Unfor - 14. kapitola

Překlad: Markéta

TATE

Praštím dveřmi od ložnice a jdu rovnou k mému nočnímu stolku. Škubnu horní zásuvkou a vytáhnu lahvičku, která obsahuje moje prášky na spaní, kterou mi předepsali, když jsem byl dítě, ale nepoužíval jsem je. Je dobře, že mám tohle zkurvené pravidlo!

Držím lahvičku s prášky ve své třesoucí se ruce, když zavřu oči a zhluboka se nadechnu.

Nemiluješ ji!

Nemůžeš jí milovat!

Byla to jen iluze. Lež. Jen proto, že mě přiměla chtít něco lepšího, neznamená, že se věci ve skutečnosti zlepšily.

Otevřu oči a hodím lahvičkou přes celou místnost. Popírám sám sobě tu možnost ztratit se. Díky tomu mě moje noční můry ještě víc domrdají.

„Zkurvysynu,“ vykřiknu.

Srdce mi bije v hrudníku a krůpěje potu se mi tvoří na čele. Nohy i ruce se mi třesou z toho, co jsem právě provedl Missy. Ale muselo to tak být. Kdyby ne, pokračoval bych v tom, že bych se k ní vrátil. Uvědomí si, že z dlouhodobého horizontu jsem jí pomohl. Dal jsem jí některý z mých vzteků. Přiměl jsem jí cítit nenávist vůči mě a skončilo to tím, že mi vzala to palivo, které pro mě držela.

Aby jí ochránilo před monstrem. Mým monstrem.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu, snažíc se uklidnit. Musím opustit St. Louis. Přišel čas pohnout se dál. Není to tak, že bych někomu chyběl. Mohl bych jít zpátky do Oklahomy a žít v Jackově domě, který jsem koupil.

Jestli mě Jonathan chce, pak mě tam bude následovat. On se mě nevzdá a já ho musím dostat pryč od ní. Pryč od věcí, které mě dělají slabým – Missy.

Když se rozhodnu, popadnu klíče od motorky z nočního stolku a mířím rovnou do garáže. Nemůžu tady dnes v noci zůstat. Nikdy jsem se Missy nezeptal, kde je moje matka a je mi to jedno. Prostě jen nechci, aby se tady ukázala. 

********************

Další den ráno vylezu z postele s bolestným bušením hlavy a v nasrané náladě. Hodím na sebe džíny a tričko z noci předtím a jdu dlouhou chodbou.

Vstoupím do kuchyně a opřu se o zeď, když sleduju svou sestru točit se kolem kuchyně, zatímco drží mou neteř. Tiše jí zpívá ukolébavku a já se usměju. Marie nám zpívala tu samou, když jsem zůstával v jejich domě.

Přeju, aby tady byla a viděla, jak její dcera vyrostla. Aby viděla, jak je šťastná se svým manželem a jejich dcerkou.

Otočí se a podívá se na mě. „Dobrá, dobrá, dobrá.“ Usmívá se. „Strýček Tate se rozhodl navštívit náš svět,“ říká sklánějíc se níž, když mluví na Sadey.

Dávám jí malý úsměv, než k ní natáhnu ruce. Podá mi Sadey a já se s ní posadím ke kuchyňskému ostrůvku, zatímco se ona pohybuje po kuchyni.

„Chtěl bys nějakou snídani?“ ptá se, zatímco nalévá šálek kávy.

„Ne díky,“ říkám a hlas mám stále hrubý ze spánku.

Sáhne do vysoké skříňky a vytáhne nějaké talíře dřív, než přejde k troubě a položí na ně nějaké sušenky. Můj žaludek okamžitě zavrčí.

„Takže řekneš mi, proč jsi tady nechal Parkera minulou noc a pak ses sem vrátil?“ ptá se pokládajíc dvě sušenky na talíř a pak na ně nalívá country omáčku.

Pokrčím rameny, ignorujíc její otázku, když se natáhnu a popadnu Sadeyinu malou ručičku. „Tvoje máma tě přivede k šílenství, až zestárneš,“ říkám k ní a Sam se směje.

„Tady,“ říká pokládajíc přede mě talíř. „Musíš něco sníst.“ Projde okolo ostrůvku a vezme mi svou dceru z náruče tak, abych se mohl najíst.

„Dobré ráno, všichni,“ říká vesele Slade, když vejde do kuchyně. Přejde ke svojí ženě a dá jí pusu na rty předtím, než se skloní a políbí taky Sadey.

Člověk by si myslel, že pohled na ně mě nasere, ale opak je pravdou. Jsem za ně šťastný. Právě jsem si uvědomil, že ne každý si zaslouží štěstí.

