Rafe - 16. kapitola

Překlad: Clarissa

ČÁST III.

Roztrhej mě, na kousky rozřezej

Na prach a suť mě rozbíjej

Rozdrť mě, mé kosti pohřbívej

U mého hrobu pak čekej.

Zpátky se vrátím, do bubnu bouchajíc

Tady přicházím, po tobě sahajíc

Minulost svou opustím

duchy své ke spánku uložím

najdu cestu novou

a zpátky se vrátím.

Zem studenou zametej

Písek z ní oprašuj

Mě ze země vyhrabej, odhal mě a

z hrobu vytáhni mě ven.

Teď už zpátky jsem, do bubnu bouchajíc

Jsem tady, ač naději žádnou neměl jsem

S minulostí skončil jsem

Dopředu se dívám a tebe vidím

Záříš tak jasně

A já zpátky jsem.

'Zmrtvýchvstání' napsal Rafe Vestri

KAPITOLA 16

Rafe

„Rafe,“ říká Colt skrz telefon, jeho hlas praská. „Ještě jsi nevyměknul?“

„Naser si.“ Vytahuju mražené jídlo z lednice a hodím ho do mikrovlnky. „Dneska večer v devět, ne?“

„Správně.“

Náraz ticha. Nesnáším tohle ticho, protože můžu slyšet sám sebe přemýšlet a všechno, na co můžu myslet je Meg a jak odešla. Jak se jí zableskl strach v očích, jak její tvář zbledla, když slyšela o mých plánech. Jak smutek zkroutil její pusu.

„Miluju tě.“

Zatraceně. Má moje srdce. Copak to neví?

Ale možná už je teď příliš pozdě. Řekl jsem jí, že tu pro ni budu a pak jí ukázal, že vyrovnání se s mojí minulostí je důležitější než ona. Žádný div, že odešla bez jediného slova. Všechna tahle slova a nic, abych jí je dokázal.

Kurva, její nepřítomnost bolí jako zlomená kost.

Ohřeju svoje jídlo a otočím se k oknu. Už se blíží večer. „Takže, cos mi chtěl říct? Rozhodl ses, co chceš za to žes mi pomohl?“

„Jo.“

„Takže, co to bude?“ Pozoruju v plastu zabalené jídlo a můj žaludek kručí. „Co pro tebe můžu udělat?“

„Jo, no, je tu jedna věc.“ Odmlčí se a já si během toho vyndám plastikový balíček a roztrhnu ho, popálím si prsty a ani trochu se nestarám. „Ty kámošíš s Asherem Devlinem.“

Ztuhnu. Nejsem si jistý, proč jsem tohle nečekal. Konec konců, Ash v tom klubu dřív bojoval, takže to, co očekává že z toho bude mít je nevyzpytatelné.

„Pokračuj.“ Odtrhnu víčko a popadnu vidličku. Měl bych jíst nebo nikdy nebudu mít energii pro bojování. „Vysyp to.“

„Johnny Cooper, šéf bojového klubu, má rád Ashera. Johnny byl přítel Asherova táty, Jakea Devlina, když spolu boxovali. Vsadím se, že když ho Asher požádá o malou laskavost, tak ho Johnny neodmítne.“

Zamrznu, moje vidlička visí ve vzduchu. „Ashe z toho vynech.“

Colt odfrkne. „Nežádám ho, aby se do toho zapojil. Jenom, aby se zeptal Johnnyho na jednu otázku.“

„Ani náhodou.“

„Poslouchej, chlape,“ zavrčí Colt. „Tohle je pro mě otázka života a smrti, rozumíš? Proto ti pomáhám, i když mě to něco stojí a proto tě žádám. Neberu to na lehkou váhu.“ Mluví, jako kdyby skřípal zubama. „Prosím, Rafe. Dostat se do klubu je pro tebe důležíté, to chápu. A já tě dostanu dovnitř. Prosím pomoz mi.“

Zatraceně. „Jestli se kvůli tomu něco stane Asherovi, jeho přítelkyni nebo komukoliv z mých přátel...“ Do hajzlu, nechci na to vůbec pomyslet.

„Nic se tvým přátelům nestane. Je to jen otázka. Nic víc. Přísahám.“

„Otázka na osobu. Někoho, koho hledáš. Jak jsi řekl.“

„To je pravda. Řekneš mu, aby se zeptal?“

Klesnu dolů do židle. V žádném případě Ashe nebo kohokoliv jiného neohrozím. Zvlášť teď, když je dítě na cestě. Ani zasranou náhodou.

