TTA - 2. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Arey

„Ahoj Ryane, dlouho jsem tě neviděla,“ řekne Rita se svým typickým přízvukem. Vrhne po mě úsměvem a odhodí si tmavé šedivějící vlasy ze snědé tváře. „Pojď dál,“ řekne a ukáže, ať vstoupím.

„Jako vždy jsi mnohem laskavější než tvoje dcera,“ zavtipkuju, když mě vtáhne do rychlého objetí, než kolem ní projdu. Oba zamíříme do kuchyně.

„Nezačínej, Ryane Knoxi,“ řekne falešně přísným hlasem.

Zvednu ruce. „Jen konstatuju pravdu. Je tu Taiya?“

„Ne, není. A říkal jsi mi mami,“ řekne a úsměv jí zmizí tváře. Všimnu si, že hodně zhubla a vypadá unaveně.

„Pokud všechno vyjde, budu ti tak zase brzy říkat,“ řeknu s mrknutím.

Neusměje se tak, jak jsem si myslel, že bude. Místo toho řekne, „Taiya mi řekla, že ti dala rozvodové papíry.“

„Dala. Všechno bylo připravené. Jediné, co jsem musel udělat, bylo podepsat a předat svému právníkovi,“ řeknu a ztěžka polknu. Dvakrát přikývne předtím, než mě přišpendlí tvrdým pohledem. „Nevím, jak to můžeš napravit, Ryane.“

To ani já nevím, ale jsem si sakra jistý, že to zkusím. „Kde je?“ zeptám se a změním téma. Opravdu nechci Taiyinu mámu naštvat šťouravými dotazy ohledně její dcery. Mám asi sto otázek, na které bych se chtěl zeptat, ale místo toho vyberu bezpečné téma.

„Hledá si byt.“

Přikývnu. Samozřejmě, že chce mít vlastní místo, když je zpátky. „Jak se máš?“ zeptám se s obavami.

„Jsem v pořádku. Nedělej si starosti,“ řekne s úsměvem. „Myslím, že máš plné ruce práce.“

Zašklebím se nad tím, jak moc blízko je pravdě. „Rád jsem tě zase viděl, Rito.“

„Já tebe taky, Ryane. Jsi si jistý, že nechceš zůstat na jídlo?“ zeptá se a pohledem bloudí po mém těle, aby zjistila, jestli jsem neshodil. Tahle žena se vždycky snažila mě vykrmit.

„Jsem v pohodě, ale děkuju,“ řeknu jí. Políbím jí na tvář a než se vrátím k autu a mířím si to přímo k baru. Knox Tavern, taky známé jako můj druhý domov, je s jedním autem na parkovišti úplně mrtvé. Auto patří Tagovi. Vejdu dovnitř a uvidím ho, jak stojí u baru a kontroluje něco na telefonu.

„Těžce pracuješ nebo stěží pracuješ?“ zeptám se suše, když se k němu přiblížím. Zvedne hlavu a zašklebí se, než vrátí pozornost zpět k telefonu.

„Jak můžeš vidět, jsem docela zaneprázdněný,“ odpoví a ukáže na prázdný a čistý bar. Zasune telefon do kapsy džínů, podívá se na mě zpátky a přejede si prstem po bradce.

„Jestli chceš, můžeš jít brzo domů,“ nabídnu mu, protože vím, jak moc miluje čas navíc, který může strávit s dcerou.

„Jsi si jistý?“ zeptá se, plácne mě po zádech.

„Jasně, myslím, že to vzrušení v baru zvládnu sám.“

Tag potlačí smích. „Jsem si jistý, že zvládneš. Uvidíme se zítra.“

„Měj se, kámo,“ řeknu a vezmu si od něj nějaké papíry, které musím dneska vyřídit.

Myslím, že dneska bude nudný, klidný večer, ale to se změní o hodinu později, když vejde Taiya do baru. Upnuté džíny a top – nemůžu zabránit tomu, abych sjel pohledem trochu víc na jih.

„Oči nahoru, Ryane,“ řekne a našpulí růžové rty.

„To je podruhé v jednom týdnu, co ses zastavila, Taiyo. Chybím ti?“ zeptám se. Hlas mám škádlivý, ale zároveň i doufající. Člověk může snít, ne?

„Jo, jak nějaká infekce. Před chvílí mi volal právník a říkal, že jsi nepodepsal papíry,“ řekne a zkříží ruce na prsou. Snažím se nedívat se dolů na její prsa, ale selžu.

„Ano, je to pravda.“ Nepodepsal jsem a ani to nemám v úmyslu. Ten kus papíru je to poslední, co nás drží pohromadě, naše poslední pouto. V žádném případě se to sakra nechystám přerušit. Budu se toho držet tak dlouho, jak můžu.

„Řekl jsi, že se o to postaráš,“ vyčte mi.

Povzdechnu si a otočím se k ledničce za mnou, sáhnu tam a vytáhnu její oblíbenou limonádu. Položím ji před ní a pak pokračuju v rozhovoru, „Lhal jsem.“

„Jo, zdá se, že to máš ve zvyku, že Ryane?“ odfrkne si a odsune limonádu pryč, čímž odmítne mou nabídku na usmíření. Začne poklepávat třpytivými nehty o stůl, její oči… jako by mě vyzývaly. Abych řekl co? Nemám ponětí, co se jí teď honí hlavou, ale mám v úmyslu to zjistit. Vždycky jsem věděl, nad čím přemýšlím, znal ji lépe než ona sama sebe, ale právě teď mě zarazila. Těším se, až jí znovu poznám, uvnitř i zvenku. Nemůžu z ní spustit oči. Myslím, že bych jí mohl sledovat hodiny, všímat si drobných změn od chvíle, kdy jsem jí viděl naposledy. Smát se věcem, které jsou přesně stejné. Mé oči touží se na ni dívat.