„Vypadáš trochu drsně,“ říká Slade, dívajíc se na mě. „Opil ses minulou noc?“

„Ne.“ Měl jsem jen jednu skleničku Corony, kterou jsem dopil, když přišla Missy.

„No, Parker zůstal a měl dost,“ říká Sam a směje se. „Skončil tím, že dole odpadl.“

Zachechtám se, když si do úst strčím sousto.

„Slyšel jsem někoho říkat moje jméno?“

Všichni se otočíme ke vchodu do kuchyně a smějeme se, když Parker vchází pouze s jedním okem otevřeným a na sobě nemá nic jiného, než Supermanovské boxerky.

Stejně tak, jako chci být sám, vážně mi budou všichni chybět, zejména Missy. Srdce se mi sevře v hrudi, když si vzpomenu na ty strašné věci, které jsem jí minulou noc řek. Zhluboka se nadechnu a ignoruju to.

„Jaký je plán na dnešek?“ ptá se Slade.

„Kundičky,“ říká Parker přes zívnutí. „Potřebuju nějakou kundičku, která mi pomůže vyléčit se z téhle kocoviny.“

„Parkere,“ zavrčí Sam na jeho jazyk.

„Co je? Pomáhá mi to,“ běduje.

Slade se zachechtá a já se podívám dolů na svůj talíř. „Já budu balit,“ oznamuju svému jídlu. „Stěhuju se zpátky do Oklahomy.“ Legrační na tom je – že to až tak moc nebolí to vědomí, že tady nebudu. Cítím víc úlevu, než cokoli jiného. Bude mi líp samotnému.

Vzhlédnu do ztichlé místnosti a vidím, jak na mě všichni zírají s očima dokořán. Sam už se v očích tvoří slzy.

„Tate….?“ Hlas se jí zlomí.

„Je na čase,“ říkám a ona odchází z místnosti, držíc svou dceru těsně u hrudi, než začne plakat.

MISSY

Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc naštve, když jste sám! Posedávala jsem ve svém bytě celý den nedělajíc nic jiného, než že jsem se litovala.

Neřekla bych, že jsem si vyplakala oči, ale jsou dost nafouklé a červené. Ta část, která vážně nasere je, že jsem si vzala den volna proto, abych ho strávila s Tatem. A teď ho strávím s jeho matkou. Je to, jako by mě bavilo mučit samu sebe.

V první řadě mi dnes ráno volala a plakala. Neodpovídal jí na telefony. Říkala mi, že to jde rovnou do hlasové schránky – hádám, že ho vypnul. Nebo ho znovu zničil a tím pádem – bez odpovědi. Takže jsem jí dala adresu mého bytu a ona naskočila do taxíku přijela rovnou za mnou.

Nikdy jsem si neuvědomila, jak malý můj byt ve skutečnosti je, dokud nevešla dovnitř. Všude, kam se podívám, je právě tam a dívá se na mě. Pozorně mě sleduje. Moc jsme si toho neřekly. Ale můžu říct, že ona chce.

Vyjdu ze své šatny v džínách a tričku, když jí stanu tváří v tvář, zatímco ona stojí v mé ložnici. „Potřebujete něco?“ ptám se.

Posadí se na konec mojí postele a těžce si povzdechne. Chci utéct předními dveřmi. Nechci s ní mít tenhle rozhovor. Nechci, by bylo mému srdci kvůli Tateovi ublíženo víc, než už je. Dal mi kopačky, ale on je tím, kdo byl nejvíc zraněn. Ten, kterému bylo ubližováno celou tu dlouhou dobu.

„Je mi líto toho, co se stalo mezi vámi dvěma,“ říká tiše. Když mi s pláčem volala, informovala jsem jí, že kvůli mně včera v noci rozbíjel věci.

Přejdu ke konci postele a posadím se vedle ní. „To není Vaše chyba. Lhala jsem mu.“

„Kvůli mně.“

Zavrtím hlavou. „To bylo moje rozhodnutí,“ říkám po pravdě.

Natáhne se a uchopí mě za ruku. „Pokusím se pomoct ti dostat ho zpátky.“

Dávám jí malý úsměv, i když vím, že se to nestane.

Poplácám jí po ruce a usměju se. „Chcete jít se mnou do pekárny?“ nabízím. Už dřív se zmiňovala, že by ji chtěla vidět.

„Není zavřeno?“ ptá se a já přikývnu.

„Ale já mám klíče.“

**********************

Dochystáme se a jedeme do pekárny. „Tohle místo je vážně pěkné,“ říká Laura rozhlížejíc se kolem, když za námi zavře dveře.

„Jo,“ říkám. „Dali do toho hodně.“ Pořád na tom pracují, aby to šlo tak, jak chtějí.