„Seš si jistej, že je to bezpečný?“

„Naprosto.“

Sakra. „Tak koho teda hledáš?“

„Holku.“ Hovor se na chvilku přeruší, pak je Colt zpátky. „Její jméno je Mara. Mara Abelliová, i když by teď mohla používat jiné jméno. Pořád...to za to stojí.“ Vzdychne. „Je to lepší než nic.“

Přemýšlím o tom. „Jenom tohle? Zeptat se Johnnyho, jestli něco neví o Maře Abelliové?“

„Jo. Jenom tohle. A adresu, pokud možno.“

„A kdo je tahle Mara Abelliová?“

„Do toho ti zasraně nic není.“

„Ale tys mě do toho zasraně dostal,“ vyštěknu. „Pokud mám do toho zapojit moje kámoše, chci vědět, kvůli čemu to je.“

Neříká nic dlouhé vteříny. Pak zavrčí. „Chceš se tam dostat nebo ne, Rafe? Ty jsi ten, který mi dluží, vzpomínáš? Řekni tvýmu kámošovi, ať se zeptá Johnnyho na Maru nebo zapomeň na klub. Jasný?“

Do prdele. „Jasný, chlape. Máš to mít.“

„Dobře.“ Úleva v jeho hlase je slyšitelná. „Uklidni se a soustřeď se, obuj si nějaký dobrý běžecký boty a kraťasy, a mikinu s kapucou, jestli nějakou máš. Já beru tejpy. Uvidíme se v klecích.“

Pořád přemýšlím nad skutečností, že jsem souhlasil s tím, že do toho bordelu kolem mě zapojím Ashera, mračím se, když mi ta slova dojdou. „Ty bojuješ taky?“

„Jo. Byl to jediný způsob, jak se dostat do klubu. Hele...,“ odkašle si. „Už jsi to předtím dělal, že jo? Bojovals na nějakým takovým místě?“

„Ne, nikdy,“ říkám a ukončím hovor.

Je to všechno pro mě nový. Bojový klub. Podsvětí.

Tahle touha. Tahle potřeba. Tahle nesnesitelná naděje, že budu rozmačkán na kousky.

Nemůžu snést, že se vzdávám Megan. Ale já musím a to bolí jako otevřená rána. Spaluje mě to zevnitř. Nic mě nemůže vyděsit víc než to, že ji ztratím. Dokonce ani to, že umřu v těch klecích uvnitř klubu.

Takže jsem připraven bojovat.

*****

Je půl devátý, když přijedu ke klubu, projedu kolem něj a zaparkuju Mustanga v postranní ulici. Sedím v autě, čekám na kluky, sportovní taška s mýma věcma je vedle mě.

Kurva, jsem tady. Chystám se vstoupit do klubu, bojovat v kleci. Postavit se tváří v tvář chlapovi s vytetovanou rukou a možná se dozvědět pravdu.

Pokud přežiju ten boj. Pokud přežiju mafii. Pokud je to opravdu on. A pokud se přizná.

Příliš mnoho 'pokud'.

Megan měla pravdu. Je to nebezpečné a můj bok bolí jako svině. Nejsem ve své nejlepší formě a nikdy jsem na takovém místě nebojoval. Ale musím to udělat, musím to zkusit. Pro moje duševní zdraví, to musím zkusit a zbavit se svých duchů, tak abych mohl být tím mužem, kterého si ona zaslouží, ne někým kdo potřebuje bolest, aby to zdolal.

Potřebuju to udělat.

Kluci přijedou o deset minut později. Z pickupu vystoupí jenom Zane a Dylan. Vystoupím z Mustangu a poplácáme se po zádech.

„Tyler?“ Rozhlížím se kolem, v případě, že jsem si ho nevšiml. Chci říct, on je jenom 189 centimetrů vysokej nebo nějak tak. „Myslel jsem, že přijde taky.“

„Změna plánů. Audrey začala rodit a Tyler s Erin zůstávají v nemocnici s nima.“ Zane ukáže placem na Dylana. „My ti snad pro tuhle práci nestačíme, co, vole?“

„Je Audrey v pořádku?“

„Jo. Teda, nemám tušení, abych byl upřímnej.“ Zašklebí se Zane. „Ale je v dobrých rukou. Je to zatraceně dobrá nemocnice a její rodina je tam. Její máma je taky na cestě. Bude v pohodě. Ty se soustřeď na ten boj, abys donutil toho sráče se přiznat a dostal se z toho všeho živej, slyšíš mě?“

„Jo, slyším,“ mumlám, vděčný víc, než slova můžou říct za to, že jsou moji bráchové tady, tak blízko jak můžou být, aniž by vlastně vstoupili do klubu a kryjou mi záda. „Budu v pohodě.“

„Ujisti se, že máš s sebou tvůj mobil,“ pokračuje Zane, máchajíc rukama do vzduchu. „Pokud se něco stane, cokoliv, zavoláš nás. Budem přímo tady venku.“

„Jasně.“

„Rafe.“ Dylan mě zastaví rukou na mém rameni, když se otočím ke vstupu do klubu. Vypadá ustaraně. „Seš si jistej, že to je ten tvůj chlap? Že neriskuješ svůj život kvůli něčemu, co není skutečné?“

Na to jsem se ptal sám sebe už tolikrát. Jestli jsem si nevysnil to tetování, ten obličej, ten hlas.

