Rafe - 15. kapitola

Překlad: Clarissa

Moc děkuju za komentáře, holky :)

Ale nesmíme se nechat zmást, jak už víme z předešlých dílů,

určitě na nás autorka chystá ještě nějaký šok a cesta k

happyendu bude ještě hodně trnitá....

Užijte si další kapitolu.

Clariss

P.S.: Do konce zbývá 5 kapitol

Megan

„Roztomilý koťátko.“ Škrábe Erin Rafovo bříško. „Tvoje, že?“

„Bývával mojí spolubydlící.“ Sednu si na gauč. Rafeův hrneček s kávou stojí přesně tam, kde ho nechal, prakticky nedotčený. „Odešla a opustila ho.“

Kotě mává jeho krátkýma packama do vzduchu a zavírá oči, vrní tak nahlas, že to zní jako profesionální kávovar, který máme v kavárně.

„Neměj obavy,“ říká Dakota a sedne si vedle mě. „Oni budou v pohodě. Tihle kluci jsou odolní. Snadno se z toho dostanou.“

„Nikdo nemůže být odolný pořád,“ řeknu a koušu si ret. Ježiši, proč jim tohle říkám?

Ale ony se nezdají být v šoku.

„To je pravda,“ říká Erin, škrábajíc Rafovu hlavičku a Dakota ji přikyvuje.

„A kluci přemýšlejí taky jinak. Jejich první reakce, když jde něco špatně není, že požádají někoho o pomoc, ale raději vyřeší ten problém sami.“ Dakota se poškrábe na nose. „Někdy musíš jít přímo před jejich obličej a vyhrožovat jim, až dokud nepřijmou pomoc.“

Mrknu na ni. Je těžké si představit tuhle hubenou holku, jak se postaví před Zanea a čímkoliv mu vyhrožuje, ale už to zřejmě udělala. Vím, že ona je ten důvod, proč je on teď tak šťastný.

„Všichni z nich si prošli peklem,“ říká Erin a sundá Rafa dolů. Dívá se na ni s naštvaným pohledm. „Ale teď jsou v pohodě.“

„Kromě Rafea.“ Dakota zvedne kotě a otírá se o jeho obličej. Raf se snaží drápnout ji do očí a ona ho uspěchaně odtáhne pryč. „Teď zrovna nevypadá moc dobře.“

„Výročí,“ zamumlá Erin.

„Je v tom něco víc.“ Dakota se dívá přímo na mě, její obrovské modré oči jsou jako okna do letní oblohy.

Popadnu Rafeovo hrnek s kávou a napiju se, schovávajíc se za ten hrnek. „Proč se ho nezeptáte samy?“

„Neslyšela jsi, co jsem říkala o tom, že kluci přemýšlejí jinak?“ Udělá znechucený zvuk. „Cokoliv z nich dostat je jako strhávání nehtů. Zane byl taky takovej, když jeho sestra minulý léto umřela.“ Podá mi kotě a já odložím hrnek, abych si ho vzala. „Ale ze všech těch lidí se otevřel mně.“

„Proč?“

Usmívá se. „Protože mě miluje. Stejně tak jako Rafe miluje tebe.“

Hladím koťátku měkký kožíšek a přemýšlím nad tím. „Myslíš jo?“

Zeptal se mě, jestli na něj počkám, jistě, zeptal se mě, jestli jsem jeho, dokonce řekl, že mě miluje, když minule usínal – ale to nemusí nic znamenat.

Bez ohledu na to, jak moc si to přeju.

„Holka....“ Směje se Erin a kroutí hlavou. „Ten kluk je bezhlavě zamilovanej. Bylo to jasné už měsíce, ale nedávno jsi ho mohla prakticky slyšet vzdychat, když jsi byla poblíž. A to štěstí v jeho tváři, když se ho dotýkáš, když s ním mluvíš....“

„On je ztracenej,“ říká Dakota, opírajíc se zpátky, uculujíc se. „Chlapec je zamilovanej. Vsadím se, že ti řekl, co mu v poslední době dělalo starosti. Vsadím na to svoje auto.“

„Ten starej, sotva jezdící vrak?“ zamumlá Erin a vyplázne její jazyk.

Dakota si přehodí nohu přes nohu a pohupuje jednou vojenskou botou tam a zpátky. „Tak? Mám pravdu?“

Kruci. „Ano, dobře. Řekl.“ Škrábu Rafa za ušima. „Ale nemůžu vám to říct. To by měl udělat on.“

„To je fér. Ale právě jsme zjistili, že to neřekl nikomu, jenom tobě.“ Dakota na mě udělá psí oči. „Aspoň nám můžeš říct, jestli je to něco, s čím bysme mu mohli pomoct?“

Přemýšlím o tom. „Nejsem si jistá.“ Zamračím se, když si něco uvědomím. „Nikdy to doopravdy nevysvětlil. Jenom mi řekl, že se snažil nějaké věci napravit. A že vrah jeho rodiny je tam venku, volný. Policie ho nikdy nechytila.“

„Je to vždycky horší o tom výročí,“ řekne Erin po chvíli, když si uvědomí, že jsem přestala mluvit. „A s vědomím, že ten vrah je tam venku....To musí být strašný.“

„Ježiši, já....“ Projedu si rukou obličej. „Já skoro nic nevím o tom, co se stalo jeho rodině.“

A jemu.

