WIA - 18. kapitola

Překlad: Sim

ROY

Má hlava je mimo provoz.
Ani ta nejmenší část mě není v náladě na to, abych vystupoval, ale musíš se soustředit. I když vím, že tam někde je, nemůžu dovolit vzpomínkám, aby mě stáhly ke dnu, aby mě srazily na kolena. Neřekl bych, že tohle vystoupení je jedno z mých nejlepších, ale na druhou stranu ani není nejhorší. Bývalo to horší a nikdy jsem do té doby nechtěl sklouznout znovu.
Beznadějně jsem přejížděl dav pohledem, chtěl jsem vědět, kde přesně je a co tady sakra vůbec dělá. Nezval jsem jí a byl jsem si sakra jistej, že ani ostatní kluci v tom nemají prsty. Tohle je soukromá párty, tak co tady do hajzlu dělá?
K mmu štěstí si všimnu, jak Kelsey s Elizou zrovna vešly dovnitř a bože, Kelsey vypadá nádherně. Vlasy má sepnuté nahoru a tělo jí objímají černé krátké šaty, které odhalují její dlouhé nohy zakončené růžovými podpatky, které si musela dneska koupit. Nikdy před tím jsem je na ní neviděl. Vypadá úžasně a čím déle se na ní dívám, tím rychleji mnou prostupuje úleva. Fakt, že Rose je někde kolem pomalu mizel, ale když se podívám na Kelsey a zjistím, že ona už mne sleduje, najednou úplně zmizí pryč. Usměje se, když se do ní Eliza zahákne paží a táhne jí směrem k baru. I když jí táhne davem pryč, stejně ze mě nespustí oči, a to mě tak nějak uklidňuje. Pokaždé, když jí vidím, má na mě takový vliv….a nikdy jsi nejsem pořádně jistý, jak je to možné.
Zastaví se s Elizou u baru, ale moje srdce začne bušit na plné obrátky, když stojí přesně za tou holkou, kterou tady vůbec nechci. A co je horší, nejen že se na mě dívá Kelsey, ale Rose ze mě taky nespouští pohled. V ruce drží skleničku, v koutku úst se jí formuje úsměv a hlavou pohupuje do rytmu. Můj puls jede na plný výkon, moje hlava vůbec nefunguje a já podělám část písničky, kterou zrovna hrajeme. Montana se zastaví v cestě dostatečně dlouho na to, aby po mě střelil pohled. Omlouvám se mu pohledem a on protočí očima, než se zase otočí k ječícímu davu holek.
Polknu a pomalu se podívám k baru. Jsem rád, že Eliza s Kelsey už si objednaly pití a teď se pomalu prodírají dave k pódiu jako dvě fanynky. Rose na druhou stranu pořád sedí u baru, nohu hozenou přes nohu. Pořád se na mě dívá a když jí pohledem oplatím, široce se na mě usměje.
Odtrhnu od ní pohled. Co mam asi teď sakra dělat? Abych byl upřímný, trápí mě to, otravuje a užírá. Je tady, aby mě znovu zničila? Našla mě a pokusí se, abych znovu propadl jí a jejím lžím? No, jestli jo, tak tentokrát to nebude fungovat. Mám někoho, kdo se ke mně chová mnohem lépe, než to kdy dělala ona. Někoho, kdo mi nelže. Někoho, kdo je se mnou takový, jaký doopravdy je, což je přesně to, co mám rád…to co potřebuju.
Znovu se na ní podívám a tentokrát Rose stojí. Dívá se směrem k východu a moje srdce si dovolí doufat, že možná pochopila, že nemám zájem a je na čase odejít.
Naštěstí sevře svou kabelku a zamíří k východu, aniž by se ohlédla. Zavřu vděčně oči, ale ani na chvíli nepřestanu prsty vybrnkávat melodii. Podívám se do přední řady  a setkám se s Kelseyiným pohledem. Usměju se a ona se usměje také. Hádám, že nemohu skrýt své emoce, když se na mě dívá ona. Zná mě až moc dobře. Může ve mně číst jako v knize. Jsem si jistý, že se bude ptát, co se stalo, až vystoupení skončí.
