Rafe - 17. kapitola

Překlad: Clarissa

Ufff, vypadalo to, že to nejhorší je za námi

a že teď už přijde jen to dobré?

Omyl. Velký omyl! :(

Děkuju za komentáře....

Clariss

Megan

Raf mňouká a znovu mě praští do nosu jeho droboučkou tlapkou. Čuchá k mému obličeji, stáhne se zmateně zpátky a znovu začuchá.

Dám si další kousek čokolády do pusy a vzdychnu. „Žádnou čokoládu nedostaneš,“ informuju ho. „Drž se dál.“

Raf se nenechá odradit. Udělá pauzu, aby si olízl jeho nohu, pak se snaží zavrtat pod mojí deku.

„Přestaň.“ Odšoupnu ho pryč, pak ho hladím mezi ouškama a on se stočí nahoře na mém polštáři a vrní.

Venku, za oknem mého pokoje, je obloha zamračená. Prší nebo možná sněží, to nemůžu rozeznat z mého pohledu z postele.

Rafe..Nikdy předtím se nezdál ten byt tak prázdný. Tak temný a studený. Přeju si, aby tady byl. Přeju si, aby mě držel, přímo tady, v mé posteli. Chybí mi jeho vůně, jeho hlas, jeho smích, intenzita jeho pohledu.

Nemůžu uvěřit, že opravdu půjde do toho bojového klubu a bude riskovat svůj život. Že nezmění svůj názor.

Tolik se o něj bojím.

Možná jsem neměla takhle odcházet. Mohli jsme si o tom víc promluvit, ale byla jsem trochu mimo z toho, jak se zdál být rozhodnutý, že tam půjde.

A ty bys nebyla, kdybys byla na jeho místě? Byla bys schopná na to zapomenout a dál žít, jako kdyby se nic nestalo? Nevadilo by ti, že vrah tvojí rodiny nebude potrestán a bude si svobodně pobíhat po ulicích?

Sakra. Zřejmě bych po tom chlapovi šla taky. Musíte se postavit svým strachům tváří v tvář, abyste je přemohli a on se rozhodl, že to udělá právě takhle. Říkal, že mi poví všechno – a to udělal. Byl ke mně upřímný.

A já jsem utekla.

To je zlý.

Hej, potřebovala jsem vypadnout ven, abych si vyčistila hlavu, znovu o tom popřemýšlet. Na jednu holku toho bylo najednou docela dost, jasný? A zvlášť, když se v posledních dnech měnil ze žhavého na chladného a naopak tak často, že se mi z toho točila hlava a naposledy se ukázal u mých dveří polomrtvý. Je normální dělat si starosti, bát se.

Bože, já ho miluju.

Promluvím s ním. Řeknu mu, že mu rozumím, že jsem s ním. Že budu čekat.

Ale nejdřív....práce. A sakra, musím jít ven. Nacpat se čokoládou a zůstat pod peřinou celý den zní jako dobrý nápad, ale naneštěstí to není možné.

Takže vstanu, oklepu se a jdu se připravit do práce.

*****

Já to dokážu, rozhodnu se, když uklízím stoly a obsluhuju zákazníky, snažíc se udržet na mé tváři úsměv. Dokážu podpořit Rafea v tom, co potřebuje udělat a nevyšilovat.

Násilí. Krev. Smrt.

Přestaň.

On neumře. Bude v pořádku. Zane říká, že je Rafe výborný bojovník. Asher a Tyler s ním poslední rok trénovali a on je jako kdyby měl černý pásek v Muay Thai a jiu-jitsu nebo v něčem takovým. Není žádný důvod se obávat.

Správně?

Správně. Takže zmlkni, hlavo. Jestli někdo může tohle stáhnout, je to Rafe. Po práci mu zavolám. Potom budu klidnější. Doufám....doufám, že si to nerozmyslel – se mnou. Že mě chce. Že budeme spolu.

Sakra. To stačí.

Snažím se o tom nepřemýšlet, když pracuju – ne, že by se mi to dařilo. Je klidný sobotní večer a vůbec poprvé si přeju, aby tu bylo více zákazníků, více práce, čehokoliv, co by udrželo moji mysl od Rafea.

Cokoliv, co by nechalo za mnou ten strach, tu žaludek svírající hrůzu, že mě opustí všichni, které miluju, že budu sama. Že všichni skončí v kaluži krve, mrtví a pohřbení. Že to bude moje vina, že jsem je nezastavila, že jsem neudělala víc.

Je čas se pohnout dál, nechat minulost za sebou.

Akorát že minulost, když ji vyháním, nechce spolupracovat. Můj mobil zvoní, když nesu podnos s vysoko naskládaným nádobím a hrnky do kuchyně. Rychlý pohled mi řekne, že mi volá máma.

Skoro ten upustím podnos. Máma mi nezavolala od doby, co jsem před víc než rokem odešla z domova. Snažím se jí volat každý druhý týden, ale zřídka kdy mi to vezme.

Můj tep burácí v mých uších, jak rychle pokládám dolů tác a zvedám hovor. Špatné zprávy, zpívá moje mysl, musí to být špatné zprávy, kterých jsem se děsila.