Byl jsem připíchnutý na dveřích a krvácel jsem jako prase, prokristapána. Ale já viděl to tetování, viděl jsem obličej toho chlapa.

„Je skutečný. Tohle je ten sráč. Vím to.“

„A ten kluk, co tě dostal dovnitř? Colt nebo tak nějak? Řekl ti, co po tobě za to chce?“

„Jo, řekl.“ Zasraný načasování, když Audrey rodí. Na druhou stranu, Colt nikdy neřekl, že tu informaci potřebuje dneska večer. „Chce, aby se Asher na někoho zeptal Johnnyho Coopera, šéfa tohohle klubu a kámoše Ashova táty.“

Dylan skepticky zvedne obočí. „To zní jednoduše.“

„Buď si kurva jistej, že v to doufám. Myslíš, že Ash řekne ne?“

„Ty vole, Ash by kvůli tobě skočil do ohně. Zeptáme se ho, až se dítě narodí.“ Zane si hladí vyholené strany jeho hlavy, zamračený výraz na jeho tváři. „A co Meg? Řekls jí o tomhle?“

„Jo.“

„No, a?“

„A co?“ Kopnu do odhozené, roztrhané boty na ulici. „Co si myslíš, že asi tak mohla udělat?“

Zane vypadá raněně. „Co řekla?“

„Požádala mě, abych to nedělal. A já řekl, že musím. Pak odešla. Jak by měla.“ Přehodím si svoji sportovní tašku přes rameno a chystám se k odchodu. „Budem tady stát a kecat celou noc? Musím se kurva připravit na ten boj.“

„Sakra.“ Zane mi vpadne do kroku, ruce v jeho kapsách. „Ví, že je ten boj dneska večer?“

Zamrkám. „Nejsem si jistej.“ Nikdy jsem jí neřekl, že to je dneska, nebo jo? Kurva.

„Ona přijde, vole. Meg je silná holka a má tě opravdu ráda.“

„Na tom teď nezáleží.“

Vím, že to zní zahořkle a já polknu zbytek těch slov dolů. Že mě opustila, když jsem jí nejvíc potřeboval. Že řekla, že si zasloužím to nejlepší v životě a ona je to nejlepší, ale odešla. Že mě všichni opustí, dřív nebo později, protože to podělám.

Protože tohle je to, co dělám: podělávám lidské životy, dopouštím, aby jim ublížili. Dopoušítm, aby je zabili.

Udělala správně, když odešla. Ale mýlila se v tom, že si cokoliv zasloužím. Nezasloužím si ani hovno. Hluboko uvnitř vím, že vše, co mě udržovalo při životě, bylo najít vraha mojí rodiny a získat spravedlnost pro moje duchy.

Potom....není nic. Nebylo nic, po hodně dlouhou dobu. Pak jsem měl svoje přátele a Damage Control a kapelu Deathmoth....a ji. Megan.

Nikdy jsem neměl tolik co ztratit jako teď.

*****

Můj doprovod je plešatý chlap s potetovanou hlavou a rukama jako kmeny stromů. Kolébá se, jako kdyby skoro nemohl unést objem jeho horní části těla, vede mě cestou hlouběji do pekla.

Vnitřek budovy je tmavý a smradlavý. Plíseň, zatuchlý pot, krev a bůhví co dalšího. Vlhké, špatně osvětlené chodby s pokoji otevřenými na druhé straně.

„Šatny jsou támhle,“ řekne mi ten chlap, ukazujíc na otevřené kovové dveři. „Běž se připravit. Johnny tě chce vidět, než vstoupíš do klece.“

Ledové prsty strachu tancujou po mé páteři. Kurva, jsem tady a chystám se být zamčenej v kleci se šíleným sráčem, který chce rozmašírovat můj mozek po celé podlaze.

Do hajzlu.

Chlap s vylepanou hlavou a vojenským tetováním na jeho hrudi už je v šatně, zatejpovává si prsty. Ušklíbne se na mě, ale nic neříká, když si sundám sportovní tašku a vytáhnu ven svoje oblečení a věci.

Kde je sakra Colt?

Převlíknu se do kraťasů, nazuju si svoje běžecký boty a když vzhlédnu, najdu toho chlapa, jak zírá na moje tetování.

