Rafe - 11. kapitola

Překlad: Clarissa

Po menší pauzičce posílám další kapitolu.

Začíná se nám to dramatizovat...

Sakra, já u toho překládání „sežeru“ snad 2 kg čokolády, jaký z toho mám nervy :)

Clariss

Megan

Pořád se vzpamatovávám z toho nejintenzivnějšího orgasmu mého života a chci, aby mě Rafe držel. Chci se k němu přitulit, stočit se k němu do klubíčka a projíždět po jeho mnoha tetováních a jizvách.

Jizvy. Cítila jsem je na jeho pažích, ty tenké, pokryté barevným inkoustem. Pak má jednu velkou na jeho levém rameni, zepředu dozadu, jako kdyby něco prošlo skrz rameno a roztrhlo jeho kůži.

Zachvěju se.

Mám tolik otázek v mysli, mnohem víc o jeho těle, které chci zmapovat. Ten vypracovaný 'pekáč buchet' na jeho břiše, široká ramena, vytvarované hrudní svaly. Svalnatá záda, která má teď obrácená ke mně, když kontroluje něco na jeho mobilu.

Zvednu ruku, abych se dotkla jeho teplé kůže, ale než to udělám, jeho páteř ztuhne a on se narovná. Slyším tlumené zavrčení, pak se postaví a jde pryč z postele.

Kouř a temnota. Něco se stalo, poznám to z toho, jak se každý sval na jeho perfektním a nádherném těle napíná. Jeho pohled, když se konečně otočí a podívá na mě, je zastíněný a opatrný.

„Musím jít,“ říká a težce polkne.

„Mohl bys zůstat.“ Vím, že to je ztracený, ještě než odpoví, když záblesk smutku přejde přes jeho pěkné rysy a pak to jeho vysvětlení úplně uzavře.

„Tohle byla chyba.“

„Ne.“ Moje oči bodají, když si sedám na posteli. „Tohle neříkej.“

„Meg...“ Stojí tam, nádherně nahý, jeho vytvarované tělo a krásná tvář jsou tak nádherné, že pálí jako slunce. „Tohle znovu dělat nemůžeme.“

„Ne,“ zašeptám, mé srdce těžké.

Panebože, ne. Tohle není to, co se mělo stát. Měla jsem ho zlomit, pak ho pomalu a opatrně dát znovu dohromady. Držet ho. Počkat, až dokud se mnou nebude mluvit, neřekne mi o jeho minulosti, tak abych mu mohla pomoct.

Viděla jsem, jak se mi rozpadl v náručí, cítila ho změnit se a doufat, že bysme mohli být spolu.

Protože jsem se do něj zamilovala ještě dřív, než vůbec znal moje jméno, dřív než se podíval mým směrem. A teď znovu odchází, jako kdyby tady nikdy nebyl.

„Říkal jsem ti, že mě neznáš.“ Zvedne jeho ruku, svaly se zvětší na jeho potetované paži a poškrábe si zadní stranu jeho krku. „Já nejsem ten, kým si myslíš, že jsem.“

„To je blbost.“ Moje srdce buší jako kladivo, můj puls mi tepe v uších. „Něco se stalo, že? Ta zpráva, která ti přišla. Co to bylo, Rafe?“

Uhnul pohledem, nechal ruku spadnout dolů. „Někdy....člověk musí vzít právo do svých vlastních rukou.“

„Cože?“ Kleknu si na posteli a zastrčím si vlasy za uši. „Co tím myslíš?“

Zasměje se, ten hořký a drsný zvuk nemá nic společného s humorem. „Byl jsem pokřtěn krví, Meg. Znovuzrozený v násilí. Jsem přesně to, čeho se bojíš.“

„Ty nejsi takový,“ šeptám, můj hlas je sotva slyšitelný.

A přesto mě slyší. Vždycky mě slyší. „Ale jsem.“

Zdá se, že je zbytečné s ním o tom diskutovat. „Co se chystáš udělat?“

„Je lepší,“ řekne a ohne se, aby sebral jeho oblečení z podlahy, „pokud o tom nevíš.“

Dveře mezi námi se zavírají, dveře, které jsem se snažila tak moc otevřít víc než na tenkou škvírku, kterou mi dovolil až do dnešní noci.

