AWNC - 5. kapitola

Překlad: Tanulka

Mandy plakala celou cestu domů. Poté, co se osprchovala, schoulila se na mou postel a plakala, dokud neusnula. Nebyla jsem si jistá, co mám dělat, tak jsem spala na gauči v mém pokoji. Myslela jsem si, že Mandy nechce být sama. Druhý den znovu brečela – během snídaně, oběda, večeře. Ohledně pomsty se znovu neptala. Poté, co šla brzy spát, kolem osmé, jsem oblečená v mém pracovním černém venkovním oblečení vyklouzla ven k autu. Potřebovala jsem udělat něco, co jí zítra ráno potěší.

Jela jsem do školy, zaparkovala blízko fotbalového hřiště. Bylo to dost daleko od normální parkoviště, tak abych nevypadala podezřele a pokud bude třeba, mohla projít fotbalovým stadiónem a vyhnout se kamerám na stromech, které hlídají okruh, kdyby mě chytli.

Když jsem se dostala do školy, šla jsem kolem kanceláře úklidu a strčila nohu do únikových dveří. Zvedla jsem je, vytáhla se na střechu a přešla na jeden z topných ventilátorů. Uměla jsem to vypnout, odšroubovala jsem víko a zmáčkla jasné tlačítko Vypnout. Pak jsem se dala do práce na ventilátoru – zaklínila jsem lopatky, jen pro případ, že by se zapnul – uklouzly by mi ruce skrz lopatky a pustila se do šroubů. Poté, co byly odšroubované, zvedla jsem ventilátor a pak proklouzla. Mé nohy se dotkly stropu a běžela jsem rukama po podlaze, až jsem našla dveře, které vedly do větracích šachet. Spustila jsem se dolů a pak se plazila, počítajíc si, dokud jsem si nemyslela, že jsem nad hlavní kanceláří. Můj odhad byl správný – byla jsem v hlavní kanceláři.

Poplašný systém byl umístěn v ředitelně. Vypnula jsem ho a změnila jeho nastavení. Když jsem skončila, škola zítra nebude naplněna jejich každodenním oznámením nebo varovným zvoněním. Namísto toho bude hrát rap (rep), a když se budou snažit to vypnout, tak několik firewallů a žádostí o heslo to změní na pop. Nebyla jsem hloupá. Nakonec to vypnou, ale od rána, než se jim to povede, nebude většina lidí věnovat pozornost skandální lásce Devona a Jennice. Mandy bude volná a bude sama nešťastná uprostřed chaosu.

Jak jsem lezla zpět nahoru přes ventilátory a zamířila zpět ke svému autu, v duchu jsem si udělala poznámku, že si musím donést špunty do uší. Ačkoliv je musím skrýt pod vlasy. Nebyla to pomsta Devonovi, to ještě ne. Počkám, dokud se nenaskytne příležitost. Pak bude mít Mandy její spravedlnost.

***

Zrušili školu. Nemohli se dostat přes mé heslo, což mě překvapilo. Pedlam se prolomil přes moje zdi během hodiny. Dům byl prázdný, když jsem se tam vrátila, ale to nebylo nic překvapivého. Shelly a Kevin nechali zprávu předtím v noci, říkajíc nám, že nebudou doma následující týden, ale sousedka nás denně bude kontrolovat. Když jsem si další ráno hrála s Austinem, vyskočil s pokřikem radosti a řekl, že jde ke kamarádovi. Mandy upadla zpět do pláče.

Bylo asi o hodinu později, když jsem dole zaslechla lidi. Když jsem vyšla z mého pokoje, slyšela jsem Mandy se chichotat.

„Můžeme toho dneska hodně podniknout, když máme celý den volno. Slyšela jsem, že to byl Mark Jenkins a jeho parta.“

„Slyšela jsem, že to byl Tyler Guerros.“

Zastavila jsem se na schodech.

„Kdokoliv. Všichni víme, kdo za tím vším stojí. Nemusel to udělat, ale vsadím se, že vím, kdo to udělal. Tray Evans.“

Moje zamračení rostlo. Další cizinec.

„Ooh, viděla jsi ho dneska? Tray Evans byl dneska fakt žhavý.“

Pak plácnutí. Celé družstvo roztleskávaček bylo v našem obývacím pokoji. To znamenalo, že jsem odtamtud vystřelila. Otočila jsem se, ale Mandy si mě všimla. „Taryn!“

Nadhodila jsem falešný úsměv na tváři, ale upustila jsem od něj, když jsem uviděla její. Nebyly tam žádné stopy po vzlykání, kterým mě krmila celé ráno. Vypadala připravená vzít svět útokem.