„Pěkný,“ odplivne si. „Draci a škorpióni. Vsadím se, že jsi maminčin hodný mazánek, který hledá nějaký dobrodružství.“ Postaví se a má úctyhodných 192 možná 195 centimetrů, je dokonce vyšší než Tyler.

„Dej na moji radu a utíkej odtud, dokud pořád ještě můžeš.“

„Nemůžu.“ Zavazuju si svoje boty. „Znáš Colta?“

Vyštěkne smíchy. „Colta Masona? Dlužíš tomu naivkovi laskovost, co?“

„Něco takovýho.“ Nejistě se postavím. „Takže ho teda znáš?“

Mrkne. „Ještě ne. Ale dneska proti němu bojuju. Poznáme se zblízka a osobně.“

Sakra. Kde je Colt a kde kurva je Johnny? „Víš, s kým budu bojovat já?“

„Seš náhradník za Snakea, že jo?“

Snake. „Myslím, že jo.“

On se znovu zasměje, hnusným a skřípavým zvukem jako je kuřákův kašel. „Ty myslíš. No tak pak mají pro tebe lahůdku.“

„Lahůdku.“ Udržuju svůj hlas všední. „To znamená?“

„To znamená, že si Snake zlomil nohu a ruku, aby nemusel bojovat s tímhle chlapem. Říkají mu Bricks. Je urostlej jako cihlovej barák.“ Hihňá se. Jo, děsně vtipný, fakt. „Doufám, žes měl dobrej život Coltovo kámoši, protože si nemyslím, že se dožiješ zítřka.“

Chlad, který mi běhal po páteři se změní v mráz. Zasraný peklo.

Předtím, než můžu promyslet odpověď, vejde dovnitř chlap ve středních letech, oblečen v černém obleku, jeho vlnité vlasy jsou šedivé.

„No, no. Ty jsi Rafaele Vestri, mám pravdu?“

„Johnny Cooper,“ říkám, protože jen z pohledu na něj poznám, že je tady šéfem.

„Osobně.“ Uculí se a zastrčí si ruce do kapsy jeho kalhot. „Colt o tobě hezky mluvil, chlapče. Seš ve formě na dnešní večer?“

„Jo.“ Zachvěju se, narovnám svoje ramena. „V té nejlepší.“

„Dobře. Nenech se tímhle debilem tady vyděsit.“ Ukáže směrem k tomu armádnímu chlapovi. „Bricks je hora chlapa, ale když budeš bojovat správně, můžeš porazit doslova každýho. Všechno je to v technice, v načasování, v rovnováze.“

„Ano, pane.“

Potlačí úsměv, tmavé oči zajiskří smíchem. „Chlapec s vychováním. Jak úžasné. Byl tvůj otec v armádě?“

Zavrtím hlavou.

„Aha, dobře.“ Pohladí si břicho a vykloní se ze dveří. „Colte! Pojď sem. Pomoz mu se připravit.“ Pak mi věnuje ještě jeden dlouhý, rovný pohled. „Snake je zatracenej zbabělec. Akorát se posral, když zjistil, kdo by měl bejt jeho soupeř. Zatím se držíš líp než on. To zvládneš.“

„Jo. Díky za podporu.“

Johnny odchází a já se předkloním, snažíc se uklidnit moje splašené srdce. Pot mi stéká po zádech a to jsem ještě ani nevyšel ze šatny. Nemůžu uvěřit, že sem Asher chodil bojovat, když mu bylo jenom osmnáct. Že sebral odvahu.

Zvládnu to.

„Rafe.“ Colt vejde do šatny, oblečený jako já ve sportovných kraťasech a běžeckých botách, jeho odhalený trup pokrytý tetováním. Jeho tmavé vlasy ostříhané skoro dohola a na čelisti má pár dní staré strniště. „Znovu se potkáváme.“

„Colte.“ Narovnám se.

„Sedni si. Zatejpuju ti ruce.“ Pohne se k lavičce a já udělám, co mi řekl, vděčný za ten malý odklad.

