Unfor - 6. kapitola

Překlad: Markéta

TATE

Co to kurva?

Slyším zabouchnutí předních dveří a pak, jak se nastartuje její auto. Popadnu telefon z nočního stolku a hodím ho přes místnost. Udeří na protější stěnu a rozbije se na obrazovce.

„Co to sakra děláš?“ ptá se Parker, vbíhajíc do mého pokoje, stále oblečený do jeho uniformy ze své noční směny.

„Nepleť se do toho, Parkere,“ vyštěknu, otáčejíc se k němu.

Položí si ruce na vlasy a zhluboka se nadechne, zmatek a frustrace se mu objeví na tváři. „Kdy už to pochopíš, člověče? Ta holka tě miluje.“

Mohla mě milovat. Mohla být schopná mě zachránit. Ale už ne! Přinutila mě cítit věci, které jsem neměl cítit. Přiměla mě věřit, že jsem byl možná jen dítě. Že nebylo mým úkolem chránit svou matku. Tak proč jsem se cítil jako bezcenná píča, když jsem slyšel její výkřik? A jako vyděšený zbabělec, když se na mě on přišel podívat?

„Prosím.“ Její výkřik se prolíná chodbou až do mého pokoje. Přitáhnu si kolena k hrudníku a tisknu sám sebe dál ke stěně ve svém tmavém šatníku.

„Ty jsi taková zkurvená děvka,“ vykřikne on. „Myslíš si, že jsem nevěděl, že jsi s ním šukala?“ Ona vykřikne dřív, než on znovu promluví. „Kde je vlastně ten malý parchant?“

„Ne. Prosím. Nech ho na pokoji,“ prosí ho a moje srdce divoce bije v hrudi. Přijde si pro mě. Donutí mě zaplatit za to, co provedla moje máma.

Věřte mi, když říkám, že nenávidím svou matku! Nechci s ní mít nic společného a ona to ví. Neměla nás tím v první řadě nechávat procházet. Všechno, co musela udělat, bylo zavolat policii pro pomoc a on by byl odveden. Chtěl jsem to někomu říct. Chtěl jsem to říct Marii, ale moje matka mi řekla, že by mě od ní vzali. A tak dlouho, jak budeme mít jeden druhého, budeme v pohodě. Bál jsem se jít domů a bál jsem se odejít. Nebylo úniku, jen se schovávat.

Stupidní prolhaná děvka.

Missy mě donutila tomu vážně věřit. Ale nic není tak jednoduché. Moje matka milovala toho bastarda a nikdy by od něj neodešla.

Tohle byla lež, kterou jsem říkal sám sobě. Missy by utekla tak jako tak, kdyby zjistila pravdu. Kdybych jí řekl, že jsem málem zabil toho zkurveného bastarda. Měl jsem na rukou jeho krev hodiny. Ta krev mě nutila cítit se lépe. Nutila mě cítit se silnější. A poté, co jsem si jí umyl, pořád jsem jí ještě celé dny mohl cítit. To krmilo mého vnitřního ďábla ve mně. Toho, který nakonec dokázal, že nejsem žádná kundička. Změnil jsem se z člověka, který byl zbabělý do muže, kterému se meze nekladou – kromě případu, kdy jsem spal. On mě vždycky navštěvoval v nočních můrách, připomínajíc mi, že já sám jsem selhal.

„Tate. Musíš jít za ní.“ Řekne Parker, přivádějíc mě zpět z mých vzpomínek a myšlenek.

Otočím se k němu. „Přestaň s tím, Parkere. Nemusím udělat nic.“

Dojde až ke mně s vypnutou hrudí a tvrdým výrazem ve svých hnědých očích. „Nikdy jsem nedoufal, že budeš zbabělec. Co? Bojíš se, že uvidí skrz tebe a opustí tě?“ ušklíbne se.

„Drž kurva hubu,“ vyštěknu, zatínajíc ruce do pěstí po bocích. Chci si na něm vybít svou zlost.

„Měl jsi pravdu v tom, že jí máš v první řadě nechat na pokoji.“ Sníží svůj hlas předtím, než znovu promluví. „Můj bratr je pro ni mnohem lepší, než ty.“

Ta část, která bolí je, že jeho slova jsou pravdivá a my oba to víme. Zvednu ruku a praštím ho do čelisti. Síla ho odrazí zády ke zdi. A já se za to neomluvím. Věděl, že to přijde.

