RFY - EPILOG

Překlad: Tynare

Máme tu konec. Děkuji všem za komentáře, a že jste měli trpělivost, když jsem kapitoly přidávala, jak jsem měla čas. Budu ráda, když se v komentářích vyjádříte, jestli od ledna mám pokračovat druhým dílem, nebo jinou knížkou.

Ještě jednou děkuju.

Tynare

Epilog Kacie

“Přestaň být posedlá, vypadáš úžasně.” Brody šel za mnou a objal mne kolem pasu, když už asi posté jsem se zastavila a zkontrolovala se v zrcadle.

“Jsem tak nervózní, že mám pocit, že budu zvracet.”

“Tak mě polib.” Otočil mě za boky čelem k němu a pevně přitiskl své rty na mé. Veškerý stres se začal odpařovat s každým jemným dotekem jeho jazyka.

“Panebože,” řekla jsem proti jeho rtům. “Budu mít zpoždění.”

“Stojí to za to.” Zasténal a na krk mi kladl další polibky.

“Tím jsem si jistá.” Naklonila jsem hlavu, aby měl lepší přístup k mé kůži.

“Ale je to můj první den. Nemůžu přijít pozdě.”

Jemně jsem ho odstrčila a políbila na špičku nosu.

“Schovej si to na později, jo?”

“Platí.” Usmál se.

Ještě jednou jsem si zkontrolovala svůj vzhled.

Novou modrou nemocniční halenu. Zkontrolováno.

Nové boty. Zkontrolováno.

Šťastný stříbrný řetízek. Zkontrolováno.

Dnes byl první den mé stáže a mé nervy byly napnuté. Chtěla jsem udělat dobrý první dojem, ale nebyla žádná šance, že se mi to podaří, protože moje ruce se šíleně klepaly. Jen tak tak se mi podařilo si udělat oční linky a nevypíchnout si oči. Dát kapačku asi nezvládnu.

“Myslím, že jsem připravená.” Řekla jsem o několik minut později,když jsem vešla do kuchyně. Brody a holky seděly u kuchyňského ostrůvku a jedli vafle. Známá vůně siru byla cítit ve vzduchu.

Troška žárlivosti se mi usadila v žaludku, zatímco jsem si balila svůj oběd a přemýšlela, co budou dělat celý den. Byla jsem tak neuvěřitelně vděčná, že Brody byl ochotný pohlídat dvojčata celý den.

Máma si na tento den domluvila kontrolu u doktora a nemohla ji zrušit a pomoci mi první den mé stáže.

“Díky, že s nimi dneska zůstaneš.” Obalila jsem své paže kolem jeho krku a políbila ho na tvář.

“Bude mi potěšením.” Zazubil se na holky.

“Užijeme si to, že jo?”

“Hurá!” Zajásali.

“Říkal jsem si, že posekáme trávu, vykoupeme Diesela, vyčistíme okapy a pak si dáme k obědu spoustu brokolice. Zní to dobře, ne?” Zahýbal na mě obočím.

Lucy a Piper se na něj podívaly se znechucením ve tváři.

“Neee!”

“Myslím si, že bys je měl nechat umýt nádobí, už jim je šest, měly by to zvládnout.” Dobírala jsem si je.

Obě kroutily hlavami s očima dokořán.

“Musím jít. Holky, nezlobte.”

“Ano, mami.” Řekla Lucy.

“Piper, to platí i pro tebe.”

“Hmmm,” zamumlala a strčila si do pusy obří kus vafle. Bylo to jen pár týdnů po nehodě a byla jsem ráda, že má konečně chuť k jídlu. Políbila jsem každou na tvář a popadla jsem kabelku.

“Kdyby se něco stalo, jsem na telefonu.” Naklonila jsem se políbila Brodyho na tvář. Obě dívky se chichotaly. Ještě nebyly úplně zvyklé na projevy naší náklonnosti, ale my jsme se nechtěli skrývat. Milovala jsem ho, že mě miluje a chtěla jsem, aby to každý věděl.

“Budeme v pohodě.” Usmál se a ovinul paži kolem mého pasu a pevně si mě přitáhl.

“Hodně štěstí. Vím, že budeš skvělá.”

“Díky,” povzdechla jsem si, nervy už mi zase začaly pracovat

“Jen chci, aby už byl večer. Nemůžu se dočkat až přijdu domů a přitulím se k vám třemi na gauči.”

“To zná jako rande,” řekl.

Usmála jsem se a otočila jsem, že vyrazím, když natáhl svou ruku. Obrátila jsem se znovu směrem k němu a podívala se na něj. Jeho zorničky, černé jako uhel, plavaly v zelenkavém moři a zaměřovaly se přímo na mě.

Podíval se hollky a zase zpátky na mě.

“Zaplať mýto.” Přitiskl mi ruku na záda a přitáhl si mě ještě blíž k němu. Tvrdě mě políbil na rty, zatímco dvojčata vyjekla a zakryla si oči.

---

Automatické dveře nemocnice se otevřely a udeřil mě známí pach. Nezaměnitelný, nemocniční zápach. Podivná kombinace latexu, jódu a smrti. Pokud by barvy měly nějako vůni, myslím, že bílá by byla cítit jako nemocnice. Růžová jako květiny, žlutá čerstvý vzduch a modrá by bylo moře.

Bílá….určitě nemocnice.

Šla jsem k registrčnímu pultíku, kde seděla dívka s obrovskou čelenkou a očividně byla znuděná.

“Dobrý den, jsem Kacie Jensen. Mám tu dnes začínat na stáži, ale jsem tady úplně poprvé a nejsem si úplně jistá, kam mám jít.”

