WIA - 21. kapitola

Překlad: Sim

KELSEY

Myslela jsem si, že před to bylo zlé, ale teď to bylo ještě horší.
Normálně mi můj den v Arts Global utíká rychle. Občas přemýšlím nad tím, jak ten čas rychle utekl a přijde mi, že jsem nestihla udělat vůbec nic. Dnešek je ale pravý opak.
Potom, co jsem viděla Roye, jsem se cítila…..bezvýznamná.
Roy byl jediný muž, s kým jsem si kdy byla tak blízká. Láska, která mezi námi je, je přirozená a hluboká. Je to, jako bychom byli stvoření jeden pro druhého, alespoň tak jsem to cítila já. Možná, že on necítí to samé.
A ta zpráva, kterou jsem od něj dostala mě pořád pronásleduje.

Roy: Zavolej mi, jakmile budeš moc. Musím ti říct něco důležitého.

Zní to vážně. Možná se mi chystá říct, že se mnou skončil….kvůli tomu blonďatýmu bimbovi. No, ale ne dneska. Ne teď. Tentokrát to budu já, kdo to skončí. Budu to já, kdo mu řekne, že je konec, nenechám po sobě šlapat. Teď to bolí, ale chystám se pochlapit. Jakmile budu hotová s prací, zamířím do jeho bytu a všechno to skončím, jestli zjistím, že mi lhal. Dost bylo lží v mém životě a on to moc dobře ví. Nepotřebuju toho víc. Nezasloužím si to.
Bože. Co přede mnou skrývá?
„Ťuk ťuk,“ ozve se známý hlas ode dveří. Jsem tak ztracená ve své práci a v myšlenkách, že si ani nevšimnu, jak slunce pomalu zapadá. Vzhlédnu a široce se usměju, když si všimnu, že ve dveřích stojí moje nejlepší kamarádka s krabicí jídla v ruce.
„Hey, kočko, nejsi ráda, že mě vidíš, nebo co?“
Povzdychnu si.
Eliza se zamračí a pomalu přejde k mému stolu. „Víš, normálně jsi celá natěšená, když dostaneš moje masové koule se špagetami. Co se děje?“ zeptá a posadí se do židle naproti mně.
„Nebudeš mi věřit, když ti to řeknu.“
„Zkus to,“ překříží si ruce a pozoruje mě. Vydechnu a bojuju se slzami, které se mi formují v očích.
„Viděla jsem Roye s nějakou holkou v restauraci na Brodwayi,“ Eliza vykulí oči, ale já pokračuju. Ještě totiž nic neslyšela. „A on byl…šťastný, že jí vidí. Objala ho. A on se usmíval. Byl šťastný, že jí vidí. Nikdy jsem ho neviděla se takhle usmívat.“
„Zatraceně.“
„Co?“ zeptala jsem se rychle.
„Máš pravdu, nevěřím ti,“ řekne, oči stále vykulené.
Kývnu, sklopím pohled a zvednu propisku.
„Pokoušel se tě nějak kontaktovat?“
„Poslal mi smsku…“
„A?“ naléhala.
„A já neodepsala.“
Zírá na mě. „Proč ne?“
„Protože nechci, Elizo. Skrýval přede mnou věci – lhal mi. Nevím vůbec nic, klidně by s tou holkou mohl být ženatý! Jak bych to mohla vědět, když mi nikdy nic neřekne? Myslela jsem si, že to přeháním, ale teď vidím, že ne. Choval se tak odtažitě během toho vystoupení a po něm. Před tím jsme byli v pohodě. Vím, že svěřit se se svým příběhem ho muselo dohnat, ale kromě toho vypadal v pohodě.“
Eliza se směje a já na ní zírám.
„Co je tu tak k smíchu?“ vyštěknu.

