Antony - 18. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Antony po Johnově smrti nachází nečekané překvapení, které jeho přítel důkladně střežil. A pomsta chutná nejlépe studená. Tony se mění v Antonyho, prostý mafián se mění na bosse… Sinnel

Duben 1994

Antony procházel fotografiemi krásné mladé ženy a důvěrně známého muže. Kdyby nevěděl své, ta dvojice na zrnitých fotkách by mu přišla jako pár, který má k sobě hodně blízko, možná dokonce těsně po svatbě.

Ty snímky zahrnovaly celé roky.

Johnathan a Lina na pláži, u večeře, na společně trávených dovolených.

Antony věděl své.

Bože, on to věděl.

Byl to ten úsměv na Johnově tváři nebo to, jak ve své dlani držel Lininu tvář. To, jak jeho oči ani na okamžik neopustily tvář jeho milenky. To, jak Lina perfektně zapadala na místo po Johnově boku. On tuhle ženu miloval.

Miluji ji tak, jako ty miluješ Ceceliu.

„Omlouvám se, že jsem tě neposlouchal, Johne,“ zamumlal Antony a znovu procházel věci v krabici od bot. Byly tam fotky, dokumenty a různé cetky. Napadlo ho, zda tam není něco, co možná přehlédl. „Měl jsem tě poslouchat.“

Na fotkách vypadala nádherně.

Cokoli.

Potřeboval najít tu ženu.

Hostinský mu řekl, že Linin byt byl už měsíc opuštěný. Ten muž byl dost chytrý na to, aby poznal, co je důležité, co by možná ta žena mohla chtít, kdyby se někdy vrátila zpátky. Linina rodina si nad ní umyla ruce. Ve skutečnosti si její otec před Antonym prakticky odplivl a pak přímo před jeho očima zabouchl dveře.

Pomyslel si, že mu to nemůže mít za zlé.

Ne každý Ital chtěl mít co do činění s mafií.

„Ještě něco?“ zeptal se Antony. Věděl, že jeho hlas zněl nevrle.

Plešatící muž zavrtěl hlavou. „Je mi líto. Všechno je tam. Zbytek jsem musel vyhodit. I když to byla škoda, protože Lucky měl spoustu věcí. Možná že si vzala jeho fotky s sebou, protože v bytě žádné nebyly a já vím, že jich měla jen pár.“

Antony se v tom, co muž říkal, ztrácel. „Dobře. Můžu si to vzít s sebou?“

„Jistě.“

Zcela otupělý Antony vyšel z bytového domu, který byl, vzhledem k situaci, na velice slušném místě v pěkné části města. Jen pro jistotu, kdyby ho někdo poznal, zaparkoval auto o pár bloků dál. Sakra, po tom všem musel existovat nějaký důvod, proč Lina zmizela. Možná ta dívka věděla, že další na řadě bude ona.

Jakmile nastoupil Antony do svého auta, hodil krabici na sedadlo spolujezdce. Ze zohýbané klopy uvnitř krabice vypadl na hromadu malý kousek papíru, kterého si dřív nevšiml. Natáhl se po něm, popadl ho, otevřel a pustil se do čtení.

Zastavilo se mu srdce.

Něco dobrého?

Něco úžasného, i když to ode mě byla hloupost, že jsem dovolil, aby k tomu došlo. Ale nemůžu to nikomu říct. Jednoho dne to pochopíš.

Jo… jednoho dne.

Lucky měl spoustu věcí.

V Antonyho vzpomínkách se ty věty objevovaly jedna za druhou. Ale stále viděl jen ta tři slova.

Vlastně jméno.

Luciano Johnathan Grovatti.

Datum narození na rodném listu tvrdilo, že chlapec byl jen o rok starší než Antonyho syn Dante. Vlastně měli narozeniny jen pár dnů od sebe.

Antony znovu nemohl dýchat.

Důvěrně známým Johnovým rukopisem bylo v dolním levém rohu naškrábáno prohlášení o tom, že je chlapcovým otcem.

Celou tu dobu…

Antony se celé roky vyhýbal zmínkám o Johnově milence a jeho druhém životě. Místo toho, aby se mu jeho kamarád mohl svěřit, to prostě jednoduše ignoroval, protože s jeho jednáním nesouhlasil. John toho měl tolik, co nikdy neměl příležitost říct.

Třeba jako to, že měl malého chlapce.

„Omlouvám se,“ zašeptal Antony a stále zíral na to jméno. „Tak strašně moc se omlouvám.“

*****

Květen 1994

Antony zvedl fotku na úroveň plexiskla a porovnával ho s ženou, která ležela na kovové desce a kromě obličeje byla celá zakrytá prostěradlem. Na fotce byla o něco mladší a samozřejmě, v té době byla živá.

Bez jakýchkoli pochyb to byla ona.

„Je to ona?“

„Lina Bassanelli,“ potvrdil Antony tiše. „Co se jí stalo?“

„Vypadá to na uškrcení.“

„Rukou nebo něčím jiným?“ zeptal se Antony.

„Něčím jiným,“ odpověděl neurčitě vyšetřovatel.

