako odpověď a já se zhluboka nadechnu, abych zklidnil své bušící srdce a potřebu něco zničit. „Zůstaň tady,“ zašeptám drsně.

Znovu se zhluboka nadechnu, když zatlačím do dveří, které vedou dozadu a ty se otevřou. Zastavím se u ledničky, když vidím Jonathana sedět u stolu, u kterého jsme s ostatníma seděli předtím tolikrát. Sedí tady opřený a uvolněný, jako bych toho bastarda pozval na čaj.

Rozhlídnu se po místnosti, jen abych zkontroloval Missy – Nic! Ale její telefon leží na stole před ním.

„Kde je?“ ptám se popadajíc zbraň za mými zády a ukazujíc právě teď už na jeho hlavu. Co když jí Parker nemůže najít? Nejsem ochoten tohle riskovat.

„Už je to dlouho, synku,“ komentuje, aniž by zodpověděl mou otázku.

Jen ze zvuku jeho hlasu mi naskakuje husí kůže. „Jonathane,“ zavrčím.

Konečně se na mě podívá. „Tohle není způsob, jak přivítat svého otce.“ Jeho hlas je chladný a dokonce se usměje.

Zhluboka se nadechnu, snažíc se zklidnit svůj hněv. Jsem rozzuřený, moje tělo se třese a nechci nic promarnit.

Vstane. „Víš, jak se říká, že muži upřednostňují ženy, které jim připomínají jejich matky?“ zeptá se. Nepromluvím, zatímco držím pistoli namířenou na jeho hlavu. „No, toto tvrzení platí i pro tebe.“ Usměje se. „Missy? Je to její jméno?“

„Ty znáš její jméno ty zmrde,“ vyštěknu křikem.

Zachechtá se. „To jo. Myslím, že znám. No, Missy je stejná jako tvoje matka.“ Jeho modré oči se dívají do mých a září radostí. „Prosila.“ Prosila? Zabil jí snad? „Ačkoli je mnohem silnější, než tvoje matka.“ Tleskne rukama. „Jsme na tebe pyšný, synku. Já si vybral tu slabší. Líbí se mi, žes dal raději přednost výzvě.“

„Kde je?“ vykřiknu, zatímco utáhnu svůj prst na spoušti.

„Aha,“ říká, jakoby v myšlenkách. „Ona tady není,“ říká, zatímco se rozhlíží okolo. „Má jí přítel.“

„Jestli se jí něco stane….“

„Tak co uděláš?“ Udělá ke mně krok. „Zabiješ mě?“ ptá se, jako by to byl absurdní nápad. „Už jednou se ti to nepodařilo. Jistě, nezkoušel jsi to znovu….“

Snížím zbraň o trochu a vypálím. Zvuk výstřelu a jeho křik mi zvoní v uších a já se usměju. Spadne na podlahu, držím se za koleno.

„Ale budu,“ říkám, zatímco mnou proudí adrenalin. Vzhlédnu, když slyším někoho vstoupit do místnosti a vidím Slada vbíhat dovnitř. Podívá se na mě a pak dolů – chce zjistit, jestli jsem to byl já, kdo byl postřelen, nebo jsem to byl já, kdo vypálil ze zbraně.

„Něco nového?“ ptám se. Parker přísahal zavolat Sladovi v momentě, kdy jí najde. Ten jen zavrtí hlavou.

Se zvoněním v uších a třesoucími se končetinami se skloním k jeho přední části těla a přitlačím mu pistoli ke spánku. „Naposledy. Kde je?“

Jonathan se podívá na Slada a jeho světle modré oči ztvrdnou. „Jak se má tvoje manželka a dcera?“ ptá se a mě se srdce zastaví. Jak by mohl vědět o Sam a Sadey?

Slade tu stojí a zírá na něj dolů v totálním šoku.

Jonathan se zachechtá. „Ona je stejně tak hloupá, jako její matka,“ říká poukazujíc na mou sestru a její matku Marii. „Neměla ani ponětí o tom, že je Tate její bratr.“ Pak se podívá na mě. „K sakru, Laura by tě mohla nechávat u Marie skoro každý den a ona nikdy nenabyla podezření, že jsi synem muže, kterého milovala.“

„Přestaň,“ dožaduju se.

