Hlas - 14. kapitola

Autor: Tsukiko Haruka

Ahojte, další kapitola je tady, akorát mě zase nějak nebavilo ji po sobě číst :D. (Skoro celou dobu jsem u jejího psaní poslouchala WithinTemptation - Shot In TheDark) Posledních pár dní jsem si dala celkem pauzu a podívala se na film podle knížky „Nejdelší jízda“. Příjemná slaďárna, co Vám musím doporučit! Tak si užijte kapitolu, jo, a musím poděkovat Niki, trošku jsem zneužila její postřeh, co měla v komentářích.

Vyber si mě

Pořád jsem ještě nedokázala uvěřit tomu, že jsem se právě svezla v autě, které řídil NathanielCraig. Oba jsme větší část cesty mlčeli. Nathaniel svíral volant víc, než bylo zdrávo, takže jsem usoudila, že byl naštvaný. Neměla jsem v úmyslu ho naštvat, doufala jsem, že pochopí, jak je pro mě tahle záležitost důležitá. Byla částečně důležitá i pro nás oba jako pár. A já rozchodně chtěla, abychom se stali párem.

Celou cestu jsem si ho nenápadně prohlížela. Snažila jsem se přiřazovat jeho výrazy k pocitům. Při řízení se tvářil sexy, soustředěně. Když někdo v provozu prudce zabrzdil nebo podobně, tak se Nathaniel lehce zamračil. Mezi obočím se mu udělala mělká vráska, která mi připadala roztomilá. Často si olizoval ret nebo se do něj kousal. To jsem odhlasovala, jako jeho nejsvůdnější gesto. Také jsem zjistila, že se sice jeho pocity neodrážely v hlase, ale v očích je skrýtnedokázal. Tam se daly s menšími obtížemi vyčíst.

Auto jsme zaparkovali v nějaké soukromé podzemní garáži, kterou nám údajně poskytl můj otec, aby Nathaniela nevidělo víc lidí, než bylo třeba. Pak jsme pokračovali do otcovy společnosti, kterou od garáže oddělovaly jen jedny schody. Mladá, hnědovlasá recepční v hlavní hale na Nathaniela zírala, jakoby byl duch, ale neprohodili jsme s ní ani slovo. Skoro jsme běželi širokou chodbou, pak jsme zahnuli do užší chodby, ani jsem si to tam nestihla prohlédnout, jak Nathaniel spěchal, ale působilo to tu na mě velmi moderně a minimalisticky. Šli jsme rovnou do výtahu, kterým jsme vyjeli až nahoru. Nahaniel mi tam na moment sevřel ruku a věnoval mi povzbudivý úsměv, jakoby poznal, že se mi snad poprvé v životě v krku utvořil knedlík. Nahoře nás přivítala sekretářka. Uvedla nás do otcovy kanceláře, která byla, na rozdíl od zbytku společnosti, vybavena starožitným nábytkem v tmavohnědé a vínové barvě. Za kancelářským stolem stál muž, který mi připomínal starší verzi JasonaMomoa. Rázem jsem pochopila, proč si s ním máma začala. Můj typ to nebyl, ale mámin velmi.

Šel směrem k nám a přitom mi zíral do očí, takovým způsobem, že jsem měla chuť se někam honem rychle schovat. Byl ještě o půl hlavy vyšší než Nathaniel. Na moment pohlédl na Nathaniela a věnoval mu křivý úsměv.

„Hm…“ řekl, ale v jeho podání to znělo jako zamručení. „Vážně jsi přišel taky.“ Nečekal na jeho reakci a obrátil se zpátky ke mně. „Konečně se setkáváme, Scarlett… jsi jí hodně podobná…“

Mohla jsem jenom němě zírat. Možná jsem měla i lehce otevřenou pusu.

„Nevypadáš moc překvapeně.“ poznamenal Nathaniel jedním z jeho ledových hlasů. Díky bohu, rozptýlilo mě to od zírání na otce. Pomalu, ale jistě, jsem se začala dávat dohromady.

„S tebou se bavit nehodlám. Sice je příjemné vidět, že jsi jednou v životě taky trpěl,“ řekl opovržlivě a nápaditě přitom koukal na Nathanielovy jizvy. „Ale to je tak všechno, k čemu jsi tady platný.“

„Mě taky zajímá, proč nejsi překvapenej, že jsem tu a s jedním z Craigů.“ upoutala jsem otcovu pozornost zpátky na sebe, ale sama jsem pozorovala Nathaniela, protože pomalu rudl vzteky. Ti dva, kromě mluvení, hráli závod v drsném zírání a můj otec měl jasně navrch.