„Co se děje?“

„Budeme se tu učit a tak,“ odmlčela se. „a budeme tu mít taky Studentskou radu dneska odpoledne.“

Dobře. Zpráva doručena. Vydala jsem se znovu zpátky po schodech nahoru.

Zastavila mě. „Zůstaneš nebo…“ zamračila se. „Co budeš dneska dělat?“

„Myslela jsem si, že to byl kód proto, že mám dneska zůstat v mém pokoji?“

„Aha.“ Oči se jí zvětšily. „Ehm…no, Devon přijde, protože, víš, je ve studentské radě. Tak…“

Jedna z dívek si odfrkla. „A protože je to tvůj přítel.“ Dívala se na mě s tvrdým pohledem.

„Nebo není dovoleno mít svého přítele kolem s….se sestrou…v domě? Je to nějaké podivné pravidlo nebo tak něco?“

Mandy jim nic neřekla. Její hlava klesla dolů a já věděla, co teď chce. „Budu se držet kolem.“

Její křehká ramena padla s úlevným povzdechem a její hlava se znovu zvedla nahoru.

Viděla jsem poděkování, i když to neřekla.

„V kolik hodin je setkání Studentské rady?“

„V 14:30.“

Přikývla jsem a zamumlala, „vrátím se později.“ Nemohla jsem jít daleko.

Poté, co jsem udělala domácí úkoly, jsem si vzala sluchátka, lehla si na postel a poslouchala hudbu. Potřebovala jsem umlčet ten křik, smích a „žádné důvody“ ze zdola. Bylo to mnohem později, když jsem se znovu posadila a zjistila, že jsem spala. Posadila jsem se a poslouchala. Otravné tlachání bylo pryč, ale pořád byly dole slyšet hlasy. Když jsem se tam dostala, v kuchyni byla jen Mandy. Byla přitisknutá k dřezu, obličej přilepený k oknu.

„On je tady?“

Nadskočila leknutím. Krev odkrvenou z tváře a její ruka vyskočila na hruď. „Chceš mě zabít.“

„Promiň.“ Zazubila jsem se.

Zavrtěla hlavou, dávajíc mi smutný pohled. „Ráda děsíc lidi, viď?“

„Tak nějak.“ Pak jsem se zasmála a zvážněla. „Je tady?“

Přikývla. Utekl jí malý smích a otočila se zpátky k oknu. „Je venku s Trayem a klukama.“

„Neříkali něco?“

„Neřekl nic. Chová se, jako by bylo všechno v pořádku.“

„Ona je tu taky?“

„Ne,“ zasyčela a otočila se ke mně zpátky. „Nevím, co bych dělala, kdyby se ukázala. Asi bych jí vyškrábala oči a vytahala vlasy, pak hodila její tělo před jedoucí auto.“

Otřásla se. „Tohle všechno bych chtěla udělat, aniž bych šla do vězení.“

Zavrčela jsem. Někdy vězení stojí za to, ale mlčela jsem. To nebyla dobrá rada. V kapse bych bručel telefon. Mandy mluvila dál, ale já jsem jí nevnímala. Na telefonu se objevilo jméno Grayleye. Ukázala jsem na ní prstem a zamířila ven. Poté, co jsem za sebou zavřela dveře, jsem řekla:

„Gray?“

„Brian je na cestě k tobě.“

„Co?“ Srdce se mi zastavilo.

„Popral se s Jacem. Byla přivolaná policie a Briana oddělili. Říkal něco o tom rozchodu s tebou. Míří k tobě.“ Odmlčel se. „Jsi tam v bezpečí?“

Dostala jsem se přes můj strach, zamračila se a sevřela svůj telefon pevněji. „Brian by mi nikdy neublížil.“

„Je to cvok, Taryn. Ujisti se, že jsi v bezpečí. Jestliže ti neublíží, nebudu muset hledat někoho, kdo by namlátil jemu.“

Stejně těžká váha, kterou jsem vždy cítila s Brianem, se mi usadila na ramenou. Jdu po ulici, otočím se a očekávám, že už ho uvidím přicházet. Nemám ponětí, co mám dělat. Brian sem jeden. To bylo tabu. Když jsme se rozešli, když jsem se odstěhovala ke své nové adoptivní rodině, souhlasil, že nepřijde do Rawley a nyní přerušil poslední příměří.