„Drátem.“

Neřekl to jako otázku.

Vinnie měl své dráty rád. Také s oblibou nařizoval ostatním, aby je používali.

„A vaše jméno, pane?“ zeptal se muž Antonyho. Pero s papírem už měl připravené.

„Nikdo,“ odpověděl Antony s pokrčením ramen.

Nikdo důležitý.

I když s ním nechtěli mít nic společného, když Lina opustila úkryt, aby požádala svou rodinu o pomoc, kontaktovali ho. Dělali, co mohli. Nezůstávala nikde dlouho, ale i tak to byla chyba.

Vinniho lidé se dívali. Aspoň tomu Antony věřil.

Antony trávil všechen svůj volný čas kontrolou márnic po celém městě a hledal ženu, která odpovídala Linině popisu. Bohužel se mu ji podařilo najít.

„Pane, potřebujeme -“

Antony vzal muži papíry s tužkou, a napsal na ně adresu Lininy mastky a otce. „Tady máte údaje o její rodině.“

Za den nebo dva by je měl kontaktovat.

Byla to chudá rodina, která si nemohla dovolit výdaje za pohřeb.

Antony by jim poskytl vše potřebné.

Jakkoli.

****

Červen 1994

„Minulý týden byly otevřené nominace,“ informoval Antony chlapce.

Giovanni, Antonyho nejoblíbenější člen gangu, který před lety zachránil život jeho ženy i syna, se zašklebil jako sluníčko. „Ano?“

„Ano, a já jsem tě nominoval.“

„Svlékni se. Musíme se ujistit, že nemáš štěnici,“ řekl Paulie.

Giovanni po Pauliem střelil ošklivým pohledem, ale udělal přesně to, co mu bylo řečeno. Bez jakéhokoli studu si sundal košili a pak stáhl kalhoty i s trenýrkami. „Tak se podívej, Paulie. Nemám nic, za co bych se musel stydět.“

„Jdi do prdele, cafone,“ řekl s uchechtnutím Paulie a hodil mu ručník. „Zakryj si to nejdůležitější. Mlč, pokud nebudeš vyzván, abys mluvil. A pokus si to neposrat.“

Antonymu se v mysli vynořily dávné vzpomínky, které trochu zničily jeho navenek chladný, klidný výraz. Kdysi byl na místě toho dítěte. Dělal přesně to samé.

„Aspoň máš na to teplé počasí,“ poznamenal Antony a zadíval se nahoru do temné červnové oblohy.

„Kdy jsi to měl ty?“ zeptal se Giovanni.

„Uprostřed zasraný zimy. Málem mi přitom umrzly koule.“

„Ale i tak jsi získal svou příslušnost.“

„Také jsem se zaslíbil celým svým životem,“ povzdechl si Antony s pohledem upřeným přímo na toho chlapce. „Jsi připravený?“

Giovanni se ušklíbl. „Ty to víš, šéfe.“

„Já tady nejsem boss, Giovanni.“

Aspoň zatím ne.

V tom důvěrně známém skladu byla černočerná tma. Dokonce i o deset let později postupoval Vinnie přesně tak, jako tehdy. Ten muž měl rád, když věci šli stále po starém. Neoceňoval ve svém životě žádné změny. Od té doby, kdy se Antony stal mafiánem, byl svědkem minimálně tuctu obřadů, při kterém se z mužů v tomto skladišti stali mafiáni. Stejně tak jako to proběhlo před těmi všemi lety, Antony věděl, jak se mohl Giovanni dneska večer cítit.

No, částečně.

„A co ty, Paulie?“ zeptal se Antony. „Jsi na to připravený?“

Paulie nezaváhal ani na vteřinu. „Pro Johna. Jo.“

„Tak tedy pro Johna.“

Uvnitř skladu panovalo ticho. Byl zahalený temnotou. Antony téměř nahého Giovanniho postrčil kupředu, do středu místnosti. Pak ustoupil dozadu a stiskl vypínač, který zapnul světla reflektorů. Tím vystavil Giovanniho místnosti plné mužů, aniž by on sám muže la famiglia mohl spatřit. 

Sakra, dokonce, i když byli všichni ukrytí ve stínech a seděli ve skladišti na přepravkách, krabicích a postávali v rozích, navzájem se neviděli.

Vypadalo to jako ideální čas pro to, aby Antony udělal přesně to, co měl v plánu.

Antony obešel sklad podél jeho východní strany. Po očku sledoval, jak Don jejich rodiny, Vinnie, vstoupil do kruhu, aby na začátku pozdravil Giovanniho. Omertà byla pro všechny svatá – dokonce i pro Antonyho. Byl to obřad, který byl neměnný po celé roky. Jistě, slova mohla být vyslovena jinak. Každá rodina měla svůj vlastní způsob, jak ho provést a jaká při tom zvolit slova, ale konečný výsledek omertà byl stále ten samý.

„Jsou pouze dva způsoby, jak odtud můžeš odejít,“ řekl Vinnie a jeho slova se rozléhala tichým skladem. „Jako Muž nebo jako mrtvola. Jsi připraven absolvovat dnešní noc a to bez ohledu na to, jak pro tebe může skončit?“

Antony se usmál. Giovanniho odpověď znal.

