Rafe - 9. kapitola

Překlad: Clarissa

Holky, moc vám děkuju za komentáře.

Megan se jen tak nevzdává a bojuje o Rafíka jako lvice ;-)

Hezké čtení,

Clariss

Megan

Má ruce omotané kolem mě a nechávám ho, ať mě vyvede ven z restaurace, vejdu slepě do noci. Cloumají mnou rozpaky, zahřívají můj krk. Nemůžu uvěřit, že jsem před ním znovu brečela.

Ale Rafe je silný, jeho ochranářství mě svlíká z kůže. Nikdy jsem se necítila bezpečně se svou mámou a její šnůrou urážejících amantů nebo dokonce i po mém útěku. Nikdy jsem se necítila jako dítě. Vždycky jsem v tom domě byla já ta dospělá, starajíc se o mámu, když byla opilá a omdlela na gauči nebo po tom, co jí chlápek zmlátil a odešel. Nikdo se o mě vůbec nestaral.

Až na Rafea.

Chci říct, Zane byl opravdový kamarád. Našel mi byt, který sdílím s Raylin – jsem sdílela s Raylin a když si na to vzpomenu, hrnou se mi do očí nové slzy – a pomohl mi najít práci. Ale Rafe na mě dával pozor, ujišťoval se, že jsem v pořádku. Jeho ruka kolem mě je jako zeď proti těm šílenostem světa.

Jako kdyby četl moje myšlenky, přitáhne si mě k jeho boku, svaly se napnou na jeho paži. „Všechno v pořádku?“ zeptá se.

„Jo.“ Studený vzduch mrazí slzy na mých tvářích. Zdá se, že je dneska večer nedokážu zastavit.

Když se podívám nahoru do jeho tváře, nevypadá znechuceně, vztekle nebo znuděně. Vypadá ustaraně.

„Nezdá se mi, že je ti fajn. Meg...“ Zastaví se, otočí se tváří ke mně, zvedne mou bradu, aby se mi podíval do očí. „Jak tě můžu rozesmát?“

To musí být ta nejsladší věta, kterou mi kdy kluk řekl. „Já nevím.“ Uhnu hlavou.

„Musí být nějaký způsob.“ Jeho jantarové oči jsou vážné, tmavé kruhy pod nimi mi říkají, že moc dobře nespal, ale jeho ruce klouzající z mého pasu k mým bokům mě rozptylují. „Co bys dnes večer opravdu chtěla?“

Panebože. Chci vymazat minulost, chci se přestat bát budoucnosti, o peníze na nájem a jestli jde po mně pronásledovatel. Chci jít na vysokou a studovat, jednoho dne být někým.

Ale nad tím vším....Bože, nad tím vším chci mít pořád ten pocit, který mám, když jsem s Rafem. To bezpečí, to teplo, tu jednoduchost – ale také to vzrušení, ten žár, tu touhu a hlad po něm.

„Cokoliv?“ šeptám.

Jeho hlava se skloní na stranu, a jeden koutek jeho úst se zvedne nahoru. „Pokud ti to mohu dát, jo. Řekni mi.“

„Buď opatrný na to, co slibuješ. Co když tě požádám, abys mi koupil auto? A nebo mě vzal do opravdu drahé restaurace?“

„Jistě. Jen mě nech rychle jít a prodat všechno co vlastním. Hned budu zpátky z penězma.“

Jemně odfrknu. „Tak si pospěš. Porsche by bylo pěkné, jen tak mimochodem.“

Přitiskne mě k sobě a jeho erekce je žhavá jako značkovací železo proti mému boku. Vypadá to, jako kdyby byl vzrušený po celou dobu. „Pokud tě to rozesměje....“

Oh sakra. „Proč se staráš o to, abych se usmívala?“

„Protože.“ Jeho hlava se skloní níž, jeho ústa jsou centimetr od mých. „Máš ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděl.“

Moje rty se zachvějou a já se podívám pryč. Sakra. To není ta správná reakce, když vám úžasný kluk, po kterém toužíte, zalichotí. Co se to dneska se mnou děje?