Přikývla jsem si, držíc telefon zatraceně těsně. Byl přitisknutý k mému uchu a byla jsem překvapena, že Grayley nemohl slyšet můj srdeční tep přes telefon. Bušil mi až v ušních bubíncích.

„Budu v pořádku,“ zamumlala jsem, ale nevěřila sama sebe.

„Zavolej Jace. Myslím, že za ním poslal někoho ze svých kluků, aby se ujistil, ale zavolej ho tak jako tak.“

„Dobře.“ Šířil se mnou odlišný teror.

Nakoukla jsem skrz okenní žaluzie, ale neviděla jsem jeho auto. Skvělé. Prostě skvělé.

„Dobře.“ Povzdechla jsem si. „Díky, že jsi mi dal vědět.“

Zaváhal na druhém konci, ale řekl: „Hodně štěstí. Chceš, abych přišel? Můžu skočit do auta a být tam rychle.“

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou, i když to neviděl. „Já to zvládnu. Nejsem sama.“ Rozhlédla jsem se přes rameno a viděla jsem víc jak deset aut zaparkovaných kolem domu. Nebyli to lidé, které jsem chtěla v blízkosti Briana. Nemohli rozumět jeho bolesti, nebo jak chtěl být milován svým otcem nebo jak byl závislý na Jaceovi, který znal jejich otce předtím, než zemřel. Nemohou vidět nic, co je za jeho hněvem, který je opravdovým ohněm jiskřícím za všechno.

Budou ho jen soudit.

Vytvořila se ve mně dutá bolest, když jsem vytočila Jaceovo číslo.

„Ahoj, Terry,“ Byl zasmušilý.

„Slyšela jsem.“ To je vše, co jsem řekla. Oba jsme věděli, že je to o Brianovi. „Jede sem?“

„Jo. Znovu jsem ho vyhodil a nevzal to moc dobře, když jsem mu řekl, aby se držel od tebe dál.“

Zavřela jsem oči. Bylo to to, co jsem chtěla, ale bylo mu to řečeno od špatné osoby.

Bylo to na mě. „Myslel jsem, že jsem ta správná osoba, která s ním má o tom mluvit. Nemyslel jsem si, že by naslouchal někomu jinému.“

„Nemohl, s výjimkou našeho táty, ale je pryč, takže, co uděláš?“ Telefonem zněl statický zvuk a řekl: „Podívej se.“ Pak dal telefon dál a znovu se k němu vrátil, znovu mluvíc jasně. „Nemohu za ním jet, nejde to. Jsou tu policajti. Víš, že hledají jakoukoliv záminku.“

„Vím. Jede ke mně. Já ho zvládnu.“

„Terry,“ slyšela jsem od něho zaváhání. „Brian ti nikdy neublíží, ale nezvládá vás rozchod dobře. Jsi s lidmi?“

„Jsem.“ Viděli by jen vzteklého a naštvaného Briana. „Budu muset zavolat policii, Jace, nebo to udělá někdo jiný. Mandy tu má přátele. Víš tihle lidé, oni tomu nerozumí.“

„Já vím. Poslouchej, pošlu pár chlapů. Jen tam udrž Briana, dokud se tam nedostanou. Oni ho zvládnou. Brian chce do mojí organizace. Připomeň mu to. Pokud se bude chovat nepatřičně, nezvladatelně, nedostane se tam.“

Odlišné zděšení tvořilo vedle té stávající bolest. Brian chtěl dovnitř? To znamenalo, že…zašeptala jsem, „Jace, ne.“

„Ne, já vím. Já ho nevpustím. Je to horká hlava, ale je to dobrý kluk. Neboj se, ale pokud budeš moci použít něco, co ho přiměje, aby se uklidnil, použij to. Pokud ho skřípnou, nevíš, co mu policajti řeknou. Obrátí ho proti mně, a pokud se to stane…“

Nedokončil větu a já to ani nechtěla. Nechtěla jsem slyšet o tom druhém světě.

Snažila jsem se ho opustit. „Postarám se o něj. Musím jít.“ Jace něco říkal, ale já jsem už zavěsila a nacpala svůj telefon do kapsy. Spěchajíc po domě jdu do svého pokoje a vyndám svou zamčenou krabici. Neměla jsem ji odemčenou několik měsíců, ale teď je okamžik, kdy musím. Vytáhnu dlouhý rukáv košile a vytáhnu z něj můj Taser a uložím krabičku zpět na své místo. Když se vracím zpátky ven, že budu čekat, urovnávám si svůj Taser uvnitř rukávu. Použila jsem popruh k zabezpečení ho, aby byl na dosah, až ho budu potřebovat.