Ne, chci říct. Nedělej to. Zůstaň. Dovol mi, abych tě držela. Řekni mi, jak ti mám pomoct.

Ale jak se začne oblékat, něco mě uhodí uvnitř mé hrudi, něco se posune. Popadnu můj svetr a blůzu a přetáhnu si je přeš moje prsa, bezvýsledně se snažím sama sebe zakrýt. Najednou se cítím být nahá až na duši a to nemůžu snést. Tak ponížená, tak smutná, až si myslím, že se moje srdce zastaví....ale také tak vzteklá.

Definitvně naštvaná. Moje hrdost je raněná.

Vsadím se, že jsem klamala sama sebe, že mu na mně záleží, a to mi rve střeva z těla, že jsem ho podcenila. Zřejmě nechce být v mojí blízkosti. Nezáleží mu na mně. Jeho otázky o mé minulosti, můj pronásledovatel, moje bezpečnost, to všechno byla přetvářka.

A já naletěla, zamilovala se do něj jako idiot.

Takže jsem uvítala zuřivost vzrůstající v mé hrudi – můj zastavený tlukot srdce se změnil v chlad, který mě naplňoval, pokrýval mě jako ledová voda – a já narovnala ramena.

„Tak potom je tohle Sbohem,“ říkám a jsem ráda, že je můj hlas pevný.

Sbohem. Vyslovit tohle slovo nahlas, to je jako řezná rána. Bojuju s nutností přitisknout mé ruce na hruď, abych zastavila to krvácení, které se zdá být tak skutečné.

Zastaví se v pohybu, když si natahuje jeho motorkářské boty a já si všimnu, že se jeho ruce třesou. Nepodívá se nahoru a než stačím mrknou, otevře dveře mé ložnice a zmizí znovu z mého života.

*****

Po noci strávené zíráním na strop a dni pohřbeném pod dekou, jezení Nuttely rovnou ze sklenice a hlazení Rafa se rozhodnu pohnout zadkem a jít ven. Musím si najít novou práci a dostat svou mysl z momentální nálady, že si úžasný kluk vyvrtal cestu do mého srdce a celé ho podupal.

Bože, Meg. Ty jsi tak blbá. Od začátku jsi věděla, jak riskuješ. Nemohla ses zamilovat do normálního kluka, jako je Greg, ne. Samozřejmě, že ne. Muselas jít a zbláznit se do takovýho bezcitnýho člověka jako je Rafe.

Nakrmila jsem kocoura a zírala bezvýrazně na Raylininy dveře. Všemi způsoby jsem se vyhýbala mému pokoji. Nevím, jak se vůbec někdy podívám na mojí postel bez toho, abych v ní viděla Rafeovo svalnaté, odhalené tělo, bez toho, abych viděla jeho pěknou tvář a rozcuchané blond vlasy, bez toho, abych slyšela jeho hlas a zvuky potěšení, které dělal.

Oh sakra...Oblíknu se do kalhot a svetru, natáhnu si boty, dlouhý kabát, šálu a rukavice a zamířím ven do města.

Hajzl. Hrál si se mnou. Přinutil mě, abych si myslela, že pod tím drsným vzhledem bylo něco víc, že ten třpyt, který jsem zahlédla, bylo opravdové zlato.

Jak jsem se mýlila. Myslela jsem si, že jsem ho zlomila, ale ve skutečnosti jsem zlomila sama sebe. Mojí sebekontrolu, důvěru.....mé srdce.

Nakopnu malou hromádku špinavého sněhu, uvažujíc o tom, do které z dalších kaváren zajít a zeptat se na práci, když koutkem mého oka zahlédnu osobu, která se skrývá ve stínech. Strach mi pošle mráz po zádech.

Pronásledovatel, říkal Rafe. Mám pronásledovatele. Carsonův chlap.

Obrátí se mi žaludek a žluč mi stoupá do krku. Do hajzlu. Moje srdce buší v hrudi, když se otočím a utíkám. Nejsem si jistá, kam mířím, ale na tom nezáleží. Nemůžu zastavit. Třesu se a pořád se ohlížím přes rameno, jistá si tím, že je přímo tady, za mnou, chystá se mě popadnout a odtáhnout pryč.

Kaluže krve.

Hlavní ulice je přímo přede mnou a já pospíchám tou cestou. Více aut a lidí znamená, že se budu cítit bezpečněji.

