Hlas - 13. kapitola

Autor: Tsukiko Haruka

Moje nejdražší dámy, jsem poslední dobou tak unavená, že se mi poprvé v životě, ve středu, povedlo zkolabovat. Tak mi odpusťte, že jsem si tuhle kapitolu po sobě moc nepřečetla. Snad bude ok. Jsem ráda, že souhlasíte s mým výběrem na překlad. Samozřejmě nejdřív dopíšu tuhle knihu (počet kapitol zůstal 16), a až pak začnu s překladem. Děkuji za komentáře a přeji Vám krásný zbytek víkendu.

Neutíkej ode mě

Moudro dne:Poznat otce, či nepoznat otce? Toť otázka.

            Jako po většinu svého ranního vstávání jsem se protáhla. Tentokrát jsem ale do něčeho narazila. Byl to Nathaniel. Reagoval roztomilým zabručením. Vykouzlil mi tím úsměvna tváři. Mrzelo mě, že jsem ho neviděla, ale nahmatala jsem jedno z jeho ramen, přitulila jsem se k němu jak k nějakému plyšákovi, dala jsem mu tam letmou pusu a vstala. Akutně jsem potřebovala záchod, v druhé řadě také sprchu a kartáček na zuby. Dojít do koupelny by nemělo být těžké, že?

Vydala jsem se směrem, kde jsem si myslela, že bude koupelna, ale narazila jsem do zdi. Nalepená na ní, s rukami tápajícími dopředu, jsem se snažila nahmatat dveře. Nedařilo se mi to, protože byl pokoj obrovský.

Nečekaně se ozval zadržovaný záchvat smíchu.

            „Promiň, vypadáš tak vtipně.“ řekl Nathaniel. Ta pusa ho musela probudit a ten hajzlík mě o tom neinformoval.

            „Ha-ha, jsem ráda, že se bavíš, ale co kdybys zvedl ten svůj línej zadek a pomohl mi.“

            Nic neodpověděl.

Počkala jsem na místě a doufala, že se neurazil a nenechá mě tam bezmocně stát. Zašustily lůžkoviny. Jen rychlé kroky na podlaze mě připravily na Nathanielův útok. Přitiskl se ke mně zezadu a bradou se mi usadil na rameni. Mezi nohami jsem pocítila jeho ranní erekci, která mi tlačila do stehna.

            „Po ránu jsem tvrdej, co kdybys mi nastavila ten svůj sexy zadeček a pomohla mi.“ zašeptal tónem, který vyvolal vlnu touhy v mém podbřišku. Páni, ještě před chvílí jsem na něj byla trochu naštvaná a teď bych si před ním klekla na kolena a splnila každé jeho přání.

            Vydala jsem neurčitý zvuk, který byl z části vzdechnutím. Nathaniel mě jednou rukou chytil kolem pasu a druhu podebral obě moje nohy. Ocitla jsem se v jeho náručí ani nevím jak. Upravil si mě do pohodlné polohy a vydal se do koupelny. Objala jsem ho rukami kolem krku, abych se ještě víc stabilizovala, ale skoro vzápětí mě opatrně položil zpátky na zem. Tentokrát už jsem pod chodidly ucítila dlažbu, na kterou jsem si musela navyknout, protože studila víc než podlaha v ložnici.

            „Počkej chvíli!“ přikázal veselým hlasem a lehce mě plácl přes zadek. Tak hravou stránku jeho osobnosti jsem ještě neznala a líbila se mi. Připadala mi roztomilá.

            Vyjekla jsem. „Au! Čekám!“

            Nathaniel pustil vodu, otevřel pár šuplíků a vymačkal obsah nějaké lahvičky nejspíš do vany. Bylo zvláštní všechno jen slyšet, ale přesto jsem trpělivě vyčkávala, jak jsem mu slíbila. Nathaniel mě chytil za ruku a vedl dopředu.

            „Napustil jsem nám vanu. Vyřídím pár telefonátů a vezmu si na dnešek volno.“ oznámil mi nejistě. Žasla jsem nad tím, že i člověk jako on, se bál odmítnutí. „Co říkáš?“

            Usmála jsem se. „To bude skvělý.“

            „Navedu tě do vany. Snad jsem trefil teplotu vody.“ řekl a na moment mě nadzvedl, aby mě mohl postavit do vany. Voda byla akorát. Trochu mě zezačátku pálila, ale brzy jsem si na ni zvykla. „Vydržíš tu chvíli sama?“

            Namísto odpovědi jsem mu položila vlastní otázku: „Nemohla bych si na dnešek sundat tu škrabošku?“ Opravdu jsem nebyla nadšená, že se budu muset koupat se zavázanýma očima a nejspíš zůstanu oslepená po celý dnešní den.