Zaútočí na mě a než se mu můžu dostat z cesty, sehne se a loktem mě praští do břicha, vyrážejíc mi dech a praští se mnou o podlahu. Oba narazíme do nočního stolku. Věci spadnou na podlahu a sklo se rozbije.

Slyším, jak zazvoní zvonek u dveří, ale ignorujeme ho, když se navzájem mlátíme uprostřed mojí ložnice.

Praštím ho do břicha a od se sehne a zavrčí. Vezmu si moment, abych zvedl koleno a kopnul ho do hrudníku. Spadne na podlahu, lapá po dechu a sténá.

„No tak, Parkere,“ posmívám se mu, když nad ním stojím, berouc si vteřinu na to, abych popadl dech. „Netipoval jsem tě na typ, co se tak snadno vzdá,“ říkám s úšklebkem. Skutečný boj pomohl mojí náladě. Vždycky se cítím líp poté, co z někoho vymlátím sračky.

Pomalu se postaví a vrátí mi úšklebek. „Vážně se musíš naučit dostat svůj hněv pod kontrolu.“

Odfrknu si. „Proč, když mám tebe, ze kterého to můžu vymlátit?“

„Vážně chlape.“ Zhluboka se nadechne. „Chápeš, že jediná žena na tomhle světě, která s tebou skutečně chce být – i přes všechny ty tvoje sračky – právě vyběhla s pláčem z tohoto domu.“

Klesnu rukama k bokům a těžce si povzdechnu. Cítím váhu jejího smutku na svých bedrech. Dal jsem ho tam. Ale co mám udělat? „Útěk byla ta nejchytřejší věc, kterou udělala,“ říkám a on jen zavrtí hlavou, když vychází z mé ložnice, třískajíc za sebou dveřmi.

Jakmile si sednu na postel, dveře do mé ložnice se znovu otevřou. „Co je zas, Parkere?“ ptám se, připravený si ho znovu podat.

„Co jste tady kurva vy dva dělali?“

Vzhlédnu a vidím tam stát Slada, rozhlížejícího se po scéně v mé ložnici. „Trošku jsme upustili páru,“ říkám.

„Parker mi řekl, že jste vy dva bojovali kvůli Missy. Co se stalo?“ ptá se vstupujíc dovnitř.

Samozřejmě, že to ten zkurvysyn řekl. Opravdu si oni myslí, že s ní budu, pokud ti všichni gangsteři jdou po mě?

„Pokud nechceš, abych ti taky nakopal prdel, tak bych se od toho držel dál,“ vyštěknu.

Zvedne svoje obočí, ale nereaguje.

MISSY

Ležím ve své posteli stočená do klubíčka už tři dny. Břicho mě bolí. Vzala jsem si Advil, Tylenol, Midol – ačkoli nic z toho nepomáhá. Je to horší, než jakékoli křeče, které jsem kdy měla.

Měla jsem několik hovorů od Sam a taky mi volala moje máma. Braxton volal taky několikrát. Ale já jsem je ignorovala. Bojím se, že nebudu schopna ukrýt své nepohodlí.

Slyším zaklepání na dveře, následované hlasem mojí mámy, vstupující do mého bytu. Okamžitě lituju toho, že jsem jí dala klíče od bytu, když jsem se s ní setkala na svůj narozeninový oběd.

„Missy?“ zavolá, vstupujíc do tmavého pokoje.

„Ano?“ zašeptám, aniž bych se pohnula ze svého klubíčka.

Posadí se vedle mě a odhrne mi vlasy z tváře. „Zlatíčko. Co se děje? Snažila jsem se ti dovolat. Jsi v pořádku?“ ptá se s obavami.

Cítím, jak se mi stahuje hrudník a slzy mi zaplní oči. Jsem tak unavená tím, jak si pro sebe nechávám to tajemství. Snažila jsem se Tatea přimět, aby mi řekl své problémy, tak abych mu mohla pomoct. To je taky to, co se snaží udělat moje máma.

„Mami,“ říkám, když se m i v krku tvoří uzel.