„Proč?“ Pousmál se a jeho pohled ještě zintenzivnil, jak Nathaniela krátce probodl pohledem. „Craigové si vždycky našli cestu, jak mi ublížit. A ty jsi ten nejlepší způsob.“ Ukázal na mě a pak se na moment odmlčel. „Hledal jsem tě nějakou dobu, když jsem se dozvěděl, že existuješ. Tvoje matka mi neřekla, že je těhotná, předtím než ode mě utekla. Po její smrti mi byl odeslán dopis, ve kterém se psalo o tobě. Když jsem tě vypátral, už jsi pracovala u Craiga.“ Opět pohlédl na Nathaniela. „Nevím, co tím sleduješ, Nathanieli, ale už s vámi nechci nic mít.“

Takže otec neměl ponětí, že existuji, proto mě nehledal. Ale proč ho fakt, že pracuji u Craigů, štval až natolik, že za mnou nepřišel? Asi má jiné priority než já. Nechápala jsem, že mi byl podivným způsobem sympatický. Pokaždé, když se podíval na mě, jeho pohled změkl. Oříškové oči vyzařovaly vlídnost, která působila opravdově.

Nathaniel si dal ruce v bok. „Proto jsi mi do domu poslal svoje muže?“ Málem jsem zapomněla na ten incident, co údajně způsobil.

„Já k tobě nikoho neposlal.“ odpověděl otec a nevypadal, že by lhal. Sám působil překvapeně. Jeho oči si mě důkladně prohlédly a ptaly se mě, jestli jsem v pořádku.

„A kdo, teda? Už se to stalo po několikátý. Poprvé se mi přiznali, že jsi je poslal ty.“ Nathaniel mluvil hodně důrazně, ale udržoval to na slušné úrovni. Nevěřil mu. Věděla bych, že je vytočený, i bez pohledu na jeho zarudnutí v obličeji, protože nesnášel neupřímnost.

„Ani jednou jsem k tobě nikoho neposlal. Nejsem zločinec, na rozdíl od vaší rodiny.“ vrátil mu můj otec, ale jeho hlas zněl hodně odlišným důrazným způsobem. Nathanielův byl jako nebezpečný had bez emocí, který vás pomalu otráví. Otcův byl jako tisíc hromů s ničivým dopadem.

Nathaniel se poprvé pousmál a vůbec to nebyl hezký úsměv. Vypadal, jako jeden z těch úsměvů, co vám někdo věnuje, předtím, než vás praští kladivem do hlavy. „Důkazy hovoří jinak.“

„Důkazy od podplacené policie,“ dodal otec a založil si ruce na prsou. Pořádně jsem nerozumělo, o čem byly otcovi údajné zločiny a jaký byl Nathanielův otec, takže jsem do toho neměla, co mluvit. Tohle už zašlo moc daleko.

„Kam tím míříš?“ zajímal se Nathaniel a z jeho výrazu mi bylo jasné, že má teorii.

„S tebou o tom nebudu hovořit. Chci mluvit jen se Scarlett.“ odsekl otec. V tu chvíli vzduch zhoustl o tolik, až to vypadalo, že na sebe ti dva každou chvíli skočí, a na první pohled mi bylo jasné, kdo by vyhrál.

Zírala jsem střídavě do otcových očí a do Nathanielových. Bože, budu si mezi nimi muset vybrat, abych zabránila boji nebo čemukoliv dalšímu, co by přišlo. Možná by to pro někoho byla lehká volba, ale já se nemohla rozhodnout. Brala jsem v potaz to, co jsem se o otci zatím dozvěděla z novin a od Nathaniela. Připadalo mi to zvláštní, z toho důvodu, že moje matka vždycky uměla odhadnout lidi. Nevěřila jsem, že by otec mohl být tak špatný, když s ním moje matka udržovala nějakou dobu vztah. Toužila jsem v něm najít ten kousíček dobra a vyslechnout si jeho část příběhu. Zasloužila jsem si vysvětlení, po těch všech letech. Pokud tohle Nathaniel nedokázal pochopit, tak možná nebyl tak dobrý, jak jsem si myslela.