Co bych měla dělat? Když půjdu na policii a řeknu, že mě někdo sleduje, budou schopni s tím něco udělat? Ani nevím, kdo to je, jenom vím, že ho pravděpodobně poslal Carson.

V hrozícím nebezpečí, že uklouznu a spadnu do rozbředlého sněhu, zahnu za roh a vstoupím na hlavní ulici. Pod dohledem kolemjdoucích zpomalím, snažíc se popadnout dech.

Tohle je...Zatřesu hlavou, snažíc se poskládat myšlenky kolem posledního vývoje. Takhle bude od teď vypadat můj život – uskakování před stíny, utíkání, ohlížení přes rameno? Neustálý strach?

Možná bych měla zmizet z města, ukrýt se někde jinde. To jsem udělala už předtím. Co můžu ztratit?

Rafea.

Vážně, musím na něj přestat myslet. Jako, hned teď. Jsem znovu sama, jako jsem vždycky byla. Dokážu se postarat sama o sebe. Žádná jiná možnost není.

Vůbec nezáleží na tom, že jediný čas kdy jsem se cítila v bezpečí, bylo když jsem byla s Rafem. Že pouze jeho jméno mnou otřášá a přináší teplo do mé hrudi.

A pak bolest a vztek.

Přestaň. Upevňuju svoje odhodlání, udělám svoje pochůzky, ptám se jestli nepotřebují někde servírku nebo nějakou jinou pomoc. Musím najít prachy na nájem nebo velice brzy skončím venku na ulici.

Ale kavárny, restaurace, pobočky rychlého občerstvení a obchody, které navštívím zrovna teď nikoho nepotřebujou, pěkně poděkuju a mé nohy se začínají táhnout. Deprimovaná vyjdu ven a stojím na špinavém chodníku, dívám se na zataženou oblohu jak se přibližuje večer.

Tohle je zlý. Opravdu zlý. Tíha mi svírá hrudník. Chybí mi máma, přes všechno to peklo, mě provázela mým celým životem. Potřebuju....utěšit.

Rafe tady nebude, aby mě držel. Nikdo tady nebude. Moje postel bude studená, byt prázdný. Nutkání zavolat Tesse nebo Zaneovi je silná, ale nejsem dobrá společnice, utápím se ve smutku a beznadějném vzteku.

Možná zítra. Bůh ví, že potřebuju pomoc. Zane mi našel práci už předtím. Možná teď bude schopný znovu mi pomoct. Nesnáším, když ho musím o něco žádat, nejsem tak hrdá.

Tak zamířím zpátky do bytu. Aspoň Raf, koucourek, tam na mě čeká a vypadá šťastně, když mě vidí. Když ho zvednu nahoru, vrtí jeho krátkýma nohama s obrovskýma polštářkama a drápkama a zírá na mě důvěřivě.

Bezpodmínečná láska? Nebo spíše podmíněná tím, že mu dávám jídlo.

„Hodný kluk,“ šeptám a on mňouká a snaží se mi olíznout obličej.

Usmívám se poprvé od té doby, co Rafe včera pozdě v noci odešel, vezmu kocourka s sebou do postele a on se stočí vedle mě a spokojeně vrní.

*****

„Co tím myslite, že byl zaplacen?“ Mračím se na holou zeď v kuchyňce, moje prsty jsou sevřené kolem mého mobilu.

„Nájem byl zaplacen,“ opakuje pronajímatel s náznakem podráždění v jeho hlase.

„Kým?“

„Nenechali jméno. Přišel kluk, dal mi peníze v hotovosti a řekl, že pokud to s vámi neurovnám, nechá mi před dveřmi mrtvé krysy.“

Oklepu se, chycená mezi děsem, úlevou a nekontrolovatelným nutkáním k smíchu. „Vážně? Krysy?“ Roztřeseně se nadechnu. „Říkáte, že to byl kluk? Nebo to byl muž? Blonďatý kluk?“

Protože existovala jenom jediná osoba, která ví, že jsem si tenhle měsíc nemohla nájem dovolit, ale to je vyloučeno.

„Nebyl blond. Byl mladý, s tmavými vlasy, tak patnáct nebo šestnáct let.“

„Jasně.“ Měla jsem vědět, že to nemohl být Rafe, který mě odhodil jako horkej brambor – nebo spíš jako špatný zvyk.