„Kromě toho Porsche...“ Umístí konečky prstů pod mou bradu a zvedne mou tvář zpátky nahoru. Mrkne na mě. „Něco dalšího, co bys chtěla? Prodej mých věcí může chvíli trvat.“

„Proč jsi na mě tak milej?“ vyštěknu. „Vždyť mě doopravdy neznáš.“

Sakra, Meg, zmlkni. Chci mlátit hlavou o zeď. Někdo mě hned zastřelte.

„Znám tě,“ říká. „Moc jsme spolu nemluvili a ty si myslíš, že o tobě nic nevím, ale já tě vidím.“

To mě rozesměje, a oh drahý Bože, musím ho děsit, houpám se mezi náladami. Musí si myslet, že jsem se zbláznila.

„Tady je!“ Vezme mou ruku, zvedne ji k jeho ústům. Jeho oči září. „Úsměv.“

Zatáhnu za mou ruku, ale on otočí jeho hlavu, otře své rty o mé prsty a já se zachvěju, cítíc to všude.

„Poslední šance požádat o cokoliv,“ varuje mě škádlivě, uculujíc se proti mé kůži.

Olíznu si rty a jeho pohled zamíří k nim, laserově žhavý. „Vezmeš mě domů?“

On kývne, jeho úsměv opadne a vážnost se vrátí do jeho výrazu. „Samozřejmě.“

Vezme mou ruku do jeho a vede mě cestou k jeho ulici a jeho černému Mustangu. V tom momentu, kdy nasedne dovnitř, protože si myslí, že chci jet zpátky do mého bytu, je pozdě na vysvětlování, že jsem myslela jeho domov, že celá ta pointa byla v tom, abych nestrávila noc sama – a zdálo se mi divné o tom teď promluvit. Ukázat více slabosti.

Takže jsem nastoupila dovnitř a sledovala ho, jak startuje auto, sledovala jsem jeho silné ruce na řadící páce a na volantu.

Pak jsem zavřela oči a nechala se unášet.

*****

„Meg. Megan.“ Jemný, mužský hlas je senzační. Odkapává přes moje smysly, je žhavý a smyslný.

Rafe, myslím, plující temnotou spánku. Rafe.

Ale jsem moc daleko, abych odpověděla. Je mi teplo, příjemně, jsem stočená do klubíčka proti uklidňujícímu tlukotu srdce, obklopuje mě kouřová, pižmová vůně. Nechci se pohnout. Nechci se probudit.

„Jsme tady,“ zašeptá a já se zhoupnu v mé teplé kolébce, jako kdybychom kráčeli. Schovám svůj nos do škrábající látky, omotám své ruce za jeho krkem, do jemný zkroucených vlasů tam.

Mmm....Rafe. Jsem v jeho náručí. Drží mě, houpe mě na jeho hrudi. Je to tak hezké. Je to jeho srdce, které tluče pod mým uchem, jeho tlukot mě táhne zpátky dolů.

Bojuju s tím tahem, snažím se otevřít oči. Moje víčka jsou jako z olova. Kde to jsme? Pořád na jeho gauči, v jeho bytě? Proč cítím, jako kdybych ztratila čas?

Větší houpání. Lehké zanadávání.

Oh správně, my jdeme.

Cože?

Otočím se, přinutím svoje oči otevřít, můj puls zakolísá. „Rafe?“

„Jsem tady. To je v pořádku.“ Posune mě v jeho náruči. „Potřebuju tvoje klíče.“

„Moje klíče?“ Mrknu na něj nahoru. Jeho zlaté oči vypadají pobaveně. „Proč?“

„K otevření dveří tvého bytu.“

Aha. Aha! Paměť se přiřítí zpátky. Rozhlížím se kolem. Jsme před bytem, na schodištovém odpočívadle. „Tys mě vynesl nahoru po schodech?“

„Musel jsem. Tys tvrdě spala.“

„Oh Bože.“ Řeknu poníženě. A to jsem si myslela, že pláč byl trapný. Sakra. „Pusť mě dolů. Kde mám kabelku?“

„Já mám tvojí kabelku. Jen otevři dveře.“

Dám si ruku do kapsy, najdu klíč a otočím se v jeho držení, abych odemkla. Je to tak divné, dělat to z mého umístění nahoře od země, s mojí druhou rukou kolem jeho krku. Jako bych byla dítě.