Zastavila jsem se pohledem na Nathanielovi. „Musím otce vyslechnout.“ Očima jsem ho prosila, aby to pochopil a počkal tu na mě.

„Ale beze mě.“ řekl směrem k mému otci. Pak mu věnoval výhružný pohled. „Jestli jí jakkoliv ublížíš, tak tě vlastnoručně zabiju.“

            „Neboj se Craigu, je to přece moje dcera.“

            „To byla i ty měsíce, co jsi ignoroval její existenci, i když jsi o ní věděl.“ vyslovil Nathaniel myšlenku, kterou jsem sama měla před chvilkou v hlavě.

            „Zaměstnal jsi ji u sebe.“ poznamenal otec, jakoby to byla všeříkající informace. „Je to náhoda?“

            Nastala tichá, ale intenzivní chvilka vzájemného přetlačování pohledy dvou rozzuřených kohoutů.

            „Už tu nemíním zůstat ani vteřinu.“ řekl Nathaniel nakonec. Podíval se na mě láskyplným pohledem. Poprvé v něm bylo úplně všechno. I trocha strachu z toho, že už se mi nelíbí, když jsem viděla jeho obličej. „Vrať se ke mně, srdíčko. Počkám v garáži.“

            Kývla jsem a snažila jsem se ho výrazem ujistit, že jsem stále jeho.

            „Takže si konečně budeme moci promluvit v soukromí.“ zavrněl otec svým hlubokým hlasem.

            Polkla jsem, protože mi vyschlo v krku. Jakmile se zaklaply dveře, moje tělo automaticky ztuhlo. Můj otec ukázal na křeslo, abych se posadila. Sám se šel posadit. Pomalými kroky jsem došla až k němu, ale zůstala jsem stát.

            „Nemíním se tu zdržet dlouho.“ řekla jsem smířená s tím, že jsem sama v místnosti, s mužem, který dokázal být velmi děsivý.

            Pousmál se. Rázem vypadal jako velký plyšový medvídek. „Jsi mi podobná.“ Zašeptal s dávkou humoru. Mně připadalo vtipné pouze to, že, i když seděl, byl zhruba stejně vysoký jako já. „Craig ale není někdo, s kým by ses měla zaplétat.“

            „To je moje věc.“ odvětila jsem prostě. Už bych nedokázala změnit city, co jsem k Nathanielovi cítila, bylo pozdě, i kdyby byl ten nejšpatnější člověk na světě.

            Nahlas si povzdechnul. „Nemluvila bys tak, kdybys zažila to, co jsem zažil já. Craigové jsou zlo. Můžou se tvářit jako tvůj nejlepší přítel a pak tě bodnou do zad.“

            „To je jen tvrzení proti tvrzení. Navíc, tebe může zaslepovat žárlivost kvůli tomu, že ti jeho táta přebral snoubenku.“ řekla jsem bez zaváhání, i když mi v průběhu došlo, že to otce zraní. Zatvářil se ublíženě jen na krátký moment, potom zvážněl, vypadal jako by mi chtěl vyprávět něco zdlouhavého a hodně důležitého. Přesvědčilo mě to k tomu, abych se posadila.

            „Mám důkazy.“ řekl, ale přerušil ho vrzavý zvuk dveří.

Uslyšela jsem krátký protest sekretářky. Můj otec ji odmávl rukou, dřív, než do místnosti vstoupil mladý muž s typickým vzhledem mladé, Hollywoodské hvězdy a s hustými, kaštanovými vlasy. Vypadal vesele, i když, to bylo slabé slovo. Jeho oči přímo svítily veselým. Nesnášela jsem lidi, co se pořád usmívali, pokud to bylo umělé, ale u něj bylo vidět, že se zkrátka narodil s úsměvem na tváři. Ten nikdy v životě pořádně nemakal, ani netrpěl.

            „Strýčku, mám pro tebe skvělou novinu.“ stačil říct, než se zarazil, jakmile si mě všimnul. Věnoval mi sexy úsměv, který musel dostat do kolen nejednu holku. „Neřekl jsi mi, že budeš mít společnost.“

            Otec pokrčil rameny. „Neplánoval jsem to. Tohle je Scarlett.“

            „Ta Scarlett?“ zeptal se s neskrývaným údivem. Cože? Kolik lidí ještě vědělo, čí jsem dcera, dřív než jsem se to dozvěděla já?!

