Antony - 14. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Přivítejte na světě druhého potomka Antonyho a Cecelie, jehož příchod byl víc než dramatický. A Cecelia se musí smířit s tím, že jeho porod neproběhl bez následků… Sinnel

Antony dřív, než se otočil čelem zpátky do místnosti, praštil telefonem.

„Antony -“

„Musím domů,“ vyštěkl Antony dřív, než mohl John cokoli říct. „Cecelia by nevolala Kate. Jen kdyby to bylo nevyhnutelně nutné.“

„Řekla, že Cecelia ji dneska ráno poté, co jsem odešel, volala. Dneska ráno byla v pořádku, Antony. Jestli volala, tak byla v pořádku.“

Antony se podíval na své hodinky. Srdce mu vážilo snad tunu. „Teď hned musím jet domů.“

Antony se nestaral, že se řádně nerozloučil se svým šéfem. Neřešil ani to, že by bylo pravděpodobně zapotřebí zkontrolovat chlapy z jeho gangu, prakticky vyběhl z restaurace ven. Když sem dorazil, musel zaparkovat až o kousek dál, protože všechna parkovací místa poblíž, byla již zabraná ostatními capo a hosty.

„Skipe!“

Antony volání ignoroval. Doběhl ke svému Benzu a strčil klíček do zámku ve dveřích, aby to zatracené auto odemkl. Ruce se mu třásly, takže ten zasraný klíč spadl do louže rozbředlého sněhu. Ohnul se, aby ho rychle zvedl. Ignoroval to, že měl pocit, že naprosto necítí prsty.

„Skipe! Počkej!“

Antony konečně rozeznal onen hlas. Otočil se a viděl, jak z druhé strany rychle přibíhá Giovanni.

„Zatraceně, není tu kde zaparkovat.“

Antony se podíval na to dítě. Cítil neklid a nejistotu. Ne proto, že byl tady nebo že ho našel, ale protože na Giovanniho modré košili viděl obrovskou tmavou skvrnu. Byla už dohněda, ale Antony věděl naprosto přesně, od čeho byla. Bůh ví, že za uplynulé roky jich měl on sám na oblečení víc než dost.

Krev.

„Gio -“

„Omlouvám se, že jsem se sem nedostal rychleji, ale musel jsem čekat na -“

„Giovanni! Kde je moje žena?“ zeptal se Antony. Hlas měl slabší, než kdy dřív.

„Skipe…“

„Kde je?“

„Je v pořádku,“ řekl Giovanni rychle. „Nebo aspoň byla, když jsem ji opustil.“

„Opustil ji?“ zařval Antony.

„Musel jsem čekat na sanitku! Teď je v pořádku. Když jsem se tam dostal, byla mimo. Mimochodem, vykopl jsem dveře. Pravděpodobně je budeš muset opravit, ale je v pořádku.“

Antony měl pocit, že mu srdce vyskočilo až do krku, kde vytvořilo obrovskou zátku, díky které nemohl dýchat. „Bože.“

„Je v pořádku,“ opakovalo to dítě. „Ale ztratila hodně krve.“

Antony měl pocit, jako by na okamžik jeho tělo jen tak volně plavalo v prostoru. Slyšel, jak to dítě mele, do které nemocnice byla Cecelia převezena a že krátce před ambulancí dorazila Liliana, aby převzala Danteho. Cecelia jí buď musela zavolat, nebo zavolala ona jí, protože telefon byl vyvěšený a byl v něm slyšet oznamovací tón, vysvětloval Giovanni.

Čím déle mluvil, tím Antonyho rozrušení narůstalo.

„Nemůžu jet,“ řekl Antony. Byl si tím naprosto jistý.

„Cože,“

Antony do dětské dlaně vtiskl svoje klíčky. „Budeš řídit můj Benz. Odvez mě do nemocnice. Já nemůžu.“

Giovanni se neptal proč. Bylo to zatraceně zjevné. Antonyho ruce se třásly tak silně, že předtím stěží dokázal neupustit klíčky.

„Zavez mě k mé ženě.“

Kluk přikývl. „Jasně, Skipe.“

******

Cecelia se na nemocniční posteli s mrkáním probouzela. Mumlala přitom něco, čemu Antony nerozuměl.

Jeho manželka byla bledší, než ji kdy viděl. Věděl, že pod přikrývkou, kterou byla pevně přikryta, se skrývalo spoustu obvazů. Děsilo ho to.

Celý dnešek strávil s pachutí strachu na jazyku.

„Ahoj, Tesoro,“ zašeptal Antony, když na něm přistál Ceceliin zmatený pohled.

Cecelia se okamžitě rozplakala.

Antony, aniž by si předem promyslel, jestli ji tím nemůže ublížit, rychle překonal volný prostor mezi sebou a jeho ženou, vklouzl k ní do postele a pevně ji objal. Cecelia se zaksichtila. Rysy se jí sevřely bolestí, ale nepožádala, aby se odtáhl.

„Au, to bolí,“ zavzlykala.

„Promiň, omlouvám se.“

„Neodcházej.“

„Neodejdu,“ slíbil.

