TD - 2. kapitola

Překlad: Marťa

Dynamika architektonické firmy při připadala, jako v době kamenné. Ne, vážně. Během pití ranní kávy jsem si na webových stránkách Cole Designs prohlížela výčet zaměstnanců. Z padesátipěti zaměstnaných, tam bylo jen třináct žen. Z těchto třinácti žen, pracovalo sedm ve vnitřním oddělení, tři v účtárně, dvě na recepci a ano – uhodli jste – JEDNA, jako jedinná ženská architektka v celé firmě.

Její jméno bylo Gina a byla to starší žena s prošedivělými vlasy a mdlým úsměvem. Podle jejího profilu tam pracovala už od samotného vzniku firmy.

Byla jsem si jistá, že rozdíly v pohlaví nebyly záměrné, vzhledem k tomu, že architekturu (nebo spíše řešení diferenciálních rovnic pro systémy konzolových nosníků) většina mladých žen nedokázala pochopit. Dokonce, i v mé třídě, kde promovalo sto studentů, bylo jen patnáct žen. Celou dobu jsem věděla, že vstupuji do mužského světa. Dokonce se mě jeden idiotský profesor zeptal, zda si upřímně myslím, že budu mít možnost byť jen přednést své návrhy velkým firmám nebo dohlížet na hlučné stavební dělníky. Vyšla jsem z jeho třídy aniž bych mu odpověděla a s touhou nakopat ho do koulí. O šest týdnů později jsem obdržela nejlepší známku z celé třídy. Co že jste to říkal?

Při té vzpomínce jsem se usmála a s nově nabitou energií jsem zavřela počítač. Za méně, než hodinu a půl, jsem se měla dostavit k pohovoru, tak mi to časově vycházelo tak akorát, abych se stihla dostat přes město.

***

Jak jsem seděla na zadním sedadle na cestě přes město, pokusila jsem se vyfotit v mých šatech a poslat je Brooklyn. Bylo těžké najít správný úhel, ale ona to pochopí.

Cammie: Křičí „sebevědomá světová architektka“?

Brooklyn: Křičí „mohla bych ti takhle předvádět svůj plochý zadek každý den. Tak mi podepiš ty prémie“.

Cammie: Ha. Moc jsem toho v noci nenaspala, tak bych se spokojila s latéčkem.

Neměla jsem šanci přečíst si její reakci, protože jsme právě zastavili před Sterling Bank Building. Nikdy předtím jsem uvnitř nebyla, ale byla to jedna z největších kancelářských budov v centru Los Angeles. Nesčetněkrát jsem kolem ní projížděla. Impozantní černé kovové rámy pasovaly k impozantním lesklým černým sklům, což působilo industriálním, mužským dojmem. Dokonce i těžké dveře sloužily k zastrašování hostů, kterí vstoupili do původní haly.

Zastavila jsem se kousek od předních dveří a zhluboka se nadechla, abych se dala dohromady. Byla jsem tam o dvacet minut dříve. Šaty jsem měla bez jediné chybičkya a padly mi, jako ulité. V deskách jsem měla kopii životopisu a referenční dopisy. Taky jsem si nacvičila odpovědi, na všechny otázky, které by mi Grayson mohl položit. Když by se zeptal: Jaká je tvoje největší slabina? Odpověděla bych: Moje neschopnost spokojit se s něčím menším, než co si zasloužím. Jsem tvrdohlavá a vytrvalá.

Poctivá odpověď? Moje neschopnost překonat svou studentskou zamilovanost do tebe.

Poctivou odpověď mu NEHODLÁM zdělit.

Sáhla jsem pro svůj telefon, abych si ověřila číslo kanceláře Cole Designs a ten okamžik do mě někdo zezadu narazil. Ztratila jsem rovnováhu a během dvou sekund se mi po betonu rozlétly papíry a já přistála na rukách a kolenou. Jakmile se mé čéšky setkaly s chodníkem, zasyčela jsem. Třešničkou na dortu byl zvuk mých párajících se punčoch.