            Otec se zatvářil pyšně. „Ano, moje dcera.“

            „Já jsem Deacon. Jsem adoptovaný syn bratrance tvého otce.“ vysvětlil s výrazem toho nejveselejšího emoji, co existuje. Ten kluk předčil realitu, co se týče bělosti zubů.

Přišel ke mně blíž a já vstala. Nabídla jsem mu ruku, ale on s ní nepotřásl. Přiložil si ji ke svým dokonale tvarovaným ústům a lehce mě tam políbil, jako v nějakém starém filmu. Nechala jsem ho, protože mě to zaskočila.

            „Je ta informace tak důležitá?“ vyrušil ho můj otec od zkoumání mé osoby. Já ruku vytáhla z Deaconova sevření a posadila se zpátky na místo.

            „Ne, to počká.“ Zakroutil hlavou a mile se na mě usmál. „Takže Scar…můžu ti říkat Scar, krásko?“ Zmateně jsem přikývla. On na mě mrkl. „Vítám tě do rodiny.“

            „Deaconovi ve všem důvěřuji. Pomáhal mi tě vypátrat. Je na tom finančně líp než já, po těch všech problémech a soudech. Také má lepší styky.“ vysvětlil v rychlosti otec, když si všimla mého nechápavého výrazu.

            „Holka v tvým věku mě asi zná.“ dodal Deacon.

            „Ne, proč bych měla?“

            „Páni, ty jsi ostrá.“ Flirtovně se zazubil. „Jsem herec a trochu model.“

            „Vypadáš na to, ale nikdy jsem tě v ničem neviděla hrát.“

            „Au. Vážně ostrá.“ Krátce se rozesmál. „Hraju hlavní roli v seriálu pro teanegery. Předtím jsem hrál i v několika filmech, ale vedlejší role.“

            Otec si nápadně odkašlal. „Deacone, ještě jsme si se Scarlett nestihli promluvit.“

            „Jasně, promiň, jdu nám udělat freshe.“ řekl a rychle odešel. Docela se mi ulevilo.

            „Řekl právě, že nám jde udělat freshe?“ zeptala jsem se otce, když mi došlo, co nám vlastně Deacon oznámil.

            Otec nenuceně pokrčil rameny. „Ano, koupil jsem do kuchyňky pro personál odšťavňovač. Je to zdravější, než kdyby pili celý den kávu.“

            „Aha.“

            „Asi bych ti měl říct něco, co jsem chtěl říct už na začátku,“ řekl najednou zase velmi vážně. „Toužím, abys byla součástí mého života. Chci být tvůj otec v pravém slova smyslu. Poskytnu ti zázemí, lásku, všechno, co bude v mých silách.“

Na chvíli jsme mlčeli, protože jsme se navzájem analyzovali. On nejspíš zkoumal, jestli s tím jsem v pohodě. A já se snažila přijít na to, jestli to myslel vážně. Všechno se mi zdálo jako sen. Před nějakým časem jsem ještě neměla nic. Teď mám otce velikosti Hulka, potencionálního přítele, který se s mým otcem nesnáší a nejspíš utekl z pohádky Kráska a zvíře a nesmím zapomenout na divnou práci, ale s tou nejspíš budu muset skončit.

            „Proč jste se s mámou rozešli?“ zeptala jsem se, abych trochu odlehčila situaci.

            Nahlas si povzdechl. „Tenkrát to bylo složité. Rodiče pro mě chtěli něco jiného, než chudou holku. Přáli si, abych se soustředil na studium. Studoval jsem na škole daleko odtud. Často jsem za tvojí mámou jezdil, ale ona si myslela, že mi jen ztěžuje život, tak jednoho dne zmizela. Nejspíš se tak rozhodla hlavně kvůli těhotenství. Moji rodiče by ten fakt nesnášeli.“

            „Chápu.“ kývla jsem, i když jsem to ve skutečnosti nechápala, jak je možné, že existují prarodiče, kteří odmítnou vlastní vnouče.

            Otcovi oči se naplnily neprolitými slzami, a pak zničeno nic řekl: „Musíš mi věřit, že nejsem zločinec. Všechno na mě navlékl Craig.“

            „Jak se to vlastně všechno stalo? S tou tvojí přítelkyní a požárem.“ Uvolnila jsem se na místě a založila si ruce na prsou.