„Viděl jsi ho? Toho chlapa s vytetovanou rukou?“

„Viděl.“ Klekne si dolů a zkušeně tejpuje moje prsty. „Je dneska tady. Vsadil velký prachy na tvýho soupeře.“

Kurva. „Ten Bricks....ten mě zadupe do země, co?“

Colt se uchechtne. „Hlavu vzhůru, kámo. On tě může zadupat do země jedině, když ho necháš.“ Poklepe moje koleno a vstane. „Bricks je obrovskej, ale je taky blbej jako cihla. Podrážej ho, mlať ho tam, kde to nejvíc bolí a on půjde dolů. Nezapomeň hrát špinavě. Vždycky hraj špinavě, když se válíš ve špíně. To je jedinej způsob, jak se odtud dostat živej.“

Vtáhnu hluboký nádech a vydechnu. „Správně.“

„Nemůžeš mluvit s tím chlapem s vytetovanou rukou před bojem. Jmenuje se Nino, jen tak mimochodem. Nino Gaspri.“ Zamračí se. „Dokonči boj, rychle vypadni z klece a běž po něm, než zmizí. Slyšel jsem, že je závislej na sázení a dluží zasranej balík peněz. Pokud vyhraješ, uteče odtud. Jdi po něm.“

Pokud vyhraju. Jo, správně.

„Chápu.“ Kývnu. „Díky, Colte.“

„Jasná věc.“ Poškrábe se na hlavě. „Hej, už ses ptal Ashera Devlina na to, co jsem ti řekl?“

„Zeptám se zejtra, chlape. Jeho přítelkyně zrovna teď rodí.“

Zatraceně. A já tam nejsem, po jejich boku. Ale je tam Tyler a Erin a to mě nepatrně uklidňuje. Budou v pořádku. Musí být, i když tam nejsem, abych na ně dával pozor.

„To jsem nevěděl. Ale zeptáš se, že jo?“

Stín beznaděje přelétne přes jeho obličej a zmizí tak rychle, až se divím, jestli jsem si to nepředstavoval. „Řekl jsem, že se zeptám. Slíbil jsem to. Řekl jsem kámošům, aby mu to vyřídili, kdyby se mi něco stalo. Já tě nezklamu.“

„Dobře.“ Otočí jeho obličej pryč, skrývajíc se přede mnou a mě zajímá, jaký je jeho příběh a kdo je ta žena, kterou hledá. „Teď pohni svojí prdelí a poraž Brickse. Pamatuj: hraj špinavě, bij ho tam, kde to bolí. Pokud budeme oba po našich bojích dýchat, uvidíme se později.“

„Ty víš, jak povzbudit chlapa,“ reptám a zatínám ruce do pěstí, testujíc tejpy.

Zastaví se ve dveřích. „Pro koho bojuješ?“

„Abych přišel znovu?“

„Pro KOHO, kámo? Kdo na tebe čeká až vyjdeš z tý klece? Hodně chlapů tady umře, protože nikdo na ně na druhý straně nečeká. Nemají nic, co by je udrželo naživu. Takže, existuje nějaká kráska, která čeká až tě obejme až odtud vypadneš? Protože já bojuju pro Maru a nechci tady umřít. Vyhraju, vypadnu odtud a najdu ji.“

Dívám se na něj jak odchází, moje pěsti sevřené.

„Já bojuju pro Megan,“ šeptám. „Pro Megan.“ Zavrtím zmateně hlavou. Myslel jsem si, že mě její šetrnost zlomila, ale ve skutečnosti mě posílila. Dodala mi naději. Dala mi smysl, důvod přežít. „Hodně štěstí nám oběma.“

*****

Bricks rád řve, když útočí. Stupidní pohyb, přesně jak Colt řekl. Schytal jsem docela dost ran a moje hlava bzučí jako včelí úl, ale teď už to vím. Upozorněn se otočím ke straně a pod jeho svižné pěsti.

Ne, že by tady v kleci bylo dost místa a narazím do silných železných tyčí a bouchnu se do mých pohmožděných žeber skutečně hodně, než se dokážu odrazit zpátky a jít Bricksovi znovu po ksichtu.

„Chcípneš!“ Huláká nezřetelně a zajímá mě, kolikrát se ještě dneska večer bouchne do hlavy. Nebo v průběhu jeho života.

„Naser si,“ zasyčím a čekám na další jeho pohyb.

V mé mysli začne hrát hudba. 'You' od Bad Religion, rychlý rytmus, který odpovídá mému uhánějícímu tepu. Dav u mříží řve po krvi a ránách.

Ať si naserou taky. Pořád se snažím pohledem zachytit Nina, ale Bricks znovu zařve a navzdory bryndě, ve který jsem, skoro protočím oči.

Idiote.

On útočí a udělá rozhodnutí ve zlomku vteřiny, zůstanu stát na místě. Na poslední chvíli uhnu doleva, nakopnu ho do holeně a padám.

Třísknu se hlavou o zem.

Kdo to věděl? Opravdu vidíte hvězdičky, když třísknete svou hlavou přesně takhle. Dav jásá a já mám vidinu, jak mě Bricks mlátí na krvavou kaši.