Tak trochu doufám, že si popletla datum a myslí si, že mám dneska narozeniny, ale vím, že takové štěstí nikdy nemám.

„Mami? Haló?“ Přesunu si telefon do druhé ruky a zatlačím do dveří, aby se otevřely, míříc ven do zadní uličky. „Jsi tam? Jsi v pořádku?“

„Maggie? Jsi to ty?“ Mámin skřípavý hlas je jako pěstí do mého žaludku. Klesnu dolů na schody, nezajímám se o to, že jsou mokré a studené a snažím se zadržet slzy.

„Jo, jsem to já. Jak se máš?“

„Fajn, zlato. Mám se fajn a potkala jsem úžasného chlapa. Jmenuje se Jim a opravdu dobře se o mně stará.“

Zavírám oči. Sakra, další chlap a já tam nejsem, abych na ni dohlídla. „Stará se, opravdu?“

„Opravdu, Meggie, nemusíš se o mně bát.“

„Jak bych nemohla?“ Přitisknu ruku před mou pusu, protože můj hlas se mění do kvílení. „Ja bych nemohla, mami?“

Zbavím se vůbec někdy viny za to, že jsem ji opustila?

„Poslouchej mě.“ Zní střízlivě. Nemůžu si vzpomenout, když naposledy byla střízlivá. „Mám špatné zprávy.“

Panebože. Protřu si rukou oči. „Samozřejmě, že máš. Co se stalo tentokrát?“

„Carson.“

Škubnu sebou, když zazní jeho jméno. Ex-přítel, kterého jsem poslala za mříže. „Co je s ním?“

„Je venku z vězení.“

Otevřu pusu, abych odpověděla, ale nic nevychází ven. Moje krev se změní v led. On je venku? Tak brzy?

„Pustili ho na podmínku,“ pokračuje máma.

A do prdele.

„Buď opatrná.“ Těžce polknu a olíznu své suché rty. „Mami, jestli jde po tobě...“

„Po mně ne, Meggie.“

„Cože?“ Prohlížím si špinavý chodník, neschopná se soustředit. „Co tím myslíš?“

„On ví, kde bydlíš.“

„To není pravda.“ Vrtím hlavou, moje srdce bije jako kladivo. „Nemůže to vědět. Jenom ty víš, kde bydlím.“

„Zlato....já mu to řekla.“ (pozn. Božeeee, to snad neeee. To je taková kráva, tak matka.)

Vyskočím na nohy a jdu po chodníku dřív, než si vůbec uvědomím, co dělám. Fouká vítr studený jako nože. „Cože? Proč bys to sakra dělala, mami?“

„Oh Meg....“ Vzdychne. „Bylo to loni, než jsem potkala Jima. Jeden Carsonův přítel mě navštívil a my jsme si povídali. Moc si toho nepamatuju, kromě toho, že jsme mluvili o tobě a já mu řekla, kde jsi. Takže Carson to musí vědět a já se bojím, že on....“

Její hlas zanikne ve zvonění, které začíná znít v mých uších. Zastavím se a odtáhnu mobil od ucha.

Pomalu se otočím. Myslím, že vidím vysoký stín ustoupit zpátky do uličky a zmizet ve tmě.

Teď jsi ale paranoidní. Carson právě vyšel z vězení....Jasný?

Přitisknu mobil zpátky k uchu. „Mami? Kdy Carsona propustili?“

„Před pár dny, zlato. Jen buď opatrná.“

Polknu, jak se mé hrdlo stahuje. Ukončím hovor, otočím se kolem a utíkám zpátky do kavárny.

*****

Moje srdce nemůže přestat bušit. Pokaždé, když se dveře kavárny otevřou, myslím si, že Carson vchází dovnitř.

Nemůže být tak blbej. Jsem si jistá, že má soudní zákaz. Oni mi to tenkrát vysvětlovali, že když se dostane ven z vězení, nesmí se ke mně nebo k mámě přiblížit.

To ale neznamená, že se o to nepokusí. On je šílenej hajzl.

Ale on se nepokusí. Ne. Nebo jo? Cestoval by celou tu cestu z Philly sem, aby mě terorizoval a domáhal se nějaké zvrácené pomsty?

Kruci.

Moje ruce se třesou jak nosím podnosy a vyřizuji objednávky. Pálí mě záda mezi lopatkami, jako kdyby mě někdo pozoroval, ale pokaždé, když se otočím, nevidím nikoho. Myšlenka na to, že půjdu sama na zastávku autobusu mě děsí. Možná, že tentokrát si vezmu taxíka, aby mě odvezl domů.

A pak co? Měla bych si brát taxíka každý den a takhle utrácet moje peníze? Nemůžu dovolit, aby strach řídil můj život.

Bože, přeju si, aby byl Rafe tady....mám chuť mu zavolat, zeptat se ho, jestli by mě nevyzvedl, abych se cítila v bezpečí.

Ježiši. Uklidni se, Meg.

Nesu zaplněné podnosy zpátky do kuchyně, otřu si své ruce o zástěru. Nepotřebuju nikoho, aby se o mně staral. Už nejsem dítě. Dokážu se o sebe postarat sama.

