Rafe - 19. kapitola

Překlad: Clarissa

Máme tady předposlední kapitolu,

blížíme se pomalu k happyendu ;-)

Děkuju za komentáře....

Clariss

Megan

Policie sem přijela za námi a vyslechla všechny, kdo do toho byli zapojeni. Řekla jsem jim všechno o Carsonovi a mámě, jak ji bil, jak přišla o dítě. Později sedím na jedné z těch tvrdých plastových židlí lemujících čekárnu s Tessinými a Erininými pažemi kolem mě a moje tváře jsou mokré. Ani jsem si neuvědomila, že jsem břečela. Kvůli mámě. Kvůli dítěti. Kvůli sobě.

A kvůli Rafeovi, který je pořád vevnitř s doktorama.

Oni řekli, že se obávají otřesu mozku. Kromě toho má tři zlomená žebra a nějaké poranění ledviny, ale kromě toho, že bude pár dní čůrat krev, by měl být v pořádku.

Ale mají obavy, protože se pořád zcela neprobudil. A já mám strach také. Zaslechla jsem jak Zane mluvil s policií o tom Nino Gasparim, jak Rafe zjistil, že byl vrahem jeho rodiny. Jak ho Rafe konfrontoval. A jak vymahači popravili Nina.

Rafe řekl, že byl unavený. Bojoval v kleci, setkal se s vrahem, zastřelili ho před jeho vlastníma očima, a potom sám skoro umřel, když se mě snažil zachránit. Je toho hodně, co musel zvládnout. Příliš hodně na pochopení. Mohl by být tohle důvod, proč se neprobouzí?

Kluci jsou tady, jenom Asher chybí. Audrey se narodilo dítě, řekl mi to Tyler a Asher je s ní, ale pokud se Rafe brzy neprobudí, přijde sem nakonec taky.

„Je to kluk,“ říká Tessa, dívajíc se na mě podezřele, zastrkávajíc si modré vlasy za ucho. „Celou dobu jsi to věděla,“ mumlá. „Jak jsi to věděla?“

„Nevěděla. Jen jsem to dobře odhadla.“

Nejsem zrovna teď v náladě, abych mluvila o Audreyiným dítěti. Myslím jen na to, že potřebuju, aby byl Rafe v pořádku. Dala bych cokoliv, udělala bych cokoliv, abych se ujistila, že se probudí a usměje se znovu tím jeho nádherným úsměvem. Kdykoliv si vzpomenu, jak se rozeběhl do té uličky, kde na mě Carson mířil zbraní, jak utíkal před kulkami, aby se dostal ke mně....

Ano, udělala bych pro něj cokoliv. Mé srdce patřilo jemu. Ve skutečnosti ho měl už od začátku.

Tyler si tiše povídá s Dylanem v zadní části čekárny. Ocean a Micah, dva tatéři z Damage Control, na rozdíl od Zanea, sedí o pár míst dál tiše a s kamennými tvářemi. Učni Seth, Shane a Jesse se poflakují u dveří vyšetřovny společně se Zanem.

Dakota se odešla podívat po nějaké kávě. Ani nevím, proč. Ačkoliv už je dávno po půlnoci, každý je nabuzený energií díky nervům.

Zane se najednou narovná a vstoupí k vyšetřovně. Všichni se okamžitě pohnou tím směrem a já vyskočím na nohy, právě když se doktor přiblíží ke dveřím, pozvedávajíc obočí, když zjistí, že ho všichni obklopujeme.

„Jak je mu?“ Ptá se Zane a všichni ho obklopí, aby ho slyšeli, i když mě pustí, když se mezi ně tlačím, abych se dostala blíž.

„Jak jsem řekl dříve,“ říká doktor, tisknouc si složku ke své hrudi, „není v ohrožení života. Dali jsme mu léky proti bolesti a tekutiny, protože se zdá, že je dehydrovaný. Zdá se, že bude spát. Měl poslední dobrou problémy se spaním?“

„Ano, měl,“ říkám. „Říkal, že nemohl spát.“

„Pomohli jsme mu vstát, donutili ho chodit a mluvit, udělali jsme nějaké testy. Je možné, že si jen potřebuje odpočinout.“

Společné oddychnutí se prohnalo čekárnou.

„Můžeme ho vidět?“ ptá se Dylan. „Je tedy teď při vědomí?“

„Ještě ne.“ Doktor se pohne zpátky, blokujíc otevřené dveře. „Doktor Mendoza je stále u něho.“

Tessa se snaží přes doktora nahlédnout do pokoje. „Kdy s ním budeme moct mluvit?“

„Zavolám Ashovi,“ mumlá Tyler a odkráčí pryč s mobilem v jeho ruce.

Doktor udělá další krok dozadu a já vím, že se chystá zavřít dveře Rafeova pokoje. Zvednu svoji bradu, připravuji se ho zeptat, prosit ho, pokud budu muset, aby mě pustil dovnitř. Slíbila jsem Rafeovi, že ho neopustím, přísahala jsem mu, že se od jeho boku nehnu a neviděla jsem ho od té doby, co ho vyvezli ze sanitky před pár hodinami.