Podívám se znovu k východu a tak nějak s tím pokračuju po zbytek vystoupení. Kelsey se tam dívá také a vypadá zmateně. Znovu se setkám s jejíma očima a kdyby to bylo možné, tak by nad její hlavou teď vysel jeden velký otazník. Oči má přimhouřené a už se vůbec nepohybuje do rytmu hudby. Jenom zavrtím hlavou, moje znamení toho, že to není a nikdy nebude něco důležitého.
Onaje pryč. A já doufám, že je pryč navždycky.

****

Konečně jsme si dali pauzu. DJ to vzal za nás, zatímco jsme se vydali do zákulisí, abychom si odpočinuli. Máme třicet minut a tohle je snad poprvé, kdy jsem opravdu vděčný za trochu oddechu. Potom, co jsem vidět jíchodit kolem, potřeboval jsem si dát mysl do pořádku. Možná tady někoho zná, možná je příbuzná s majitelem klubu, tak se tady prostě jen tak objevila. Doufám, že je to tak, protože jestli tady byla kvůli mně, tak se stane něco opravdu špatného.
Jsem tak ztracený v myšlenkách, že jsem si ani nevšiml Montany, který na mě už pět minut nepřetržitě zírá. „Royi, co to kurva bylo?“ ptá se Montana a postaví se přede mě.
„Co bylo co?“ zamumlám a odrhnu si vlasy z čela.
„Ty moc dobře víš, to na pódiu? Podělal jsi to…dvakrát. Dobrá věc je, že si toho nikdo nevšiml.“
„Já jo,“ řekl Deed a pokrčil ramen. „Ale nebylo to tak hrozné. Myslím, že nikdo z fanoušků to nepostřehl. Docela hezky jsi to zakryl.“
Oba jsem je ignoroval, zapadl jsem na gauč a opřel si hlavu po potah. Zavřel jsem oči, ale ne na moc dlouho, protože se ozvalo zaklepání na dveře. Ben vrazil dovnitř a pohledem spočinul přímo na mě. „Sykesi, vážně? Když jsem to slyšel já, mohl to slyšet kdokoliv jiný!“ vyštěkl na mě.
„Říkal jsem to!“ vykřikl Montana.
„Podívejte, omlouvám se, okay? Nechtěl jsem. Uklouzly mi prsty,“ podíval jsem se na oba a postavil se.
„No, tak je příště lépe hlídej, Binds je tady,“ říká Ben.
„Co tady kurva dělá?“ ptá se Gage a mračí se, když vchází do místnosti.
Ben se otočí a položí si zamyšleně prsty na bradu.
„Nemam tušení. Prostě se tu jen tak ukázal. Myslím, že zná otce oslavenkyně nebo tak něco. Nevím. Ale tohle je ještě větší důvod, proč se snažit, aby to šlapalo. Rozumíte?“ ptá se Ben a já vím, že je ta otázka směřovaná ze všeho nejvíc na mě.
„Jo,“ vydechnu. Nikdy jsem to nebyl já, kdo by dostal kázání, ale oni mají pravdu. Nemůžu tohle znovu dopustit, zvlášť pokud Binds, vlastník kapely, se motá kolem klubu.
„Okay, dvacet minut a pak zpátky na pódium na dalších třicet.“ Ben prochází kolem Gage, než opouští místnost. Zhluboka se nadechnu a poslouchám, jak jeho kroky zní chodbou. Vím, že se mi kluci pokusí zatopit, takže jsem prošel kolem Gage a zamířil ven ze dveří do haly dřív, než stihnou vůbec vydat hlásku.
Prošel jsem skrz další dveře a zamířil chodbou k východu. Pozvednu lehce koutek, když zahlédnu dveře, zrychlím krok a jakmile jsem venku, zhluboka se nadechnu chladného nočního vzduchu, zadívám se na hvězdy a na měsíc, který se kolem nich vznáší. Dveře se za mnou zavřou, opřu se o ně a sklopím pohled na chodník.
„Dlouhá doba,“ ozve se přede mnou známý hlas.