On nepřestane. „Jack byl dobrý chlap. To se mu musí nechat,“ říká, když se nakloní dozadu a zavrčí, když utáhne sevření své ruky na svém koleni. „Škoda, že ten chlap zemřel při té strašné nehodě,“ říká s těžkým povzdechem. Pak si posměšně položí svou volnou ruku na své srdce. „Ale všechno se stává z nějakého důvodu….“

Na vteřinu se odmlčím. Ten způsob, jakým to řekl…. „Co to říkáš?“ ptám se cítíc, jak se mi svírá hrudník.

Dává mi úsměv, díky kterému vypadá, jako by byl ďábel sám. „Jak říkám, je to úžasné, čeho můžeš dosáhnout z vězení.“

„Tys ho zabil?“ ptám se, když se snažím zhluboka dýchat. Zabil mého tátu? „Proč?“ ptám se a sevřu zuby. „Protože jsem patřil k němu?“ ptám se zvyšujícím se hlasem.

„Nikdy jsem se kurva o tebe nestaral,“ vyplivne zpátky. „Udělal jsem to, protože si ten zkurvysyn zasloužil zemřít!“ vykřikne. „Tvoje kurva matka ho milovala. Byla do něj tak zamilovaná….“

Skloním zbraň a máchnu jí, udeřím ho tím do tváře. Chci na něj skočit, ale Slade mě popadne za ruku a odtáhne mě zpátky. Chci ho odstrčit, ale on mě otočí dokola. „Nedělej to,“ říká odhodlaně. „Nebuď jako on.“ Zavrtí hlavou.

„Jak tohle můžeš říct?“ dožaduju se, trhajíc svou ruku z jeho sevření. „Právě se přiznal, že zabil otce tvé manželky.“

Oba se otočíme a díváme se přes rameno, zatímco se Jonathan směje. Krev mu stéká po tváři a pevně se drží za koleno. Pak jeho smích přestane a začne kašlat. Podívá se na mě. „Mohl bys být Jackovým bastardem, ale budeš navždycky jako já.“ Usměje se, ukazujíc své zuby od krve. „Jsme jedno a totéž.“

„Nejsem jako ty,“ říkám vrtíc hlavou. Missy mě to naučila. On se pokračuje smát a já zvednu zbraň a zamířím mu znovu do tváře. „Řekni mi, kde je.“ Tohle je jeho poslední šance.

Jeho úsměv mu zmizne z tváře a zúží na mě oči. Začnu tisknout spoušť. Najdu si jí sám. Nepotřebuju ho k tomu, abych jí zachránil. Roztrhám celé tohle město blok po bloku, dokud jí nebudu mít zpátky ve svém náručí.

„Sbohem, ty zmrde,“ říkám a stáhnu jí zpátky, když uslyším zvonek venkovních dveří, když se otevřou.

„Tate?“ volá mě Missyin hlas plný paniky.

„Zastav.“ Pak slyším vykřiknout Parkerův dožadující se hlas.

Dřív, než se Sladem můžeme reagovat, dveře se trhnutím otevřou a já vidím nádhernou blondýnku vběhnout do kuchyně. Její oči leží na mých a ona si povzdechne úlevou, zatímco se jí na tváří rozšíří úsměv. Podívá se na podlahu a úsměv jí klesne, zatímco se dívá za mě a zalapá hrůzou po dechu. Otočím se k ní právě včas, abych viděl Jonathana vytáhnout zbraň zpoza jeho zad.

Srdce se mi zastaví, když jí zvedne a namíří přímo na ní. „Chci, abys cítil ztrátu, kterou jsem měl všechny ty roky,“ říká s nenávistí.

A já udělám jen tu jednu věc, kterou znám. Nejsem takové monstrum, jako on. Ona mě tohle naučila. Jednou jsem jí řekl, že bych obětoval sám sebe, abych jí zachránil. A ona mi ukázala, že když máte šanci – chopte se jí. Tady je moje šance.

MISSY

V uších mi zvoní, zatímco pekárnou zazní výstřel. Jsem sražená na podlahu a nemůžu dýchat, zatímco mě něco drtí. Otevřu oči, ignorujíc tu bolest v zádech a hlavě a vzhlédnu, abych viděla Tatea ležet na mě s očima zavřenýma.

„Tate?“ vykřiknu zoufale.