Skloní se a obejme mě. „Řekni mi to Missy. To je v pořádku,“ říká, když jí slyším, jak taky popotáhne.

„Udělala jsem něco strašného,“ zašeptám. „Nikdy mi to neodpustíš.“ Zavrtím hlavou, když mi slzy stékají po tvářích.

Odtáhne se a setře mi vlhkost z tváře, když se na mě trošku usměje. „Ale odpustím, zlatíčko. Cokoli to je. Pomůžu ti se přes to dostat. Slibuju.“

Zadržím vzlyk a přikývnu hlavou. Tady je moje srdce. Tady je má duše. Tady je všechno, co ze mě zbylo.

„Vzpomínáš, jak jsem jela do Vegas?“ ptám se a ona přikývne. Zhluboka se nadechnu. „Vyspala jsem se s Tatem,“ přiznávám tiše. Očekávám, že se jí rozšíří oči za jejími červeně orámovanými brýlemi, nebo že se jí otevře pusa dokořán, lapajíc po dechu v šoku. Ale to není reakce, kterou dostanu. Musela vědět, že s Tatem nakonec ten krok uděláme. Vždycky věděla, že jsem ho měla ráda.

„To je ono?“ ptá se, když mi zasune pár volných pramínků vlasů za ucho.

Zavrtím hlavou a řeknu jí jedinou věc, kterou jsem řekla jen jedné jediné další osobě. „Otěhotněla jsem,“ přiznávám a tentokrát dostávám reakci, kterou jsem očekávala.

„Měla jsi dítě?“ ptá se v totálním šoku.

To je to, co si bude myslet. Zmizela jsem na celé měsíce. Mohla jsem mít dítě a ona by se to nikdy nedozvěděla. Vím, že by to někomu mohlo znít neuvěřitelně, ale stal se ze mě samotář. Události, které se staly po Vegas, mě přivedly do hluboké deprese, a když jsem konečně našla způsob, jak z toho ven, nechávala jsem si všechno pro sebe. Nevěděla jsem, jak vysvětlit tu bolest, kterou cítím. Ztrátu něčeho, co nikdy nebylo opravdu moje.

Hrdlo se mi stáhne až do bodu, kdy téměř nemůžu dýchat. A oči mi zvlhnou do té míry, kdy před sebou nevidím nic jiného, než rozmazané vidění.

Zavrtím hlavou, když se roztřeseně nadechnu. „Ne, mami, neměla jsem dítě. Ztratila jsem ho,“ přiznávám se studem, když očima klesnu na pohovku. Několikrát zamrkám a slzy mi začnou padat po kapkách na pohovku. Snažím se spolknout strach z toho, co jsem jí právě přiznala. Skutečnost, že jsem před ní skrývala tak dlouho něco tak velkého.

Cítím, jak mě znovu obejme svými pažemi. „Je mi to tak líto, Missy.“ Hlas se jí trhá a já to všechno vypustím. Vyložím své roztříštěné srdce před svou matku a ona mě drží, jako bych znovu byla to malé dítě, připomínajíc mi den, který otřásl mým světem.

„Chceš jít dnes večer ven?“ ptá se Braxton, když sedím na konci jeho postele. Jsem tak nervózní, že mám celý den takové bolesti břicha. Myslím tím, že spolu randíme, ale je to jen pár týdnů. Co ode mě očekává? Předtím jsem nikdy nerandila.

„To zní dobře,“ říkám přitiskujíc si ruku na břicho. Myslím, že se budu cítit víc pohodlněji venku na nějakém kině, nebo na večeři, než tady v jeho domě, když jsme tady sami.

„Dobrá,“ říká vzrušeně předtím, než vyjde ze své koupelny a podívá se na mě. „Jsi v pořádku?“ ptá se, když mu klesne tvář.

Zhluboka se nadechnu, zatímco mi v břiše roste bolest..

Přikývnu. „Jo,“ říkám předtím, než vstanu. Jakmile se postavím, ohnu se, popadajíc se za břicho a trošku zapláču.

„Whoa. Co se děje?“ ptá se se strachem. Popadne mě a pomůže mi posadit se na postel.

„Moje břicho,“ říkám, zatímco se mi oči plní slzami. Zhoršuje se to každou vteřinou.