Ona se usměje a otočí. „Marie by to milovala,“ říká tiše. Když jde k jednomu z kulatých stolů a přejede po něm prstem.

Zajímalo by mě, jak se s Marií spřátelily. Nevím toho o Marii moc, krom toho, že byla vdaná za Jacka pár let předtím, než se rozvedli. „Můžu se vás na něco zeptat?“ ptám se tiše.

Otočí se ke mně. „Jistě,“ říká, ale její slova vyzní nejistě.

„Je to ohledně Marie,“ říkám a ona se usměje, jako by se jí ulevilo. Nebudu se jí ptát na otázky ohledně Tatea nebo Jonathana. Jsou některé věci, které prostě nechci vědět. „Byly jste si blízké?“ ptám se.

Odtáhne židli a posadí se na ni k malému kulatému stolu. „To byly.“ Přikývne. „Neměla jsem žádné přátele, když jsem se přestěhovala z Aljašky. Jonathan tady měl přátele, takže každý, s kým jsem se seznámila, byli jeho přátelé. Ne moji.“ Rozhlídne se znovu po místnosti, než se její oči vrátí ke mně. „Nebyla s Jackem, když jsme dali dohromady. Přišla až později,“ vysvětluje. „Ale on se do ní zamiloval. Kdo by to nechtěl?“ Trochu se zasměje. „Vypadala přesně jako Sam. Byla nádherná uvnitř i navenek.“ Podívá se na své ruce sepnuté v klíně. „Chtěla jsem jí nenávidět za to, co měla, když byla provdaná za Jacka. Podváděla ho a proč?“ Zavrtí hlavou. „Zlomila mu srdce a on už nikdy nebyl tím samým.“ Povzdechne si. „Věděla, že nejsem šťastná ve svém manželství. Vždycky jsem dobře skrývala modřiny a jizvy, ale ona to věděla.“ Zavře oči. „Brala si Tatea k sobě, jako by byl její vlastní,“ říká předtím, než je otevře. „Chtěla jsem jí tolikrát říct, že je Jackův. Že je Tate Samin nevlastní bratr, ale nemohla jsem.“ Zavrtí hlavou. „Nemohla jsem dovolit, aby to Jack zjistil.“

„Muselo to být tak těžké,“ říkám s těžkým srdcem.

„Ach, to bylo,“ souhlasí. „Byly dny, kdy jsem se cítila, že to musím vyřídit. Všechno, co jsem musela udělat, bylo, říct to jediné osobě a mohla bych se dostat od toho monstra, kterým se Jonathan stal, ale on by tu vždycky byl, aby to zničil.“

„Co bylo v tom dopise, který poslal?“ ptám se. „Vyhrožoval vám?“

Ona zavrtí hlavou. „Ne. On vyhrožoval Tateovi. Tak tvrdě jsem se snažila celé ty roky být jiným člověkem. Najít svoje ‚já‘, kterým jsem kdysi bývala, ale ten strach, který kvůli němu mám je stále tady a on to ví. Zatímco Tate – Tate se mu postavil a to on chce. Chce naučit svého syna lekci. On miluje boj.“

Spolknu své emoce. Teď není čas začít šílet. „Proč ho nenechá být?“ ptám se. „Proč čekat tak dlouho a nepohnout se prostě dál?“

Její hnědé oči se podívají do mých a ona promluví, „Hádám, že ti toho Tate moc neřekl?“ Zavrtím hlavou. „Skoro Jonathana zabil.“ Podívá se dolů na stůl. „Pak byl odsouzen k vězení za pokus o vraždu.“

Zalapám po dechu a položím si ruku přes pusu. „Jak to, že je volný?“ ptám se.

Pokrčí rameny. „To je to, co nevím.“

Vzpomínám si, že mi Tate říkal, že skoro zabil Jonathana a že v tom nemohl dokonce ani uspět, ale nikdy se nezmínil, že je ve vězení. Byl? Jak nemocný a zvrácený mohl tenhle člověk být? Co všechno by mohl udělat Tateovi? „Myslíte si, že ho chce Jonathan zabít?“ ptám se tiše.

„Chce, aby Tate trpěl. V jeho očích byl Tate stálou připomínkou mojí chyby.“ Povzdechne si. „Já bych měla být ta, kdo trpí. Já bych měla být ta, po kom půjde. Ne on. Nikdy to není chyba dítěte,“ říká tiše.

Dívám se, jak si utírá jedinou slzu z tváře a vím, že je na čase přestat klást otázky. Její šílený exmanžel je volný a její syn jí kompletně odříznul. „Co kdybych nám něco upekla?“ ptám se vstávajíc od stolu, snažíc se ignorovat svou mysl.