„Dívejte se, kam jdete,“ odsekl muž, který se ani neobtěžoval pomoct mi nahoru nebo se omluvit, že mě srazil. „Ježíš. Ne, jsem pořád tady,“ vyštěkl do telefonu. „Pokračuj.“

Sevřela jsem zuby, když jsem si dřepla na paty a sbírala papíry, které mi vyklouzly z desek. Poté, co jsem je nacpala zpátky, jsem vstala a cukla sebou, když jsem ucítila, jak mi po nohách stéká krev. Neměla jsem čím si to očistit a moje punčocháče už byly zbarvené od kolen dolů mou krví.

Skvělý.

Narovnala jsem si šaty, jak nejlépe jsem mohla a zhodnotila škody. Jiné, než malé množství krve, dvě obrovské díry na punčochách přímo na kolenou.

Věděla jsem, že se materiál každým mým krokem dál trhá, ale moje šaty vypadaly příliš sexy bez punčoch, které je drží na svém místě. Byla jsem tu brzy, ale ne dost brzy na to, abych běžela domů a vyměnila si je. Měla jsem jen jedinou možnost a to, vyhodit punčocháče do koše a modlit se, aby si nikdo nevšiml krátkého lemu šatů a sedřených kolen. Budu muset odvést rozhovor k mé jiskřivé osobnosti, abych měla alespoň minimální naději, že tu práci dostanu.

S bradou vztyčenou jsem zatlačila do předních dveří budovy právě včas, abych viděla toho neurvalce u jednoho výtahu. Otočil se a zachytil můj pohled. Byl středního věku s řídnoucími vlasy a mastným čelem. Jeho korálkovité oči se zúžily, když mě uviděl přes halu, jako by se na mě, za tu nehodu před budovou, zlobil. Drzoun.

 Záměrně jsem počkala, až zmizí, než jsem si to zamířila k výtahu. Zatímco jsem čekala, než přijete, vytáhla jsem telefon, abych zkontrolovala potvrzovací e-mail od Graysonovy asistentky.

„Cole Designs, #1160“

Zdálo se to snadné. Jela jsem výtahem do jedenáctého patra, vyklouzla z punčochových kalhot v rohu, kam neviděla bezpečnostní kamera, strčila je do kabelky a pak sledovala, jak se mi nad hlavou mění čísla. To bylo ono. Cole Designs byla přední firma v Los Angeles a já měla jedinou šanci, získat tam práci. Jen jsem musela Graysonovi Coleovi dokázat, že jsem schopná architektka. Víc, než schopná, podle většiny mých profesorů, ale jejich doporučující dopisy pravděpodobně nebudou Graysonu Coleovi stačit. Ne, bude na mě, abych na něj během našeho rozhovoru zapůsobila.

Dveře výtahu se otevřely a já vyšla do jedenáctého patra se sebejistým úsměvem a chůzí, která patřila na předváděcí molo. (Pokud by jim tam nevadily krvácející čéšky.) Došla jsem ke dveřím a vešla do malé čekárny, kde seděla za mahagonovým stolem drobná blondýnka. Byla odvrácená ode mě a mluvila s jinou dívkou. Nepoznala jsem ani jednu, i když jsem si prohlédla webové stránky, ale také jsem jim dost neviděla do tváře.

„Ne. Vážně, teenagerka přísahala, že ještě nebyla sexuálně aktivní,“ zašeptala druhá dívka, mnohem hlasitěji, než měla nejspíš v úmyslu.

„Byla s vámi v místnosti její máma?“ Zeptala se recepční.

„Ano! To byl důvod, proč nechtěla říct pravdu.“

„Tak co se stalo?“

„Zjistili jsme, co bylo příčinou problému. Měla v sobě uvíznutých deset kondomů!“

„Ne!“ Vydechla recepční.

„Přísahám.“

Kam jsem to sakra vešla? Odkašlala jsem si, když pokračovali ve své soukromé konverzaci. V okamžiku, kdy si recepční všimla mé přítomnosti, se otočila na židli a široce se usmála, ve snaze zakrýt skutečnost, že přede mnou právě klevetila.

„Omlouvám se! Jak se jmenujete?“ Zeptala se.

„Cameron Heartová. Jsem tu kvůli…“

„Nevidím vaše jméno na seznamu,“ zarazila mě recepční a zamračila se.

„Oh, um, dostala jsem emai…“

Vstala, znovu mě přerušila a přistrčila ke mně papíry v ostrých kovových deskách, které mě bodly do žaludku.