„Snažila jsem se zavolat.“

„Snažil jsem se uvolnit ze… sraček, ale nemohl jsem.“

„To je v pořádku,“ zamumlala.

Nebylo to v pořádku.

Cosa Nostra si na něm dneska vybrala vysokou daň. Za prvé, zmeškal narození svého druhého dítěte. A za druhé, téměř přitom svou ženu ztratil.

„Dítě je v pořádku,“ řekl Antony. Věděl, že dřív, než cokoli jiného, chtěla Cecelia vědět přesně tohle. „Je na novorozeneckém oddělení spolu s dalšími deseti novorozenci. Má ze všech nejhlasitější plíce. Vypadá to, že už zaujal svůj postoj. Budeme s ním mít samé problémy.“

„On?“

„Další chlapec.“

Cecelia se slabě usmála. „Antony, Bůh mi nechce dát holčičky.“

No, teď už jim nemohl dát víc dětí.

„Je krásný?“ tiše se zeptala.

„Vypadá jako Dante, ale podobá se ti o něco víc,“ řekl Antony a políbil manželku na uslzenou tvář. „Taky má víc vlasů.“

„To vysvětluje to pálení žáhy.“ Cecelia popotáhla, zabořila svou tvář Antonymu do hrudi a řekla: „Prostě… to začalo. Spousta krve. A bolest. Obrovská bolest.“

Antony se zevnitř kousal do své tváře. Přemýšlel, jak má své ženě říct to, co mu v době, kdy byla ještě pod vlivem anestetik, vysvětlili lékaři. Usoudil, že nejlepší bude prostá upřímnost, protože to vždycky dělal – vždy. Cecelia to vždycky oceňovala. Kvůli tomu ho měla ráda.

„Došlo k odtrhnutí placenty od dělohy. To proto jsi začala krvácet a to proto jsi rodila.“

Cecelia se přerývavě nadechla. „Co jsi neřekl?“

„Museli ti vzít všechno, Tesoro.“

„Všechno?“

Vypadalo to, že to nepochopila.

Antony měl pocit, že se mu srdce láme ještě víc.

„Tvoje pohlavní orgány. Z důvodu silného krvácení, které nešlo zastavit, ti museli vzít dělohu a -“

„Přestaň,“ řekla Cecelia. Její hlas byl tlumený jeho košilí.

„Je mi to tak líto, srdíčko,“ opakoval Antony.

„Chtěla jsem jich víc.“

„Já vím.“

„My ne-“

„Jsou dokonalí,“ přerušil ji jemně Antony.

Objal svou manželku a přitiskl si ji k sobě blíž. Celým jejím tělem otřásaly vzlyky.

„Cecelio, jsou tak dokonalí. Dva zdraví chlapci. Budeme je až do smrti milovat a hýčkat, ať už se stane cokoli. Ty už to děláš. Maminčiny chlapci, že?“

Cecelia přikývla. „Co je s Dantem?“

„Právě teď je s tvojí matkou.“

„To není moc dobrá chůva. Pije až moc vína.“

S tím musel Antony souhlasit. „Později ho vyzvedne Paulie se svou ženou a vezmou si ho, než se dostanu domů.“

„Doneseš mi dítě?“

„Chtěli, aby sis nejdřív odpočinula.“

„Ne, chci ho mít u sebe, ne v nějakém zatraceném dětském oddělení, kde na něj dohlíží zdravotní sestry.“

Antony se zasmál. „Tak jo. Dojdu pro tvého malého Marcella, principe.“

*****

Antony sledoval, jak se jeho žena okamžitě zamilovala do svého nejmladšího syna. Na jejích bledých lících se objevil růžový nádech. Když se usmála, oči jí zářily. Pevně zavinutého chlapce si přitiskla k hrudi.

„Ahoj, mio bambino,“ zašeptala Cecelia a přejížděla prsty po rysech spícího chlapce. „Podívej se na něj, Antony.“

„To dělám. Celé hodiny.“

Antony se na něj podívat nemusel. Už měl v paměti vtisknutý každý detail jeho tváře. Věděl, že chlapec zdědil nos po své matce, ale měl Antonyho tmavé vlasy a tvar jeho rtů. Věděl, že ve spánku se chlapcův ret chvěje. Vypadalo to, že si rád saje ruku.

Cecelia zvedla oči. „Ano?“

„Nějakou dobu jsi byla mimo a já neměl nic lepšího na práci.“

„Hm. Přijde se někdo podívat?“

„Všichni už přišli a viděli ho. Poslal jsem je všechny domů. Potřebuješ odpočívat, Tesoro.“

Cecelia sevřela dítě pevněji. „Ještě ne.“

„Rozmazlíš ho, Cecelio.“

„Takže?“

Antony se jen smál. „Hýčkej ho tak, jak jen chceš.“

„Přesně to mám v plánu.“

Cecelia se na posteli pohnula, aby vedle sebe znovu udělala místo. Přejela dlaní po tenké matraci a Antony to vzal jako pozvánku, aby se k ní připojil. Jakmile leželi na posteli bok po boku a mezi sebou měli dítě, dopřál si okamžik klidu a míru, aby mohl obdivovat své dítě a svou ženu.