Slyším lidi křičet, ale nedokážu jim rozumět. V uších mi stále zvoní. Je ze mě sundaný a já se vyškrábu na nohy, abych se k němu dostala, když je položený na kuchyňskou podlahu, ale obejmou mě nějaké paže a odtáhnou mě zpátky. „Nech je pracovat,“ křikne mi Slade při vším tom zmatku do ucha.

„Tate?“ volám, když ho sleduju, jak leží na dlažbě. Na té samé, na kterou mě srazil zrovna před měsícem, když jsem si myslela, že je zloděj. Jonathan sedí zhroucený za ním. Krev mu stéká po jeho hrudníku, prosakujíc do jeho košile. Mrtvý.

Parker si získá mou pozornost, když roztrhne Tateovu košili předtím, než mu začne dávat srdeční masáž. Dám si ruku přes pusu, abych umlčela své výkřiky, zatímco se pod ním tvoří krvavý bazén. Moje tričko je ke mně nalepené, taky nasáklé jeho krví.

Další policisté mluví do jeho vysílačky a volají záchranku. Jeden se vznáší nad Tatem, zatímco ho další resuscituje. „Prosím,“ vykřiknu. „Prosím zachraň ho, Parkere,“ prosím ho, zatímco lapám po dechu.

Parker mluví s důstojníkem tak rychle, že nedokážu rozeznat, co říká, zatímco košile, kterou drží nad ránou se i nadále nasakuje Tateovou krví. 

„Proč?“ vykřiknu. Proč to udělal? „Tate?“ křičím chtějíc, aby mě slyšel. Musí se probudit. „Já ho miluju. Prosím.“ Tělo se mi třese ve Sladově náručí.

Připadá mi to jako věčnost, když mě Slade drží pevně u sebe nechtějíc mi dovolit jít za ním. „Tate,“ křičím na něj. Musí být v pořádku. Musí žít.

Důstojník, dávající mu resuscitaci, zkontroluje jeho pulz a pak se podívá na Parkera.

Parker se podívá z něj na mě a já vidím slzy, tvořící se v jeho očích, a vím to. „Je mi to líto, Missy,“ říká a hlas se mu zlomí. Moje srdce se roztříští, když sleduju dalšího policistu vzdálit se od něj.

On je pryč! „Ne.“ Zavrtím hlavou nevěřícně. „On by mě neopustil,“ pláču, snažíc se dostat od Slada. Nezachránil by mě jen proto, aby mě opustil. Ne takhle.

Parker se podívá na Slada a přikývne. Slade mě pustí a já lezu k Tateovi, zatímco tam i nadále jeho tělo nehybně leží. „Prosím. Tate,“ prosím ho, pokládajíc svou ruku na jeho krvavou hruď. Moje džíny začnou nasávat krev, která pode mnou vytvořila jezírko. „Prosím, neopouštěj mě.“ Vzhlédnu a vidím, jak se na mě všichni dolů dívají. „Proč něco neděláte?“ křičím, zatímco mi horké slzy stékají po tvářích a krku.

Skloním se a položím svoje rty na jeho. „Miluju tě,“ vzlyknu a moje slzy spadnou na jeho tvář. „Nebuď zbabělec,“ křičím, začínajíc být šílená. „Nepřestávej bojovat!“ dožaduju se. „Bojuj kvůli mně,“ prosím ho a sama stlačuju jeho hruď; začínám sama s resuscitací. Můžu to udělat. Nakonec jsem chodila do školy, abych byla zdravotní sestřička. „Bojuj kvůli nám,“ dožaduju se, přičemž beru jeden hluboký dech za druhým.

Rozevřu rty, zatímco mu tlačím na hrudník tak tvrdě, jak jen můžu, snažíc se nepozvracet z měděného pachu krve, který přetrvává v místnosti. Je jí tu tolik. Je všude.

Vzlyknu, když mi uklouznou ruce; je to těžké, díky té krvi, která ho pokrývá, jsem kluzká a nemůžu získat dobrou přilnavost.

Mrkám přes slzy, které rozostřují moje vidění. „Já tě prosím,“ říkám skrz zaťaté zuby. „Prosím. Nenechávej mě tady. Potřebuju tě,“ říkám, zatímco mi začínají slábnout ruce.

Vidím Parkerovy ruce na mých a on se tlačí dolů, aby mě zastavil. „Ne,“ křičím zoufale se ho snažím odstrčit.