            „Ne…“ Takovou odpověď jsem očekávala. Jedna věc mi ale nedocházela.

            „Proč sis nechal ty jizvy, když se za ně stydíš?“

            Na moment mlčel. Využila jsem ten čas, abych se pomaloučku usadila ve vaně. Vodu jsem měla lehce nad prsa a další bohatou vrstvu, která mi dosahovala až po bradu, tvořila voňavá pěna.

„Zůstali mi z toho dne…a já si je nechal, protože jsem se chtěl potrestat.“ řekl nakonec zamyšleně. Přála jsem si v tu chvíli vidět jeho výraz, abych odhadla jeho pocity.

„Potrestat za co?“ Snad si nevyčítá, že jako jediný přežil.

„Já…možná ti to někdy povím, ale teď ne.“

Povzdechla jsem si a zkřížila si ruce na hrudníku. „Pocházíme z odlišnejch světů. Já jsem chudá služka a ty boháč. Taková tajemství nás staví ještě dál od sebe.“

„Já vím,“ pošeptal zvláštním tónem, který mě dost zarazil. Zněl, jakoby s tím ve skutečnosti nesouhlasil. „Popovídáme si ve vaně, ale jsou věci, o kterejch nejsem připravenej mluvit s nikým a nevím, jestli někdy budu.“

Když jsem mu na to nic neodpověděla, tak řekl: „Jdu vyřídit ty telefonáty.“

Usmála jsem se směrem, kde jsem myslela, že stojí. „Pospěš si.“

Jakmile se ozvalo bouchnutí dveří, které Nathaniel výjimečně zavřel, protože nejspíš nechtěl, aby z místnosti unikalo teplo, opřela jsem se o hranu za mými zády. Protáhla jsem si nohy a rozkročila je, až kam mi okraje vany dovolily. Byla jsem ze včerejška trochu rozbolavělá. Sex jsem neprovozovala už hodně dlouhou dobu a s Nathanielem jsme si střihly nejedno číslo. Ta bolest mi nevadila, byla to připomínka nádherného okamžiku, s člověkem, kterého z největší pravděpodobností miluji. Spíš mě trápila jiná věc. Trochu mi bylo líto, jak jsem ho zpovídala. Nikdy jsem nebyla zastánce „žádných tajemství“ ve vztahu, a to i přestože jsem tak zvědavá osoba. Každý má právo mít nějaká tajemství, pokud se toho vztahu přímo netýkají. Jenže Nathanielova tajemství ho ovlivňují. Hodně se změnil kvůli událostem, co se mu staly. Vytvořil si před sebou pevnou zeď, za kterou jsem se ještě nedokázala dostat. Pořád mu nejsem dost blízko, abych byla v klidu, aby se mé smysly utišily. Pořád na mě křičí, že něco není v pořádku.

„Jsem tu.“ Upozornil mě. Příliš jsem se ztratila v myšlenkách na to, abych sama vnímala, že už vstoupil do místnosti. „Vlezu si za tebe. Posuneš se, prosím?“

„Hned.“ O kousek jsem se pošoupla dopředu. Nathaniel vlezl do vany a obklopil mě svými nohami. Rukami mě pevně obejmul kolem trupu. Povrchy pokožky na každé jeho ruce tak spolu kontrastovaly, jedna na dotek naprosto dokonalá a druhá s nedokonalostmi.

Cítila jsem v jeho těle lehké napětí, když jsem po kůži přejela konečky prstů. Stále si ještě nestihl zvyknout na doteky. Budeme na tom spolu muset zapracovat. Přitulila jsem se k němu blíž, abych ho uklidnila a dotkla se ho ještě jednou.

Vtiskl mi do vlasů něžný polibek. „Musíš na mě pomalu.“

„Tak mi něco pověz,“ zamumlala jsem, uvelebená na jeho štíhlém, ale přesto svalnatém hrudníku. „Řekni mi o něčem příjemným. Třeba o svojí mámě.“

Srdečně se rozesmál, až mi hlava nadskakovala v rytmu jeho smíchu. „Moje máma byla všechno, ale rozhodně ne příjemná.“

„S tebou je to těžký.“ řekla jsem hraně rozzlobeným tónem a bouchla ho do prsou. „Já měla skvělou mámu - starostlivou, obětavou, občas přísnou. Vždycky jsem pro ni byla na prvním místě.“