Cecelia připadala Antonymu tak úžasná. Skutečně mu dala všechno.

„Vedla sis dobře,“ řekl své ženě.“

„Myslíš tím, že jsem skoro umřela.“

„Vedla sis dobře. Děkuji.“

Cecelia si povzdechla a přejela prstem po chlapečkově nose. „Někdo mi přišel na pomoc, že?“

Antony přikývl. „Můj chlap, z mého gangu.“

„Myslím...“ Cecelia dřív, než pokračovala, svraštila obočí. „Myslím, že ti říkal Skipe.“

„Pravděpodobně.“

„Jak se jmenoval?“

„Giovanni,“ řekl Antony.

„Je mladý, že?“

„Vlastně je mu sedmnáct.“

Cecelia se zamračila. „Na to, aby byl v ulicích, je moc mladý, Antony.“

„Mě bylo patnáct.“

„I tak moc mladý.“

Antony se podíval někam do prázdna, mezi svého syna a svou ženu. „Naši budou taky mladí, až začnou. Víš, že prostě to tak chodí, Cecelio.“

„To je něco jiného.“

„Jak to?“ zeptal se.

„Cokoli je udělá šťastnými, udělá šťastnou i mě,“ vysvětlila Cecelia. Nadechla se a podívala se na své dítě. „A jestli to má být Cosa Nostra, tak ať. Mým úkolem jako jejich matky, není soudit je, ale milovat je a podporovat je. Ten mladík však není můj syn. Prostě mě to zajímalo, toť vše.“

„Je to hodný kluk. A v tom, co dělá, je zatraceně dobrý.“

„Zachránil mi život,“ odpověděla Cecelia. „A i našemu dítěti.“

„To ano.“

„Můžeme syna pojmenovat, Giovanni?“

Antony se usmál. To jméno se mu hodně líbilo. „Jo, budeme mu říkat Gio.“

******

Březen 1990

Když kněz svěcenou vodou postříkal malé čelíčko, Giovanni David Marcello se rozeřval, jako by ho právě vraždili. Na osmitýdenní miminko, které by mělo osmnáct hodin denně spát, byl Giovanni neuvěřitelně aktivní a stále ve stavu nejvyšší pohotovosti. Také byl extrémně hlasitý a ve dne v noci zaměstnával svou matku i otce. Vůbec se v tom nepodobal svému staršímu bratrovi. Giovanniho nezajímalo nic jiného než láhev nebo prst jeho matky, ke spánku musel být ukolébán a Bůh pomoz, pokud se kolem něj něco šustlo.

Jo, potíže.

Antony to už věděl.

Jeho nejmladší syn bude jako sám ďábel.

Antony to prostě nějak věděl.

„Pst, bambino,“ řekl Paulie děťátku ve svém náručí. „Ne tak nahlas v kostele. To je pravidlo, víš? Je jich ještě spoustu, které se budeš muset naučit. A možná i ještě důležitější, podle kterých se budeš muset řídit.“

Antony se pod vousy zasmál, zatímco kněz pokračoval se křtěním. „Paulie, kdybychom s Cecelií nebyli, tak vyčerpaní jako jsme, bylo by to lepší.“

„No, aspoň je roztomilý.“

„To jo.“

Giovanni se konečně uklidnil. Antony však měl pocit, že to nebude na dlouho. Jeho malému principe se líbil chaos a hluk. Většina novorozenců preferovala radši ticho a klid. Ne, Gio.

Zatímco Marcellové chodili na většinu bohoslužeb do kostela svého bosse, Antony trval na tom, aby byli chlapci pokřtěni v jeho kostele. Bylo to místo, kde se brali jeho rodiče. Také to bylo místo, na kterém se jeho dědeček poté, co vystoupil z lodě ze Sicílie, účastnil první bohoslužby. Antony byl pokřtěn mezi těmito stěnami.

Tohle bylo jeho místo.

Ne Cosy Nostry.

Jeho.

Antony cítil, jak si s ním Cecelia propletla prsty, zatímco kněz žehnal Giovannimu. A znovu, jakmile dítě spatřilo člověka, který na něj předtím stříkl vodu, znovu začalo křičet z bohem požehnaných plných plic. Antony se tentokrát neobtěžoval potlačit unavený smích.

Cecelia se usmála. Už na tom byla mnohem lépe, i když jí z nemocnice propustili až po dvou týdnech. Víc než jednou se snažila vytáhnout ze sebe všechny ty sračky, co do ní pumpovali. Antony oceňoval houževnatost a nezávislost své ženy. Cecelia byla tvrdá, silná a svým způsobem i děsivá, i když to spousta lidí netušila a nemohla vidět. Někdy potřebovala, aby jí řekl, aby se uklidnila a nechala něco na ostatních.

Dokonce, i když se jí to nelíbilo.

„Budeme s ním mít spoustu problémů,“ zašeptala Cecelia.

„To ano.“

I když Antony by se klidně vsadil, že by svým způsobem mohla být i zábava.

Ale pravděpodobně nebude.