Posadím se na obrubník a čekám.

Srdce mi buší.

Nemusím čekat dlouho. Slyším, že Brianovo auto skřípe za rohem a řítí se k zaparkování před naším hlavním vchodem.

Část mě chtěla naskočit dovnitř a říci mu, ale jel do parku. Mohli bychom to vyřešit tam, ale chlapi od Jace přijedou k mému domu a nebudou vědět, kde jsme. Tak tu stojím sama, když Brian zabouchne dveře a přijde ke mně.

Ach jo. Je plný vzteku.

„Ty krávo!“ zavrčí, přecházejíc ulici.

Vstala jsem, ale vypadal přísně. Doufala jsem, že se udržím na místě. „Briane.“

„Řekla jsi Jaceovi, aby se o mě postaral? Jace!“ Jeho vrčení se prohloubilo v zamračení, ale viděla jsem za tím bolest.

„Ty s ním spíš? Nejdřív Evans a teď s ním? S mým bráchou?“ Jeho horní ret se ještě víc zakřivil. Řekl: „Ty kur…“

Kopla jsem ho do koulí. „Nikdy se mnou takhle nemluv.“

Zlomil se v pase, ale kroutil se tak, aby mě viděl. „Jsi mrcha.“

Mé sympatie byli pryč. „A ty jsi šílený.“

Trhl sebou. Bouře se vrátila přes můj obličej a pokusila jsem se narovnat. Měl víc, co říct, ale zasténal a nakonec ohnul záda.

„Skončili jsme Briane.“

Jeho hlava se odvrátila. Přistoupila jsem blíž a ztišila hlas, „milovala jsem tě. Milovala. A asi vždycky budu, ale chceš jít jiným směrem, než já.“ Ukázala jsem na Mandiin dům – ne – na můj dům. „Já chci tohle. Chci chodit na vysokou. Chci dobrou práci. Nechci mít čtyři práce, abych nakonec stejně nevyšla s penězi, nebo hůř skončila ve vězení. Tohle je moje cesta ven. Dovol mi to mít.“

Zavrtěl hlavou. Stále se na mě nepodíval.

Čekala jsem. Byli jsme stále sami, ale to bylo pouze otázkou času, než budeme viděni.

„Briane, prosím.“ Nyní vstal, polykáním své bolesti. „Miluješ mě, zlato, chceš tuhle budoucnost tak zoufale. Znám tě.“

„A já znám tebe.“

„To ano, ale já tě znám líp, než ty sama sebe a nevydržíš to. Tenhle život…“ Podíval se kolem a znovu se ušklíbl. „Nebudeš mít adrenalin, který potřebuješ. Já jsem ti ho dal. Tvůj starý život to ho dal.“

Zatřásla jsem hlavou. Věděla jsem, že se mýlí.

Pokračoval. „Nikdo tě nezná. Ne, tak jako já, zlato.“ Ztuhl a ošklivě se zasmál. „Podívej se na ně.“

Naplňovala mě nová hrůza, ale věděla jsem, co myslí. Otáčejíc jsem věděla, kdo tam stojí. Na trávníku byla Mandy. Ruku měla přitisknutou na puse a oči rozšířené strachem.

Za ní se přidávali další lidi. Trhla jsem sebou, když jsem je viděla. Tray přicházel po příjezdové cestě a mířil k nám. Zvedla jsem ruku, abych je zastavila.

Zastavil se, ale čekal na mé svolení. Zavrtěla jsem hlavou. Nebyl čas. Brian se zasmál a zvedl hlas, „Vy si myslíte, že ji znáte? Co? Evansi? Slyšel jsem o tobě a tvém tátovi. Jste všichni stejní.“

Moje srdce se zlomilo. Brian šel k nim, ale já zvedla ruku na jeho hruď. Jeho srdce divoce bušilo pod mým dotekem. Choval se, jako by nevěděl, že jsem se ho dotkla. Zvedl ruku a ukázal přes rameno. „Jste slabý. Jste cíl. Všichni jste tak dobří. Nevíte, s kým si to zahráváte. Vůbec to nevíte!“

„Briane,“ zašeptala jsem.

„Ona je moje. Je to jedna z nás.“ Roztáhl ruce doširoka a zvýšil hlas ještě hlasitěji.