„Můj bratr,“ zašeptal najednou. Netušila jsem proč. Došlo mi to, až když po chvíli pokračoval. „Od mala jsme byli propojení. Poranil si koleno a já brečel s ním. Měl dobrou náladu a já ji měl taky. Občas jsem se mu podíval do očí, a cítil, že přesně vím na co myslí.“ Na moment se zarazil a nahlas polknul. Najednou zněl smutně. „Asi to tak nevypadá, ale vždycky jsem ho v nitru srdce miloval, i v dospělosti. Ale navenek jsem jím pohrdal, stejně jako můj otec.“

„I když se vyspal s tvojí holkou?“ zeptala jsem se překvapeně. Rozhovor o rodině mě donutil přemýšlet o mém otci. Jak by mě asi přijal? Je skutečně tak špatný, jak Nathanieltvrdil? Nenáviděla bych ho?

„Jo.“

Pohladila jsem ho po tváři. „Lituješ toho?“

„Moc…“

„Asi bych se měla konečně dozvědět, kdo je můj otec.“ vyhrkla jsem automaticky. Vyšlo to v souladu s mými myšlenkami.

Nathaniel se za mnou napjal. „Jsi si jistá?“

Teď nebo nikdy. „Ano.“

„Tvůj původ Raye hodně zmátl.“ Vzal do rukou houbičku a začal mě s ní omývat. „Vždycky jsme si proklepli každýho zaměstnance, protože jsme si chtěli ověřit, zda opravdu splňují naše požadavky. Taky to pro jistotu mělo odhalit případný spojení s mejmanepřátelema. Po čase lidi omrzí sem posílat svoje špicly, když je pokaždý odhalíš. Občas se o to pokoušeli i novináři.“

„Jdi k věci.“ Nechtěla jsem se zachovat drze, ale byla jsem už hodně zvědavá. Stálo mě to hodně úsilí učinit první krok.

Povzdechl si. „Ze strany otce ses nedala prověřit, když ho nemáš v rodným listě. Nakonec jsme ještě důkladnějc prověřili tvoji mámu. Našli jsme spojení s jedním mým nepřítelem. Stýkala se s ním. Na ní to bylo neobvyklý, takže se toho Ray hned chytil… Nesouhlasil jsem s tím, ale Ray to udělal i tak. Vzal ti z hřebenu vlasy, aby mohl provést testy.“

„Vy jste mi bez mýho svolení odebraly vzorek na DNA testy?!“ vykřikla jsem šokovaně a odtáhla se od něj. Vyrazila jsem mu tím pohybem houbičku.

Nathaniel se pro mě natáhl. „Pochop, že jde o člověka, kterej nám hodně škodil a Ray se musel ujistit, že se jedná jen o shodu náhod. McKinley je nebezpečnej parchant se záznamem, takže měl Ray k dispozici i jeho vzorky. Přesto je pořád na svobodě a vede největší reklamní agenturu v zemi.“

„Mysleli jste, že jsem s otcem v kontaktu a on si mě najal, abych se k tobě dostala?“ zeptala jsem se, mezitím, co jsem se mu snažila vytrhnout.

„Já ne.“ lhal. Určitě mi úplně nevěřil, proto se mi nechtěl svěřit se svojí minulostí a proto mi nechtěl ukázat svůj obličej. Samozřejmě u toho obličeje byl důvodem i stud. Zatraceně, mojí hlavou právě probíhala tisícovka myšlenek. Neuvažovala jsem rozumně.

„A Ray mě pořád podezřívá?“

„Nejspíš.“ přiznal opatrně. Já vstala. Voda ze mě stékala silným proudem. „Co to děláš?“

„Jdu navštívit tátu, musím s ním mluvit,“ řekla jsem rozhodně, „pomoc mi odsud nebo si sundám tu škrabošku.“ Vyhrožování jsem neměla ráda, ale občas jsem ho používala v krizových situacích.

„Děláš si srandu?!“

„Vyřešíme to jednou pro vždycky. Rayovo podezřívání. Tvoji nedůvěru ve mě. Moje rodinný vztahy…“ vyjmenovávala jsem všechno, co bylo v nepořádku, a snažila se sama, bez pádu, přelézt okraj vany. Nathaniel mi s tím trochu pomohl.

„Chceš jen tak nakráčet do něčí společnosti, která je navíc ještě zločinecký doupě?“ snažil se mě argumenty přesvědčit, abych nešla. Ale já byla rozhodnutá. Čekala jsem na tu chvíli spoustu let. Nebyl důvod čekat dál. Nic by se nezměnilo, i kdybych za ním šla za týden nebo za měsíc.