„Omlouvám se, Kelsey. Jen si neumím představit Roye, jak by se za tvými zády scházel s nějakou jinou holkou. To prostě nejde. Mluví o tobě každou minutu, co ho vidím. Gage mi řekl, že všechny písničky, které Roy v poslední době napsal, byli nějakým způsobem o tobě. Přece bys nevěřila tomu, že Roy by byl schopný tě nějakým způsobem podvádět. Povídej, co když ta žena v restauraci byla třeba někdo, koho si Roy najal, aby mu poradila, jak se tě má zeptat, jestli si ho vezmeš, hm..?“ Zakýve na mě obočím a kření se.
Nemůžu si pomoc a musím se usmívat taky. „Tohle je vážný, Elizo. Bolí to.“ Vydechnu a opřu se bradou o stůl.
Eliza si povzdychne a zvedne se. Obejde stůl a položí dlaň na mojí záda, kde začne lehce masírovat malé kroužky. „Vím, jak se cítíš. Ale prosím, Kelsey…. Nic si nepředstavuj. Pamatuj, co jsi mi kdysi řekla – že to, čím si procházeli Gage a Penelope bylo jedno velké nedorozumění – a měla jsi pravdu. Bylo to tak. Jenom jsem chtěla věřit, tomu, že se mnou nechce mít nic společného, ale bylo to proto, že ty jsi to viděla z jiného úhlu pohledu. Já viděla jenom to, co jsem vidět chtěla a co jsem cítila. A teď říkám já tobě, že není možný, aby se tě Roy Sykes jen tak vzdal potom, co se k tobě choval jako ke královně. Ne potom, co tě měsíce přemlouval, aby ses k němu nastěhovala. Ne potom, co tě utěšoval, když se ti stýskalo po prarodičích, nebo když vyprávěl nevhodně vtipy přede všemi jenom proto, aby tě donutil smát se. Roy tě uznává,“ řekne a její hlas je tak jemný. Tak jemný, že se mi chce začít brečet. Má pravdu. Neznám celý příběh. Ani nevím, kdo ta žena je.
„Co ti říká tvoje srdce?“ zeptá se, když se mě snaží zvednout.
Narovnám se do sedu a prsty si projedu vlasy.  „Říká mi, abych vyrazila do Royova bytu a požadovala odpovědi a jestli žádné nedostanu, tak bych ho měla praštit.“
„Tvoje srdce je trochu agresivní,“ škádlí mě Eliza.
„No, jestli mám být upřímná….. mě srdce mi říká, že bych mu měla zavolat a zeptat se ho, co se doopravdy děje.“
„Hodná holka.“ Poplácá mě po hlavě. „Teď, pokud bys byla tak hodná a snědla ty špagety. S Daltonem jsme do nic vložili spoustu lásky. Vlastně tam možná bude trochu jeho slin navíc, aby sis to pořádně užila.“ Mrkne na mě, otočí se a žuchne do křesla naproti mně. Založí si prsty na překřížených kolenou a já se dívám, jak se jí na prstě leskne diamantový prsten.
„Co je s tebou dneska?“ zeptám se a natáhnu se pro nádobu s jídlem. „Vypadáš tak…šťastně.“
„Protože jsem.“
„Proč?“
Narovná se v křesle a usmívá se přitom jako čerstvě zamilovaná školačka. „Gage mě bere s Daltonem na Bahamy. Nějaký výlet s překvapením. Jsem jenom šťastná, že se pořád snaží náš vztah nějak oživovat.  To, že máme dítě neznamená, že všechny zábava končí. Jsem ráda, že si to uvědomuje.“
„Awww, to je sladké, medvídku Liz,“ škádlím jí.
Zasměje se. „Prosím, nech tohle Benovi.“ Zvedne se ze židle a zastrčí si platinově blond vlasy za ucho. „Když už mluvíme o Benovi, měla jsem mu zavolat. Možná bych to měla udělat teď. Musím jít. Jen jsem se tu chtěla zastavit a zkontrolovat tě.“
„Jo, díky, kočko.“ Usměju se na ní. Alespoň někdo je tu šťastný.
Před tím, než Eliza vyjde ze dveří, otočí se a podívá se mi do očí. „Zavolej Royovi, Kelsey. Nenech, aby tě nějaké podezření vydeptalo.  Podezření je to nejhorší. Sama jsi mě to naučila. Zavolám ti později.“ Přikývnu a Eliza s lehkým úsměvem vyjde ze dveří.
Vydechnu a odstrčím od sebe nádobu se špagetami. Nejsem schopná ani jist, jak divně se cítím, ale Eliza má pravdu. Měla bych zavolat Royovi a zjistit, co se děje. Potřebuju odpovědi. Nesnažím se ztratit někoho, jako je on. Někoho, kdo se ke mně choval tak hezky.
Ne mého Roye.