Mé srdce se sevře. Protože přesto, že s Rafem se cítím jako stoprocentní žena, někdy se chci schoulit v jeho náručí jako teď a schovat se.

Otevře dveře a vstoupí dovnitř, nadzvedne mě, jako bych nic nevážila. Otočí se, s kopnutím zavře dveře a pokračuje do obýváku, jeho kroky jsou dlouhé a sebejisté.

Mňoukání se ozve odněkud z okolí jeho nohou, a on zpomalí.

„Ahoj, Rafe,“ řekne.

Pamatuje si jméno kotěte. Skryju úsměv do jeho ramene, když přechází obývací pokoj a míří neomylně k mému pokoji. Otočí se když vstoupí do jeho šera, zavře dveře, mumlajíc něco o kočkách, pak kráčí k mé posteli a položí mě nahoru na deku.

Pořád skloněný nade mnou, odhrne dlouhé prameny vlasů z mých očí a všechno na co teď dokážu myslet je, bože, tohle je zatraceně silný kluk. Zatraceně hezký kluk a jeho tvář je tak blízko, tak svůdná. Když se ke mně skloní, zasunu prsty to jeho jemných vlasů na jeho šíji a stáhnu ho dolů, abych políbila jeho ústa.

Udělá jemný zvuk vzadu v jeho hrdle, pak získá moje ústa. Skoro na mě spadne, opře ruce po mých bokách, aby mě nerozmačkal a líbá mě hluboce, jeho jazyk strká do mých rtů, aby pohladil můj.

Nic nechutná jako on. Nemůžu se ho nabažit. Uchopím jeho ramena, když mě líbá tvrději. Jeho jazyk strká hlouběji do mých úst, odvážně a agresivně, posílajíc záchvěvy potěšení do mého břicha. Jeho silné tělo je natažené přes mé a když se pohybuje, jeho erekce tlačí do mě, naléhavě a neústupně. Dokonce i přes látky oblečení myslím, že cítím kovové tyčky.

On má piercing?

Ta myšlenka mě donutí zasténat hluboko v mém hrdle a sevřít se hluboko uvnitř. Přitáhnu si ho k sobě, abych ho cítila blíž. Toužím po něm jako jsem nikdy dřív po nikom netoužila.

On zavrčí a odtáhne se, přeruší polibek. „Oh sakra,“ dýchá.

„Chci tě,“ šeptám. Těžce polknu.

Nikdy jsem to takhle nikomu předtím neřekla, jenom tak. Kousnu se do rtu. Co to sakra dělám? Kruté slovo od něj by mě teď mohlo zlomit.

Ohne jeho hlavu, dýchá drsně. „Zatraceně, holka. Proč bych tě měl přestat líbat, dotýkat se tě? Ty jsi jako závislost a já myslel, že jsem se závislostí skončil.“

Můj dech se zadrhne. „Je to dobře nebo špatně?“

„Na tobě,“ olízne mé rty, z čehož se mi protočí oči potěšením, „není nic špatného. Je to všechno dobré.“ Pohne se dolů, jeho žhavá ústa putují po mém krku. „To špatné je všechno ve mně,“ zašeptá, klekajíc si mezi mé nohy.

Aniž by tomu dal šanci, aby se vstřebalo nebo abych zformulovala odpověď, vyhrne můj svetr nahoru a přitiskne jeho ústa na moje prsa.

Jenom tentokrát se přes ně nepohybuje rychle směrem dolů. Mazlí se s nimi, pak stáhne dolů ramínka mé podprsenky až dokud je neodhalí. Zachvěju se, když je zmáčkne, nadzvedne a přejede přes mé bradavky. Už jsou tvrdé a bolavé a když vezme jednu do pusy, moje záda se vyklenou nahoru z postele.

Bože, jsem na něj tak připravená. Je to jako kdyby ten orgasmus, který mi způsobil v jeho bytě předtím – ježiši, bylo jenom dneska? - zavinil, že požaduju víc, hořím po jeho doteku.

Závislost. Můžu říct to stejné o něm.