„Je to těžký téma. Možná není připravený o tom v dohledné době mluvit.“ Pošle mi Erin sympatizující pohled. „Ale existují články na internetu, které si o tom můžeš přečíst. Není to tak, že by to bylo tajemství.“

Koušu se do vnitřku mé tváře. Měla bych to udělat? Vygooglit si to?

Dakotin mobil cinkne a ona vstane. „Je čas jít. Jdeme navštívit Audrey. Myslím, že už se jí dítě brzy narodí, je obrovská.“ Zahihňá se. „Nemůžu se dočkat, až se setkám s mini Ashem nebo mini Audrey. Chtěla bys jít s námi, Meg?“

Zavrtím hlavou. Zachvěju se. „Ne, díky. Někdy jindy.“

„Určitě? Nezblázníš se, když tu budeš sedět sama a bát se o Rafea a kluky?“

„Budu v pohodě.“

„Pokud si to rozmyslíš, zavolej nám.“ Přistoupí Erin ke mně a obejme mě. „Všechno se v dobré obrátí, holka, neměj strach. Věř v lásku, dobře?“

Kdyby to bylo jindy, tak bych se smála. Zní to tak lacině a příliš dramaticky – ale, panebože, já miluju Rafea a chci věřit tomu pocitu.

„Tady je můj tablet,“ říká Erin, strkajíc ho do mých rukou. „Má satelitní wi-fi. Vyhledej si cokoliv chceš. Dáš mi ho příště, až se zase uvidíme.“

„Děkuju.“

Ona kývne a její hezké tmavé oči září. „On za to stojí. Rafe. Stojí za něj bojovat. A zaslouží si někoho, kdo ho bude brát takového, jaký je, kdo mu pomůže a bude ho milovat. Myslím si, navzdory bratrstvu a přátelství, které sdílí s klukama, že uvnitř byl vždycky sám. Ta zátěž je příliš tězká. Ale myslím, že ty to víš. A jsi pořád tady. To mi říká všechno, co potřebuju vědět.“

Přitisknu si tenký tablet k mé hrudi, když odejdou, její slova mi stále zní v uších.

Pak si sednu, abych si přečetla, co se opravdu ten den stalo, před čtyřmi lety, kdy se Rafeův život navždy změnil.

O dvě hodiny později ležím na gauči, zírám do stropu, moje mysl vrávorá a moje oči pálí. Do prdele. Otřu si je a zajímá mě, jestli někdy obrázek mladého Rafea, potřísněného krví, s jeho očima vykulenýma a vystrašenýma, vůbec někdy zmizí z mé paměti.

Články neobsahují moc detailů o tom samotném činu. Hrůzná vražda. Řezná zranění. Smrtelné střelné zranění.

Ale je to dost. Rafe to všechno viděl. Zasažen dlouhým nožem do jeho ramene, připíchnutý ke dveřím, jeho záda roztržená od toho, jak se snažíl dosáhnout na svou sestru, která vykrvácela jenom pár kroků od něj. Byl pořád při vědomí, když přijela policie, upozorněna sousedy, kteří jim řekli, že zaslechli z domu výstřely.

Ale nechtěl mluvit. Zdá se, že nepromluvil měsíce.

Bože, Rafe. Mé srdce se pro něj láme. Slzy tečou z koutků mých očí, navzdory mým nejlepším snahám je zadržet.

Možná je blbost kvůli tomu teď brečet. Jsou to už roky a on to přežil. Šel dál, i přes to všechno. Snažil se být silný a skryl svou bolest.

Když se nad tím tak zamýšlím, nejsem si jistá, jestli jsem ho přesto zlomila. Co jsem porušila, byly jeho zdi. Hluboko v něm už byl zničený.

Nutkání utíkat ven a podívat se po něm bylo v mých nohách a u dveří dřív, než jsem si uvědomila, co dělám.

Sakra, Meg ne. On je v pořádku. Je s jeho přáteli, šli vyřídit důležitý obchod. Nepotřebuje teď ještě víc stresu – a co řekneš? Že sis vygooglila vraždu jeho rodiny?

On se otevírá, krůček po krůčku. Netlač na to. Nech ho, ať na to jde jeho vlastním tempem.