 „Stačí to jen vyplnit a pak mi to vraťte. Máte nějaké bolesti? Nějaké příznaky infekce močových cest?“ Přimhouřila jsem oči a snažila se přijít na to, proč jsou ty otázky tak irelevantní. Pak jsem se podívala dolů na papíry. Okamžitě na mě vyskočilo několik otázek:

„Jaká je vaše sexuální orientace?“

„Snažíte se otěhotnět?“

„Kdy jste měla poslední den menstruačního cyklu?“

Zbledla jsem. Ne. Ne. Ach bože, byla jsem ve špatné kanceláři.

Upustila jsem desky na stůl a vyšla z místnosti bočními dveřmi. Otočila jsem se na štítek u dveří, který jsem cestou sem minula.

„Dr. Donald Fitzpatrick, Porodnictví/Gynekologie #1160“

Sakra. Sakra. Sakra.

Otevřela jsem e-mail od Graysonovy recepční, a nadávala sama sobě, že jsem ta čísla přečetla špatně. Když se ale otevřel, dívala jsem se na ta stejná čísla #1160. Co to sakra je? Byl to vtip? Zasténala jsem a otevřela stránky Cole Designs.

Na samém konci černé obrazovky, u seznamu adres jsem našla skutečné číslo kanceláře firmy: #2160. NE #1160! Byla jsem deset pater pod kanceláří, do které jsem mířila.

Vzala jsem to po schodech, po dvou, aniž bych se obtěžovala jít zpět k výtahu přes lékařskou čekárnu. Vařil se ve mně vztek ke Graysonově recepční a použila jsem ho, aby mě poháněl na deset pater schodů, které jsem musela vyběhnout.

Když jsem vkročila na správné podlaží, ztěžka jsem popadala dech. Z podpaží mi tekl pot. Kolena mi pořád krvácela. Měla jsem deset minut, abych ze sebe z tulačky udělala dámu.

Zírala jsem na štítek s názvem firmy Cole Designs, když jsem si uhlazovala vlasy. Většina z nich mi vypadala z drdolu, ale bez zrcadla jsem s tím nemohla moc udělat. Letmý pohled na telefon mě informoval, že mám minutu zpoždění a i když jsem chtěla s pláčem běžet domů, věděla jsem, že musím vztyčit hlavu a vejít těmi dveřmi dovnitř. Dala jsem si tři vteřiny na uklidnění srdeční frekvence, než jsem zatáhla za dveře a vešla do haly.

Bylo to, jako bych vešla do mojí osobní verze pekla, ale zatlačila jsem ten pocit stranou a přinutila mé nohy k pohybu vpřed. Jednu po druhé. Ve chvíli, když jsem překročila práh, vypukl přede mnou chaos. V čekárně sedělo přinejmenším dvacet žadatelů. Všechny židle byly obsazené a hodně lidí sedělo kolem. Stejně, jako já, všichni měli desky. Na rozdíl ode mě všichni vypadali v pohodě, klidně, až na mladíka ve vzdáleném rohu, který se kýval dopředu a dozadu a něco si pro sebe mumlal. Ten byl ještě nervóznější, než já.

Otočila jsem se k recepci, připravená vysvětlit svou nedochvilnost, ale našla jsem tam rozklepanou ženu, která strkala všechno ze šuplíku do levné kartonové krabice.

„Samolibý, k ničemu…“ mumlala si, když jsem přistoupila blíž, nejistá, jestli bych se od ní raději neměla držet co nejdál. Až do tohoto okamžiku jsem byla připravená zavrčet na ni za to, že mi poslala špatnou informaci, ale teď to vypadalo, že měla horší den, než já.

„Promiňte,“ promluvila jsem a snažila se získat její pozornost tak tiše, jak jen to šlo. Tužku měla strčenou v chaotickém drdolu na vrcholu hlavy. Cukr – nebo jiný bílý prášek – pokrýval celou její vestu a červenou rtěnku měla rozmazanou po zubech. Když vzhlédla, věnovala mi umělý úsměv a namířila na mě sešívačkou.