Klekne si na konec postele. „Co je s ním špatně?“

Zavrtím hlavou. „Já nevím,“ říkám upřímně. Připadá mi to jako křeče. Hádám, že by to tentokrát mohly být ony.

„Vezmu tě do nemocnice. Možná máš otravu z jídla,“ Nedohaduju se s ním. Jen chci, aby to odeznělo.

Čekáme na to, co mám pocit, že trvá celou věčnost, než udělají nějaké testy. Když doktor konečně přijde, bolest se zmenšila a já jsem připravená opustit nemocnici.

Posadí se na otáčecí židli a přisune se ke mně blíž. „Vaše výsledky se vrátily a jste těhotná.“

S Braxtonem sedíme bez hnutí, zatímco říká poslední věc, kterou bych očekávala. Těhotná? Jsem těhotná a je to Tateovo.

Chci na sebe křičet, že jsem byla tak hloupá. Chci nenávidět Tatea, že ode mě odešel po té noci. Ale nemůžu. Je to moje chyba. Nebrala jsem antikoncepci. Nebyla jsem sexuálně aktivní. Ale on nepoužil kondom. Ani jednou jsem si do té doby nedělala starosti s těhotenstvím. Moje poprvé!

Ale místo hněvu cítím závrať. Budu mít dítě. Vždycky jsem chtěla děti, jen ne takhle brzy, nebo takovým způsobem. Ale, přesto však budu rodičem. Samoživitelkou.

„Ale vaše symptomy mě zneklidňují,“ dodává doktor.

Než můžu promluvit, zeptá se Braxton, „Co vás zneklidňuje? Ona nebo to dítě?“ Natáhne se a popadne mě za ruku.

Doktor vstane, když sestra doveze ultrazvuk. „Nemusí to být nic, ale cítil bych se líp, kdybychom se na to podívali. Je to tak v pořádku?“

Přikývnu, stále šokovaná, že jedna noc ve Vegas mě dovedla až k tomuto okamžiku.

Doktor opustí pokoj a sestra mi řekne, abych se svlékla od pasu dolů předtím, než taky odejde.

Sedím tu, zatímco ticho zaplňuje chladný nemocniční pokoj. Podívám se na Braxtona, který teď stojí u okna, dívajíc se ven. „Braxtone, já….“ Co mám říct?

Otočí se a přejde ke mně. „Nemusíš mi nic říkat. Chápu to,“ říká popadajíc mě znovu za ruku. „Pojďme to brát tak, jak to je, dobře?“

Přikývnu a připravím se pro doktora, než se vrátí. Doktor se vrátí a posadí se a já nervózně polknu, když mi vysvětluje, jak brzké je to těhotenství a že kvůli tomu musí udělat vaginální ultrazvuk. Chodila jsem na roční prohlídky už celé roky a nikdy jsem s tím neměla problémy, ale skutečnost, že je tady Braxton mě nutí cítit se nepříjemně.

Myslím, že to vycítí, protože se na mě podívá a jemně se na mě usměje. „Budu hned vedle za dveřmi,“ řekne.

„Myslím, že byste tady měl taky být,“ říká doktor, zatímco sestra začne mačkat nějaká tlačítka na přístroji. Ten chlap si očividně myslí, že Braxton je otcem.

Braxton se několikrát podívá z doktora na dveře. Jeho váhání přiměje doktora si myslet, že se chystá zůstat. Začne mi roztahovat kolena od sebe a já mám pocit, že asi rozpaky omdlím. Tohle s vámi může udělat ponížení. Bála jsem se s ním být dnes večer sama. A tady jsem s nohama od sebe a mezi něma sedí doktor. Alespoň přes ně mám přehozený modré prostěradlo, které je zakrývá před Braxtonovým pohledem.

Ruce se mi potí a kolena se mi doslova třesou. Chci si zakrýt obličej, ale to by mi moc nepomohlo.

Zhluboka se nadechnu, když cítím nějaký tlak na břiše, když začne se svou procedurou. Volnou rukou mi pak tlačí na břicho, zatímco se dívá do přístroje.

