TD - 12. kapitola

Překlad: Marťa

Moje mrzutost vůči Graysonovi dalších, několik dnů narůstala a on pokračoval v ignorování mé přítomnosti. Pracovala jsem na tom, sesbírat tolik odvahy, abych v mysli zaútočila na dveře jeho kanceláře a všechno mu řekla, a pak jsem si uvědomila, že jsem normální člověk, který by takové věci, svému šéfovi, dělat neměl.

V pondělí jsem vešla do konferenční místnosti, abych se zúčastnila povinné schůzky našeho oddělení, a hledala si volné křeslo. Jediná volná židle byla vedle Graysona, v přední části místnosti. Byla jsem šokovaná, že jsem tam neviděla sedět Hannah, ale pak jsem si uvědomila, že se před několika minutami setkala s Alanem a společně zamířili na staveniště.

O co jde? Přece můžu sedět vedle něho. Jsem dospělá.

Vklouzla jsem na prázdnou židli a položila na stůl, s tichým plesknutím, podložku s papíry. Nebrali jsme se s Graysonem na vědomí a o několik minut později schůzka začala. Čmárala jsem si do papírů poznámky a snažila se Graysona ignorovat pokaždé, když se zavrtěl na křesle nebo proto, že na sobě měl svou obvyklou kořeněnou kolínskou. Chtěla jsem tu vůni nenávidět, ale nemohla jsem.

Uprostřed naší schůzky, kdy se nechal zástupce pro lidské zdroje příliš unést, jsem napsala na papír jednu otázku.

„Proč mě ignoruješ?“

Posunula jsem podložku tak, aby zasáhla do jeho prostoru, a když si odkašlal, věděla jsem, že to četl. Natáhl se dopředu a s máchnutím ruky odstrčil papíry pryč.

Kousla jsem se hněvivě do spodního rtu a pak jsem to zkusila znovu, ale tentokrát jsem se rozhodla pro těžší kalibr.

Přeškrtla jsem „mě ignoruješ“ a nahradila to „jsi idiot“. Pak jsem to několikrát obtáhla, abych měla jistotu, že to určitě viděl a věděl, že to myslím vážně.

Bez přemýšlení se najednou natáhl po papírech na podložce a vrchní list utrhl a zmačkal v ruce. Hluk trhajícího se papíru přerušil zástupce oddělení pro lidské zdroje uprostřed věty o etice na pracovišti.

„Už budeme hotoví?“ Vyštěkl Grayson s temným tónem.

Všichni v místnosti se na svých židlích začali vrtět a snažili se stát neviditelnými, aby na ně nesměřoval Graysonův hněv. S nádechem jsem zavrčela a odsunula se od něj.

„Jasně, uh, můžeme to dokončit někdy jindy,“ vykoktal muž a rychle schůzku ukončil.

„Skvělé. Vraťte se k práci,“ řekl Grayson a odstrčil svou židli tak silně, až narazila do stěny za ním.

Posbírala jsem si své věci a otočila se ke dveřím. Upírala jsem svůj pohled na zátylek architekta přede mnou. Byla jsem předposlední v místnosti díky tomu, že jsem seděla až v přední části konferenčky, ale v okamžiku, kdy jsem se chystala vyjít ze dveří, Grayson se rukou natáhl kolem mě a zabouchl je.

Byli jsme sami.

„Máš představu, jak neprofesionálně se právě teď chováš?“ Zeptal se za mnou. Jeho horký dech mi ovanul citlivou pokožku na krku.

Neotočila jsem se.

„Všichni tě uslyší,“ opáčila jsem a soustředila se pohledem na dřevěné obložení dveří.

„Zdá se, že jsi zmatená z toho, jak to s námi je, tak ti to ujasním. Nerandím se zaměstnanci. Když jsem v práci, soustředím se na ni. Nejsi nic víc, než zaměstnanec.“

Přejela jsem si jazykem po spodním rtu a snažila se uklidnit svůj hněv. Nefungovalo to. Nic by nefungovalo. Udělala jsem krok dozadu, takže jsem se patami dotkla špiček jeho bot. Neucouvl. Další krok zpět a já se ocitla zády přitisknutá k jeho hrudi a naše boky do sebe dokonale zapadaly. Jeho přezka pásku mě tlačila skrz látku mých šaty. Když jsem natáhla ruku dozadu, sevřela jsem jeho stehno přes látku oblekových kalhot.

Ani jeden z nás se nepohnul, ale viděla jsem napnuté šlachy na jeho ruce, kterou se opíral o dveře, čímž mě k sobě tiskl blíž. Možná, že si ani neuvědomoval, co dělá nebo možná… chtěl být ke mně blíž.

Zhluboka jsem se nadechla, posunula svou ruku o několik palců výš po jeho stehně a usilovala o to, aby si přiznal pravdu.

„Z nějakého důvodu si myslíš, že dělá správnou věc tím, že mě odstrkáváš. Možná máš strach,“ řekla jsem.