„Jsem.“

„V tom případě začněme.“

Antony se konečně dostal přesně na to místo, na kterém chtěl ve skladu být. Svým pohledem stále sledoval Vinneho, který se jako boss začal se zpochybňováním mladého muže ohledně jeho touhy stát se členem la famiglia a jeho touhy po získání příslušnosti. Antony si sundal sako. Nechtěl, aby mu později bránilo v jeho činnosti.

Antony necítil žádné pochybnosti ani váhání ohledně toho, co měl v plánu.

Chytrý muž si počkal.

Měl plán.

Tihle lidé byli nejnebezpečnější. Byli to tiší muži. Muži, kteří neudeřili hned, pod vlivem emocí, ale místo toho nechali svůj vztek a potřebu pomsty hnisat až do doby, kdy je požírala zaživa.

Ale jen uvnitř.

Navenek o tom nikdo netušil.

A Antony byl chytrý muž.

Vinnie se postavil na okraj světelného kruhu. Antony přistoupil o krok blíž ke svému bossovi.

„Nehýbej se. Nemluv, pokud nebudeš tázán. Odpověz na všechny otázky, které ti la famiglia položí, Giovanni,“ řekl Vinnie.

Když Vinnie zmizel z dohledu ostatních mužů zpátky do tmy, Antony věděl, že je čas. Ze zadní kapsy kalhot vytáhl stočený drát. Ještě chvíli počkal a pak udeřil.

Drát byl účinný. A Vinnie ho vlastně měl rád. Antony považoval za vhodné, aby muž zemřel tím samým způsobem, který zvolil pro smrt své oběti. Pro Linu.

Vinnie bojoval, ale nevydal ani zvuk. Antony kolem Donova hrdla utáhl drát. Tím nutil mužovo tělo, aby tím, jak drát napínal, se přisunulo k němu blíž. Vinnieho ruce bojovaly proti Antonyho obličeji. Jeho nehty se zaryly přímo do Antonyho tváře. S určitostí mu tam nechaly krvavé stopy.

Bolelo to. Bolelo to jako svině.

Antony nevydal ani hlásku. Stále jen držel drát, aby pak počítal vteřiny až do okamžiku, kdy Vinnie najednou přestane bojovat, kdy mu přestane bít srdce.

A pak… pak bude možná Antony znovu konečně schopný dýchat. Možná pak dokáže navštívit Johnův hrob a řádně se mu omluvit za to, že mu nedal čas, aby toho o něm zjistil víc. Možná by pak mohl cítit, že konečně udělal něco správného, něco, co bylo hodno Cosa Nostry. Antony začal s odstraněním té jediné věci, které ji trávila: Vinnieho Catrolli.

„Mohl bych ti rozdrtit lebku, jako jsi to udělal Johnovi, ale tohle je pro mé účely daleko efektivnější,“ zašeptal Antony muži, který se přímo před ním dusil, do ucha. „Vidíš. Nejsi nic víc, než zbabělec. Musel sis na to, abys ubil mého přítele k smrti, pořídit někoho jiného. Musel jsi zařídit, aby někdo jiný pohodil jeho tělo tak, aby ho pak našla jeho rodina. Musel jsi mít někoho jiného, aby za tebe odvedl tvou zasranou špinavou práci. Ještě to nechápeš, Vinnie? Dobrý boss svou vlastní práci zvládne sám.“

Antony se zasmál. Ten zvuk byl stejně prázdný, jako cítil prázdnotu ve svém srdci.

Viniiho boj ustával. „Je to ještě lepší, protože až ta světla uprostřed zhasnou, všichni to uvidí. Každý jeden z nich bude přesně vědět, čeho jsem schopný. Zabil jsem tě, zatímco ostatní byli jen pár centimetrů od nás a přitom to ani netušili. Jestli jsou dostatečně chytří, tak se mě budou bát a budou mě následovat. Jestli ne, postarám se i o ně.“

Vinnie u Antonyho těla cítil až přílišnou horkost. V žilách se mu bouřila krev, které docházel kyslík. Jeho tělo naposledy zabojovalo o přežití. Ale bylo to zbytečné.

Antony se celou tu dobu soustředil na mladého muže, který stál přímo uprostřed světelného kruhu a odpovídal na otázky, které po něm házeli jednotliví muži la fagmilia. Giovanni na ně odpovídal se svým obvyklým vtipem, díky kterému vyvolával spoustu záchvatů smíchu.

„Jednou jsi mě nazval špinavým,“ řekl Antony Vinniemu. Mírně se mu zvedl koutek úst. „Takže je na čase ukázat, jak zatraceně špinaví jsme my Marcellovi ve skutečnosti.“

Vinnieho tělo konečně přestalo bojovat.

Antony ještě pro jistotu držel sevřený drát kolem jeho krku dalších nekonečných šedesát vteřin, aby se ujistil, že vše skončilo podle jeho představ. Pak nechal dopadnout tělo na betonovou podlahu…