Zapomínám na všechno, co se děje, na rozpaky a nervozitu, jakmile se podívám na obrazovku a vidím točit se černobílou nahrávku. Upřímně nedokážu říct, která část je dítě a co jsem jen já. Ale přistihnu se, jak se usmívám. Říkala jsem si to ráno, kdy ode mě Tate utekl z mého hotelového pokoje, zatímco na mě křičel, že mě to posílí. A to se stalo.

Obrazovka zčerná, jakmile doktor skončí a já se na něj s úsměvem podívám. Úsměv mi zmizne z tváře a obrátí se v zamračení, když vidím na jeho tváři vážný výraz.

Pak řekne slova, která kompletně zastaví můj svět. „Je mi to líto, Missy…..“ Po tomhle nepotřebuju vědět více slov. Ztratila jsem svoje dítě.

Nechám své ruce, aby mi zakryly tvář, zatímco do nich začnu plakat. 

Nevím, jak dlouho sedím na posteli, zatímco mě máma drží. Náš pláč vyplňuje náš pokoj, zatímco mé vzlyky třesou mým tělem. Držela jsem to v sobě tak dlouho, že to všechno ze sebe musím dostat ven, a nevím, jak dlouho mi to bude trvat.

„Je mi to tak líto, mami,“ opakuju, zatímco se mnou kolíbá tam a zpátky.

Náhle se zastaví a odtáhne se. Její červené brýle jí sklouzly na nose a její tmavě modré, krví podlité oči se dívají do mých. „Přestaň se omlouvat. Já bych měla být ta, co by se měla omluvit.“ Polkne. „Prosím, odpusť mi,“ řekne přes slzy.

Zavrtím hlavou. „Nechápu….“

Položí mi ruku na tvář. „Měla jsem tam být pro tebe. Jsem tvoje máma a měla jsem tam být, abych ti pomohla. Prosím. Prosím, odpustíš mi?“ pláče.

„Proč mě nechceš nenávidět?“ ptám se, dívajíc se pryč od ní. Má právo mě nenávidět. Šla jsem proti tomu, jak jsem byla vychovaná. Měla jsem se nejdříve vdát, než budu mít sex, ne být jako jednorázovka a ještě otěhotnět. Měla jsem sex před svatbou a ztratila jsem dítě, aniž bych jí o tom řekla.

„Missy Renee Freemanová,“ říká, hlas jí nabírá na síle a já se na ni zpátky podívám. „Miluju tě. Jsem tvoje matka. Vím, že tvůj táta a já jsme na tebe a tvého bratra byli přísní, ale já také nežiju v krabici. Věci se stávají.“ Vtáhne mě do dalšího objetí a já okolo ní zabalím paže. „Miluju tě, Missy. Vždycky tě budu milovat bez ohledu na to, co se děje.“

Přikývnu hlavo, když jí pevněji stisknu, než se odtáhnu.

„To je důvod, proč se skrýváš ve svém bytě už dva dny?“ ptá se stírajíc mi slzy z tváří.

Zavrtím hlavou. „Mám bolesti břicha.“

Přestane se mnou hýbat a dívá se na mě s obavami. „Jste s Tatem stále sexuálně aktivní?“ ptá se a já dlouze vydechnu.

„Je to komplikované, mami.“

„Ne, to není. Buď máte, nebo nemáte sex.“

Nemyslím si, že mít sex jednou před několika dny se počítá jako aktivní. Ale o téhle části jí nebudu říkat. „Ano. Měli jsme sex, ale už nemáme,“ říkám tiše.

Vstane z mojí postele a popadne svou kabelku z konce postele. „Pojď. Oblíkni se.“

„Kam to jdeme?“ ptám se pomalu vstávajíc.

„Vezmu tě k doktorovi.“

Zastavím se a zavrtím hlavou. „Nemůžu být těhotná, mami.“ Měli jsme sex teprve před třemi dny. A použil kondom.

„Bereš antikoncepci?“ ptá se a já zavrtím hlavou. Nemívala jsem sex. Nepotřebovala jsem to. „Pak tě vezmu, abys dostala nějaké pilulky, a řekneme doktorovi, aby se ti podíval na ty bolesti břicha,“ říká věcně.

Nehodlám se s ní hádat. Tak moc, jako chci říct ne, taky chci, aby byla na mojí straně. Už před ní nechci nic skrývat.