„Není některá z vás náhodou Meg?“ Zastaví se doktor s rukou na klice. „Stěží vyslovil za celou tu dobu co je tady tři slova a jedno z nich bylo Meg.“

„Já jsem Meg.“ Uhladím si nervózně moji blůzu. „Můžu ho vidět?“

On zaváhá, jeho oříškové oči si mě rychle prohlédnou. Kývne. „Ano. Jo, dobře, můžete jít dovnitř.“

Jak proklouznu dveřmi, slyším ostatní ptát se na více otázek, doktor jim tiše odpovídá a pak zavře dveře.

Ticho.

Dáma v modré uniformě něco píše do tabulky. Vypadá překvapeně, že mě vidí, pozvedne obočí.

„Já jsem Meg,“ říkám, otírajíc si své zpocené dlaně do džínů. „Jsem tady, abych viděla Rafea.“

„Tak vy jste Meg.“ Usmívá se, velmi se usmívá a zamíří pohledem na druhý konec pokoje. „Zrovna se po vás znovu ptal. Radši si s ním jděte promluvit.“

„Jak....?“ Můj hlas se zlomí a já polknu. „Pardon. Jak je mu? Jako, opravdu?“

„Je více vzhůru, než byl před hodinou. Zůstane tady přes noc, ale doufáme, že do zítřka bude natolik v pořádku, aby mohl jít domů.“

Koušu si ret a kývnu, moje srdce buší jako kladivo. Moje vlasy se uvolnily z culíku a visí mi do obličeje. Netrpělivě je odstrčím dozadu.

Seberu svůj rozum, otočím se k posteli, udělám pár kroků oddělujících nás a zamrznu. Je to pro mě šok, vidět ho takhle. Jeho čelist je oteklá, zbarvená do tmavě fialové, jedno oko má skoro zavřené. Tetování na jeho široké hrudi nedokáže skrýt ty hluboké podlitiny.

Drahý Bože. Jeho bok je černomodrý. Opravdu černý a modrý, jako bouřkové mraky a já...

Já pořád zírám, když si uvědomuji jak blízko se znovu dostal k smrti. Myslím, že není jediný, kdo se musí vyrovnat s tím vším, co se stalo dneska večer.

Panensky bílá deka je vytažená k jeho pasu. Jeho ruce leží na ni, obmotané obvazy, skrz které prosakuje krev. Jeho tvář je uvolněná. Nejsem si jistá, jestli jsem ji někdy předtím viděla tak klidnou. Dokonce i po milování, když omdlel v mém náručí, přetrvávalo napětí ve vráskách na jeho čele a v napětí jeho úst.

Když mluvím o napětí... Jeho ruce sebou škubou na dece, jeho dech se zrychluje. Jeho obočí se spojí k sobě.

„Meg,“ šeptá. „Meg.“

Tohle mě vytrhne z mého ochrnutí. Sednu si na postel a umístím své ruce přes jeho. Jeho kůže je studená. Proč jsou nemocnice vždycky tak studené?

„To jsem já,“ říkám. „Jsem tady.“

Jeho ruce znehybní pod mými a jeho dech se zajíká. Jeho dlouhé řasy se zvednou, až dokud se nedívá přímo na mě. Z jeho úst nevyjde ani slovo. Pouze se na mě dívá, pomalu mrká, jeho zlaté oči září.

Moje srdce se zastaví, pak se znovu s tlukotem rozběhne. Co je to? Myslela jsem si, že jsem věděla, co byla láska, ale tohle je mnohem víc, mnohem silnější. Chci strávit svůj život s tímhle mužem, mít jeho děti a následovat ho až na konec světa.

Sakra.

„Zůstaň,“ šeptám do ticha a sehnu se k němu, abych otřela moje rty o jeho. „Neodcházej.“

To samé žádal on po mně.

Jeho ústa se napnou a podívá se pryč. Je těžké číst v jeho pohmožděné tváři, ale když se posunu, abych lépe viděla do jeho očí, vidím, že jsou vlhké.

Doktor, na jehož přítomnost jsem zapomněla, si odkašle a opustí pokoj, zavírajíc za ním dveře.

Dotknu se rukou jeho nezraněné tváře, nevědíc, co dělat. Zeptat se ho, jestli je v pořádku by mohlo být hloupý. Jedna slza se mu rozeběhne po tváři a navlhčí moje prsty.

A pak rozevře svoje paže, přitáhne si mě k sobě tak pevně, až se stočím po jeho boku, moje hlava odpočívá na jeho rameni. Roztavím se v jeho objetí, položím moji ruku na jeho hruď, abych cítila jeho silnýa vyrovnaný srdeční tep.

„Vyřešíme to,“ šeptá ta samá slova, která jsem mu řekla před pár dny. „Společně.“

*****

„Myslel jsem, že nesnášíš vaření,“ říká Rafe od kuchyňských dveří, skoro mi způsobujíc infarkt.

„Jsi vzhůru.“ Otočím se čelem k němu. „Dobré ráno.“

Moje hrdlo se uzavře. Je to tak skvělé vidět ho vzhůru a při smyslech.

Stojí napjatě, ruce opřené o rám dveří. Jeho tvář je ztrhaná, pokrytá zlatým strništěm, jeho čelist je pořád oteklá a pohmožděná. Už to byly dva dny, co ho pustili z nemocnice a většinu toho času strávil spánkem, probouzel se jenom na čůrání. I tehdy jsem se pohybovala po jeho boku, nejistá si jeho rovnováhou.