Obléknout se a jít do práce bylo divné. Tak normální po tom všem, co se stalo. Moje mysl hoří v tisíci různých směrem, houpe se mezi vzpomínkami na Rafea, jak se se mnou miloval, líbal mě, držel mě, ptal se mě, jestli jsem jeho – a těmi obrázky z té vraždy.

Navíc, mám strach. Kdo ví, jestli jeho strýc nezaútočí nebo jestli nemá s sebou násilnický kámoše? Nebo jestli jeden z kluků neztratí klid a nepůjde všechno do pekla? Hlavou se mi honí tak moc děsivých scénářů.

Prosím, ať se Rafe nezraní ještě víc než už teď je. Ať dostane ten salon zpátky a vrátí se zpátky ke mně.

Myslím, že se vždycky bojím toho horšího.

Což musí být důvod proč, když mi Rafe později volá, tak se mé ruce třesou, když přijímám ten hovor.

„Meg,“ říká, jeho hlas je vřelý přes telefonní linku. „Meg, my to dokázali. Získali jsme ten papír a zničili ho, a ten tetovací salon je pořád můj.“

„To je úžasný,“ šeptám a usmívám se. „Opravdu úžasný. Jsem za tebe tak šťastná.“

„Jo.“ Odmlčí se. „Je všechno v pořádku?“

„Perfektní.“

„Paráda. Bude v pořádku, když tě vyzvednu, až skončíš v práci?“

Jestli to bude v pořádku? Tentokrát je můj úsměv širší. „Ano, to bych ráda.“

Pořád se usmívám, když položím svůj telefon – ale jsem také pořád nervózní.

Nechápejte mě špatně, neuvěřitelně se mi ulevilo. Ale něco je špatně. Cítím to v kostech. Slyšela jsem to v Rafeově vřelém hlase, cítím to ve své nemotornosti, když obsluhuju stoly v kavárně.

Něco špatného se stane.

Oh ne. Nedělej to, říkám sama sobě, dívám se nasupeně na stůl, který uklízím. Nepředstavuj si věci. Nejsi žádná jasnovidka nebo věštkyně. Fajn, tam můžeš cítit, když tě Rafe pozoruje – to se stává hodně lidem. Nedokážeš předpovídat budoucnost.

I když zkušenost mě poučila, abych takovým instinktům věřila. Takhle jsem se cítila tu noc, když se mámin debilní přítel totálně pomátnul. Tu noc, kdy se můj život změnil a já se rozhodla odjet z Philly a od všeho, co jsem v celém mém životě znala.

Ale tentokrát ne. Nestane se to znovu. Jsem jen v depresi po tom, co jsem četla o té vraždě. Bože, to bylo tak strašný.

Ale všechno je teď fajn. Rafe bude v pořádku, tak já také. A stejně tak všichni ostatní. Lepší tomu věřit, Meg, holka moje. Všichni si zaslouží být šťastní, dokonce i ty.

*****

Po tom, co mi skončí služba, odvážu si zástěru z pasu, popadnu můj batoh a vyjdu ven. Černý Mustang parkuje přímo před vchodem, a já se usměju.

Rafe vyleze z auta, stoosmdesát centimetrů vysoký, svalnatý kluk oblečený v kožené bundě a džínách, blond vlasy mu padají do obličeje. Usmívá se a hází po mně ty jeho vražedné dolíčky ve tvářích a moje srdce přeskočí úder, když přijde ke mně a obejme mě.

„Meg.“ Zvedne mě v těsném objetí a houpe mě okolo než mě položí zpátky dolů na nohy. „Ahoj, děvče.“

Moje ruce jsou omotané kolem jeho krku a usmívám se na něj. „Ahoj.“

„Připravena jít domů?“

Zasměju se jeho nedočkavému výrazu, ale když mě vede pozadu, až dokud nenarazím na auto a nevtiskne se mezi mé nohy, musím polknout zasténání, když ucítím jeho silnou délku.

„Můj byt nebo tvůj?“ vydechnu a dívám se do jeho svítivých očí.

„To je jedno.“ Skloní se dolů, tře jeho pusu o mojí a moje kolena poklesnou. „Domov je tam, kde jsi ty.“

Schovám mojí tvář do jeho hrudi, nevím, co na to říct. Philly už můj domov není. Máma není domov. Ale Rafe....Rafe je všechno.

„Tvůj byt,“ řeknu konečně, můj hlas je tlumený proti jeho kožené bundě. „Pojďme k tobě.“

„Můj byt to je...“ políbí mě důkladně, nechávajíc mě bez dechu a úplně vzrušenou, než ustoupí zpátky a otevře mi dveře. Mrkne a střelí po mně hříšný úsměv. „Dobrá volba. Mám větší postel.“

*****

Rafeova postel je větší. Ve skutečnosti je dvojnásobně větší než ta moje a je ustlaná v tmavých barvách – tmavě modré dece a polštářích. Velké černobílé plakáty z rockových koncertů pokrývají zdi. Pár černě nalakovaných poliček na jedné straně drží knihy a pár zarámovaných fotek.