Odtáhl se ode mě a zasmál se pod vousy, jako by moje prohlášení bylo naprosto absurdní. Ten zvuk ve mně vyvolal ještě větší hněv. Byla jsem blázen, jestli jsem si myslela, že dokážu Graysona změnit. Chtěla jsem mu říct, jak se mýlí, ale ještě jsem nechtěla zacházet tak daleko. Po jeho zasmání jsem se rozhodla změnit taktiku.

„Nebo možná, že jsi opravdu idiot,“ řekla jsem a vrazila mu svůj loket tvrdě do hrudního koše, až z něj vyšlo slyšitelné bolestné zasténání. Sklonil se a shrbený se snažil popadnout dech. Otočila jsem klikou, otevřela dveře a nechala ho tam, s dobrým pocitem, že jeho fyzická bolest vyrovná tu mou, kterou jsem cítila uvnitř.

***

V úterý, pozdě večer poté, co odešel poslední člověk, jsem vyklouzla z lodiček a natáhla si tlusté růžové ponožky. Alan mi dal práci na další dvě hodiny, ale chtěla jsem jí dokončit za vlastních podmínek. Nebylo to tak dobré, jako odejít z práce ve slušnou hodinu, ale minimálně byly ponožky alespoň pohodlné.

Zamířila jsem do kuchyňky a rozsvítila dobrou polovinu světel s vědomím, že budu potřebovat trochu kofeinu, abych se dostala přes nejbližších několik hodin. Zatímco jsem čekala, až se kávovar nastartuje, projela jsem si v hlavě všechno, co jsem řekla Graysonovi v té zasedací místnosti. Myslel si, že jsem neprofesionální? On si na oběd volal kurvu, prokrista. Mluvil o profesionalitě. Myslel si, že to bylo zábavné, když jsem se snažila o upřímný rozhovor? Příště, až spolu budeme mluvit, mu ukážu, jak zábavná dokážu být.

„Cammie?“ Ozvalo se z chodby. Otočila jsem se ke dveřím do kuchyňky právě včas, abych viděla, jak se mezi dveřmi objevil Grayson s vážným výrazem, když mě viděl, jak si vařím kávu. Myslela jsem si, že už všichni odešli, ale zřejmě jsem se mýlila.

Neměl sako a kravata mu volně visela kolem krku. Vypadal mladší, než obvykle. Rukávy košile měl vyhrnuté a vlasy lehce rozcuchané.

„Co chceš, Graysone?“ Zeptala jsem se, vynechávajíc veškerou zdvořilost.

Myslel si, že jsem zmatená ohledně toho, co je mezi námi? Ukážu mu, jak křišťálově čistá je situace mezi námi právě teď.

„Proč jsi ještě tady? Ty nejsi… Totiž, nečekala jsi tady na mě, že ne?“ Zeptal se, zatímco si třel zadní část krku.

„Ach, jdi do prdele.“ Obrátila jsem oči v sloup. „To myslíš vážně?“

Horká káva za mými zády začala prskat do mého hrnku. Otočila jsem se, popadla kouřící hrnek, a kdyby to za to stálo, hodila bych ho po něm. Ne, to bych si musela koupit nový hrnek na kávu.

„Jen jsem si nebyl jis…“

Přerušila jsem jeho nechutně okouzlující hlas. „Ne, na rozdíl od toho, co si myslíš, tě nesleduju. Alan mě požádal, abych zase zůstala déle.“

Grayson udělal váhavý krok do kuchyňky a prohrábl si rukama vlasy.

Hodně se několik posledních minut ošíval.

Když ráno vešel do kanceláře, jeho vlasy byly dokonale načesané. Představila jsem si jeho hlavu na polštáři, než jsem se stihla zarazit. Ten pocit, který následoval, nebyl příjemný.

Dobrá tedy.

Na jeho tváři se objevil sebevědomý úšklebek. Jako by Grayson předpokládal, že to se mnou zamává tak, že si vyleju kávu.

Vzal můj úsměv, jako bílou vlajku, rozhodil rukama a znovu si prohrábl vlasy. Ten chlap bude brzy plešatý, jestli nepřestane.

„Víš, pořád mě ještě ze včerejška bolí žebra,“ řekl s mrzutým úsměvem.

„Dobře. Doufám, že si na mě vzpomeneš při každém nadechnutí.“ Moje slova měla znít, jako hrozba, ale vyzněla spíš měkce, jako prosba. Zděsila jsem se, jak zoufale to znělo.

Grayson se opřel o kuchyňskou linku. Ve špatném osvětlení, vrhající na jeho obličej stíny jsem nedokázala poznat, co si myslí.

„Ach, to ano.“ Usmál se. „Ale většinu času jsem přemýšlel o tom, o jak snazší bych měl život, kdybych tě vyhodil.“

Klidně jsem se nadechla, když jsem si všimla jeho pohledu, který směřoval na kousek mé odhalené kůže mé klíční kosti.