Chtít něco tak moc, mít to přímo před sebou, ale nemoct se toho dotknout? Peklo na zemi.

„Nikdy jsem ti nelhal, Taiyo,“ nakloním hlavu. „Chystal jsem se to podepsat. Dokud jsem si to nerozmyslel. Předtím jsem ti nikdy nelhal, pokud se v tom chceš hrabat.“

„Ne, díky,“ řekne tiše a přeletí pohledem bar. „Pěkné místo.“

„Díky,“ odpovím tiše. Taiya byla se mnou, když jsme bar koupili, a byla i na slavnostním otevření. Co jsme do baru investovali víc peněz, tak se to docela změnilo. „Našla jsi už byt?“

Oči se jí překvapeně rozšířily. „Jak jsi věděl, že nějaký hledám?“

„Zastavil jsem se u vás doma, ale byla jsi pryč. Víš, že mám u sebe dost místa,“ nabídnu jí a přidám okouzlující úsměv se zdviženým obočím.

Rty se jí lehce pohnout. Takový malý náznak, ale zatím to nejlepší, co jsem doteď dostal. Považuju to za pokrok. „Jasně, žít se svým bývalým manželem. Jsem si jistá, že je to skvělý nápad,“ pronese sarkasticky.

„Manželem,“ opravím.

„Cože?“

„Nejsem tvůj bývalý manžel. Jsem tvůj manžel,“ zopakuju.

Pokrčí rameny a snaží se to přejít, ale nepřehlédnu záblesk hněvu v jejích očích. „Nechováš se jako můj manžel a kus papíru to nezmění.“

„Au,“ řeknu, položím si ruku na srdce. „Jsem rád, že pro tebe ten kus papíru nic nemění, protože je nepodepíšu.“

Na chvíli se odmlčí, než odpoví. „Nikdy jsi nebyl tak sobecký, Ryane,“ řekne tiše a skloní pohled. V tu chvíli mě zabolí srdce.

„Když jde o tebe, dalo by se to čekat,“ tiše odpovím a taky sklopím pohled. Když se na ni znovu podívám, prohlíží si mě. Její oči mluví za ni, nechá mě v nich vidět víc, než co je schopná říct nahlas. Ublížil jsem jí tolik, že jí to nejspíš změnilo, ale pořád přede mnou stojí moje Taiya.

„Uděláš to pro mě?“ řekne a nakrčí nos. Ruka mě bolí, jak ji chci natáhnout a dotknout se jí, přejet jí prstem po bradě, palcem přes spodní ret. Ale nemůžu. Není na to připravena… zatím.

„Ne. Záleží na tom?“ zeptám se jí, oči mi zalétnou ke dveřím, když dovnitř vstoupí zákazník. Otočí hlavou, aby viděla, kam se dívám, čímž mi dovolí zahlédnout tetování za uchem. Písmeno R si nechala vytetovat hned poté, co jsem jí požádal o ruku. Písmeno je uprostřed znaku nekonečna a je s ním spojeno malé červené srdce.

„Podepiš ty papíry, Ryane,“ řekne odevzdaně. Natáhnu se a prstem obtáhnu tetování. Zachvěje se pod mým dotekem, než se odtáhne pryč.

„Můžeme si o tom promluvit u večeře,“ navrhnu. Potřebuju jí být nablízku, jak to jen jde. Když na to přijde, tak vezmu za vděk čímkoliv. Stiskne rty, ale neřekne ano ani ne, jen po mě hodí zvědavý pohled, pak se otočí a odejde. Sleduju jí, dokud se mi neztratí z dohledu.

*****

„Co tady děláš?“ Zeptá se Taiya, když otevře dveře domu.

Snažím se zakrýt nervozitu a usměju se. „Včera večer jsi říkala, že si musíme promluvit. Během večeře.“

Zírá na mě. „Ne, ty jsi řekl, že si můžeme promluvit během večeře. Neodpověděla jsem. Mlčení znamenalo ne.“

„No, máš být přesnější.“

„O kolik přesnější mám být? Nechci s tebou večeřet, Ryane. Co budeme dělat? Vzpomínat na staré časy? Jako když jsi mi vyrval srdce a dupnul na něj? Tím bychom mohli začít,“ řekne. Každým slovem mi ubližuje.

Polknu, než odpovím. „Taky jsme zažili hodně dobrého.“

Jednou přikývne. „Jasně, že jo. Ale ty špatné chvíle tak nějak zastíní ty dobré.“

Ví, co se mnou každé její slovo dělá? Jestli se mi chce pomstít, daří se jí to. „Nevěřím, že je to pravda.“

„Ano, snažila jsem se ti být dobrou ženou. Vždy jsem byla upřímná, věrná a loajální. Nebyla jsem dokonalá, ale snažila jsem se, jak nejlépe jsem mohla,“ pokrčí rameny, jako by na tom nezáleželo.

„Byla jsi dokonalá,“ přeruším jí dříve, než může dokončit svou tirádu.

Sklopí pohled. „Myslím ale, že být dokonalou ti nestačilo.“

Povzdechl jsem, „Nebylo to tebou, Taiyo-“

Nyní je řada na ní, aby mě přerušila. „Nemůžu za to já; to ty! Věř mi, Ryane. Vím, že za to můžeš ty. A to je důvod, proč nemůžeme jít na večeři. Pokud ti na mně ještě záleží, podepiš ty papíry. Nech mě jít.“

Poté mi zabouchne dveře před obličejem.