Stojím ve dveřích jeho ložnice a cítím se nevysvětlitelně nervózně. Tohle není normální, že? Už jsme spolu spali víc než jednou. Ale bylo to vždycky v mém bytě. Být tady je tak...vážné. Více intimní. Tohle je chlapské doupě, jeho nejsoukromější místo a on mi dovolil vejít dovnitř.

Sakra, moc nad tím přemýšlím, a to mi nepomáhá na ty blbé nervy.

Ještě míň, když vejde do pokoje, otře se o mně, sundá si svetr a tričko a nechá je spadnout na podlahu. Umístí balíček kondomů na malý noční stolek – ano, on to myslí vážně, dobře – a rozsvítí lampičku nad postelí. Otočí ji, aby svítila nahoru, takže osvětluje plakát Sex Pistols.

Pohrává si s lampičkou a já si prohlížím jeho široká záda, jsem uchvácená, zaujatá tou hrou jeho svalů podél jeho ramen a přes jeho žebra. Má tam tlustou jizvu táhnoucí se podél jeho lopatky, jak se nůž zařízl směrem dolů, otírajíc se o hranu kosti.

Oh sakra. Opřu se o rám dveří, když se obrázky z vraždy nahrnou zpátky. Otevřu pusu, abych se ho na to zeptala, řekla mu, co o tom vím, až na to, že nevím, jak by mu to mohlo pomoct.

On si vybere tuhle chvíli, aby se otočil a otázky zmizí z mých rtů. Vypracované svaly na jeho silné hrudi a pažích, a to 'véčko' vedoucí dolů do jeho kalhot, ukazujíc na bouli mezi jeho stehny, která ukazuje, jak vzrušený on je.

Bože, je tak nádherný. Zlatý a zářivý, s jádrem v ohni. Blond vlasy mu padají do očí a on je odhrne zpátky, usmívajíc se na mě. Jeho jantarové oči jsou tak zářivé, teplé. Důvěřivé. Pak klesnou na moje prsa, zorničky se rozšiřují, polykajíc ten jantar.

„Musíme si promluvit, ty a já,“ zašeptá, jeho hlas posílá záchvěvy touhy do mého břicha. Škrábe se vzadu na hlavě a já se dívám fascinovaně na tu hru jeho bicepsů pod barevně potetovanou kůží. „Meg....“

Přijde ke mně, a já zamrznu na místě, lapená mezi intenzitou jeho pohledu, živočišným půvabem jeho pohybu a jeho slovy. Promluvit?

Pak vezme moje ruce a zvedne je kolem jeho krku a políbí mě, tisknouc mě do rámu dveří.

„Bože, ty jsi tak krásná,“ říká, rty putuje přes moje ústa k mé tváři. „Chtěl jsem tě tak moc dlouho, a teď jsi tady a jsi ještě mnohem víc, než jsem čekal. Jsi sexy a jsi chytrá. Jsi laskavá.“ Klouže dlaněmi přes moje boky, pak dozadu, přes můj zadek. Pak je zakroutí pod mýmu stehny a zvedne mě proti zdi, tlačíc se mezi mé nohy.

Zasténání opustí mé rty a moje oči se třepotavě zavřou. „Bože, Rafe....“

„Chtěl jsem tě, ale nikdy jsem si nemyslel, že bych tě tak moc potřeboval.“ Líbá můj krk, pohřbívá tam svou tvář. „Každé ráno vstávám a přeju si, abych mohl být vedle tebe. Každou noc, když jdu do postele, si představuju, že jsi tam. Vím, že potřebuješ milého kluka ve tvém životě, ne někoho jako jsem já, ale já se cítím tak skvěle, když jsem s tebou. Jako kdybych mohl znovu dýchat, jako....jako bych se těšil na zítřek.“ Odfoukne si. „Párkrát jsem tě vyděsil, a není snadné být se mnou, ale....“

„Počkej vteřinku.“ Omotám se kolem něho, moje srdce buší. „Ptáš se mě, jestli s tebou budu chodit, Rafaele Vestri?“

On se zasměje hlubokým, seznačním zvukem a odtáhne se jen natolik, aby se na mě díval. Jeho řasy klesnou. „Ano. Ano, ptám se. Chceš se mnou chodit, Megan Durantová?“

On zná moje příjmení! Netuším, proč mi tenhle maličký fakt způsobuje závrať. Chci se smát, ale jeho pohled je zvláštně štědrý a plný emocí. Plný naděje a potřeby a té vždy-přítomné bolesti.