***

Když dorazím domů, zavolám Royovi, ale naneštěstí neodpovídá. Vydechnu, sundám si bundu a pověsím ji na věšák. Rozhlédnu se po svém bytě a vzpomenu si na to, proč jsem Roye odmítla pokaždé, když mě prosil, abych se nastěhovala k němu.
Pořád jsou tu chvíle, kde mě přemlouvá. Říká, že se o mě postará a že se nebudu muset strachovat o placení účtů nebo o peníze na nákup, ale jak bych mohla žít s někým, kdo mi neříká vše? Něco v sobě ukrývá a já bych opravdu hrozně moc ráda věděla, co to je. Jestli chce, aby to mezi námi fungovalo, bude se mi muset otevřít, jinak to bude jenom zbytečná ztráta našeho drahocenného času.
Vezmu špagety od Elizy, vyndám je z nádoby do misky a strčím do mikrovlnky. Jakmile jsou ohřát, zamíří do obýváku a dopadnu na svůj pohodlný gauč. Sledování televize a zamazání si obličeje špagetami by mě mělo alespoň na chvíli zaměstnat. Je to lepší, než neustále přemýšlet nad „co když“ a „doufám, že on ne…“.
Naneštěstí ale usnu. A jsem tak trochu jeden z těch opravdu těžkých spáčů.
Když se probudím o hodinu později, mám na telefonu zmeškané tři hovory od Roye. Volám okamžitě zpátky a doufám, že to zvedne.
Odpoví na třetí zazvonění a vypadá….bez dechu.
„Kelsey,“ vydechne do telefonu.
„Jo, co se děje?“
„Nic, jenom jdu.“
Zamračím se. „Kam?“ Aby ses setkal s tou záhadnou blondýnou?
„K mému autu. Podívej, nebudeš mi věřit, co se stalo,“ řekne a způsob, jakým to řekne mi sevře hrdlo.
„Co, Royi?“ zašeptám.
Na chvíli zaváhá. Dusí se vlastními slovy, když přemýšlí nad tím, jestli mi to má říct nebo ne. Radši by měl.
„Okay…“ Slyším, jak pomalu vydechne. „Rosemarie je ve městě. Mířím k její tetě domů na večeři.“
Oh, bože. Tohle je horší. Mnohem horší. Svírá se mi hrdlo. Nemůžu dýchat. Moje srdce vynechává údery. Musím se zvednout a začít se hýbat, abych byla schopná zpracovat, so mi právě řekl a jak na to má sakra reagovat.
„To.. to s ní jsi se předtím sešel?“
„Př-předtím?“ zakoktá.
„Ano, Royi, předtím,“ vyštěknu. „Já…tě viděla. Viděla jsem tě, jak si se s ní setkal. Viděla jsem, jak si jí objal. Jak se se na mí usmíval. Byl jsi…šťastný.“
„Ne, Kells. Nebyl jsem. Proč bych měl být šťastný?“
Ignoruju jeho otázku. „Tak proč si se s ní sakra setkal? A proč se do háje chystáš k její tetě na večeři, když už si se s ní jednou potkal?“ Jsem naštvaná. Tohle je mnohem horší. Upřímně bych byla mnohem radši, když by se setkal s nějakou úplně cizí blondýnou, než aby to byla jeho podělaná ex-přítelkyně Rosemarie. Pitomá Rosemarie. Jeho první láska? Jak se s tím mám asi vyrovnat?
„Počkej,“ zamumlám a zavrtím hlavou. „Neříkej, že mě kvůli ní opouštíš, Royi. Potom vše, co ti udělala a čím sis kvůli ní prošel. Potom, co jsi sám sobě lhal a myslel sis, že tě milovala, i když tomu tak nikdy nebylo…“
Slyšela jsem, jak polkl. Je potichu, ale slyším, jak kolem něj jezdí auta a hlasy ostatních kolem jdoucích. „Kells, já tě neopouštím. Nikdy. Setkávám se s ní jen proto, že mě chce představit své sestřenici Anabelle. Anabelle je ta oslavenkyně, pro kterou jsme hráli. Byla to oslava jejích 16. narozenin. Rose tam byla. Slíbil jsem, že přijdu kvůli Anabelle, ale jeno m na večeři… nic jiného.“
„Urgh!“ Vážně. Jsem znechucena. „Děláš si ze mě srandu, Royi? Jenom to na tebe zkouší! Opravdu máš pro ní takovou slabost? Že uvěříš všemu, co ti řekne?“
Ticho na jeho straně.
Frustrace na té mojí.