            „Craig byl můj přítel od mládí. Tenkrát jsem mu ještě říkal jménem, teď ho už nemůžu ani vyslovit.“ začal trpkým tónem. Já ho tiše poslouchala „Moji rodiče mě nevydržovali jako jeho. Musel jsem makat, když jsem chtěl něco navíc kromě základních potřeb. Po škole jsme začali s nějakým společným obchodem. Všechno šlo dobře, jenže pak mu začala sláva stoupat do hlavy. Přestal jsem ho poznávat. Poslední kapkou byla svatba s jeho ženou. Po ní se z něj stala naprosto bezcitná kreatura. Přestali mu stačit peníze, co měl. Přestala mu stačit i jeho žena. Zapojil se do nějakých ilegálních obchodů. Dělal zločincům pračku peněz. Jakmile něco z toho prasklo, všechno to svedl na mě.“ Na moment se odmlčel a věnoval mi intenzivní pohled. „Tohle nemůžu úplně dokázat, ale mám důkaz, že si některé peníze ulil mimo, pro sebe, a že je z toho zdroje stále čerpáno.“

            „Chceš tím snad říct, že není mrtvý?“ zeptala jsem se udiveně. Nedokázala jsem si představit, co bude dělat Nathaniel, až se to dozví. Nejspíš tomu ani neuvěří.

            „Vypadá to tak. Zrovna teď se ho snažíme vypátrat.“ řekl otec a odkašlal si. „Zdá se, že zůstává v kontaktu s hlavou ochranky. Jedná se o agenta, který mu vždycky pomáhal zamést stopy.“ Cože?

            „Ray?“ vyslovila jsem to jméno pro ujištění. Nechtěla jsem tomu uvěřit.

            „Ano, tak se jmenuje.“ potvrdil otec, pak se zatvářil velmi přísně, jako rodič, co domlouvá svému dítěti, a tak to vlastně i bylo. „Poslouchej, nechci, aby ses do toho domu vracela. Je to nebezpečné.“

            „Ale, co Nathaniel?“ Taky se mi tam nechtělo vracet, ale žil tam Nathaniel. Přála jsem si, aby utekl za mnou. Možná by mého otce mohl přestat nenávidět, kdyby viděl ty důkazy na vlastní oči. Hlavně jsem mu to musela vysvětlit já, a ne otec, protože toho by ani nevyslechl.

            „Aha. Všiml jsem si, jak se na něj díváš, ale nebyl jsem si jistý, že spolu něco máte. Teď už jsem.“ řekl otec. Nezněl moc nadšeně. Můj výmluvný výraz ho přesvědčil, aby pokračoval v mluvení. „V koutku duše věřím, že není tak špatný jako jeho otec, i když to vždycky byla jeho kopie. Měl jsem rád Daniela. Občas sice dělal problémy, ale byl to hodný člověk.“ Daniel, tak se jmenoval Nathanielův bratr.

            „Co mám teda dělat?“ Zněla jsem bezradně i sama sobě.

            Otec si znovu povzdechl. „Vlastně ti nemám co domlouvat. Měla by si za ním jít a promluvit si s ním. Doufám, že se potom vrážíš sem a zůstaneš tu.“ Byla jsem mu vděčná za to, že řekl něco takového. Začínala jsem ho mít ráda.

            Vyběhla jsem ze dveří a málem se srazila s Deaconem, který nesl tác se třemi kelímky naplněnými ovocnými šťávami.

            „Ohou, kampak?“ zeptal se, mezitím, co mi pomohl se stabilizovat. Nechápala jsem, jak to dokázal, když musel ještě ohlídat kelímky.

            „Jen si musím s někým promluvit, pak se vrátím.“ vysvětlila jsem.

            Mrkl na mě. „Dobře, vrať se brzy. Rád bych tě poznal.“

            Na to jsem mu nic neodpověděla a spěchala dolů. Už podruhé jsem si budovu nestihla pořádně prohlédnout. Když jsem konečně doběhla k autu, musela jsem se zarazit. Nathaniel stál opřený o bok se založenými rukami, jeho výraz prázdný. Se všemi těmi jizvami, zářivýma očima a postojem vypadal jako padlý anděl. Musela jsem se pousmát. Uvědomila jsem si, že už jsem ho podruhé přirovnala k andělovi. Poprvé to bylo na jeho dětské fotografii.