Zalapal jsem po dechu a vzhlédl. Rose mířila směrem ke mně, ruce za zády a na tváři úsměv. „Rose, c-co tady kurva děláš?“
„Bože, Royi, opravdu mě takhle vítáš po tak dlouhé době?“ Zavtipkovala, ale já byl smrtelně vážný. Odstrčím se od dveří a narovnám se. Ona se zastaví v cestě a nakloní hlavu na stranu, jako kdyby byla zmatená. Zmatená kvůli čemu? Věděla, že tady budu. Já na druhou stranu ne. „Co je s tebou?“ zeptá se.
„Nic,“ zamumlám.
„Chováš se, jako bys viděl ducha nebo tak něco.“
„No, když jsem tě viděl naposledy, bylas pro mě mrtvá, takže technicky vzato, by se to dalo tak říct.“
„Ohhh… zabolelo.“ Zasyčela a lehce se zachvěje. Vypadá jinak. Víc….uvolněnější. Dělá ze všeho vtip, i když to vůbec vtipné není. Tohle je vážná záležitost. Opravdu potřebuju vědět, co tady sakra dělá.
„Prostě mi řekni, co tady děláš,“ řekl jsem unaveně.
Znovu natočí hlavu, zadívá se mi do očí a skousne si spodní ret. „Četla jsem ten článek o tobě, když jsem si nechávala dělat ráno vlasy. Měla jsem štěstí, že jsem se dočetla až k „Život Roye Sykese, hlavního kytaristy FireNine.“ Naznačila uvozovky ve vzduchu. „Musím říct, Royi, věci, které jsem četla byly trochu….ošklivé. Bolelo to, ale z nějakého důvodu jsem se nemohla zastavit a musela jsem číst dál. Bylo to zajímavé.“
„Tak proto jsi tady? Co, máš tady někoho, kdo mě odkrouhne, protože se ti nelíbilo, co sis přečetla? Nelíbila se ti pravda?“
Přimhouří oči. „Skončila jsem s Red Round. Teď jsem sama na sebe.“
„A proto jsi tady? Protože jsi sama a tak to zkoušíš na kluka, co byl pitomec natolik, že tě už před tím vzal zpátky?“
„Neutíkám k tobě!“ vyštěkne. „Jsem tady, abych věci urovnala… abych se omluvila. Nelíbí se mi, jak mezi námi věci zůstaly, Royi.“ Natáhne ruku směrem ke mně, jakoby se chtěla dotknout mé hrudi, ale já couvnu a zavrtím hlavou. „A když sem četla ten článek, cítila jsem se ještě hůř.“
„Nikdy to nebude tak, jako to bylo dřív, Rose.“
„Proč?“ ptá se. „Protože máš… jak, že se jmenuje?“ Luskne prsty. „Oh, jasně, Kelsey Prior.“
„Jo. Přesně proto,“ řeknu sebejistě.
Rose potlačí úsměv a sklopí pohled. „Podívej, Royi, nejsem tu, abych se hádala. Nechci se dostat na tvůj seznam nepřátel ještě na vyšší příčku. Jsem tady jen abych se omluvila. Tak mě nech…“
„Do toho,“ mumlám,
Skousne si ret a zavrtí hlavou. „Nemůžu se omluvit takhle. Ne, když jsi celý překvapený a naštvaný. Zítra nemám čas, ale mohli bychom se potkat v pondělí? Myslím, že by nám to prospělo.“
Zhluboka se nadechne a přemýšlím nad tím, jestli chci její obličej ještě někdy znovu vidět, nebo ne. Mé staré já -  to, které jí nechtělo odpustit – mělo chuť zakřičet, že sakra ne. Ale mé nové já – to, které se přes ní už dávno přeneslo – si myslí : „Jdi toho.“ Když se s ní setkám, tak mi to neublíží. Když už nic, tak můj úsměv a milostný život budou to, co nakonec ublíží jí, ne mně. Vím, že je to špatné, ale chci jí ublížit. Chci, aby věděla, jaké to je, když upadnete v zapomnění. Chci, aby pocítila to, jak jsem se cítil já, chci, aby věděla, jaké to je, když se cítíte zbyteční.
„Kde se chceš setkat?“ ptám se nakonec.
Široce se usměje a zhoupne se na nohách. „Opravdu? Souhlasíš?“ skoro vypískne.