„Ano,“ říkám a usmívám se, moje srdce snad praskne. „Ano, budu s tebou chodit.“

Věnuje mi pomalý úsměv a jeho oči se rozzáří. „Sakra.“ Uděří jeho ústy na moje a můj dech se zastaví. „Znamená to, že dnešní večer je naše první rande?“

„Záleží na tom?“

„Záleží.“ Zvedne mě ze země a nese mě k posteli. Sundá mě dolů a přitáhne si mě, až dokud nesedím obkročmo na jeho klíně. Jeho dlaně vezmou můj obličej. „Záleží na tom, protože slibuju, že od teď ti budu říkat všechno. Nechci mít před tebou tajemství. Budu tu pro tebe, když mě budeš potřebovat. Udělám cokoliv, pokud to znamená, že neutečeš pryč.“ Jeho hlas se ztiší do šepotu. „Prosím neodcházej, Meg.“

„Neodejdu.“ Proč je z toho tak ustaraný? „Slibuju.“

„Bože, děvče....“ Líbá mě, pak tahá za můj svetr, stahuje ho ze mě. „Musím tě mít nahou, hned teď.“

To nemůžu odmítnout, já chci to samé. Potřebuju ho cítít, kůži na kůži. Miluju tě, myslím si. Jsem celá tvoje. Vem si mě.

A on to udělá.

Zatahá za moje oblečení, strhne mi podprsenku a jeho ústa přistanou na mých prsou. Zaklání mě dozadu, olizuje a saje jejich bolavé vrcholky, až si nemůžu pomoct a sténám nahlas.

Zanechá cestičku žhavých polibků dole na mém břiše a natáhne se, aby mi rozepl džíny. Stáhne je dolů, spolu s mými kalhotkami a já se kroutím, abych mu pomohla. Ležím před ním znovu nahá, na jeho posteli a jeho pohled přese mně klouže jako teplý roztavený karamel.

„Ragazza...“ (pozn. Děvče) Když vzhlédne, jeho kočičí oči se třpytí. „Sei bellissima. Unica.“ (pozn. jsi nádherná. Jedinečná.)

Myslím si, že vím, co říká a moje tváře hoří. Nevím, proč slyšet ho mluvit italsky mě tolik rozpaluje. „Tvoje.“

„Oh kurva, Meg....“ řekne chraplavě. „Když to říkáš.....Sakra.“ Natáhne se dolů, aby upravil jeho černé kalhoty a špička jeho penisu vykoukne ven.

Zvednu se na loktech, vezmu ho, zarudlého a lapajícího po dechu, hlavu skloněnou dopředu.

Můj pohled se nevyhnutelně vrátí k jeho zahalenému důkazu jeho vzrušení.

Chci ho rozbalit, celého olízat a dráždit ho, až dokud se tvrdě neudělá. Ale on mi nedá žádnou šanci to říct nebo zkusit nic z toho. Má svou tvář mezi mýma nohama a jeho jazyk ve mně tak rychle, až spadnu zpátky do postele, bez dechu. Škádlí, naráží a krouží kolem mého klitorisu, posílajíc záchvěvy potřeby do mé mušličky, pak použije jeho šikovné prsty, aby do mě zajel hlouběji, až si myslím, že ztratím svůj rozum.

„Rafe.“ Pohybuji boky, kloužu po jeho dekách. Natáhnu se, abych si tiskla prsa, hladíc dlaněmi moje bolavé bradavky, bruslíc na hraně mého ohromujícího orgasmu.

„Sakra.“ Odtáhne se, jeho pohled na mých prsou, na mých rukou, které je masírují. „Sakra! To je kurevsky sexy. Miluju, když děláš takové věci. Bože, potřebuju být v tobě.“

„Ano,“ naříkám, nechávajíc mé ruce spadnout. „Teď.“

Stáhne si dolů kalhoty a trenky, osvobodí tu působivou erekci, piercingy stříbrně září v tom tlumeném světle. Popadne kondom z nočního stolku, s roztržením ho otevře jeho zuby a nasadí si ho. Jen tak chvilku sedí, tiše oddychuje, dívá se na mě.

„Tak zatraceně perfektní,“ mumlá a vytáhne si mě znovu do klína, akorát tentokrát jsme oba nazí a připravení, kluzký touhou. „Chci tě mít na sobě, takhle. Abys na mě jezdila.“

Nikdy jsem nevěděla, že mě můžou slova tak rozpálit. Zvednu se na kolenou a on vede jeho erekci do mé pulzující mušličky. Pak mě přitáhne dolů, klouzajíc do mě, pálí, tlačí, hřeje až dokud není úplně ve mně, roztahujíc mě. Naplňuje mě, až už z něj víc vzít nemůžu.