Panebože, nájem byl zaplacen. Panebože....

„Podívejte, slečno Durantová, tohle mi nepřijde vtipné.“ Odkašlal si pronajímatel. „Ocenil bych, kdyby se tento hloupý vtip neopakoval a příště byly peníze poukázány na můj účet bez jakýchkoliv výhrůžek mrtvými krysami nebo něčím podobným.“

Slíbuju mu, že se to znovu nestane, ukončím hovor a seškrábnu skvrnu na kuchyňkém pultu.

Co má tohle znamenat? Kdo je ten kluk, který přinesl peníze? A kdo vlastně zaplatil můj nájem?

Moje myšlenky přejdou k mámě. Mohla by to být ona? Ona ví, kde bydlím. Ačkoliv je to nepravděpodobné. Proč by se najednou starala?

Do hajzlu, ten nájem byl zaplacenej!

Trochu si v kuchyňce poskočím, šeptajíc „Ano! Ano!“ a zapumpuju pěstí do vzduchu.

Raf sleduje moje jednání jeho velkýma jantarovýma očima z jeho místa nahoře na lednici. Pak natáhne packu a snaží se mě plácnout, když kolem něj projdu, tancujíc. Samozřejmě mine a já odtancuju do obýváku, kde sebou plácnu do ošoupaného gauče a dlouze vydechnu.

Ještě nepadám na zadek. Mám kde být než si najdu novou práci. Tohle je pořád můj byt.

Raf se přiloudá, skočí mi do klína, očuchá mi prsty a stočí se, aby si zdřímnul.

Jo, tohle je pořád můj domov. Kdokoliv je ten kluk, co tohle pro mě udělal, tak má srdce ze zlata. Doufám, že to jednoho dne zjistím a řeknu mu to. (pozn. můj tip je Mage, kterýho poslal Rafe ;) )

*****

Doslova zírám na Tessiny vlasy. No páni.

„Nelíbí se ti to?“ ptá se mě a otáčí se dokola.

„Jsou modré,“ říkám, zdůrazňuju pro případ, že by si toho nevšimla. Možná, že udělala chybu při barvení? „Svítivě modré.“

„Sakra správně modré.“ Uculuje se na mě a odhazuje si svoji hřívu přes jedno rameno. Má na sobě roztrhané džíny a černé tričko přes jedno rameno s logem kapely. „Libí se ti to?“

Zaváhám a pak kývnu. „Hodí se ti to k očím.“

Střelí po mně oslňujícím úsměvem. „Dylanovi se to líbí.“

„Holka, ty by ses mu líbila i kdyby sis oholila hlavu a nechala si ji potetovat plamenama.“

Směje se, ale nemůže to popřít. Všichni vědí, že je do ní Dylan blázen a ona je blázen do něj. Od té doby, co spolu bydlí, nejsou schopni skrýt jak moc jeden druhého miluje, jak moc se navzájem potřebujou.

Jako já potřebuju Rafea.

Ale ne, nepotřebuju. Nepotřebuju nikoho. On měl pravdu, byla to chyba.

„Jak to jde s Gregem?“ Zeptá se Tessa ledabyle. „Už dlouho jsem tě s ním neviděla.“

Kousnu se do vnitřku tváře. „Protože nejsme spolu.“

„Ale říkalas....“

„Já vím. Lhala jsem.“ Po jejím raněném pohledu si pospíším s vysvětlením. „Chtěla jsem si myslet, že bych se s ním mohla dát zpátky dohromady. Myslím...Lhala jsem sama sobě, tak jako jsem lhala ostatním.“

Její modré očí se vyjasní. „Takže jsem měla pravdu. Není to on, po kterém toužíš, je to...“

„Nikdo.“ Zvednu můj hrneček s kafem jejím směrem. „Netoužím po nikom. Jakmile si najdu další práci, přestěhuju se do menšího bytu, vezmu s sebou kočku a budu zase v pohodě. Nepotřebuju chlapa, abych byla šťastná.“

„Vím to, jenom...“ Tessa se zamračí a podívá se dolů do její latte sklenice. „Jde taky o něj, víš?“

Ne, nevím. „Co tím myslíš?“

„Rafea.“

Bojuju proti ucuknutí nad zvukem jeho jména. Nemůžu strávit dvě vteřiny bez toho, aniž by  byl jeho duch po mém boku? „Co je s ním?“