„Missy,“ vyštěkne, chytajíc mě za ruce. Vstane a vytáhne mě sebou na nohy. Snažím se s ním bojovat, ale táhne mě na druhou stranu pekárny a strčí mě proti zdi. „Přestaň. Můžu ho zachránit,“ vzlykám. Měla jsem ho zachránit. Měla jsem být jeho šance na něco lepšího.

***********************

Už jste někdy slyšeli, že se říká – že nikdo nikdy doopravdy nezemře? Že část z něj žije ve vás? Opravdu jsem nikdy nepřemýšlela o tom, jak pravdivé je toto prohlášení. Ale taky jsem nikdy předtím nezažila ztrátu. Ale je to pravda, vždycky jsou ve vašich myslích a srdci. Vzpomínky jsou všechno, co z nich zbylo.

Dívám se dolů na šedý kámen. Tohle je poprvé, co jsem tady. Nemyslela jsem si, že bych to mohla udělat. Čelit tomu, co jste ztratili je jako čelit vaší nejhorší obavě. Přináší zpět emoce, které jste se snažili skrýt.

Postavila jsem se všem svým obavám a nechala všechna svá tajemství vyjít na světlo. Moje máma, táta a Laura tam seděli, zatímco jsem jim říkala, jak moc jsem milovala Tatea. Co jsme spolu sdíleli ve Vegas a o našem dítěti. Očekávala jsem, že se budu cítit volná, jako že mi spadne ta tíha z mých ramen. Nestalo se tak. Jen mě to ještě více prostě stáhlo dolů až do té míry, že jsem měla pocit, že se udusím. Bez Tatea tady jsem se topila. Vzlyky napínaly moje tělo a měla jsem pocit, že můj hrudník exploduje tím tlakem. Ale s pomocí jejich lásky a milých slov se ta váha pomalu zvedá. Bude to nějakou dobu trvat – říkali oni.

Lidé říkají, že láska a ztráta jdou ruku v ruce. Že bez jednoho nemůže začít to druhé. Ačkoli to Tate nikdy neřekl, představuju si, že mě miloval. Proč by jinak skočil před tu kulku, která byla mířena na mě? Ale moje láska k němu mi způsobila ztrátu. To je šance, kterou berete, když dáváte někomu své srdce – ochotu to zlomit. A já vím bez pochyb, že bych mu ji dala znova. Bude ji mít už navždycky.

Vzhlédnu od náhrobku, když mě jemně chytne někdo za ruku. Utáhnu své sevření v jejím, když vidím, jak slzy pomalu stékají po Lauřině tváři. Nevěděla jsem o Lauře nic, když jsem jí vyzvedávala na letišti, krom toho, že byla jednou provdána za monstrum. Že se tenkrát každý den bála o sebe a o život svého syna. Ten den v pekárně, než se ukázal Jonathan, nechala mě nahlédnout trochu do své minulosti. Poté, co jsme byli všichni spolu – po tom strašlivém dni – řekla jsem svým rodičům a Lauře to, co museli vědět. Nenáviděla jsem, že jsem to brala jako tragédii otevřít se mým blízkým, kteří tady celou tu dobu byli.

Je šílené, jak málo toho víte o někom. Proč si zvolili zrovna tuhle cestu. Poté, co jsem je informovala o všem, co se stalo mezi mnou a Tatem, vytáhla si mě stranou a řekla mi nějaká svá tajemství. Mluvit s ní mi pomohlo trošku víc jí pochopit. Všechno na co jsem mohla myslet, byl Tate. Přeju si, aby jí odpověděl na ta volání, aby jí dal jen pár vteřin na vysvětlení, kolik toho ona před ním ztratila a jak moc ho milovala.

„Je mi to líto, Missy,“ zašeptá, když zavře oči. Dovedu si jen představit, jaké vzpomínky jí to přináší na mysl při pohledu na ten náhrobek.

„Mě taky.“ Je mi líto, že jsem nemohla udělat nic, abych tě zachránila. Říkám tiché sbohem. Může to chvíli trvat čelit ztrátě, ale znovu už stejnou chybu neudělám. Budu se tady stále vracet až do dne, dokud nezemřu.

„Miluju tě,“ zašeptám, když se zvedne vítr a Laura si mě přitáhne k boku.