Jeho ruce jsou na mých bocích, jeho tvář skloněná. „Zatraceně.“ Vzdychne. „Je to dobrý?“

„Skvělý.“ On se pohne a já zasténám, pálení z pronikání se změní v potěšení. „Přesně takhle.“

Podívá se na mě, jeho oči nesoustředěné, zorničky široce roztažené. „Ano.“

Nadzvedne mě, stáhne mě zpátky dolů, až se začnu pohybovat sama, pronásledujíc obláčky pocitů a narůstající tlak. Opřu svoje svoje dlaně o jeho široká ramena a on si mě přitáhne blíž, takže se moje prsa otírají o jeho hruď, vrcholky pálí a pulzují.

Pohybuje jeho boky, klouže do mě rychleji, tvrději a ten tlak se mě chystá zlomit.

„Tohle je ono,“ vydechuje, klouzajíc do mě znovu a znovu. „Udělej se pro mě.“

Moje nehty se zaryjou do jeho ramen a já se chvěju a stahuju se kolem něj.

„Kurva, jo. Neboj se toho.“ Vrčí, jeho zuby stisknuté, když se uvnitř mě zvětší. „Já tě chytím. Jsem tady pro tebe.“

„Oh Bože.“ Pulzuju kolem jeho penisu, potěšení roste v mém břiše, v mé mušličce, odráží se skrz mě. Další vlna potěšení mi přejíždí po páteři dolů a já se třesu, topím se v tom. Nikdy jsem nic takového nepocítíla. „Ježiši.“

„To je ono.“ On je pořád tvrdý uvnitř mě, jeho silné tělo se napne, jak se třesu posledními vlnkami potěšení. „Jsi nádherná.“

„Ty taky.“ Lapám po dechu, pokládajíc hlavu na jeho rameno a on mě drží, pořád pohřbený ve mně, takže s každým drobným pohybem jeho těla mnou projede maličký otřes. „Uvnitř i zvenku.“

„Sakra ne.“ On se otočí a stáhne mě dolů s sebou, takže teď ležíme bok po boku, jedna moje noha přehozená přes jeho bok. Pohybuje se ve mně a já zasténáním zadržím dech. „Jsem vážně problematickej. Ale potřebuju tě.“

Pohladím jeho tvář, nejsem si jistá, co mám říct, jak ho donutit, aby se na sebe díval tak, jak se na něj dívám já, ale pak se přetočí přese mě, vklouzne hlouběji a všechno, co můžu udělat, je to že obtočím moje nohy kolem něho a držím se. Pohybuje se do mě, vytahuje se zpátky, pak se znovu ponoří, svaly se natahují na jeho hrudi a pažích. V očích má  záblesk strachu, kterému nerozumím, šílenství v jeho pohledu, když se pohybuje rychleji a rychleji, pot pokrývá jeho tělo.

„Rafe....“ šeptám, natahuju se po jeho obličeji. Proč se bojí, že ho opustím? On je ten, kdo ode mě vždycky utíká. Možná to musím konečně říct, říct mu, že ho miluju.

Ale tlak se znovu upevňuje, odvádí moji pozornost a on je teď blízko, můžu to cítit z toho, jak se jeho dech zadrhává a jeho pohyby kolísají. Pohne jeho boky jednou, dvakrát, třikrát a vypustí přiškrcený zvuk, když se udělá, pulzujíc ve mně.

Zasténám, jak se kolem něj sevřu, v ještě jednom výbuchu potěšní, které mi projede po pátři, až se nadzvednu z matrace.

Zhroutí se na mě, jeho oči zavřené, jeho drsný dech se ozývá ložnicí. Zavrčí, když se ze mě pomalu vytáhne a otočí se k mému boku. „Pojď sem.“ Přitáhne si mě do jeho náruče a vzdychne se spokojeným úsměvem na jeho tváři.

Když jsem unášena do spánku, teplého a uvolňujícího, vzpomenu si, že říkal, že si musíme promluvit. Matně si vybavím ten zlý pocit, který jsem dneska měla a řeknu si, Vidíš holka? Tentokrát jsi se mýlila.

Jsem Rafeovo a nikdy jsem nebyla ve svém životě šťastnější. Proto ignoruju ty varovné zvony v mé hlavě. Teď bych to měla líp vědět, neměla? Že nikdy nic není perfektní a štěstí netrvá dlouho.

Bez ohledu na to, jak moc si to přejete.

*****

Vůně čerstvě uvařené kávy je první věc, kterou moje smysly zaregistrují. Slabé světlo prochází skrz žaluzie a já na něj zašilhám. Ležím na boku. V Rafeově obrovské posteli.

Sama.

Jeho polštář voní jako on – kouř ze dřeva, teplý kov, pižmo. Ledová máta. Vtisknu obličej do té jemnosti a vdechuji ji.

Pak se zvednu zpátky a rozhlížím se okolo. Je možné, že Rafe stojí ve dveřích a dívá se na mě, jak se chovám jako bláznivá ženská s jeho polštářem.