„Jo, kde máš důkazy, že jsem jeho dcera?“ Oba jsme s Nathanielem stáli uprostřed koupelny a kapali na podlahu. Až se sem vrátím, budu to muset vytřít.

„Nemůžeš nechat Raye, aby to nějak zařídil?“ Z těchto slov jsem pochopila, že mi teď Nathaniel nepomůže. Jestli vůbec někdy.

„Jasně, ten to vyřeší a můj otec ho určitě bude chtít poslouchat ani já mu nevěřím.“

Sebrala jsem se a šla jsem přímou cestou dopředu. Nestarala jsem se o to, že jsem všude kapala a třásla se zimou. Čirou náhodou se mi povedlo nahmatat dveře hned napoprvé. Jakmile jsem z nich vyšla, strhla jsem si z obličeje škrabošku. Pohodila jsem ji na zem, aniž bych se oblékla. Nechtěla jsem Nathaniela spatřit bez jeho souhlasu. Musela jsem odsud co nejrychleji zmizet.

„Počkej!“ ozvalo se za mnou.

Neohlédla jsem se. Běžela jsem do svého pokoje, kde jsem se chtěla obléct, samozřejmě předtím také vysušit. Zadýchaná jsem v koupelně napojené na moje prostory, čapnula ručník. Odstranila jsem s ním zbylou vodu, která ze mě po cestě neztekla. Oblečení jsem si na sebe vzala domácí, ne žádné speciální. Chtěla jsem působit jako já.

Čekala mě dlouhá cesta, takže jsem si pro jistotu vzala všechny svoje úspory. Naprosto přesně jsem věděla, kde leží sídlo největší reklamní agentury v L.A.. Vyšla jsem ze dveří a narazila do Nathaniela. Zírala jsem na jeho nohy, které pokrývaly světlé džíny, ale spatřila jsem i část trupu. Měl na sobě černý svetr s dlouhým rukávem. Neodvažovala jsem se podívat nahoru, i když jsem měla silné nutkání. Soustředila jsem svůj pohled na jeho zdravou ruku.

Stáli jsme takhle zhruba půl minuty, která trvala věčnost. Pak jsem poodstoupila, s hlavou sklopenou k zemi. Snažila jsem se odtamtud rychle utéct, než abych udělala něco, čeho bych později litovala. Nathaniel zachytil moji ruku. Automaticky jsem se ohlédla a zůstala zamražená na místě.

Většinou, když člověk spatří něco, co se nějakým způsobem hodně liší od všednosti, zůstane tiše zírat. A já zírala. Nathaniel nakonec nevypadal tak zle, ale ten kontrast v jeho tváři mě ohromil. Jedna strana byla bezchybná, stejně jako na fotografii. Smetanová pleť, s velmi nepatrnými póry, bez jediného boláčku. Smetanová svíčka, která na jedné, o něco větší polovině, zůstala hladká. Na druhé, menší polovině, se vosk roztekl a pak zaschl. Rozdělovací linie mezi dvěma částmi byla šikmá, rty tak zůstaly celé naprosto dokonalé a k zulíbání, semknuté do vážné, úzké linky. Nos napříč protínal jen slabý proužek vyvýšeného vosku, po kapce, co tam před časem stekla. Nejhůře na tom bylo jedno z očí, bez obočí i řas, s trochu spadlým víčkem, jako mají staří lidé. Hloubka i síla jeho pohledu přesto zůstala zachována. Velmi tmavá hnědá protkaná naprosto unikátními medovými žilkami. Ještě jsem u nikoho s hnědýma očima neviděla takový kontrast. Na světle působili až třpytivě.

„Nemůžeš tam jít.“ řekl s důrazem na každém slovu. Zírala jsem u toho na jeho rty. Teď měl jeho hlas konečně výraz.

„Ale můžu.“ Odvětila jsem, s myšlenkami úplně někde jinde. Pokud se hezky rychle neseberu, nebudu schopná odsud odejít. Měla jsem pocit, že to udělal schválně, aby mě šokoval. Možná doufal, že dokonce omdlím.

„Nemůžeš tam jít sama. Svezu tě.“

„Ty nevycházíš ven.“ poznamenala jsem. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že by kvůli mně vyšel na veřejnost.

V očích mu cosi problesklo. Zakousl se do rtu a trochu se zamračil. Působil ublíženě. „Neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo.“

„A co ty papíry?“ Je vážně skutečný?

„Odeslal jsem mu je e-mailem. Nejspíš už nás očekává.“ řekl, ale z každého slova jsem slyšela, že to udělal neochotně a že mého otce nenávidí. Přesto jsem ho následovala, abychom opustili bezpečí jeho sídla v Mid-Wilshire.