„On tě chce už tak dlouho. Možná bysme mohli zařídit, abyste se sešli, dali si drink...“

„Pleteš se,“ říkám, můj hlas zní chladně dokonce i v mých uších. „On mě nechce.“

„Jak to víš?“

„Vím to. Řekl mi to.“ Dobře, ne takhle přímo, ale ta zpráva zazněla nahlas a jasně. „Takže mi nevadí, když půjdete na drink nebo slavit jeho narozeniny, ale já se toho nezúčastním.“

„Jeho narozeniny? On ti o nich řekl?“

O čem? Otevřela jsem pusu, abych se zeptala, když ji zazvonil mobil a ona ho popadla ze stolu, jako kdyby čekala na to, až zazvoní.

„Jo? Jo Ashi, povídej. Cože? Ona pořád krvácí?“

Posadila jsem se zpátky do mého křesla, zasažená závratí. Slova, která zásáhla moje uši, jsou podivně vzdálená.

„Je to zlý? Sakra. Obejmi za mě Aud, budu tam hned.“ Skrz zvonění v mých uších, slyším odšoupnutí židle dozadu, pak Tessa říká, „Musím jít. Aud krvácí, Ash ji bere do nemocnice. Meg, slyšelas, co říkám?“

Kývnu, neschopná zformulovat slova, vědoma si toho, že Audrey je důležitější než můj momentální stav. Mávnu na Tessu, když odchází.

„Promluvíme si o tom,“ říká Tessa, ukazujíc na mě modře nalakovaným nehtem, „o tom stavu, do kterýho se dostaneš, kdykoliv je zmíněna Audrey. Zatím.“

Tessa po mně hodí poslední starostlivý pohled, popadne kabelku a zmizí, její sklenice s latte je prakticky nedotčená, stojí na stole přede mnou.

Odstrčím svojí kávu, můj žaludek se obrací. Všecho, co vidím je krev, kaluže kolem mých nohou a strach pohlcující mě jako černá díra.

Je to minulost, Meg, říkám sama sobě a dlouze se nadechuju, zadržuju dech. Vydechuju. Už je to rok. Musíš se přes to dostat.

Udělalas, cos mohla a není to tvoje chyba, že dítě nežije. Scott. Měl se jmenovat Scott. Chlapeček...

Ale není tvoje chyba, že si máma vybírá násilný kretény. Že jsi nemohla udělat víc, nebo že se máma přes to nikdy nedostala a ze všeho tě znovu oviňovala.

Ale hluboko uvnitř vím, že má pravdu. Ztráta malého brášky, kterého jsem si tak hrozně přála, mě vždycky bude pronásledovat, a vždycky mě bude zajímat, jestli se to nemohlo stát jinak a kdo bych dneska byla.

*****

Dopoledne následujícího dne vycházím ven z drahé francouzské restaurace na State Street, ruce v kapsách bundy a s hlavou dolů po dalším odmítnutí. Myslíte si, že práci u čekacích stolů není tak těžké najít, a přesto.

A přesto.

Jemně padá sníh, vločky padají bez cíle, lehce mě hladí po tvářích. Horký tlak roste za mým obočím. Sakra, nechci brečet. Nechci se složit. Něco najdu. Myslím...

Myslím, že teď už vím, co Rafe myslel tím, když říkal, že bych ho zlomila. Právě teď, se cítím být taky zlomená. Pohlazení od sněhu mi ho připomíná, způsob, jakým mě držel a odhrnoval vlasy z mých očí, způsob, jakým říkal mé jméno.

Něžně, ale také rozhodně, opatrně a přesto důvěřivě.

Zastavím se a na moment zavřu oči, vdechuji studený vzduch do mých plic. Snažím se na něj nemyslet.

Ale jsem ztracený případ. Jeho tvář, jeho tělo, jeho hlas, to všechno jsou mé myšlenky ve dne v noci, a noci....ty noci jsou nejhorší.

Bože, kéž bych to mohla zastavit, přestat se zajímat, kde je, jak se má, s kým je. Jestli je v pořádku nebo jestli si ublížil. Jestli je s někým jiným.

Ne, na tohle myslet nechci.