„Ráda bych vám pomohla ven,“ řekla. Její tón naznačoval opak. „Jde o to, že už pro tuhle firmu nebo pro jejího idiotského šéfa, nedělám.“

Otevřela jsem dokořán pusu, jak se můj mozek zoufale snažil jí pochopit. Chystala jsem se požádat o vysvětlení, ale v tu chvíli vyšla ze dveří za recepčním pultem jiná žena.

V jedné ruce měla desky a ve druhé pero. Byla krásná jakýmsi nebezpečným způsobem, jako elegantní Francouzska. Její kůže měla barvu tmavé čokolády a oči byly jen o několik odstínů světlejší.

Když uviděla, jak se recepční nervově hroutí, vytřeštila oči a rychle se snažila danou situaci zklidnit.

„Kelly! To stačí,“ řekla žena a položila ruce na Kellyina ramena.

„Počkej, jen mě nech…“ Nová žena se pokusila jemně vypáčit sešívačku ženě z ruky.

Zrovna, když jsem si myslela, že vypukne skutečná rvačka, Kelly se uklidnila.

„Ne, počkej,“ řekla Kelly, funíc z boje s Beatrice. „Ve skutečnosti tohle moje není. Tak tady máš.“ Kelly pokračovala s vycvakáváním jednotlivých sponek v sešívačke pod dohledem Beatrice a zbytku mých kolegů čekatelů. Každá sponka dopadla na stůl s lehkým klepnutím. Nebyla jsem si jistá, co to sakra mělo znamenat, tak jsem tam jen stála. To byla celá kancelářská budova plná bláznů?

Když byla sešívačka prázdná (a už nehrozilo nebezpečí, že někomu vystřelí oko), vrátila se Kelly k balení svých věcí a Beatrice se ke mně se zářivým úsměvem otočila. Očividně byla, v jednání s blázny, zběhlá.

„Ahoj. Jsem Beatrice, Graysonova osobní asistentka. Pohovory ještě nezačaly, takže si můžete sednout k ostatním žadatelům. Brzy začnememe.

Byla jsem v pokušení co nejlépe zachránit situaci, ale její úsměv byl napjatý a já věděla, že v duchu svou práci proklíná.

Zjistila jsem, že je prázdné místo na zemni u předních dveří a posadila se, zatímco si mě ostatní nenápadně prohlíželi. Prakticky jsem mohla slyšet jejich myšlenky. Je to krev? Ano. Je to skvrna od potu nebo je to látkou šatů? Je to pot, vy krávy s předsudky.

Byly to přesně ty typy lidí, které jsem očekávala. Břečťanová liga zázračných dětí s kreativním nádechem. V moři mužů tam byly další dvě dívky, jedna seděla na židli, přímo naproti mně a druhá na druhé straně místnosti, která mi kdykoliv, kdy jsme se setkali pohledem, přála v duchu smrt. Myslím, že nevěřila té mantře „Jeď holka!“ Většina lidí se mi zdála být v mém věku nebo o pár let starší. Chlapec naproti mně si, v tvídovém saku a tlustými černými brýlemi, rychlostí blesku listoval kartičkami s poznámkami.

To se učil každou poznámku nazpaměť?

Teď, když jsem byla přinejmenším ve správné kanceláři, jsem se mohla chvíli věnovat úpravě svého vzhledu. Snažila jsem se setřít většinu krve kapesníčky ze stolku a pak jsem si prsty pročesala vlasy. I tak jsem byla hodně daleko od toho vypadat podle svých představ. V tom porušila ticho dívka, sedící vedle mně, s poznámkou: „Vypadáte, jako by vám bodl šálek kávy“. Do té doby vládlo v místnosti ticho, až na občasnou poznámku, kterou pronesla Kelly. 

Podívala jsem se na dívku vedle sebe. Její úsměv říkal: „Nejsem tvůj nepřítel“, ale její kostým naznačoval: „Nebo jsem“? Rozhodla jsem se vyzkoušet vody s přátelským úsměvem.

„Nevěřila byste, že jsem dnes začala den pomyšlením, že všechno půjde podle plánu,“ řekla jsem.

Dívka se zasmála. „To se stává zřídka.“ Pak mi podala ruku. „Jsem Hannah, mimochodem.“

To jméno se mi líbilo. Zlé holky se nejmenují Hannah. Přijala jsem její ruku. „Cameron, ale všichni mi říkají Cammie.“

„Pěkný. To je tvůj první pohovor?“ Zeptala se s pohledem upřeným na moje desky, jako by z nich chrlila všechna moje tajemství.