„Musíme vytrvat. Jsme silní. Bereme každou příležitost a stále se nám daří. Stále prosperujeme. I peklo dobudeme. Má v sobě ten žár a nebude s vámi spokojená. S nikým z vás. Jen počkejte a uvidíte.“ Podíval se na mě, obočí zvednuté, jako kdyby mě viděl poprvé. Ustoupil o krok. Po tváři mu stékal pot.  Zašeptal mi: „Budu na tebe čekat, Taryn. Miluju tě. Jsi moje. Nikdo nemůže mít tvé místo.“

Slzy mi stékají po tvářích a já je ignoruji.

Přitiskne čelo na moje. Jeho ruce se zvednou a vezme mi obličej do dlaní. „Vždycky tě budu milovat. Vždycky. Nezapomeň na mě. Nevzdávej to se mnou. Prosím, Taryn. Prosím.“

Nemohla jsem nic dělat, jak drtily vlny smutku. Když začal odcházet, cítila jsem bolest, dost velkou pro naplnění oceánu, otevírajíc mě uvnitř. Pak mě políbil na čelo, tak jako Jace. Cítila jsem s tím v pohodě, potlačujíc zachvění. Brian byl moje minulost. Kdybych si před tím nebyla jistá, teď jsem to věděla. Držela jsem jazyk za zuby a skousla si rty. Nemohl to teď akceptovat.

Pak jsem uslyšela bouchnutí dveří od auta.

Zarazila jsem se.

Brian se ohlédl a vyšel z něho přiškrcený smích. Spadla ze mě jeho ruka, zatřásl hlavou a couval ode mě. „Můj velký bratr, Jace.“ Stáli tam Jaceovi tři muži, tři velcí muži, kteří šli směrem k nám a zvedl na ně do vzduchu oba prostředníčky. „Můj zkurvený velký bratr, Jace. Pak Velký a Všemocný, že má tyto opice na běhání a zklidňování jeho malého bratra.“ Odmlčel se a pak na mě křikl. „Jsme v pohodě. Nemusíte sem chodit a chránit malou Terry. Můžete nahlásit zpět velkému bratrovi, že nemusí být volaná policie.“

„Jdi s nimi, Briane.“

„Ne,“ zavrčel.

„Jdi.“ Nedívala jsem se, ale lhala jsem. „Mají vyndané telefony. Zavolají policie, Briane.

Jace říkal…“ Zaváhala jsem.

Otočil se. „Co Jace říkal?“

Nemohla jsem. Zavrtěla jsem hlavou a na místo toho řekla, „Každou chvíli přijede policie. Jdi, Briane. Nejsi dost střízlivý na řízení. Dám tvoje klíčky jednomu z těch kluků.“

„Taryn?“

Moje zaťatá čelist se otočila. „Jdi, Briane. Vypadni odsud. Myslím to vážně.“

„Tary, pojď…“

To mě zabije. Vidět ho takhle, vzpomínajíc si, jak se o mně staral a utěšoval mě, a přitom vědět, že všechno, co k němu teď cítím, je v mém těle roztrháno na kusy, co způsobuje nevratné poškození cesty zpět.

„JDI!“ Vyštěkla jsem a pustila popruh. Taser mi spadla do ruky a já ji zvedla. „Myslím to vážně, Briane. Vypadni odsud.“

Pohlédl na Taser, ale nepohnul se. Nereagoval. Jen na něj dál zíral a pak na mě. Bolelo vidět, že se na mě dívá malý chlapec, ale neodvrátila jsem se. Jeden z Jaceových mužů přistoupil. Vidět Taser, jak jsem se ho snažila skrýt před davem za námi. „Vezeme ho zpátky.“

Obrátila jsem se a posunula ji zpět na své místo. Jak vzali Briana sebou, stoupal mnou příval úlevy, když šel s nimi bez oje. Otočila jsem se a šla do svého nového domova.

Tray přišel na ulici za mnou. Zastavila jsem se těsně před ním a zavřela oči. Bouře ve mně zuřila dál a dál. Vyskočila jsem, když jsem slyšela dveře od jejich auta zavírat. Tray se zeptal s tichým hlasem. „Co potřebuješ?“

Nemohla jsem zvládnout nikoho jiného. „Musím se odsud dostat.“

„Hotovo.“

Šli jsme k jeho auto. Na nikoho jsem se nepodívala, ale jakmile se odtáhl, cítila jsem, jak mi znovu spadla tíha z ramen.