OTL - 21. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Arey

Ve středu ráno jsem se probudila brzy, abych se ujistila, že jsem byla připravena dřív, než se Mackenzie dostane z postele. V mnoha ohledech jsem byla pořád jako její máma. I když jsme nebyly na Floridě, cítila jsem za ní zodpovědnost. Potom co jsem si oblékla tříčtvrteční kalhoty a bílou blůzu s knoflíky a snažila se vypadat, že jsem v pohodě, jsem běžela k ní do pokoje a praštila s sebou do postele vedle ní. Pořád jsem byla jak s hlavou v oblacích po noci s Levim; stále jsme si psali zprávy a plánovali. „Je čas vstávat! Musíme jít do svatebního salonu na zkoušku šatů.“

Sotva se pohnula. „Kenz, vstávej. Charity zešílí, jestli tu schůzku zmeškáme. Nachystám ti něco na sebe. Máš pět minut na to, abys vylezla z postele a dala si sprchu.“

Zvedla jsem se z postele a začala se prohrabávat její skříní, hledala nějaké vhodné oblečení. Nakonec jsem vybrala šaty hořčicové barvy, které jí zakrývaly celá prsa. Sestra byla obdařena jako panenka Barbie, ale tohle nebyla vhodná doba ani místo, aby to ukazovala.

„Mackenzie, vstávej, hned,“ řekla jsem. Znovu jsem s ní zatřásla a zamávala před ní šaty.

Promnula si oči a podívala se na mě. „Proč máš na sobě bílou?“

„Co?“

Pomalu se posadila. „Ptala jsem se, proč máš na sobě bílou? Lidi si můžou myslet, že jsi nevěsta. A to nejsi a Charity nebude moc nadšená, když budeš ve středu pozornosti ty.“  

Měla pravdu. „Dobře, půjdu si převléct košili hned, jak ty vlezeš do sprchy. No tak! Nechci, abychom přišly pozdě.“

Vyhrabala se z postele a zamířila do společné koupelny. Hned jak jsem uslyšela téct vodu, vrátila jsem se do pokoje pro jinou blůzu. Vybrala jsem si mátově zelenou s krátkým rukávem. Teď jsem vypadala více jako družička než nevěsta.

Když se Mackenzie oblékla, zeptala jsem se na mámu. Stále jsem neslyšela oficiální vyjádření ohledně situace s přítelem.

„Hele, slyšela jsi o mámě?“ Zeptala jsem se, když dokončila svůj make-up.

„Ne, dělá teď pro společnost nějakou velkou sbírku. Nemyslím si, že bude mít čas, než se vrátíme.“

„Dobře.“

Vystrčila hlavu z koupelny. „Pořád se o svém příteli nezmínila, přísahám.“

Znala mě příliš dobře. „Fajn. Doufám, že nám to řekne společně.“

„Jo, já taky,“ souhlasila. „Opravdu ti nechci vykládat mámina špinavá tajemství. To by bylo divné.“

Pravá sesterská láska.

„Jo, to bylo.“

Do obchodu jsme si vzaly taxi. Charity jela do práce jaguárem. Poté, co jsme zaplatily řidiči, jsme se otočily k největšímu svatebnímu salónu, jaký jsem kdy viděla. Byl nejméně třípatrový, s figurínami v každém okně.

„No, to bude pecka,“ řekla sarkasticky Mackenzie.

„Hele, musíme to zkusit.  Vím, že nejsme její největší fanynky, ale jen tak neodejde. A jestli to ještě zhoršíme, dnešek bude neúnosný. Takže vykouzli úsměv na té své roztomilé tvářičce a překousni to.“

Mackenzie sklopila hlavu a svěsila ramena, ale mohla jsem říct, že mi pomůže dnešek přežít. Zamířila jsem k salonu a podržela jí dveře. Jakmile jsme vešly, hned nás obklopily asistentky.  

„Ach, vy dvě musíte být Charitiny nevlastní dcery.“

„Jste tak nádherné.“

„Myslela jsem, že říkala, že ta starší je trochu menší,“ řekla jedna druhé. Skvělý.

Byly profesionálně oblečené v černém a dohromady vypadaly skvěle. Tohle místo dýchalo luxusem.  Přesně styl Charity. Tenhle den byl přesně takový, jaký jsem čekala. Charity se protlačila kolem asistentek, objala nás a sevřela nás tak pevně, jako bychom jí patřily. Bylo to nepohodlné. Mackenzie protočila oči, když jí Charity objala.

„Charity, co takhle začít? Znám Mackenzie, je to s ní k nevydržení, když má hlad a slíbila jsi nám oběd.“

Pustila Mackenzie a zatleskala, „Samozřejmě! Počkejte, až ty šaty uvidíte, ty vás dostanou!“

Šly jsme nahoru okolo tisíce metrů tylu ke dvěma figurínám na konci velké místnosti. A měla pravdu, dostaly mě.