„Řekni kde, než si to rozmyslím.“
„Okay…okay…uhm…“ Přemýšlí a dívá se na chodník. „Buď u Willow’s na Brodwayi. Ve tři odpoledne? Umírám touhou to tam zkusit od chvíle, co jsem sem přijela.“
„Budu tam.“ Začal jsem se otáčet ke dveřím, ale než jsem je stihl otevřít, Rose mě chytla za paži a otočila mě směrem k sobě.
„Royi, bylo hezké tě dneska večer vidět. Vím, že jsi nejspíš naštvaný, že jsem tady, ale….“ Zaboří zuby do spodního rtu a pokrčí rameny. „Opravdu mě to hrozně, hrozně moc mrtí. Doufám, že to budu moc v pondělí všechno nějak napravit. Mám toho tolik, co ti musím říct.“
Aniž bych cokoliv řekl, otočil jsem se a otevřel dveře. Jsem už skoro v půlce chodby, když slyším, jak se zabouchnou dveře. Polknu knedlík, který se mi vytvoří v krku, neschopný uvěřit tomu, že jsem opravdu souhlasil, že se s ní setkám. Ale nějaká část mě po tomhle okamžik toužila – vidět jí, a já tuhle část nenáviděl. Tahle část klidně mohla sklapnout, protože ještě nedávno pohrdala naprosto vším, co se Rose týkalo – ale stejně tak- pro ní ještě pořád měla trochu lásky.
Zavrčím a mířím do další chodby, prsty si přejíždím přes obličej. Potím se. Jsem naštvaný, že má pořád vliv na to, abych se cítil nervózní. Ale co je ještě horší, když se blížím ke dveřím naší šatny, vidím před nimi stát Kelsey. Zastavím se. Zahlédne mě a usměje se. Vynutím slabý úsměv a ona okamžitě zvážní.
„Udělala jsem…něco špatně?“ zeptá se a pomalu míří mým směrem.
„Ne. Proč si to myslíš?“ ptám se a zasměju se, ale tak nějak to zní hrubě.
„Nevím…. Vynucené úsměvy, kdykoliv se na tebe podívám, ty odvracíš pohled…“ natáhne se pro můj obličej a lehce sevře mou čelist. „Co se děje, Sykesi?“
„Nic, zlato. Jsem v pohodě. Opravdu. Jen…mám problém se soustředit.“
„Proč?“
Snažím se vymyslet nějakou odpověď. Nerad ji lžu. Nenávidím to. Ale vím, že pokud jí řeknu pravdu – že Rosemarie je tady a mám se s ní v pondělí potkat – jednu by mi vrazila. Nejspíš by se mnou už nechtěla nikdy znovu mluvit. Měla by nějaké podezření. Bude lepší, když z toho Kelsey budu držet pryč. Už takhle si je nejistá.
Kurva, tohle je těžký.
„Myslíš na svou mámu?“ zeptá se, oči má jemné a starostlivé.
Podívám se na ní a rychle zamrkám. Okay, tohle je příležitost.
„Uhm… jo.. Jen…přeju si, aby tady byla a viděla to, víš?“
Kelsey přikývne a já se nenávidím za to, že jí lžu. „Chápu to, zlato. Ale víš, že by chtěla, abys tohle vystoupení pořádně roztočil. Jak říká Eliza, ti, které milujeme jsou vždycky všude s námi duchem. Nepochybuji o tom.“ Lehce se na mě usměje a já lehce přitisknu tvář do její dlaně, než si jí k sobě přitáhnu. Obejmu jí a vydechnu jí přes rameno, tak vydechne a uvolní tak napětí, které celou dobu cítila. „Miluju tě, Royi, ale musíš ten svůj zadek srovnat,“ škádlí mě. „Slyšela jsem, že ti ujeli na pódiu prsty.“
Odtáhnu se, přikývnu a políbím ji na tvář. „Já vím. Ale už se to znovu nestane.“
„To ráda slyším.“ Prudce mě políbí na tvář a potom zamíří do hlavní chodby. „Počkám na tebe, až skončíš.“
„To zní jako plán.“
Mrkne na mě, otočí se a otevře dveře, aby mohla vyjít. Když se za ní zavřou, zavrtím hlavou a vypustím z plic vzduch, o kterém jsem ani netušil, že tam držím. Zavřu oči, natáhne se po klice, ale zaváhám než dveře otevřu.
Kurva. Do čeho jsem to sám sebe dostal?