Kromě toho, Rafe se mnou mohl skoncovat a Bože, ta myšlenka bolí. Dokonce i uprostřed tohohle zmatku, v mé panice, nedokážu na něj přestat myslet.

Ve skutečnosti, čím víc na něj myslím, tím hůř se mi dýchá. Tíha drtí moji hruď. Škrábu se na ni, opírajíc se zády o kuchyňský pult.

Jakmile tady skončím, tak mu zavolám – abych s ním promluvila. Sešla se s ním. Potřebuju ho vidět, ujistit se, že je v pořádku, protože ten špatný, zlý pocit je zpátky, kroutící mé vnitřnosti. Jako kdyby mnou projelo ostří nože a otáčelo se, dokud bych nelapala po dechu.

Krucinál. Kašlu na čekání.

Všechno odložím a mířím ven, abych si zavolala, k čertu s prací. Pokud mě vykopnou, tak je nechám, ať to udělají. Rafe za to všechno stojí a takhle tíha na mé hrudi, tenhle zlý pocit nezmizí, dokud neuslyším jeho hlas a nedozvím, že je v pořádku.

Hlavní servírka po mně hodí nesouhlasný pohled, když procházím kolem ní, abych si vzala mou kabelku s mobilem a mumlá něco o tom, že si promluvíme později.

Svírám mobil ve své ruce, kývnu a protáhnu se kolem ní na své cestě ven. Vyklopýtám ven, obrátím svůj obličej k noční obloze a zhluboka vdechnu chladný, vlhký vzduch. Pak vytáhnu svůj mobil z kapsy.

Začne zvonit a já ho šokem skoro upustím na zem. Božeee.

To je ale šílená noc.

Na displeji bliká Zaneovo jméno a musím dvakrát polknout, než to zvednu.

„Zatraceně, Zane,“ nadávám. „Tys mě vyděsil.“

„Proč?“

„Myslela jsem....“ Koušu si ret. Zane je kamarád a já o tom potřebuju někomu říct. „Je tu chlap, ex-přítel mojí mámy. Mlátil ji, skoro ji zabil, zabil dítě a já...“ Dusím vzlyk. Sakra, musím se držet pohromadě. „Udala jsem ho policii a on skončil ve vězení, ale dneska mi máma volala, aby mi řekla, že ho pustili. On je ve Philly, ale mám strach.“

„Rozumím, holka,“ říká tiše. „Neboj se, všichni se o něj postaráme, pokud můžeme.“

„Díky.“ Otřu si rukou pusu. „Když jsi volal, myslela jsem, že se stalo něco špatného Rafeovi. Nevím, proč. Jsem blázen, co?“

On neříká nic a já tiše zasténám, couvajíc až moje záda narazí do cihlové zdi budovy.

„Co je to?“ Moje ruka se třese tak hrozně, až si myslím, že upustím mobil. „Stejně už dneska večer vyšiluju. Měl bys radši začít mluvit.“

„Rafe ti řekl o tom bojovém klubu, že jo? On říkal, že jo.“

„Jo, řekl. Proč?“ Do hajzlu, ne.... „Je to dneska večer, že jo? On se tam chystá dneska večer.“

„Meg, on už je uvnitř,“ říká Zane, jeho hlas je na druhém konci telefonu slabý. „Bojuje zrovna teď. Jen jsem myslel, že bys to měla vědět.“

Bože, ne. „Jsi tam s ním?“

„O pár ulic dál od klubu. Čekáme tady pro případ, že by potřeboval posilu, ale...“

„Jdu tam. Dej mi adresu.“

„Holka, ne. To není dobrej nápad. Tohle místo se hemží kriminálníkama a sráčema. Rafe jde po tom chlapovi, kterej mohl zavraždit jeho rodinu a věci by mohly bejt ošklivý.“

„O to větší je to důvod, abych tam na něj čekala s tebou. Nežádej mě, abych se držela dál.“ Odstrčím se od zdi a začnu si jednou rukou rozvazovat uzel na zástěře. Rafe může být zraněn. Potřebuju tam být. „Řekni mi, kde tě najdu.“

„Sakra.“ Zavrčí Zane. „Ty máš o něj opravdu starost, co?“

Zavírám oči. „Ani netušíš jakou.“

„Myslel jsem si to.“ Zaslechnu úsměv v jeho hlase, když drmolí adresu. Není to odtud moc daleko.

„Jsem na cestě,“ říkám a odcházím pryč od kavárny, k Rafeovi. Brzy začnu utíkat, abych se tam dostala tak rychle, jak můžu v tom chladném mrholení, nevšímám si pohledů, které mi věnují kolemjdoucí.

Dokonce ani nemyslím na Carsona. Ten paralyzující strach, který se mě předtím držel, je pryč v návalu rozrušení. Čím víc se blížím k Rafeovi, tím lehčeji se moje srdce cítí a jestli tohle není znamení, tak nevím, co to je.

Na druhou stranu, bych měla vědět, že přesně v tom okamžiku, kdy máte pocit, že létáte, tak zakopnete a spadnete.