Jenomže on tam nestojí.

Posadím se, trošku sebou cuknu nad tou citlivostí uvnitř mě a nepatrná bolest mé vnitřnosti sevře v očekávání a pramen potěšení zasáhne má záda. Moje prsa jsou těžká a nateklá, moje bradavky napnuté.

Panečku....nasaju dech, zadržím ho a pomalu vydechnu. Tohle je šílený. Chtít někoho tak moc.

Hledám moje oblečení a najdu moje kalhoty na hromadě na podlaze, moji blůzu a podprsenku v rohu. Ale žádný náznak po mých kalhotkách.

Sakra, jsem v Rafeově pokoji a on se mě zeptal, jestli s ním budu chodit a já řekla ano.

Nemůžu uvěřit, že to je pravda.

Uculuju se jako blázen, když seberu svoje oblečení a natáhnu si ho na sebe. Aha, tady jsou moje kalhotky – zvlhlé a voníci sexem. Ježiši.

Zabalím je a schovám si je do kapsy, natáhnu si ponožky a boty a vyjdu z pokoje. Kráčím za vůní kávy jako za hmatatelnou nití, přejdu obvývák a najdu kuchyň.

Dveře jsou otevřené, poskytujíc mi pohled na úzké okno a řady skříněk. Je tady malý stolek se dvěmi židlemi a Rafe sedí na jedné z nich, svírajíc kouřící hrnek.

Má na sobě šedé proužkované kalhoty od pyžama, jeho krátké vlasy tvarují zlato v ranním světle procházejícím skrz okno, jeho nahá záda jsou změtí barev.

„Brýránko,“ říkám, když je jasné, že si mně nevšiml a on vystartuje, jeho káva vycákne z jeho hrnku.

„Meg. Neslyšel jsem tě.“

„Byl jsi tisíc kilometrů daleko.“ Vejdu dovnitř a sednu si naproti němu. „Máš ještě nějakou kávu?“

„Tady.“ Přisune mi hrnek, věnuje mi rychlý úsměv a vstane, aby si vzal další z pultu. „Spala jsi dobře?“

„Ano.“ Prohlížím si jeho dlouhá záda a nohy, jeho svalnatý zadek, který se tak perfektně rýsuje skrz slabou látku jeho kalhot. Napětí vyzařuje z jeho postavy a já těžce polknu. „A ty?“

„Bylo to dobrý.“

Dobrý. Jen dobrý? Moje hruď se sevře. „Co se děje?“

Naleje si kávu do černého hrnku a otočí se ke mně, opře se bokem o linku. Dívá se dolů do hrnku a vyhýbá se mému pohledu.

Odstup se mezi námi protahuje. Můžeme být pár kroků od sebe, ale je to jako by nás tohle ráno rozdělovaly kilometry.

„Musím ti něco říct,“ říká.

Můj žaludek klesne. Ten zlý pocit je zpátky. Byl tady celou dobu, já vím, ale zvládla jsem ho ignorovat, předstírat, že nebyl skutečný.

„Tak mi to řekni.“ Srknu si černé kávy a cítím se zle. Odložím hrnek na stůl.

„Meg....Věříš mi?“

„Věřím. Já...“ Ježiši, co se děje?

On kývne, otočí se, aby odložil hrnek na linku a založí si ruce na hrudi. „Možná jsem ho našel.“

„Koho jsi našel?“ Totálně se ztrácím.

„Toho chlapa, který je zabil.“

Moje krev ztuhne. „Toho chlapa, který zabil tvou rodinu? Jak?“

Pokrčí ramenem. „Řekl jsem ti, že jsem tu noc viděl tetování na jeho paži. Dlouho jsem si nebyl jistý, jestli jsem to viděl, ale pak mi vstoupil do cesty, přímo tady, v Madisonu a měl to tetování. Byl to on.“

Uvědomím si, že moje čelist je volná, moje pusa je otevřená dokořán. „Tys ho prostě viděl procházet okolo, na ulici?“

Vyfoukne povzdech, jeho oči se zavírají. „Jo. Vypadá to, že je zapojenej do bojového klubu v podsvětí, kde Ash chvíli pracoval. Musím se dostat dovnitř a najít ho.“

Do prdele práce. Tyhle kluby jsou prolezlý mafií a králi zločinů. Do hajzlu.... „Proto jsi byl minule pomlácený? Má to co dělat s tímhle?“

Zašklebí se. „Hledal jsem způsob, jak se dostat do toho bojového klubu. Setkal jsem se s nějakýma debilama, kteří mě zmlátili místo toho, aby mi pomohli, jak slíbili. Ale teď už mám přístup.“ Podívá se nahoru, jeho oči rozšířené. „Mohl bych ho najít, Meg, po všech těch letech.“

Moje srdce klesne až ke špickám mých palců na nohou. „A pak co? Co budeš dělat, jestli ho najdeš?“

Sevře čelist. „Donutím ho přiznat se, jinak mi policie nebude věřit. Moje jediná šance je, chytit ho nepřipraveného a donutit ho mluvit.“ Zamračí se. „To je jediný způsob. Musím tohle udělat před tím, než odhodím minulost za sebe. Vědomí, že tam někde je a nevědět, proč to udělal.....to je jako hnisající rána.“

Dobrý Bože.

