OTL - 27. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Arey

Nacpala jsem se do krátkých černých šatů a jak mě Mackenzie zapnula, podívala jsem se na sebe do zrcadla. Musela jsem si kvůli nim koupit novou podprsenku bez ramínek, ale vypadala jsem skvěle. Mackenzie, která stála vedle mě, vypadala taky hezky, z vedlejšího pokoje jsem slyšela sestru Charity, když se oblékala do svých šatů. Charity chtěla, abychom si je všechny vyzkoušely, než začne předsvatební večeře, aby se ujistila, že budeme u oltáře vedle sebe vypadat dobře. Nikdo nemluvil o těhotenství a já jsem na to rozhodně ani nebyla připravená. Takže jsme to pro teď ignorovali. Každá  nás měl na tváři úsměv, i když alespoň dvě z nás vnitřně umíraly.  Charitina sestra taky nevypadala šťastně. Byla o pět let starší než Charity a nebyla vdaná, ani neměla děti. Hádala jsem, že brzy dostane nálepku kočičí žena.

Jak jsme stály v mezipatře, Charity si nás prohlížela, a když jsme scházely dolů, táta se na nás od vchodových dveří usmíval. Chtěla jsem mu něco říct; chtěla jsem mu říct, že i když žena, která rozdělila naši rodinu, byla těhotná, tak jsem začala zase hrát na klavír. Chtěla jsem mu říct, že jsem byla v pořádku, i když jsem nesouhlasila s jeho rozhodnutími. O divadle jsem nikomu zatím neřekla, na to byl čas. Možná bych dokonce mohla znovu brát lekce nebo se zapsat na hudební hodiny, jako vedlejší obor v posledním ročníku. Byla bych šťastná. A pro teď to bylo to nejdůležitější; moje štěstí.

„Všem vám to moc sluší. Je to ideální. Černá na svatbách je teď moderní. Bože, já se už nemůžu dočkat, až vás ostatní uvidí.“ Tleskla rukama. Prakticky zářila, jak se zeširoka usmívala.

„Dobře a teď utíkejte nahoru a převlékněte se na večeři; musíme tam být za půl hodiny. My s tátou se s vámi holky potkáme v restauraci, Leslie pojede s námi. Necháme sestrám trochu společného času.“

Netušila jsem, jestli  myslela sebe se sestrou nebo nás s Mackenzie, ale tak jako tak, jsem byla ráda, že jsme nejely do restaurace s nimi. Charity nepovažovala za nutné mít skutečnou zkoušku, což mě překvapilo, ale já se šla víceméně jen najíst. Mackenzie si oblékla světle fialové šaty, které si zabalila speciálně pro tuto příležitost; já jsem měla fialové šaty na jedno rameno nad kolena. Naše šaty byly jednoduché, ale protože měly zářivou barvu, tak jsme mezi asi dalšími třiceti lidmi v italské restauraci, kde jsme měli rezervovaný salónek, vyčnívaly. Byla tu hromada jídla, někteří postávali kolem a bavili se, zatímco jiní seděli u stolečků a užívají si skvělé jídlo.

Já jsem seděla sama a jedla těstoviny. Za mnou se vyřítila Kenz. Od včerejška se její nálada výrazně zlepšila.

„Takže žádné rande?“

„Ne, Kenz. Jsem tu dneska sólo. Jen my holky.“ Snažila jsem se usmát, ale prohlédla mě.

„Mrzí mě to, Lilo.“ Položila mi ruku na záda, aby mě utěšila.

„Jo, mě taky,“ zašeptala jsem a věnovala jsem se dál jídlu. „Nevím, jak tuhle situaci vyřešit.“

„Takže je tady nějaká naděje?“

Pokrčila jsem rameny. „Možná.“

Po divadle nezavolal. Takže jsem si nebyla jistá, jestli tam byl.

Skoro celou večeři jsme seděly u stolu. Ne proto, že jsme se vyhýbaly hostům. S Mackenzie jsme opravdu nikoho neznaly. Bylo jasné, že většina lidí byli členové rodiny Charity. Její matka vypadala jako ona, jen o dvacet let starší a stejnou podobu měla i Leslie, kterou jsme poznaly doma. Byla trochu zatrpklá a otrávená a viděla jsem, jak jí několik kousků koláče, ale nesoudila jsem ji. Taky jsem se cpala sacharidy.

Už jsme skoro končili, když Charity oznámila, že se budou pronášet přípitky.

„Připravila sis něco?“ Podívala jsem se na Mackenzie.

„Ne! Ty?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Koupelna?“

Popadla jsem sklenku vína. „Potřebuju na vzduch.“

Usmála se a zašeptala mi. „Zavolej mu.“

Vzala jsem telefon a rozhodla se, že má pravdu. Bylo načase s tím něco udělat. Ale to co se stalo, jsem nečekala. Zahnula jsem za roh, který spojoval kuchyni se zbytkem restaurace a vrazila jsem do Leviho.

„Co tady děláš?“

Ďábelsky se pousmál, „Přišel jsem tě zachránit, ale vypadá to, že právě utíkáš.“

Odstrčila jsem ho. „Pověz mi o Japonsku.“

Vypadal šokovaně. „Cože?“

„Odcházíš a neřekl jsi mi to.“

„To nebylo součástí dohody.“

„No jo, naše malá dohoda, která chránila tvé srdce, ale co já?“

„Ty?“ Trochu pootevřel rty.

„Odjíždíš do Japonska nebo ne?“

„Ano.“ Stál vzpřímeně, i když strop chodby byl docela nízko. Stáli jsme k sobě blízko. Srdce mi nekontrolovatelně bilo, nejspíš to z té blízkosti taky slyšel.

„Tak bys tady neměl být. Potřebuju se taky chránit, Levi. Právě teď ruším naší dohodu. Nemůžu dál. Nemůžu dál skrývat své city.“

„Ale všechny ty roky…“

Pokrčila jsem rameny. „Všechny ty roky jsem si své city schovávala pro tebe. Ani nevím, kdy jsem si to uvědomila. Ale teď ti to říkám, Levi, chybíš mi tak moc, až to bolí. Vím, že si nezasloužím další šanci, ale zoufale to chci znovu zkusit. Ale tentokrát odcházíš ty. Neexistuje způsob, jak bychom to mohli zvládnout z Floridy a Japonska, nebo ano?“

Čekala jsem na odpověď, ale on tam jenom stál. Mlčení mi řeklo všechno, co jsem potřebovala vědět. Dívala jsem se na bolest v jeho očích a srdce se mi zlomilo z toho, co jsme mohli mít. Tak jsem udělala to, co umím nejlíp, utekla jsem. Slyšela jsem, jak za mnou něco volá, ale nemohla jsem zastavit, a kdyby mě chtěl pronásledovat, udělal by to. Ale místo toho jsem se ocitla sama ve tmě na pláži. Seděla jsem na písku a brečela, fialová látka poletovala kolem mě, jako kdysi moje tajemství. Myslela jsem, že mě pravda osvobodí, ale místo toho plavala kolem mě a hrozilo, že mě s každým nádechem utopí.