Zatímco mi olizuje jednu bradavku, druhou tře palcem a já dusím sténání. Moje boky se zvednou, jak se snažím najít nějaké tření, abych uvolnila ten bolestivý tlak uvnitř mě. Ale on mi to nedopřeje, místo toho saje mou bradavku, pak přejde na druhou, dokud se pod ním nehýbám, sténajíc bezostyšně jeho jméno.

Mé tělo je v ohni. Přestože jsem nikdy neměla žádné opravdové potěšení ze sexu, dala bych teď cokoliv za to, abych ho měla uvnitř sebe. Jenom ta představa stačí k tomu, aby seslala pulzování potěšení dovnitř. Držím se za jeho ramena, posouvám se neklidně po matraci, můj puls tepe mezi mýma nohama. Panebože, myslím, že se udělám jenom z toho, jak cítím jeho ústa na mých prsou.

Jako kdyby cítil, jak blízko jsem, přestane, dá mé pulzující bradavce jedno dlouhé olíznutí a zvedne jeho hlavu. Zdá se, že se jeho oči blýskají v tom polovičním světle. Přejede si jazyk přes rty a pak mě políbí, jednu jeho ruku položí dolů vedle mé hlavy a druhou rozepne mé džíny a vklouzne do mých kalhotek.

Sténám do jeho úst, když jeho drsné prsty pohladí nahoru a dolů mou mušličku a já nechám klesnout mé nohy otevřené. Poskytnu mu lepší přístup, aby si se mnou mohl dělat co bude chtít. Věřím mu, vím, že mi s ním bude dobře, že se o mě postará.

Strčí jazyk do mé pusy ve chvíli, kdy jeho prsty vklouznou do mě. Moje záda se zvednou z postele, když se udělám, moje tělo vybuchne jako ohňostroj, rozpadající se do třpytek.

On přeruší polibek, těžce lapá po dechu a já se pořád svíjí z otřesů, jedouc na poslední vlně potěšení. Jeho prsty se pohybují dovnitř a ven ze mě, vytahujíc je ven.

„Uh....“ lapám po dechu. Olíznu si své suché rty, snažím se najít svůj hlas. „Rafe....“

Vytáhne jeho prsty pomalu, zasténá a přivoní k nim. Panebože. Zamručí, jeho oční víčka se napůl přivřou a jeho oči ztmavnou jako noc.

Skloní jeho tvář znovu ke mně, jeho lícní kosti zrudnou, když se položí mezi mé nohy. „Oh kurva....“

Pořád těžce oddychuje, jeho erekce těžce škube proti mému břichu. „Já nemůžu....“

„Rafe?“ Je skoro nemožné myslet, když se ke mně tiskne tam, kde pořád ještě pulzuju potěšením, ale způsob jakým se jeho tvář změnila, do toho co vypadá jako bolest, to nemůže být dobře. „Jsi v pořádku?“

„Meg,“ šeptá, jeho boky se pohybují v malých záškubech a nevypadá, že by byl schopný to ovládnout. „Já nemůžu.“

Kousne se do spodního rtu tak silně, až jsem si jistá, že si ho prokousne. Najednou se ode mě zvedne a stáhne se zpátky, pak vyskočí z postele a otočí se ke mně zády. Stojí nehybně, shrbený, jeho ruce zatnuté v pěst po jeho stranách, jeho dech syčí dovnitř a ven, tak hlasitě v tomhle tichu.

Co to sakra?

Moje hrdlo je suché jako šmirglpapír a bolí, když polknu. Nemám tušení, co se děje, ale musím něco udělat.

Vysoukám se z postele a stoupnu si za něj. „Jsi v pořádku?“

Jeho dech se oživí. Chvěje se. „Měl bych jít.“

„Proč?“ Stisknu čelist, snažím se tohle vyřešit. „Proč ty mě můžeš potěšit, ale já nemůžu potěšit tebe? Proč se tě nemůžu dotknout, jako jsi se dotýkal ty mě? Co je na tom špatného?“

Zavrtí svou hlavou a nejdřív si myslím, že mi neodpoví. Ale pak zašeptá, „Zasraně by mě to zlomilo.“

„Zlomilo, jak?“

Skloní hlavu, uhodí se pěstí do jeho hrudi. Ale neudělá žádný pohyb, aby odešel.