Ani náhodou. Meg. Musím najít Meg, mluvit s ní, držet ji, líbat ji. Přesvědčit ji, aby neodcházela. Svalím se na bok, když do mě kope a lapám po dechu, když mě nakopne do zad. Kurva. Pořád se otáčím, mám závrať a vyškrábu se na kolena.

Zatřesu svou hlavou, abych ji pročistil a to je zkurvenej nápad, protože mi žluč stoupá do hrdla. Těžce polykám, zvednu se na nohy a stěží se na ně dostanu, když je Bricks u mě a mlátí mě jeho obrovskýma, masitýma pěstma.

Ten náraz mě odhodí zpátky, ale vyrovnám se, držím rovnováhu, získávám svůj obranný postoj. Zablokuju jednu, dvě, tři pěsti, ustoupím a bráním se.

Tlačí mě do rohu. Musím se odtud dostat.

Zvednu moje pěsti, zablokuju další ránu pěstí, přistoupím k němu a vrazím mu jednu solidní do jeho břicha. Slyším, jak z něho vyrazí dech, když se otáčím a kopnu ho do kolene.

Klopýtne dozadu, nadává a já jsem venku z rohu. Mým jediným cílem je přežít ten boj a jít po Ninovi. Bricks vyhraje, jsem si tím jistej. On je zkušený veterán v klecích a ať je blbej nebo ne, má objem, sílu a dovednosti.

Nech mě přežít, abych našel Meg.

Její obličej zaplní mou mysl, jak přemýšlím o své strategii. Její slova zvoní v mých uších, něco o nalezení rovnováhy mezi minulostí a současností.

'Miluju tě....'

Vyhnu se Bricksově pravému háku, zablokuju zvedák a dokážu ho kopnout do jeho druhého kolene. Sotva klopýtne a vrací mi příval ran pěstí. Jedna zasáhne moji čelist, otáčejíc moji hlavu dokola. Krev zaplňuje moji pusu a já ji vyplivnu.

Kristepane.

Nemůžu stát a dostávat rány bez boje. Nemyslím si, že mě přestane Bricks mlátit jakmile budu dole. On je pevný, ale je trochu pomalejší než já a jeho nohy nejsou tak silné jako jeho horní část těla. Vždycky jsem makal, aby byly moje nohy silné a můj střed vyvážený nízko, takže jsem stabilní.

Záležitost rovnováhy....

Blok, blok, otočka a kop, ústup, krok vpřed a vypálit pravý hák, který se vůbec nepovede. Zatlačím na něj zvedákem a kopem s otočkou, který odhodí Brickse o krok zpátky.

Dobře, mysli.

Musí to být nohy. Jdi mu po nohách.

Jediným problém je, dostat se skrz jeho obranu. Zasáhnout ho nízko je těžší, takže si nohy nechrání tak moc jako jeho hruď.

Práce nohou. Mám to.

Pohybuju se z nohy na nohu, ustupuju zpátky, pak do strany. Tancuju těsně mimo jeho dosah. On vrčí, otočí ke mně obličej – a já uskočím znovu mimo jeho dosah.

Dav bučí.

Buďte zticha, sráči. Tohle je o minulosti a přítomnosti. Počkat, ne, tohle není správně. Tohle je o budoucnosti. Budoucnost existuje, můžu ji vidět, skroro se jí dotknout a budu za ni bojovat.

Bricks zavrčí. „Pojď sem, chlapečku. Přestaň ode mě utíkat.“

Brzy, sráči. Brzy.

Dupe ke mně a já se skloním pod jeho pěsti, abych vrazil dvě solidní rány do jeho břicha. Klopýtne dva kroky zpátky, pak se vrátí a já uskočím zpátky.

Setřu si krev z mých rtů a znovu ji vyplivnu. Můj jazyk je oteklý a pálí.

Nohy. Rány do jeho trupu ho jen šímrají. Kopání je to pravý.

„Vrať se zpátky!“ řve.

„Stejskalo se ti?“ Přiběhnu k jeho boku a tvrdě ho nakopnu do jeho holeně, přičemž on zakňučí překvapením. „Tady mě máš, debile.“

Dokončím to kopancem do strany jeho kolene, otočím se a kopnu ho patou do zadní strany jeho kolene – a sleduju jak klopýtá dopředu.

Ale ještě nespadne dolů, a já přiskočím zpátky, když se otočí dokola s vražedným pohledem v jeho tváři.

Útočí jako býk, hlavu skloněnou, pěsti drží před sebou, připraven udeřit. Jeho koleno mu způsobuje problém, ale ne dostatečně, aby ho udrželo zpátky.

Do hajzlu.

Další věc, kterou vím je, že mě mlátí. Solidní rána do mého žaludku mě nutí dávit, pak mě zvedák zasáhne do mých pohmožděných žeber a mě se zamotají nohy.