Dva dny, v průběhu nichž bojoval s nočními můrami a házel sebou na posteli, probouzel se kvůli bolesti v jeho žebrech, jenom proto, aby znovu upadal do spánku. Doktoři řekli, že mu nemůžou dát prášky na spaní kvůli jeho minulosti s drogami, jenom prášky na bolesti, ale jeho tělo a jeho mysl byly tak rychle zatlačeni za hranici jejich odolnosti, že se o to postaraly.

Vpotácí se do kuchyně a odsune židli. Sedne si na ni opatrně a jeho ruce se automaticky obtočí kolem jeho žeber. „Voní to dobře.“

„Je to, uh, rodinný recept.“ Hraju pochybný pohled na ty ingredience, které jsem rozmixovala v misce. „Hladový?“

„Vyhladovělý.“

Jeho apetit se vrací. To je výborná zpráva. Nejedl nic, kromě dvou sušenek včera v noci. Ale...

„Nejsem si jistá, jestli tohle bude jedlé.“ Stisknu své rty k sobě a přešlápnu z nohy na nohu. „Nikdy jsem tenhle recept předtím nezkoušela.“

„Co je to?“ Položí jeho obvázané ruce na stůl a je těžké od nich odvrátit zrak. Od modřin na jeho tváři, jeho rozseknutého rtu, od důkazů, jak byl zraněn. „Meg?“

„Oh promiň.“ Rychle se podívám pryč. „Je to řecký recept. Podle všeho mi můj takzvaný otec zanechal ručně psanou knihu receptů od jeho matky. Zkoušela jsem vařit párkrát v minulosti a tenhle recept vypadal....lákavě.“ Vložím lžíci do směsi a nepřítomně ji zamíchám. „Smažené cuketové kuličky.“

„To zní dobře.“ Jeho žaludek právě kručí a já se zasměju. Podívám se na něj přes mé rameno a najdu slabý úsměv hrající na jeho rtech.

„Pak to jsou smažené cuketové kuličky.“ Mávnu lžící do vzduchu. „Podívej, jsem Řekyně a tmavá, a mám v sobě nějakou španělskou krev, pokud mám věřit drbům. Já nepatřím nikam.“

„Ty patříš sem, ke mně,“ zašeptá a já se otočím a opřu se zády o linku. Spěchala bych k němu a na místě ho objala, kdybych nebyla ušpiněná od cukety a mouky. „Navíc,“ pokračuje. „Vím přesně odkud byli moji rodiče. Rodina mého otce jsou Siciláni. Moje máma byla Němka. K čemu to je dobrý? Co znamená krev?“

Viděno tímhle zůsobem.... „Němka, jo? Tak proto jsi tak blond?“

„Nevypadám jako syn sicilského mafiána, co?“ Ta hořkost v jeho hlase řeže jako nůž. „Nemůžeš vidět zkaženou krev, ne na povrchu.“

Přejdu okolo stolu, za něj a lehce stisknu jeho rameno. „Rafe, v tobě není nic zkaženého. Ty jsi ten nejlepší člověk, kterého znám.“

Natáhne se nahoru a obejme mě kolem pasu. „Děkuju ti.“

Neodpálkuje mě, neřekne mi, že ho neznám, že on je katastrofa. Usmívám se, vím, že to nedokáže vidět, ale tohle je pokrok.

Dám všechny ty rozbité kousíčky zpátky dohromady, Rafe Vestri, jen počkej a uvidíš.

Jeho jemné a hedvábné blond vlasy se mu kroutí na krku. Mám chuť se jich dotknout. „Jsi v pořádku?“ ptá se, a já znehybním.

„Proč bych neměla být?“

„Já nevím.“ Přejede si rukou po tváři. „Možná proto, že na tebe ten šílenec mířil pistolí? Protože jsi skoro umřela?“

On má pravdu. Měla bych se zhroutit. Můj nejhorší strach se potvrdil. Carson si pro mě přišel a dal mi pistoli k hlavě. Dívné, když si na to vzpomenu, jak se teď cítím líp než kdykoliv předtím.

„Roky,“ šeptám, „od té doby, co si pamatuju, jsem cítila vinu. Cítila jsem, že jsem se dobře nepostarala o mou mámu. Pokaždé, když ji zbil její přítel, pokaždé, když jsem musela zavolat doktora, aby ji zašil a obvázal, pokaždé, když jsem ji našla zpitou do bezvědomí...jsem si byla jistá, že si nezasloužím její lásku. Ale teď....“

Poddám se tomu nutkání a hladím jeho vlasy. Jemné jako peří. Chci mu říct o dítěti, ale nemůžu, ještě ne. „Teď už se necítím tak vinná. Máma dala moji adresu tomu chlapovi, co do ni kopal, až skoro vykrvácela k smrti. Vzdala se mě. Zvolila si být s chlapama jako Carson. Rozhodla se vést život jaký vede a já nejsem její pečovatelka. Nikdy jsem nebyla. Ona byla ta, co se o mně měla starat a já...“ těžce polknu knedlík v mém krku. „Rozhodla jsem se odpustit sama sobě.“

On udělá malý zvuk jako škytnutí a otočí se na židli. „Nikdy nedovolím, aby se ti něco špatného stalo.“ Omotá kolem mě ruce a drží mě po dlouhý, dlouhý čas.