Jsme úplně sami.

Nikdo by nás neviděl.

„A co jindy? Na co myslíš?“ Zeptala jsem se s vyklenutým obočím. Cítila jsem se, v tlumeném světle kuchyně, s hučícím kávovarem a tichem, které nás obklopovalo, nedotknutelně.

„Na věci, které by si šéf o své zaměstnankyni myslet neměl,“ řekl, když sledoval mé rty.

Pravda. Konečně jedna upřímná odpověď. Škoda, že jsem ještě nebyl ochotná jednat.

„Aha, dobře. Jsem si jistá, že Nicole už na tebe neklidně čeká. Řekni mi, je to zábava, spát se ženami, které se ti nelíbí? Možná to budu muset vyzkoušet sama… zjistit, proč je kolem toho takový povyk.“

Pokusila jsem se kolem něj projít, ale popadl mě za paži a strhl mě zpátky, takže jsem jím skončila přitlačená k pultu. Otevřela jsem ústa dokořán, jak jsem se snažila udržet s ním krok. Přistoupil ke mně tak, že se jeho boty dotkly mých ponožek. Sledovala jsem jeho ústa, když skrz jeho rty proudil sem a tam vzduch. Při každém jeho nádechu se mu nadmula hruď a dotkla se mé.

V duchu jsem ho prosila, aby mě políbil. Přála jsem si to celou svou vůlí.

Podívala jsem se do jeho očí, ale on stále upíral svůj pohled na má ústa.

„Proč to prostě nemůžeš nechat být?“ Zeptal se, když mi ruce položil na boky a pevně je sevřel.

„Myslíš, ‘proč tě prostě nenechám být’?“ Objasnila jsem.

Přikývl.

„Protože nemůžu. Nenechám. A nemyslím si, že bys to chtěl i ty.“

Jeho prsty se mi zaryly do kůže, když se sehnul, aby měl oči ve stejné výšce, jako já.

„S nikým si experimentovat nebudeš,“ řekl.

Usmála jsem se, slabá z jeho dotyku a vůně po holení. „Ach, a to je právě to, v čem se mýlíš. Samá práce a žádná zábava, to ve mně způsobuje… napětí.“

Balancovala jsem na pokraji úplného zničení svého sebevědomí. Pokud se ode mě odvrátí, už se neuzdraví. Vrhat se na hořící hvězdy můžete jen tolikrát, než zjistíte, že někdy je prostě lepší, nechat hvězdy nedotčené, daleko na obloze.

Přitiskl rty k mému krku a já zavřela oči.

„Neuvědomuješ si, co po mě žádáš,“ řekl, když zvedl hlavu nahoru, aby mi viděl do očí. Jak jsem je otevřela, naše pohledy se do sebe zaklesly a já se naklonila k němu, protože jsem už nemohla na polibek čekat jedinou sekundu. Naše rty se střetly, oči se mi zavřely a jeho ruce mě sevřely na bradě, abych se nemohla pohnout.

Bylo to beznadějné.

Snažit se zachytit ten okamžik, bylo beznadějné. Zaznamenat tento moment bylo, jako sen, který vám uniká, jakmile ráno otevřete oči. Jeho ruce mě uchopily za krk. Moje nohy se obtočily kolem jeho torsa. Naše boky se k sobě tiskly. Přejela jsem mu rukama po hrudníku dolů, až jsem narazila na jeho pásek a přitáhla si ho ještě blíž.

Jeho rty.

Jeho rty si celý okamžik ukradly pro sebe.

Cítila jsem se, jako padala přes okraj kuchyňské linky. Klesala, klesala, padala dál od něčeho, co jsem nemohla ovládat a stále klesala dál a vnořovala se do Graysona.

„Nepřestávej,“ prosila jsem v tiché kuchyni.

Jakmile jsem ta slova vyřkla, odtáhl se.

Přerušil polibek.

Rychle ode mě ustoupil, takže jsem mohla vidět jeho oči. Byly temné, velké a divoké. Zamávalo to s ním stejně, jako se mnou. Krk mě bolel od toho, jak pevně mi ho svíral. Rty mě pálily od jeho polibku. Byl hrubý, ale mně se to líbilo.

Držela jsem se okraje pultu a prudce se nadechla, jak jsem se snažila vzpamatovat.

Pomohlo mi, zaměřit se pohledem na moje růžové ponožky na podlaze.

Ten polibek…

Ten polibek byl vším.

Po chvíli jsem se pustila pultu a chtěla kolem něj znovu ovinout ruce a přitisknout si ho blíž. Ale když jsem vzhlédla, už byl v půli cesty z kuchyně, na cestě pryč. Jeho boty dupaly po podlaze s jasným záměrem. Udeřil rukou do rámu dveří a nechal mě tam úplně samotnou.

Prosila jsem ho, aby mě políbil, jen jednou.

V té chvíli jsem se naučila dávat pozor na to, co jsem si přála.