Zkurvysyn. Černé tečky plujou mým viděním. Nemůžu popadnout dech. Bolí to jako oheň.

Bricks vypálí další pěstí do strany mého obličeje a já se svalím k zemi jako pytel brambor. Otočím se na svůj nezraněný bok, naříkám. Krev kape z mojí pusy na podlahu, rozlévá se do kaluže.

Krev. Zdi, ze kterých kape krev, podlahy nasáklé krví.

„Máš dost, chlapečku?“ řve Bricks, vracejíc mě zpátky do přítomnosti.

Zamrkám a zdi zmizí. Vrací se realita: klec. Bojový klub. Bricks.

Jak tam ležím, lapajíc po dechu, uvědomím si dvě věci.

Zaprvé, ten sráč stojí přímo tady, nade mnou. Zabije mě, pokud se nepohnu a vstávání je právě teď vyloučeno.

Zadruhé, předpokládá se, že budeme hrát špinavě a já se dívám přímo na jeho nohy. Můj terč. Jeho boxérské boty mám v úrovni očí. Jediné, co musím udělat, je natáhnout se, abych se jich dotkl.

Takže to udělám. Natáhnu se, chytnu jeho botu a trhnu s ní ke mně, až dokud nestojí v mé kaluži krve.

Naříkání roste v mém hrdle, protože také zadrhnu o svoje žebra, která zřejmě změnila svůj stav z prasklých na nyní zlomené, ale na to teď seru. Teď ho mám přímo tam, kde jsem ho chtěl mít, stojícího v kluzké krvi.

Další trhnutí a on uklouzne a padá dozadu, máchajíc ve vzduchu rukama. Padne na záda se zaduněním, až to zatřese klecí. A zůstává dole.

Mrkám, těžko věřím tomu, že jsem to dokázal.

Pro Meg, hajzle. Pro šanci dělat, co potřebuju.

Dav umlkne. Je tak ticho, že slyším můj sípavý dech, slyším krev šumící v mých uších. Muži za mřížemi, oblečení v jejich elegantních oblecích a kravatách, v jejich naleštěných botách, zírají a vykulené oči mají obrovské jako talíře.

Polykám krev, dávím se jí, koukám na Bricksovo padlou hmotnost, jen krok ode mě. Opravdu jako hora, pomyslím si náhodně. Poražený obr.

Zůstaň dole, Bricksi. Nevstávej.

Dav se vzpamatovává z jeho otupělosti, chlapi za mřížemi něco mumlají, pak nahlas nadávají. Hádám, že na mě si jich moc nevsadilo. David mlátí Goliáše nebo nějaká taková sračka. Zajímá mě, jak často skončil Ash takhle, zírající na rozmazané tváře za klecí a nejistej, jestli zvládne přežít další kolo.

Protože dav je naštvanej. Na mě, na Brickse, na klub, na ně samotné. A vítěz ještě pořád nebyl oznámen.

Nemůže být, dokud se nezvednu nahoru. Jenom pomyšlení na to, že si sednu, že se postavím, mě nutí sebou cuknout. Moje hruď bolí jako svině. Ale nemůžu tady zůstat ležet. Bricks může vstát a znovu na mě vystartovat.

Okamžitě vstaň, Rafe. Zvedni se kurva nahoru.

Naříkám, zvedám se na má kolena a skoro omdlím. Ta bolest na mé pravé straně je oslepující. Přítisknu si tam ruku, cítím jako kdyby moje střeva měla vypadnout ven.

Kurva, do prdele. Moje vidění se zúží do tunelu a já bojuju se soustředěním, abych udržel temnotu od pohlcení světla. Musím se zvednout. Musím najít Nina. Musím najít Meg.

Krev na špinavé podlaze se změní na moře temně rudé, tělo ležící v ní se smršťuje, měnící se na dívčí tělo. Carla, moje sestra.

Ne, zatraceně. Soustřeď se. Klec. Bricks.

Zvednu se na jedno koleno. Zakolísám. Dám své ruce dolů. Klesám do temnoty, pak znovu na povrch, protože....protože....

Statná postava kráčí přímo ke mně. Než si uvědomím, co se děje, popadne mě v podpaží a vytáhne mě na nohy, pak obtočí ocelovou paži kolem mě a zvedne jednu moji ruku nahoru.

„Vítěz!“ Huláká a já si uvědomím, že je to Johnny. „Gentlemani zatleskejte mu za tenhle pekelný boj.“ 

Potlesk je rezervovaný. Johnny mě doprovodí z klece a to je dobrý nápad, protože moje kolena jsou jako z gumy. Dotáhne mě do šatny, usadí můj zadek na lavičku a poplácá mě po rameni.