A později, potom co jsem usmažila cuketové kuličky a snědli jsme je, potom co připravím kávu a sedneme si v obýváku, abychom ji vypili a kotě skočí do slunečního paprsku procházejícího skrz okno, vezme moji ruku do své.

„Nastěhuj se ke mně, Meg. Chci tě mít u sebe každý den a každou noc. Vezmi si s sebou taky kotě.“ Jeho pohled je vážný a topí se ve zlatě. „Prosím, nastěhuješ se ke mně?“

Samozřejmě, že říkám ano.

*****

Je sobota ráno, týden po tom, co Rafea propustili z nemocnice, když se Dakota zastaví, aby vzala jeho bubny do opravy. Našla jsem se roztřískané a když jsem se na to zeptala, přiznal se, že to udělal tu samou noc, když si stoupl před auto a skoro to všechno skončil.

Kdybych věděla, že byl ten den v takové temnotě....Moje hruď bolí, jen na to pomyslím.

„Takže jsi se sem přistěhovala?“ ptá se Dakota, její modré oči jsou vykulené, když vstoupí do obýváku Rafeova bytu a vidí moje krabice na gauči a Raf to Úžasné kotě leží stočený na polštáři.

„Ano,“ šeptám. „Rafe mě o to požádal, dva dny potom, co jsme se vrátili z nemocnice.“

Nezabalila jsem si toho s sebou moc. Jenom moje oblečení, boty a pár knížek a Rafa. Zajímá mě, co se stalo Raylin a slibuju si, že ji najdu na netu, jakmile se věci usadí, i kdybych jenom měla najít způsob, jak ji kontaktovat a dát ji vědět, jaká byla mrcha, že odešla bez vysvětlení.

„To je skvělý! Jsem tak ráda, že jste s Rafem spolu.“ Rozzáří se na mě Dakota. „Chci říct, jsi šťastná, správně?“

„Samozřejmě, že jsem!“ Plácnu se rukou přes pusu. „Sakra.“

Zamračí se. „Proč šeptáme?“

„Rafe spí.“

„A jejej, promiň,“ šeptá Dakota. „Jak se mu vede?“

„Mnohem líp. Hej, chceš kafe?“ Táhnu ji do kuchyně, když kývne a usadím ji ke stolu, jak nastavuju kávovar. „Ty prášky na bolest, co mu dali, jsou pěkně silný a uspávají ho. Na druhou stranu, spánek potřebuje, takže...“ Pokrčím rameny. Rafe říkal, že dneska přestane ty prášky na bolest brát. Hodně se bojí, že bude znovu závislý. „Nebyl v práci nebo ve škole. Vlastně nevyšel z bytu.“

„Ale...“ mrkne na mě. „Ale je mu líp?“

„Myslím, že jo. Vypadá víc odpočinutě.“

„A jeho rovnováha? Všechny ty blbosti, kterých se doktoři obávali?“

„Je mu fajn. Zřejmě nakonec neměl otřes mozku.“ Usmívám se, když plním dva šálky kávou. „Mléko?“ zeptám se.

„Ne. Jenom trochu cukru, jestli nějaký máš.“

Dám ji tam cukr, sednu si naproti ní a posunu k ní její hrnek. „Tady máš.“

Fouká do své kávy. Její kroužek v nose se třpytí. „Už jsi se byla podívat na Ashovo a Audreyino dítě? On je zatraceně roztomilý.“

„Ještě ne.“

Její pohled se zúží. „Kvůli Rafeovi nebo se tam bojíš jít z nějakého jiného důvodu, o kterém necheš mluvit?“

Zakuckám se kávou. „Sakra. Ty nechodíš kolem horké kaše, co?“

Ona vzdychne. „Promiň. Vím, že mi do toho nic není. Jen jsem zvědavá.“

„Je to takový dlouhý příběh.“

„Slyšela jsi někdy o shrnutí?“ Zamračí se. „Promiň. Jsem dneska v náladě.“

„Źádné obavy.“ Dokážu shrnout svou bolest, vinu a lítost a natlačit je do jedné nebo dvou vět? „Moje máma byla těhotná. To bylo před více než rokem. Vždycky jsem si přála brášku nebo ségru. Koukej, jak hodně jsme se posunuly, máma střídala chlapy jako ponožky a já nikdy neměla nikoho, s kým bych si hrála, s kým bych si povídala a sdílela svoje problémy.“

Dívám se do svého hrnku a zhluboka se nadechnu. „Mámini milenci byli vždycky debilové, ale tenhle poslední....Ten byl teda dílo. Mámu kopal, bil ji až dokud nezačala krvácet. Byla už v sedmém měsíci. Bylo tam hodně krve.“

Žluč mi stoupá do krku. „A on ji nepřestával bít, dokonce ani když jsem křičela a snažila se ho od ní odtáhnout. Dal mi pěstí, pak mě odstrčil a já se praštila o zeď tak tvrdě, že jsem musela omdlít. Další věc, kterou si pamatuju, bylo že byl pryč a máma ležela v kaluži krve.“ Polknu staženě. „Zavolala jsem záchranku, ale bylo už moc pozdě. Dítě zemřelo. Máma to sotva přežila.“

„Oh sakra.“ Když jsem se podívala nahoru, viděla jsem Dakotiny oči vykulené. „Je mi to tak líto. Neměla jsem tě nutit, abys mi to řekla.“

„To je dobrý.“ Snažím se usmát, ale je to spíše škleb. „Zavolala jsem policii a udala jsem ho. Zavřeli ho do vězení, máma přišla z nemocnice a já odešla z Philadelphie. Opustila jsem mámu. Nemohla jsem tak už žít. Bylo mi osmnáct a kamarád měl pro mě tady práci. Bylo to dobrý, až dokud Carsona nepustili z vězení a nesledoval mě sem a nesnažil se mě zabít. Kdyby nebylo Rafea a kluků....“

Zachvěju se.