Dupu čerstvým sněhem, kopu do něj, snažím se spočítat kolik mi zbývá peněz a jestli je v lednici něco, čím bych nakrkmila kocourka. Je čas nakoupit do zásoby nějaké instantní nudle a krabice makaronů se sýrem a podívat se, jestli moje záplatované džíny můžou vydržet nošení ještě další měsíc.

Tuším, že jít na kafe s Tessou nebo Zanem nepřichází v úvahu. Ne, že by se zajímali, když je Audrey ještě v nemocnici. Je stabilizovaná, ale nechávají si ji tam kvůli sledování, když už se skoro blíží datum porodu.

Měla bych ji jít navštívit, já vím, ale nemůžu se k tomu donutit. Panika vzroste v koutku mé mysli, kdykoliv pomyslím na to, že bych tam zašla, trápí mě ty samé obrázky krve a nevyhnutelná vina, která je doprovází.

Musíš se přes to dostat. No tak.

Vzdychám a znovu se dám do kroku. Nedaleko odtud je veřejná knihovna, kde se můžu podívat po nějakých online inzerátech. Je to perfektní pro lidi, jako jsem já, kteří si nemůžou dovolit laptopy, chytré mobily nebo wi-fi připojení doma.

Ztracená v myšlenkách, začnu, když se stín vynoří z uličky přímo přede mnou a vstoupí mi do cesty, nutíc mě, abych zastavila.

Do prdele, chystá se mě okrást. Není to poprvé a já udělám krok zpátky, klouzajíc na tenké vrstvě sněhu, zcela si vědoma toho, že nemám ani pepřový sprej. Na tom nezáleží. Lepší jim dát to, co chtějí a utéct nezraněná. Předtím to tak fungovalo.

Stáhnu si kabelku a natáhnu ji k vysokému teenagerovi stojícímu přede mnou. „Tady, vem si ji.“

„Oh, já bych si ji držel,“ říká, drzý úsměv zvlní jeho obličej. Zvedne tmavé obočí. „Ahoj, Megan.“

„Kdo jsi?“ udělám další krok dozadu a přitisknu si kabelku k hrudi. Moje srdce šíleně bije v hrudi jako kladivo. „Jak to, že znáš moje jméno?“

Pokrčí ramenem.

„Nepřibližuj se ke mně,“ říkám, můj hlas napjatý nervozitou, studený pot mi stéká dolů po zádech.

„Whoa.“ Zvedne jeho ruce. Na hlavě má modrou čepici, černé rukavice s ustřiženými prsty a obnošené a děravé černé džíny. Nemůže mu být víc než šestnáct. „Nejsem pronásledovatel.“

Jeho slova jsou jako rána pěstí do mého žaludku. „A kdo...Kdo ti o tom řekl?“ Otřesu se od hlavy k patě.

Znovu pokrčí jeho hubenými rameny. „Jen jsem ti přišel říct, abys zamíříla do Crescenda. Máš práci.“

„Říká kdo?“ Vím, že to je kavárna. Byla jsem tam před dvěma dny, ale řekli mi, že nehledají nikoho na výpomoc.

„Šéf to řekl.“

„Kdo je šéf?“

Odfrkne si a stáhne si jeho čepici níž, zakrývajíc si obličej. „Tohle ti nesmím říct.“ Nečekaně ke mně natáhne ruku. „Mimochodem, jsem Mage.“

Automaticky jeho ruku přijmu. Jeho stisk je pevný. „Tohle není moje jméno.“

„Takhle mi říkají lidi.“ Znovu ten jeho drzý úsměv. Je to milý kluk. „Já a Apples, dohlížíme na tebe.“

Stáhnu svoji ruku zpátky, nejistota se vrací. „Vy? Proč?“

„Šéf nás o to požádal. Kvůli tomu pronásledovateli.“ Kývne na mě hlavou a otočí se, aby šel. „Crescendo. Dneska nebo ta práce padne.“

„Oni mi tam drží místo?“ Zavolám, ale už běží pryč, mizí zpátky ve stínech.

To bylo tak divný. Ale to není to, na co myslím.

Jenom jedný člověk ví, že mám pronásledovatele. Ta osoba, která mi o něm řekla, která řekla, že na mě dává pozor.

Tisknu si ruku k hrudi. Moje srdce bouchá proti mým žebrům. Moje plíce mají nedostatek vzduchu, jak ty kousky zapadají na své místo.