„Dobrá práce, chlapče. Dobrá práce.“

Zašilhám na něj nahoru. „Vy máte radost?“

„To se vsaď, že mám. Bojoval jsi skvěle. Teď ti radím, jako všem mladým bojovníků, kteří sem přišli ze zoufalství, abys odtud utíkal a nikdy se nevracel. Ale pokud se vrátíš zpátky...“ Skloní se, až se dívá do mých očí. „Pak se ptej po mně a já budu rád, když tě angažuju na víc zápasů.“

Cože...? „To mi neříkejte.“ Chci se smát, ale to by byla smrtelná rána pro moje žebra. „Vy jste si na mě vsadil, že?“

On mrkne. „Jistěže ano. Jsi přítel Ashera Devlina. Colt mohl být ten, kdo tě doporučil, ale já vím, kdo jsi a věděl jsem, že bys mohl být nejlepší z nejlepších.“

Protřu si rukou obličej a ušpiním si ji od krve. „Díky. Opravdu si toho vážím. Už bych chtěl jít.“

„A tvoje odměna?“

„Dejte ji Coltovi.“

On kývne. „Chápu. No, jestli si myslíš, že zvládneš odejít po svých, tak se vrátím zpátky k boji. Nechceš se podívat na Coltův boj?“

„Možná někdy jindy. Mám pár věcí, o který se musím postarat.“ Zašklebím se, když se posunu na lavici a přitisknu moji ruku zpátky k mým žebrům. „Pane....mohu se vás na něco zeptat?“

Jeho pohled ztvrdne a zajímá mě, jestli jsem přiliš nepokoušel svoje štěstí, ale chopím se jakékoliv šance, abych úplně vynechal Ashera z mýho bordelu.

„To záleží,“ říká pomalu. „Co chceš vědět?“

„Hledám jednu ženu.“ Změním svůj obličej do neutrální masky. „Její jméno je Mara Abelliová. Nevíte náhodou něco o ní? Třeba, kde ji najít?“

Johnnyho tvář se obrátí do kamene. „Nejsi první, kdo se mě zeptal na tuhle otázku.“

A kurva. Colt už se ho zeptal? O co tady jde?

Sakra, takhle tohle je moment, kdy mě Johnnyho troubové zatáhnou do zadní uličky zlomí mi vaz nebo mě rozstřílí na cucky. Zahrávejte si s mafií a dřív nebo později umřete.

Ale Johnny nezavolá jeho bodyguardy, nepřitiskne mi pistoli k hlavě. Místo toho vypadá zamyšleně. „Mara Abelliová.“

Dobře. Jsem pořád naživu. Už tak dost pokouším své štěstí, mohl bych tedy zatlačit ještě víc. „Kdo další se na ni ptal?“

Přistoupí blíž ke mně, záblesk něčeho temného projde jeho pohledem. „Nino Gaspari se na ni ptal.“

Moje ústa jsou suchá jako písek. „A co jste mu řekl?“

„Nic.“ Udělá další krok blíž. „Co s ní máš společného?“

Zariskuju. „Je to sestra mého dobrého přítele.“

Dlouhou dobu si mě prohlíží. „Přítele, jo?“

Pokrčím ramenem a dokonce i tohle bolí.

„Poslouchej Rafe Vestri. Líbíš se mi a seš kámoš Ashera Devlina. Znal jsem tvoji rodinu, vím, jak byli zavražděni. Nemyslím si, že by sis ze mě dělal srandu nebo že bys mi nakecával kraviny. Tohle je vážná věc. Je to jasný?“

„Ano, pane.“

Kývne. „Řekni tvému příteli, ať navštíví Red Jet Café v Grand Rapids, v Michiganu.“

A pak se otočí a odkráčí pryč.

Hm. Opakuju si ta jména v mé mysli, přetáčejíc si, co mi řekl. Posouvám to kolem v mé mysli a zmrznu.

Ví Colt, že se Nino zajímá o tuhle holku? Najednou mi to připadá jako zatraceně velká náhoda, že pracuje tady, na tom stejném místě, které Nino často navštěvuje, že ho viděl, všiml si ho, zjistil jeho jméno a přivedl mě sem.

Co se to tady děje?

Hodiny tikají. Podívám se nahoru. Jsou připevněné na zdi nad dveřmi, levné, bílé, plastové s logem farmaceutické společnosti.

Čas.

Rychle odtejpuju moje ruce a vstanu, zadržím zasyčení mezi zubama. Natáhnu si svetr a džíny, mojí bundu a nechám tady tašku. Mám naléhavější záležitosti, o které se musím právě teď postarat.

Jako najít Nina, než zmizí.

Pak se budu zabývat tím zbytkem.