Dakota se nakloní dopředu a stiskne mi ruku. Její oči zaplní smutek a zdravá dávka vzteku. „Ten debil půjde do vězení na hodně, hodně dlouhou dobu. Je mi líto, že jsi si tím musela projít.“

„Díky.“ Tentokrát už ze sebe vymáčku opravdový úsměv. „Ale teď jsem tady. My jsme tady a já se nebudu litovat, protože na druhou stranu, nepotkala bych vás. A nepotkala bych Rafea.“

„Aaah.“ Odfrkne si a mrkne. „Nejsem si tím jistá, holka. Tyhle věci jsou osudný. Ty a Rafe... Jste jako jin a jang. Pasujete k sobě dokonale.“

Horko se mi nahrne do tváře a já si koušu ret.

„Pasujeme k sobě dokonale,“ řekne nádherný mužský hlas od kuchyňských dveří a já nadskočím, srdce mám až v krku.

Rafe se opírá o rám dveří, bosý, oblečen jen v černém tílku a slabých teplákách.

Moje ústa vyschnou. Je tak nádherný, ukazuje potetovanou kůži, barvy a tvary se kroutí dolů po jeho svalnatých pažích a jeho ramenech.

„Rafe.“ Dakota odšoupne židli a jde k němu, obejme ho a vtiskne svou bradu na jeho hruď. „Opovaž se ještě někdy tohle udělat znovu, slyšíš mě?“

Pohladí ji po hlavě, obmotá jednu ruku kolem jejích štíhlých zad a já doufám, že mu ona netlačí moc silně na jeho žebra. „Hezkej den i tobě, Koko. Jak se má Zen-man?“

„Dobře,“ říká, její hlas je tlumený. „Je náladovej, napjatej a nasranej na celej svět. Myslím, že tě potřebuje vidět. Aby se sám ujistil, že jsi v pořádku.“

„Zastavím se zítra v Damage.“ Rafe se na mě podívá přes její rozvrkočenou tmavou hlavu, jeho pohled sklouzne na moji pusu a pak dolů, do mého výstřihu. Horko mi stoupá do tváře a jeho rty se stočí do drzého úsměvu. „Řekni mu to. Řekni mu, že jsem v pořádku.“

„Řeknu.“ Její hlas je tenký. Odtáhne se neochotně a zírá na něj. „Zatraceně, ty blbečku. Ty jsi jako můj brácha, víš to, že jo? Tak se znovu nepokoušej promarnit svůj zasranej život. My tě milujeme. Pamatuj na to.“

Vyprsknu smíchy.

Rafe zvedne obočí. „Touhle pusou líbáš Zanea?“

„A on to miluje.“ Uculí se samolibě, otře si své oči a otočí se, aby na mě kývla. „Díky za kafe, Meg. Pošlu někoho, kdo si později vyzvedne ty bubny. Měla bych odtud zmizet.“ Ukáže na Rafea. „Postarej se kvůli mně o toho nevrlého medvěda, ano?“

„Nevrlej medvěd?“ Zopakuje Rafe a zamračí se. „To jako vážně?“

Dakota se směje a vrtí hlavou. Pak nám zamává a pospíší si ven. Dveře bytu za ní zaklapnou a my zůstaneme sami.

Rafeova pusa je otevřená dokořán a je to tak vtipný, že se zahihňám. „Kde k tomu přišla? Co jsem udělal? Člověk poprvé za den vyleze z postele, najde dvě holky v jeho kuchyni a jenom po padesáti pěti vteřinách,“ zkontroluje hodiny na zdi, „utíká jedna z těch holek s křikem pryč.“

„Ona nekřičela,“ připomenu mu. „A jak dokážeš na těch hodinách poznat vteřiny?“

„Jsem si jistej, že křičela uvnitř.“ Zvedne jednu ruku, aby si poškrábal zadní část krku a já si olíznu rty, když se svaly a tetování pohybují v okouzlujícím tanci. „A co ty? Ty utečeš taky?“

Otevřu svou pusu, abych řekla, že bych mohla, ale v jeho jantarových očích je taková zranitelnost, která mě zastaví. On už nevtipkuje. A i když jsme se přes to dostali, je očividné, že tomu pořád nevěří.

Trochu to bolí, při pomyšlení, že nevěří mému ujištění. Po tom všem jsem neutekla a byla jsem tady, po jeho boku, po všechny ty dny, kdy se pohyboval mezi spánkem a probouzením.

Ale tohle je Rafe, kluk, který nevěří, že si zaslouží štěstí nebo cokoliv dobrého v jeho životě, který si nemyslí, že jeho život stojí za hodně.