„Jsi zraněný,“ šeptám. „Tvoje žebra jsou pohmožděná a bůhví co ještě. A teď se chystáš jít do klece bojovat až k smrti.“ Mám v puse hořkou chuť a není to z kávy. „Uvědomuješ si, jak je to nebezpečné?“

„Jo, vím to.“ Jiskra hoří v centru jeho očí. „Řekl jsem to klukům. Měla jsi pravdu, že jsem jim to měl říct. Nejsou z toho nadšený, ale budou dávát pozor venku, připraveni upozornit policii, kdybych měl novinky.“

Svatý peklo. „Pokud bych řekla, abys to nedělal, mělo by to nějaký smysl?“

Když neodpovídá, sevřu okraj stolu.

Bože. „Takže je to všechno stanovený? Je to tak?“ Nemůžu uvěřit, že se tohle děje. Točí se mi hlava strachem. „Proto ses mě ptal, jestli ti věřím? To je rána pod pás, zeptat se mě, jestli ti věřím před tím, než mi řekneš, co se chystáš udělat.“ 

„Já vím.“ Polkne, skloní bradu na svoji hruď. „Já jen...“ Cukne sebou. „Bál jsem se, že mě opustíš.“

„To ses bál správně.“

Zachvěje se. „Říkal jsem ti, že potřebuješ milého kluka, ne někoho jako jsem já.“

„Zatraceně, Rafe.“ Odstrčím židli dozadu a vystřelím na nohy. „To je taková kravina.“

Chci na něj křičet, mlátit do něj pěstmi. Chystá se zamířit do místa smrti a hrozného nebezpečí, sám, aby našel vraha jeho rodiny. Slíbil mi, že tady bude pro mě, aby mě ochraňoval a teď se bojím o jeho život.

Ale zároveň rozumím jeho potřebě to udělat, najít odpovědi ve světě, kde můžete vzít věci do vlastních rukou nebo nikdy nevidět spravedlnost. Jsem si vědoma jeho odvahy. Nejen kvůli tomu jednomu dni, ale kvůli žití dne za dnem s tou zátěží na jeho ramenou, s vinou, že přežil ten masakr.

Vědomí, že ten vrah je někde tam, musí být nesnesitelné. Otřesné. Žaludek-svírající. A teď má možnost ho chytit a pochopit, proč se to stalo.

Ale já nevím, jestli to dokážu vydržet.

„Meg....Já se vrátím zpátky. Slibuju.“ Stojí tam, obočí zamračené, dlaně zatnuté v pěst po jeho bokách. „Počkáš na mě?“

„Nemůžeš mi nic slíbit,“ šeptám a couvám pryč, ke dveřím. Musím odtud vypadnout. „Stejně tak ti nemůžu nic slíbit já.“

„Neříkej to.“ Jeho nosní dírky planou. Zavrávorá dozadu, až narazí do linky a sevře její okraje, aby neztratil rovnováhu. „Prosím, Meg.“

„Potřebuješ najít rovnováhu,“ šeptám. „Mezi minulostí a přítomností. Mezi tím čeho se bojíš a co si přeješ. Miluju tě, Rafe.“

Jeho oči se rozšíří. „Miluješ mě?“

Sakra.

Nespěchat zpátky k němu, neomotat moje ruce kolem něho musí být ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělala. Ale nejsem si jistá, co teď cítím. Nejsem si jistá, jestli tady dokážu stát a předstírat, že se nebojím ničeho, co se mu stane, že nejsem naštvaná k zbláznění za to, že mě do toho zatahuje.

Už nechci dál žít ve strachu. Celý můj život jsem se bála, že budu umlácena k smrti máminými amanty a ještě víc, že bude umlácená ona. Což je důvod, proč si těžko dělám přátele. Pokaždé se bojím, že zmizí z mého života. Stejně jako muži...Greg byl bezpečný. Nudný, ale bezpečný.

Ale vybrala jsem si Rafea, a tady jsem, přesně tam, kde jsem si myslela, že už nikdy znovu nebudu. Lapena do křížové palby.

Když vycházím z kuchyně a mířím ke dveřím bytu, myslím, že slyším Rafea, jak jde za mnou. Myslím, že slyším, jak volá moje jméno.

Popadnu moji bundu a kabelku z gauče a vyjdu ven, přivitaná zimou.