„Ano, můj první. Tvůj?“

Zavrčela a opřela se v židli a podívala se vzhůru ke stropu, jako kdyby si vybavovala vzdálené vzpomínky. „Ne, školu jsem dokončila před třemi lety. Moje firma mě před několika měsíci propustila, takže od té doby hledám práci.“

Super. Byla starší, než já a měla větší pracovní zkušenosti. Nemluvě o tom, že byla nádherná. Její blond vlasy jí spadaly kolem ramen, opálená kůže jí zářila a s kouřovými stíny na očích vypadala vražedně dobře. Podívala jsem se dolů na můj oštípaný lak na nehtech a mé červené šaty, ve kterých jsem se předtím cítila sofistikovaně, ale teď vypadaly, jako propocený pytel.

„Byla tvoje stará firma taky v LA?“ Zeptala jsem se.

„Ne. Pokud mi ten pohovor nevyjde, budu si muset najít bydlení. Zatímco jsem hledala práci, spala jsem u kamaráda na pohovce.“

Usmála jsem se. „Jako já. No, jsem z LA, ale do týdne se musím vystěhovat z koleje. Buď si budu muset najít spolubydlící nebo se usídlím u sestry.“

Hannah se na mě koutkem oka podívala. „Tak hodně štěstí. Doufejme, že to brzy začne.“

O několik minut později zavolali Hannino jméno, a když jsme obě vzhlédly, viděli jsme stát za pultem Beatrice, která Hannah naznačila, aby vstala.

„Půjdete, jako první,“ řekla Beatrice. S posledním úsměvem „všechno je v pohodě“ vstala a zamířila k recepci, zatímco Kelly v tu chvíli zvedla plnou krabici ze stolu. Každým jejím krokem to v krabici štrachalo a oznamovalo ochod tiché místnosti.

Když procházela kolem mě, zastavila se a shlédla na mě dolů. „Tady,“ řekla a strčila ruku do krabice. „Jestli tady máte pracovat, budete potřebovat tohle.“

 Vytáhla malý předmět a hodila mi ho do klína, než pokračovala k výtahu. Podívala jsem se na malý modrý stresový míček s nápisem „Grayson Cole“ napsaným napříč přes černý latexový povrch. Usmála jsem se a zvedla ho, abych si prohlédla obrázek jeho krásně mrzutého obličeje. Možná, že jestli tu práci dostanu, dokázala bych to změnit.

***

Seděla jsem v místnosti tři hodiny. Jakmile byl někdo vyzván, vstal a prošel skrz dvojité dveře za recepci, jeden po druhém, až jsem zůstala jedinou, která zbyla. Bylo to nesnesitelné, takhle tam sedět, a to i poté, co sjem se konečně dostala na prestižní místo. (Nevím, jestli mě víc bolel zadek, od sezení na zemi nebo kolena, díky ztrátě krve. To je vlastně fuk).

Tak jsem trávila čas kontrolou svého telefonu a mačkáním stresového míčku. V závěru jsem tam seděla s rukama zkříženýma, zírala do stropu a přemýšlela, toho rána už po sté, jak moc krutý dnes Grayson bude. Jistě mě pozval na skutečný pohovor, nemohl to být nějaký krutý vtip.

„Slečno Heartová,“ promluvila Beatrice.

Vzhlédla jsem, abych uviděla vycházet z místnosti blonďatého kluka s brýlemi – nazvala jsem ho Kartičkář. Procházel místností a po tvářích mu stékaly slzy. Oh, Ježíši. Grayson ho rozbrečel?

„Jste poslední,“ řekla Beatrice se zářivým úsměvem, zdánlivě se nerozrušující z ubrečeného muže, který právě procházel kolem ní.

Moje chůze ke dveřím byla mnohem méně dramatická, než by měla být. Ve zpětném pohledu mi měly hrát smutnou píseň housle, které by přesně vylíčili ten okamžik: pochod mrtvého muže.

„Nebojte se, Grayson si vždy rád nechává to nejlepší na konec,“ ujistila mě Beatrice.