„Neplánuju utíkat,“ informuji ho a dívám se, jak se jeho pohled rozjasňuje. „Budu ti to říkat, až dokud se ti to nedostane do té tvojí silné lebky.“

Přitiskne si ruku k jeho hrudi a našpulí rty. „Proč jsou na mě dneska všichni tak zlí?“

Bože, tenhle kluk. Tenhle zábavný, odpočinutý kluk, tak jiný od toho Rafea z těch minulých měsíců, který byl tichý a napjatý, jeho nervy byly tak napjaté, že by mohl brnkat, kdybyste se ho dotkli. Milovala jsem toho ostrého, vystresovaného Rafea a chtěla jsem prolomit jeho obranu. Zlomit jeho ulitu.

A miluju tuhle jeho vtipkující, zralejší verzi ještě víc, protože tohle je ten, kým pod tím vším skutečně je. Dát ho znovu dohromady může trvat a je to dobře. On stojí za každou vteřinu toho času.

„Copak je tohle za pohled?“ Zvedne na mě vyzívavě bradu. Ty jeho sexy dolíčky se objeví, když se uculuje. „Na copak ty myslíš?“

„Na tebe.“ Vstanu, přistoupím k němu, tak blízko až se naše hrudníky dotýkají a nadechnu se jeho pižmové mužné vůně. „Přemýšela jsem o tobě.“

„A o čem?“ vrčí, jeho hlas klesá a jeho pohled se prohlubuje a tmavne. Jeho teplé a silné ruce se pohybují nahoru k mému pasu.

„Jak moc ráda jsem, že jsi tady. Že se cítíš líp.“ Polknu těžce. „Žes to nevzdal. Že ses ke mně vrátil.“

On hlasitě vydechne. „Vždycky se k tobě budu vracet.“ Ztvrdne proti mně a posune se, roztahujíc jeho nohy a tlačí se těsněji mezi mé. „Teď ohledně dětí,“ řekne pomalu a otírá svou erekci o mě.

„Co to děláš?“ směju se a pak zalapám po dechu, když skloní svou hlavu a políbí mě s otevřenou pusu, se zubama, jazykem a tím vším. Když se konečně odtáhne, těžce dýchám potřebou, moje prsa jsou bolavá a pulzující, mé vnitřnosti jsou v plamenech.

„Jak jsem řekl, ohledně dětí.“ Olízne si rty a mohl by taky mluvit čínsky. Můj mozek je prázdný, můj pohled přichycen na jeho rtech, jeho dolíčkách a zlatu v jeho očích.

„Co je s nimi?“ Konečně jeho slova zaregistruji a mrkám. „Dobře, dej mi vteřinku. Kolik jsi toho slyšel z mojí diskuse s Dakotou?“

„Slyšel jsem dost. Promluvíme si o dětech. Dělání dětí. Vychovávání dětí.“

„Promluvíme?“ Teplo zaplňuje moji hruď a moje oči pálí, i když se mi chce smát.

„Ano. A potom se půjdeme podívat na Ashovo a Audreyino dítě.“

Začnu se stahovat zpátky. „Rafe...“

„Poslouchej.“ Drží mě tady a tiskne mě k sobě. Jeho pohled je smrtelně vážný. „Ty jsi ten důvod, proč jsem pořád tady. Držela jsi mě, když jsem se hroutil, dala jsi mi sílu bojovat. Nikdy jsem ti to neřekl, ale tu noc v bojovém klubu...“ Sevře svou čelist. „Dostal jsem se blízko tomu, abych to vzdal a nechal mého soupeře, aby to dokončil. Nemohl jsem si vzpomenou na jediný důvod, abych ho nenechal mě zabít.“

„Ne.“ Škubu sebou v jeho sevření, snažím se z něj dostat, ale on mě nepustí. Přitiskne si mě k jeho hrudi a omotá ruce kolem mě.

„Ale neudělal jsem to,“ říká. „Protože jsem si vzpomněl na jeden opravdu dobrý důvod, abych zůstal naživu. Na jedinou osobu, pro kterou jsem chtěl opravdu žít. A to jsi ty. Ty, Meg. A já si myslel, že jsem blázen, protože jsem měl dobrý přátele, pro který bych mohl žít a salon a budoucnost. Ale sdílet tu budoucnost s tebou....“ Políbí mě na vršek hlavy. „To bylo to, co mě donutilo vstát a znovu bojovat. Bojoval jsem kvůli tobě.“

Přimknu se k němu, moje oči slzí. „Tak moc tě miluju.“

„Taky tě miluju, lásko. Což je důvod, proč ti chci také pomoct vyrovnat se s tvými démony.“ Sevře moje ramena a odtahuje mě, až dokud se nepohnu zpátky a nedívám se na něj. Jeho oči září a jeho úsměv se stane ďábelským. „A kromě toho se nemůžu dočkat, až s tebou budu nacvičovat dělání dětí. Osobně si myslím, že potřebujeme hooooodně nacvičovat.“

*****

Kocourek Raf se snaží, abychom si ho vzali a hladili ho, když klopýtáme z kuchyně a sleduje nás, když mu nevěnujeme pozornost. Vsadím se, že se nám pak vyčůrá do postele, aby se nám pomstil, ale teď je mi to srdečně jedno.