            Nathaniel si mě všimnul. Zvedl ke mně svůj pohled a za koutek úst mu zatahal úsměv. „Jedeme?“

            „Já vlastně nemůžu.“ zašeptala jsem.

            Okamžitě zvážněl. „Proč?“ Jak mu to mám vlastně vysvětlit? A kde začít?

            „Je tu spousta věcí, který jsem zjistila. Jsou i o tvojí minulosti a potřebuju o tom zjistit víc. Ty bys měl taky.“ začala jsem s odhodlaným výrazem.

            Sklopil svůj pohled k zemi. Ušel ty dva zbývající kroky ke mně. „Moje minulost zemřela. Jediný, co zůstalo naživu, je ten zkaženej zbytek mě.“

            „To právě nejspíš není vůbec pravda.“

            Naše pohledy se setkaly. „Co tím myslíš?“

            „Tvůj otec je asi naživu.“ A je to! Já to na něj prostě jen tak vyklopila.

            Následoval krátký zoufalý smích. „Cože? To je vtip?“ Když jsem zůstala vážná, tak dodal, „podívej, nevím, co ti tvůj otec napovídal, ale má moc bujnou fantazii.“

            „Tvrdí, že má opravdové důkazy a já mu věřím. Není tak špatnej. Vlastně se mi zatím líbí.“ snažila jsem se ho přesvědčit, ale vysloužila jsem si jen chlad.

            „Scar, jsi naivní.“ řekl odměřeně. Chytil mě něžně za bradu. Ty věci vykonané zároveň působily jako nesmyslný kontrast. Nedokázala jsem se na něj dívat, když mluvil s takovým zoufalstvím a chladem. „Já mezi těmi lidmi vyrůstal. Dokážou se usmívat mezitím, co z tebe vysávají duši. Proto jsem taková troska. Jsou to obchodníci s lidskejmadušema ze zasranýho pekla. Nemůžeš jim věřit ani slovo, i když vypadajsebedůvěryhodnějc. Můj táta byl stejnej, ale nikdy by mě tu nenechal samotnýho v domnění, že zemřel. To už je moc.“ Potom, co to dořekl, pustil moji bradu a otočil se ke mně zády.

            Přišla jsem k němu blíž, že mu můj dech skoro mohl ovívat krk. „Stačí, abys tu se mnou zůstal a podíval se na důkazy. Zdá se, že i Ray je do toho zapletený.“

            Prudce se otočil, po tváři mu ztékaly slzy. „Nechci zpátky nahoru. Chápeš… on může za všechno, co se stalo. On a ta jeho milenka. Víš, jak to bolí se mu dívat do očí?! Netušíš, jakým způsobem jsem přišel o to nejcennější v mým životě!“

            „Ano, protože jsi mi to neřekl!“ vykřikla jsem na oplátku. Naše hlasy se v té poloprázdné hale rozléhaly a vraceli se v ozvěně.

            „Já–“ zarazil se s otevřenou pusou s výrazem plným zoufalství. Poznala jsem, že se ztratil ve vzpomínkách. Vzkvetla ve mně naděje, že by mi možná mohl odvyprávět celý příběh. „Máš pravdu. Nejsem v pořádku. Nejsem připravený.“

            „Kam tím míříš?“ Nelíbilo se mi, jak to na mě působilo. Vypadalo to, že se mi nejen neotevře, ale ještě ode mě uteče.

            Zakroutil prudce hlavou. „Nezasloužím si tě… alespoň prozatím, ne.“

            „To–“ …není pravda.

            „Oba si potřebujeme urovnat životy. Potřebujeme si dát od sebe pauzu. Budu brát v potaz, co jsi mi řekla. Mám peníze a jsem dospělej. Zkusím si ověřit tvoje tvrzení.“ skočil mi do řeči.

            V mých očích se také objevily slzy. „Ale–“ …já tě miluju. Přiložil mi prst k ústům. Prudce se nadechl a zahnal slzy.

„Dávám ti výpověď.“ oznámil mi. „Jen zavolej, kdyby se něco dělo.“ Natáhla jsem se po něm, ale on se odtáhl. Nastoupil do auta. „Nedělej mi to těžší.“

„Tobě to nemám dělat těžší, ty egoistickej idiote! A co já?!“ zakřičela jsem ve chvíli, kdy zavíral dveře. Ozvěnu mého křiku přerušil skřípavý zvuk pneumatik.