Bolí to, vidět ho takhle. „Takže co budeš dělat místo toho? Půjdeš praštit do zdi?“

Neříká nic, svaly se napínají v jeho čelisti.

Zatraceně. Chystá se, že si ublíží, potrestá se za touhu – ale já vím, že to chce. Že to potřebuje. Můžu to vidět v jeho chování, v jeho očích, v jeho vzrušení. V jeho něžnosti ke mně.

Ale izoluje sám sebe, staví bariéry mezi sebe a ty, které o něj mají starost.

Rozhodl se, že nemůže být potěšen. Jenom potrestán.

A sakra, já nejsem pro to ta pravá. Já nejsem ten bezstarostnej typ holky, jakou zřejmě potřebuje, někdo, kdo ho rozesměje a vytáhne ho do snu z duhy a jednorožců, pomůže mu zapomenout. Táhnu si svůj vlastní náklad.

Ale dělám si starost. Víc než jsem si myslela, že je to možné. Pokud ho potěšení může zlomit, pak si myslím....myslím si, že zlomení Rafea Vestriho by mohlo být dobrou věcí. Mohlo by to být skutečně tím jediným způsobem, jak ho zachránit.

Moje srdce duní, když seberu svou odvahu a obejdu ho. Opatrně. Pomalu. Jako byste to dělali, kdybyste čelili divokému zvířeti, zraněnému lvovi na vaší cestě. Jeho řasy se zvednou, když si stoupnu před něj, jeho pohled je nesoustředěný.

Moment pochybování a nerozhodnosti – zbláznila jsem se? Je tohle chyba? - ale setřesu to a začnu se svlékat. Sundám si svetr a halenku, pak rozepnu mou podprsenku a nechám ji spadnout. Stáhnu dolů mé rozepnuté džíny a vlhké kalhotky, sundám všechno dolů společně s mými ponožkami a botami.

Odhalím se před ním. Dávám mu sebe. Věřím mu. Chci ho. Žádám ho, aby mi taky věřil. Aby se pustil, nechal jeho obranu spadnout.

Pustil mě dovnitř.

Jeho pohled projíždí přes mé tělo. Zastavuje se na mých prsou, až se bolestivě napnou, pak přejde dolů na mé břicho a níž.

„Kurva,“ vydechne, a projede jím třes. Jeho pěsti se zaryjou do jeho stehen a moje oči jsou přitahovány k té působivé bouli mezi nimi.

„Nemůžeš žít jenom v bolesti,“ šeptám.

„Bolest mě udržuje silného.“ Další třes jím projede a jeho hlas klesne do hloubky, kterou cítím až ve svých kostech. „Nemůžu si dovolit doufat.“

Láme moje srdce. Udělám krok blíž k němu, položím ruku na jeho hruď. Jeho srdce bije pod mou dlaní. Podívám se nahoru, setkám se s jeho pohledem. „Věř mi.“

„Neexistuje žádná cesta ven,“ šeptá. Známá bolest zamračí jeho pohled, minulost vytěsňuje přítomnost. „Říkal jsem ti to. Ty mě zlomíš.“

Ale neodporuje, když ho tlačím pozpátku. Jde pozadu a sedne si dolů na postel a opře se. Když popadnu lem jeho svetru a stáhnu ho pryč, když putuju rukou dolů po jeho odhalené hrudi, jeho dech se zastaví. Jeho tělo se natahuje ke mně, tlačí se do mého doteku. Dám ruce na přezku opasku a otřu se o jeho erekci a přerývavý sten opustí jeho rty.

„Sakra,“ zachraptí, jeho oči nervozitou zavřené. „Oh sakra.“

„Chceš, abych přestala?“

„Ne. Zatraceně, nepřestávej.“ Uzel v jeho hrdle se pohne, když polkne. „Meg, prosím....“

Jedna myšlenka zabzučí mojí myslí, když rozpenu jeho pásek a jeho kalhoty.

Zlomení Rafea Vestriho nebude hezké, to je jisté. Ale dívat se jak se uvolní, konečně se proboří skrz jeho zdi a uvidím ho takového, jaký uvnitř doopravdy je....to bude nádherné.