Rafe mě táhne k ložnici, ale než tam zamíříme, přitlačí mě ke zdi a líbá mě, až dokud nevidím hvězdy. Nikdy nedojdeme do té ložnice. Místo toho mě povalí na gauč a naklání se nade mnou, jeho vzrušení tlačí do mého boku.

„Ty voníš tak krásně,“ dýchá, tulíc se k mému krku, jednou rukou putuje přes má prsa, zanechávajíc za ní ohnivou cestičku. „Bože, snil jsem o tom, jak se tě budu znovu dotýkat.“

Rozepne moji blůzu a než si to stačím uvědomit, mám sundanou i podprsenku a vrcholek jednoho mého prsa v jeho ústech. Sténám jeho jméno a on se odtáhne, pracuje na sundavání mých pyžamových kalhot a kalhotek, nechávajíc mě nahou na jeho gauči. Jeho ruce jsou po celém mém těle, hladí moje prsa, objímá mě kolem pasu, jeho ústa se přibližují.

Šíleně. Zoufale.

Ne. Zatlačím za jeho ramena, až dokud se nepodívá nahoru, s otazníkem v jeho jantarových očích.

„Počkej,“ šeptám. Popadnu lem jeho tílka a tahám, až dokud se neposadí, těžce oddychujíc a nedovolí mi, abych mu ho sundala. Moje mysl se na chvilku vypne při jeho kráse.

„Co se děje?“ Natáhne se znovu ke mně a já zavrtím hlavou.

„Prosím, nech mě.“ Jsem nadšená jako dítě nad vánočním dárkem. „Chci si s tebou hrát.“

Jeho pohled se potká s mým a on zavrčí, když si sednu a popadnu předek jeho kalhot. Opře se zády do poštářů, jeho hruď se rychle vzdouvá a padá. Opatrně stáhnu jeho kalhoty dolů, společně s jeho trenkami.

„Oh zatraceně,“ mumlá, když se jeho penis zvedne, lehce plácne o jeho břicho a zanechá vlhkou cestičku. „Sakra.“

„Páni, ty...“ kousnu se do rtu. „Já chci....“

Nene. Žádná slova. Moje mysl stávkuje, protože panebože, tenhle kluk je neskutečně žhavý.  Až absurdně žhavý. Nikdo ve skutečném životě by neměl být tak sexy. Ježíši.

Jeho břišní svaly se stáhnout a upevní, prsní svaly se pohnou, když se opírá níž a roztahuje jeho svalnaté nohy. Ta obrovská modřina na jeho boku ztmavuje jeho nádherné tetování. Jeho erekce bobtná, je dlouhá, silná a vlhká, piercingy se lesknou. Jeho koule jsou stažené nahoru, velké a těžké.

Těžce dýchá, pohled má zastřený, sedí nehybně jako socha. Čeká.

Chci si ho vzít znovu do pusy. Ochutnat jeho slanost, donutit ho, aby se svíjel. Ale hlavně ho chci cítit v sobě, udělat se s ním a dívat se do jeho očí, až se to stane.

Zpomal. Tohle je o něm, ne o mně.

„Lehni si,“ slyším říkat sama sebe. „Opři si ruce za hlavou.“

Jedno zlaté obočí vyskočí nahoru a ty zářící oči se rozšíří. Vsadím se, že tohle nečekal.

Ani já ne. Nutí mě chtít věci, které jsem nikdy předtím nechtěla.

Jeho rty se zvlní do líného poloúsměvu. Lehne si dolů do polštářů, opře si jeho silné ruce za hlavou a roztáhne víc jeho nohy. Pozve mě blíž. Důvěřuje mi.

Ale přestože se mi z toho pohledu sbíhají sliny, jeho penis není vše, o co se zajímám. Umírala jsem touhou prolíbat se dolů k jeho vypracované hrudi od té doby, co jsem to poprvé viděla, a tyhle dolíčky jsou velmi, velmi stvořené k olizování.

Nikdy dřív jsem nad mužem neslintala, ale vsadím se, že teď slintám, když se plazím mezi jeho nohama a klekám si obkročmo nad jeho boky. Kořen jeho penisu je uvězněn pode mnou, jeho pevný tvar mě nutí zadržet dech, když se přitiskne k mé mušličce. Slyším ho lapat po dechu stejně jako já, když se posunu k jeho vrcholu a jeho erekce se chvěje proti jeho břichu a cuká a zvlhčuje jeho hebkou kůži.

„Kurva,“ mumlá, dívá se dolů na sebe, jeho paže se pod jeho hlavou třesou a bicepsy se zvětšují. Každý sval a každá křivka na jeho hrudi ostře vystupuje, když bojuje s tím, aby se nepohnul. Je tak pěkný. Okázalý.

Srdce-zastavující.

Přesunu se na všechny čtyři, umisťujíc moje ruce po každé jeho straně, kloužu prsama přes jeho hruď a on syčí, jeho penis se vztyčí tam, kde je zmáčknutý mezi námi.

„Sakra,“ mumlá, skřípajíc zuby, „Nemůžu vydržet....“

Umlčím ho polibkem s otevřenou pusou a on se přitiskne ke mně, sténajíc. Miluju to, že není schopný sám sebe zastavit, že je tak blízko. Jeho jazyk tancuje s mým a já kloužu nahoru a dolů po jeho erekci.