Sevřu si můstek nosu a zavřu oči, zadržujíc slzy. „Royi, prostě pojď domů, prosím,“ zašeptám. „Prosím, pro dobro našeho vztahu a pro všechno, za čím si stojíme, jdi domů. Nebudu schopná ti věřit, když jsi kolem ní.“
„Kells. Nemůžu. Musíš mi věřit. Slíbil jsem, že se ukážu kvůli Anabelle. Je to fanynka FireNine. Těší se, že se semnou setká celý den. Nechci jí zklamat.“
„Ano, já vím, ale….nezůstávej na večeři. Jen jdi, setkej se s Anabelle, udělej s ní pár fotek a potom jí řekni, že musíš jít.“ Roy je potichu a moje srdce se pokouší vyskočit z hrudi ven. „Royi, jestli zůstaneš na večeři s Rosemarie, s holkou, do které jsi se poprvé zamiloval a udělal bys pro ní cokoliv, tak tohle skončím, nemůžu…“ Zalapám po dechu, jak mě to udeří. Pláču. Zatraceně. Tolik k tomu, že zůstanu silná. „Royi, nemůžu tady hodiny sedět a přemýšlet nad tím, co sakra děláš! Teď už chápu, proč si se choval tak divně. Neuvědomuješ si, že když ti může pořád udělat tohle, co všechno ještě může? Prakticky jsi mě celý víkend ignoroval.“ Otřu si slzy a zamířím k balkonovým dveřím. „Pořád se o ní… zajímáš?“ zeptám se.
Tiše se uchechtne. „Já… nevím, Kells. Řekl jsem ti, že jí nemůžu vystát, ale to neznamená, že je mi úplně ukradená. Nemůžu se o ní přestat jen tak starat stejně tak, jako ty nemůžeš přestat s Rickem, bez ohledu na to, jak moc špatně se k tobě choval.“
K čertu s Rickem. „Tohle nemá co dělat s Rickem. Miluješ jí pořád?“ naléhám a mračím se.
„Ne, kurva nemiluju jí. Miluju tebe, Kelsey! Ty jsi ta, do které jsem zamilovaný. Jdu jenom na večeři a potom je to všechno u konce. Nemám s Rose nic společného. Nic. Řekl jsem jí. Ví to. Ty jsi ta, kterou miluju…nezpochybňuj to, ano? Prostě… mi věř.“
Cítím podivnou tíhu na ramenou. V puse mám sucho. Sevřu ruku v pěst, chci mu věřit, chci mu říct mnohem víc…. Ale jsem unavená z hádání se. Je naprosto jasné, že on své rozhodnutí o večeři se svou ex a její rodinou jen tak nezmění.
„Kdybys mě opravdu tak moc miloval, Royi…“ řekni a snažím se držet si pevný hlas, ,,vůbec bychom tuhle konverzaci nevedli.“ Mezi mnou, jí a její rodinou, by mělo nejvíc záležet na mém názoru.“
Roy několikrát zavolá mé jméno, ale je příliš pozdě. Už jsem si telefon odtáhla od ucha, ukončím hovor a rozbrečím se. Zatraceně. Cítím se, jako bych měla znovu zlomené srdce.
Není to tak, že bych nevěřila jemu. Nevěřím jí. Způsob, jakým ji popsal, mě nutí si jí představit jako takovou tu zákeřnou mrchu a takové typy nemám ráda. Nedá se jim věřit. Dostane se pod jeho kůži a on jí pak bude věřit úplně všechno. Doufám, že není tak hloupý, aby jí věřil, protože jestli jo, tak jsem skončila. Jestli je, tak vím, že jsem ho ztratila. Roy mi odejde ze života a já se budu muset zase jen strachovat sama o sobě.
Otřu si oči a chci, aby ty slzy přestaly, ale nejde to. Pořád padají a cítím, jak mi oči otékají každou další minutou. Sotva vidím něco z okna, jak mám opuchlé oči. Nedokážu ani jasně myslet. Chci jenom, abychom byli oba šťastní. Chci, aby ona zmizela. Chci, aby byl tady se mnou. Chci, abychom se vrátili zpátky do doby, než vyšel ten článek a než mu zpět do života vrazila Rosemarie. Prostě chci nás. Nikdy jsem ho neměla přemluvit do toho, aby sdílel svůj příběh. Mělo to zůstat tajemstvím. Myslela jsem si, že mu to prospěje, ale ono to věci jen zhoršilo. Očividně mu chyběla a chtěl s ní strávit nějaký čas.
„Prosím, Royi, pojď domů,“ modlila jsem se tiše, oči pevně zavřené. „Dokaž mi, že jsem přednější, než ona, nebo kdokoliv jiný.“