Zavolej Tateovi! Řekni mu, aby byl opatrný. Že po něm jde Jonathan. Že ho miluješ. Ale neudělám to, on tohle všechno ví a to ho nezmění.

„To by bylo milé. Děkuju ti,“ říká, když se na mě usměje.

Přikývnu a jdu dozadu. Zastavím se a rozhlídnu se. Jak nás můžu opravit, když si ani neporadím s dortem? Jdu ke skříňkám a začnu vytahovat věci ven, když uslyším zvonek u předních dveří – signalizující zákazníka.

Kdo by tady mohl být takhle pozdě?

Vracím se zpátky dveřmi a zastavím se, když vidím záda vysokého muže, stojícího před Laurou.

„Je mi líto, ale máme zavřeno,“ říkám mile.

On se pomalu otočí a mě se srdce rozbuší v hrudi. „Já vím,“ říká s ďábelským úšklebkem.

Podívám se na Lauru, její hnědé oči jsou dokořán a tělo má ztuhlé, když stojí – vyděšená.

Natáhne se a lehce položí svou ruku na její paži a ona poskočí. „Neubližujte jí,“ říkám a udělám krok směrem k nim. Co to sakra děláš, Missy?

On se zachechtá. „Nejsem tady pro ni,“ říká a udělá krok směrem ke mně.

Ustoupím. „Proč tady jste?“ ptám se a hlas se mi třese.

„Jsem tady pro svého syna.“

Zavrtím hlavou. „On tady není.“ Díky Bohu!

„No, uvidíme, co pro to můžeš udělat.“ Udělá ke mně další krok a já udělám další krok vzad.

Otočím se a utíkám, ale vběhnu do muže, který mě zastaví v mých stopách. Strčí mě dozadu a přímo do náruče Jonathana.

Dřív, než můžu cokoli říct, jeho ruka se mi zabalí okolo krku a on mě strčí ke zdi.

Snažím se silou zakřičet, ale nic ze mě nevyjde. Nastává panika, zatímco se snažím dýchat, ale nemůžu. Natáhnu ruku a poškrábu ho na paži, ale bez námahy mě drží.

„Nech jí být,“ slyším křičet Lauru. Další muž jí popadne se škodolibým úsměvem na tváři. Vypadá povědomě, ale nemůžu ho zařadit.

„Vždycky jsi byla oběť,“ říká jí Jonathan a povzdechne si. „Nepřijde kvůli tobě. Tate ví, jak žalostná děvka ve skutečnosti jsi.“ Pak se on podívá na mě a usměje se. „Ale přijde si pro tebe.“

Snažím se zavrtět hlavou, zatímco mu nehty zarážím do zápěstí. Nepřijde si pro mě. Nemiluje mě.

„On přijde.“ Přikývne a pak mě pustí.

Padám na kolena, když se popadnu za krk a snažím se nadechnout. Nasávám vzduch, když popadne plnou hrst mých vlasů a škubne mi hlavou dozadu, abych se na něj podívala.

„Prosím,“ zakňučím a zavřu oči.

„Už prosíš o svůj život?“ ptá se a zachechtá se. Škubne mi znovu s vlasy, tahajíc mě na nohy a já křičím.

Snažím se zhluboka nadechnout, zatímco mi srdce divoce bije v hrudi. „Ne.“ Dusím se těmi slovy. „Prosím, neubližujte mu,“ prosím, a jeho modré oči ztmavnou.

„On si to zaslouží,“ křičí mi do tváře.

Snažím se vrtěním hlavy dostat jeho ruku z mých vlasů. „Tate vám nic neudělal,“ vykřiknu, když ho rukou strčím do hrudi. Bojuj Missy!

Jeho ruka pustí moje vlasy a on mi dá facku přes obličej. Udeří mě tak tvrdě, až spadnu dolů na podlahu na kolena, zatímco mi slzy tečou z očí. „Jeho jméno je Jonathan,“ vykřikne předtím, než mě kopne do boku.

Převalím se, držíc samu sebe, zatímco výkřik bolesti opustí moje rty. Zhluboka se nadechnu a zavřu pevně oči. Otevřu je, abych se ujistila, že se mě nechystá znova kopnout a sleduju ho, jak jde ke stolu, kde jsme s Laurou předtím seděly, a vytáhne můj telefon.

„On nepřijde,“ říkám snažíc se popadnout dech.

On se ušklíbne. „Ale ano, přijde. Můj syn není jako já. Je to slaboch.“

Nehádám se s ním, protože nechci znovu dostat kopanec, ale obávám se, že se plete. Tate je všechno ostatní, jen ne slaboch.