Tmavovlasý kluk kolem šestnácti let zaplatil můj nájem, řekl pronajímatel. Pravděpodobně ten stejný kluk, který přišel, aby mi řekl, že mám práci a že jsou lidi, kteří na mě dohlížejí, drží mě v bezpečí.

Šéf. Rafe.

Stará se o mě na dálku, ujišťuje se, že mám střechu nad hlavou, práci a bezpečí. Zaplavuje měczávratné teplo a já stojím na chodníku a usmívám se pro sebe. Zajímá se o mně. Nemýlila jsem se v něm.

Oh Rafe...

Otázka za milion je, proč předstírá, že na mě kašle?

*****

„Takž jsi to nebyl ty, kdo mi sehnal tu práci? Přísaháš?“

„Už jsem ti to řekl, holka,“ zamumlá Zane, zavrčení je slyšitelné na druhém konci drátu. „Co pořád máš?“

„No dobře. Dobře, dobře, dobře.“ Nemůžu si pomoct, ale štěstí bublá uvnitř mě. Mám na tváři takový úsměv, že mi dosahuje až k mým očím. „Jen se ujišťuju.“

„O čem? Přestala bys mluvit v hádankách, Meg?“

Jeho tón hlasu mi říká, že je vystresovaný. „Něco se děje? Je Audrey v pořádku?“

„Jo.“ Jeho hlas zjemní. „Jo, je jí fajn. Sakra, promiň, holka. Nechtěl jsem na tebe vyjet. Jsem šťastnej, že máš práci. Myslím to zasraně vážně.“

Vím, že je to tak. Zane je zlatíčko. „Tak co ti zařízlo trenky do zadku?“

On zaváhá a moje nadšení chladne. Před tím, než se znovu zeptám, co se děje, něco zavolá, pravděpodobně na jednoho z kluků v Damage Control a já zaslechnu zvuk zavírání dveří.

„Rafe,“ řekne tiše a moje srdce teď buší ze zcela jiného důvodu.

„Co je s ním?“

„Vidělas ho někde? Ten hajzl zmizel z povrchu zemskýho. Přísahám, že jestli se mu něco stalo....“

Strach sevře ledové prsty kolem mé páteře. „Myslela jsem, že vy kluci spolu pořád držíte. Ve skutečnosti jsem se tě chystala zeptat, jestli plánuješ něco na oslavu jeho narozenin. Vím, že je bude mít brzy, ale nevím kdy přesně a ….“

„Jeho narozeniny. On ti o tom řekl?“

Znovu ta samá divná reakce, jakou jsem dostala od Tessy. „Řekneš mi o čem, Zane?“

On zavrčí. „Co myslíš, že mám na myslí? O tom výročí.“

Výročí. To nezní stejně jako narozeniny. „Výročí čeho?“

„Zavraždění jeho rodiny. Je to zítra a on vždycky kolem toho docela šílí.“

Do hajzlu. „A co to má společného s jeho narozeninami?“

„Megan....“ vzdychne Zane. „Je to to stejné datum. Stalo se to na jeho patnácté narozniny. Obviňuje sebe, že pustil toho vraha dovnitř. On prostě...“ Rána, jako kdyby Zane něco nakopnul. „Často si o výročí ubližuje.“

Do prdele. Moje nohy jsou slabé. Složím se dolů na gauč a ostře se nadechnu. „Co budeme dělat?“

„Nezvedá svůj telefon, neotvírá dveře a s Audrey v nemocnici....Zatraceně.“ Odmlčí se. „Doufám, že nebudeme muset vylomit jeho dveře. Poslouchej, pokud ho uvidíš, zavolej mi, zavoláš?“

„Zavolám. Ty taky, pokud ho najdeš první.“

Strach zavrtává svoje ledové prsty do mé hrudi a otáčí s nimi. Ta bolest, kterou jsem viděla v jeho očích, to zoufalství se kterým mě držel....Ty věci, co pro mě udělal, a ten způsob jakým mě od sebe odstrčil...

Najednou mi dochází jakýsi překroucený smysl. Ježíši, říkal snad sbohem?

Vystřelím z gauče a popadnu kabelku. Musím najít Rafea. Jenom doufám, že nebude příliš pozdě.