Zírala na mě přes mobil a bez jakékoliv reakce ukázala na další automaticky posuvné dveře, nad kterými byl zářivě červený znak pohotovosti.

“Díky,” řekla jsem, když jsem a znovu se na ní podívala.

Obrátila oči  sloup a svoji pozornost obrátila zpátky k mobilu.

Spratel

Pomalu jsem se plížila ke dveřím, jako nesmělý šesťák, který se bojí, že jde do špatné třídy. Chodby za dveřmi tvořili velký čtverec, který obklopoval sesternu. Ta byla vyzdobena falešnými rostlinami a z lepenky vyřezaná jablka.

“Pomoc, pomozete mi, pomoc.”

Otočila jsem se k ženě, která kráčela směrem ke mě a balancovala se stoh složek vysokým asi půl metru. Složky ji začínaly padat. Pustila jsem svoji tašku s obědem a kabelku a vrhla jsem se, abych chytila komínek složek, dřív než jí spadne.

Vzdychla. “Ach, díky. To bylo opravdu o fous.”

“V pohodě.” Usmála jsem se na ni. Tušila jsem, že jí bude něco málo přes čtyřicet, ačkoliv obličeji vypadal velmi mladistvě. Byla trochu baculatá s obrovským nakažlivým úsměvem.

“Jsem Darla.” Usmála se a postavila složky na pult. “Ty jsi?”

“Oh, jsem Kacie Jensen.”

“Ty jsi ta nová holka?”

“Asi ano. Jsem tu dobře?”

“Jo, ano. Fancy si asi potkala?” Obrátila oči v sloup.

“Kam si mám dát své věci?” Rozhlédla jsem se kolem sebe.

“Pojď sem, tomuhle říkáme náměstí. Každý tu má svoji poličku, kam si dává věci.”

Šla jsem za ní do sesterny a uložila si svoje věci.

“KacieJenses?” Žařvala žena, která se objevila za rohem.

“Ano.” Nervózně jsem se otočila.

“Jsem Maureen. Budeš se mnou. Pojďme.” Zamávala, když procházela kolem náměstí.

“Ty jsi s Maureen?” Zašeptala Darla, když jsem šla kolem ní.

“Přikývla jsem.

“Hodně štěstí.” Řekla téměř neslyšně.

Rychle jsem došla za Maureen.

“Dobrý den, Maureen. Ráda Vás poznávám. Jsem velmi ráda, že můžu pracovat s vámi.” Říkala jsem zadní části jejího drdoli, když ona klidně dál pokračovala v chůzi.

“Ne žádné klábosení, jsem dnes velmi zaneprázdněná. Pojď za mnou.” Když mi to říkala ani neotočila hlavu.

“Nečekejte, že tě budu rozmazlovat, tohle je skutečná práce. Když vám řeknu, že jste dovedla dobrou práci, je to proto, že jste to udělala. Pokud potřebujete někoho, kdo vás bude neustále chválit, tak to zavolejte své matce.”

Wau, to bude těžké.

Můj první den byl plný uklízením zvratků, měněním a čištěním záchodových mís a zdokonalováním se v braní krve. I když to postrádalo nějaké vzrušení, vyhradil mi to fakt, že den rychle utíkal. Předtím než jsem se stihla podívat na hodinky, mi

Maureen řekla, aby si šla udělat třicetiminutovou pauzu na oběd. Nevěděla jsem, kam přesně mám jít a tak jsem si vzala tašku s obědem a sedla si ke stolu vedle Darly, která něco klapala do počítače.

“Jsi vdaná?” Zeptala se s pohledem upřeným do počítače.

“Ne.”

“Přítel?”

“Ano.”

“Má nějaké roztomilé kamarády?”

Zasmála jsem se, první, kdo mě napadal byl Viper. A nebyl tak úplně sám - jak jsem pochopila záleželo to na Katiině náladě.

“Ne, žádné vhodné.”

“Škoda. V době, kdy odcházím odsud jsem už tak zatraceně unavená, že se mi nikam ven nechce. A všichni doktoři jsou ženatí. Možná budu lesbička.” Zasmála jsem se a chroupala mrkev zatímco jsem pozorovala lidi. Mladí dívka potřebovala pár stehů po pokousání, stavební dělník si střelil nastřelovací pistolí hřebík do ruky, starší muž měl zácpu. Nevypadalo to tu zas tak fantasticky, ale doufala jsm, že se to změní.

“Jensen, přestávka skončila,” zavolala Maureen když přecházel z jedné místnosti do druhé.

“Ženu s bolestí hrudi přiveze sanitka každou chvíli, můžete připravit pokoj 4 a zjistit životní funkce?”

Dychtivě jsem vyskočila a hodila zbytek mrkve do koše.

“Jdu na to.”

Šla jsem do místnosti 4 a nastavila monitory, také jsem se přesvědčila, že je připravené vše na odběr krve. Moc toho nebylo, co jsem mohla dělat.

O minutu později se odtáhl závěs a vešel mladý kudrnatý muž, který tlačil nosítka. Další záchranář s baseballovou čepicí na blonďatých vlasech, stál ke mně zády, zvedl druhý konec nosítek a chrlil údaje.

“Pacientka, šedesát let, stěžuje si na bolest na hrudi. Tlak 220 na 130, teplota 37,3, puls 110.”

Neobratně jsem se jim snažila uhnout z cesty, aby pacientku mohli, co nejrychleji přenést z nosítek do postele. Pulz jsem měla stejně vysoký jako ona, protože jsem byla hrozně nervózní.

“Dobře, to je všechno,” řekl blonďatý záchranář, když se otočil.

Zamrkala jsem očima a přestala dýchat, moje tělo se zastavilo.

Ach. Můj. Bože.

Zach