Vypustí tlumený výkřik, když ho pořád líbám, jeho boky se hýbají, nadzvedávají mě.

Přeruším polibek, podívám se do jeho zrudlé tváře a usměju se. „Žádné hýbání. A žádné udělání se.“

On zasténá, pak se uculí a olízne si rty. „Jsem ve tvých rukách.“

Bože...Tenhle úsměv by měl být zakázaný a tyhle dolíčky....Nemůžu už déle odolávat, skloním se a udělám to, co jsem chtěla udělat už od doby, kdy jsem ho potkala: Olíznu jeho dolíčky špičkou svého jazyka, jeden po druhém, ochutnávám sůl jeho potu a jeho sladkost.

Směje se, smíchem se mu třese hruď a tlačí mě. „Lechtáš mě. Au, moje žebra.“

„Budu tě lechtat ještě víc, až ti bude líp.“

Posadím se, třu jeho erekci a on lapá po dechu, už se nesměje. „Sakra, děvče, ty mě zabíjíš. Kristepane.“

„Nehýbej se.“

On ztuhne, jeho penis pode mnou pulzuje. „Chci se tě dotýkat.“

„Ještě ne.“ Mrknu na něj a skloním se, abych políbila jeho roztřepenou jizvu na jeho rameni. „Chci, abys to řekl.“

„Řekl co?“

„Že si tohle zasloužíš.“

„Cože...?“ Kouká na mě, obočí vyklenuté.

„Řekni: Zasloužím si, abych se udělal.“

„Oh sakra. O čem to mluvíš?“

„O tvém potěšení.“

Nikdy ve svém životě jsem nebyla tak troufalá, ale on teď těžce oddechuje, jeho oči tmavnou, očividně se mu líbí moje převzetí kontroly, a bože, je to tak žhavý.

„Víš, že jsi nádherný?“ Šeptám a prolíbávám si cestičku přes jeho hrudník, přes vířivé barvy jeho tetování. „V každém směru.“

„Ne, já nejsem....Bože!“ Zalapá po dechu, když se zuby otírám o jeho malé bradavky a olizuji cestičku dolů po jeho břiše, můj dech fouká přes jeho vlhkou hlavičku penisu. „Ano...“

Fouknu jemně a on se zachvěje. Vlhkost stále uniká ze té malé štěrbinky.

„Ty jsi ten, kdo přežil, bojovník.“ Fouknu znovu, vidím, jak se napne, jeho záda se vyklenou. „Jsi hodný a soucitný. Ty jsi ten nejmilejší člověk, kterého znám. Zasloužíš si všechno potěšení na světě.“

Odfrkne, svaly v jeho hrudi skákají. „Já....Nezasloužím.“

„Ano, zasloužíš. A já tě uslyším, jak to říkáš, nebo ti nedovolím, aby ses udělal.“ Mrknu na něj a odtáhuju se od něj, až jsem pryč a klečím mezi jeho nohami.

„To myslíš vážně?“

„Jojo.“

„Meg....“

„Ty jsi úžasný. Uvnitř i venku.“ Moje srdce je plné k prasknutí, protože je to pravda, a on to prostě nevidí. „Řekni: Zasloužím si, abych se udělal.“

„To je,“ zalapá po dechu, když jeho penis pokusně olíznu, „to je....“

Netuším, co chce říct, protože ho beru do své pusy a on nikdy nedokončí jeho větu. Ta slaná sladkost mě překvapuje, jako když jsem ho ochutnala poprvé, a je přesně tak vzrušující.

„Oh kurva...“ Třese se a jeho boky se pohybují. Chuť v mých ústech zintenzivní. „Kurva, já se udělám.“

Stáhnu se zpátky, vyndám ho z mé pusy. „Ne, dokud neřekneš, že si to zasloužíš.“

Mrká na mě, jeho oči jsou omámené a čelist je sevřená. „Já....“

Skoro se nad ním slituju. Hodně si toho prožil a teď, když je připraven to nechat jít, mu dávám podmínky.

Ale někde jsem četla, že musíte říkat něco pořád znovu a znovu, pokud tomu chcete věřit. A já chci, aby tomu věřil.

„Řekni to, Rafe.“ Poskytnu jeho penisu jedno dlouhé olíznutí, po kterém se svíjí. „Řekni: Zasloužím si potěšení. Zasloužím si být šťastný.“

„Kurva. Kurva.“ Jeho břišní svaly jsou stažené tak tvrdě, že je můžu spočítat. „Meg.“

„Řekni to.“

„Zasloužím si to,“ vyhrkne, jeho hlava padá zpátky do polštářů. „Zasloužím si, abych se udělal. Abych byl šťastnej.“

Uculím se, pak ho vezmu znovu do pusy, polknu ho až ke kořeni a on zavyje, když se udělá v dlouhé třesoucí se křeči, zalévajíc mé hrdlo. Slaně, hořce, sladce. Ještě víc a já se odtáhnu, vezmu ho do ruky a dívám se jak jeho potěšení dopadá na jeho vzdouvající se hruď. Jeho nohy se třesou, jeho boky se hýbají, šlachy vystupují.

Když je hotový, když se třes uklidní a leží těžce oddechujíc se svaly nadskakujícími a škubajícími v jeho končetinách, stočím se dolů vedle něj a pevně ho obejmu.