„Zářivě růžová?“ V hlase Mackenzie jsem zřetelně slyšela znechucení. „Myslela sis, že družičky v zářivě růžové, je dobrý nápad?“

Nemohla jsem skrýt svoje nebo Mackenziiny pocity. Šaty byly odporné. Nejen, že byly zářivě růžové, ale ještě k tomu přiléhavé s obrovskou mašlí vzadu, která překrývala celé naše zadky. Vypadaly jako něco, co by si na sebe vzala jedině šlapka, ne někdo na obrovskou svatbu. Sledovala jsem, jak Charity poklesla tvář. „Nelíbí se vám?“

Povzdechla jsem. „Není to tak, že se nám nelíbí Charity. A upřímně, nezáleží na tom, co se nám líbí, je to tvoje svatba.“

Posadila se do jedné ze zdobených židlí vedle figurín a zhroutila se. „Mé sestře se taky nelíbily. Jen jsem si myslela, že žárlila, protože jsem první z rodiny, kdo se vdává. Ale teď, když vidím vaše obličeje, tak to možná opravdu nebyla ta nejlepší volba.“ Tentokrát vypadala skoro jako člověk. Ukázala skutečné city místo té její přeslazenosti, z které se mi chtělo většinu času zvracet. Ohlédla jsem se na Kenz, která tvářila soucitně.

„Nejsou tak zlé, Charity. Jen nejsem fanda růžové.“

Položila jsem Charity ruku na rameno. „Jo, bude to v pohodě, opravdu. Je to tvoje svatba, ne naše.“

Protáhla se kolem mě asistentka. „Proč si je holky nevyzkoušíte? Vždycky vypadají lépe na družičkách než na figurínách.“ Otočila jsem se, přikývla a asistentka se hned přesunula k figuríně, aby je sundala. S Mackenzie jsme se šly do kabinky převléct.

Chtěla jsem požádat o pomoc jednu z asistentek, aby mě zapnula, ale pak jsem si to rozmyslela. „Charity, můžeš mi pomoct se zipem na zádech?“

Seděla na židli, ale viděla jsem, jak mírně pozvedla hlavu. „Pokud jsi si jistá…“

„Jo, nemůžu na něj dosáhnout.“ Snažila jsem se vypadat nenuceně, jako by to bylo něco, o co bych jí žádala kdykoliv. Jen jsem chtěla, aby se cítila líp. Ale když jsme se s Mackenzie vynořily ze šatny, bylo z výrazů všech asistentek jasné, že zářivě růžová není naše barva. Jedna z nich po nás dokonce hodila znechuceným pohledem, když odcházela. Charity si skousla ret, když jsme před zrcadlem s Mackenzie stály vedle sebe.

„Jsou mnohem růžovější, než jsem si myslela.“

Mackenzie dodala, „Myslím, že mají nejzářivější barvu, jakou jsem kdy viděla. A bolí mě z nich oči.“

Nakonec Charity zmizel úsměv z tváře. „Ach můj bože, jsou odporné. Co jsem si myslela? Tahle zářivě růžová pro holky vašeho věku? Děvčata, omlouvám se.“

S Mackenzie jsme vyprskly smíchy. „Jsou opravdu hrozné,“ řekla jsem.

„Moje oči, moje oči!“ Mackenzie se chytla za hlavu, jakoby oslepla. To nás všechny tři rozesmálo. Ale nezdálo se, že asistentky oceňovaly naši reakci.

Pořádně jsem se nadechla a trochu se uklidnila, dodala jsem, „Charity, co budeš dělat? Tyhle si obléct nemůžeme a svatba je už příští týden.“

Rozhlédla se po salonu. „Dobře lidi, do práce. Chci černé šaty, krátké. Pořád chci mašli, ale vepředu kolem pasu. Na ceně nezáleží, tyhle taky zaplatím.“ Ukázala na šaty, které jsme pořád měly na sobě. Všech šest asistentek se rozptýlilo. Během pár minut byly zpátky s několika kusy, které všechny vypadaly elegantně a vkusně.

Více náš styl. Od jedné asistentky jsem popadla troje a Mackenzie si od ostatních vybrala dvoje. Zkoušely jsme si šaty přes hodinu a dokonce jsme začaly s malou módní přehlídkou. Charity se nejspíš ujistila, že budeme mít salon celé odpoledne pro sebe, protože za celou dobu nikdo nepřišel. V jednu chvíli nás dokonce začaly asistentky hodnotit čísly, které ukazovaly na prstech. Když jsme pak společně vyšly v jednoduchých černých krátkých šatech bez ramínek se širokou šerpou kolem pasu, všechny nám daly desítky.

„Jako by je ušily přímo na vás!“ Rozzářila se Charity.

„Miluju je.“

„Od Mackenzie to je velké uznání; rozhodně jsem to ty pravé.“

Charity se otočila na asistentky, „Budu potřebovat ještě jedny v třicet osmičce pro svou sestru. A její šerpu udělejte v jiné barvě, možná v krémové nebo slonovinové, aby ladila s mými šaty.“ Podívala se na nás, „Je hlavní družička, musí trochu vyniknout.“

Mackenzie zvedla ruce. „O vynikání mi nemusíš nic říkat. Taky mám starší sestru.“

Charity se opět usmála. A poprvé od chvíle, co se mi kvůli ní rozpadla rodina, jsem ji měla i tak trochu ráda. Možná, že nebude až taková příšerná nevlastní matka, jak jsem si myslela.