SR - 12. kapitola

Překlad: Tanulka

Beck

Jsme v soukromé lóži ve Vídeňské státní opeře, dokončené v roce 1869 v rámci habsburské monarchie, postavena v novorenesančním slohu – což kurva nevím, co znamená – Josefem Hlávkou. Byl to světově uznávaný český architekt a stavitel, a jsem si jistý, že do zítřka jeho jméno zapomenu.

Ale vím to dneska, protože od té doby, co máme na dnešní večer lístky na operu Tosca do Vídeňské státní opery, Sela trvala na tom, že si uděláme prohlídku operního domu už před pěti hodinami. Nebyl jsem z této myšlenky nadšený, protože nesnáším operu a už tak se jí budu vystavovat večer skoro tři hodiny. Ale Sela byla nadšená, a protože Selu nedokážu nenávidět a vlastně ji mám hodně rád, víc než jakoukoliv ženu v mém životě, snadno jsem podlehl jejímu absurdnímu nápadu.

Takže kromě obhlídky zámku Schönbrunn dnes ráno, kde jsme strávili dvě hodiny procházením této masivní konstrukce, která na mě zanechala velký dojem, když náš průvodce poukázal na sokly a pilíže z W¨pllersdorfer a Kaisersteinbruchského kamene, nebo ručně vyřezávané sošky, nebo dokonce malované stropy zasazené pozlacenými panely. I s nechutí musím přiznat, že je to neuvěřitelně krásná budova, ale nečekal jsem, že uvnitř ní budu trávit pět celých hodin mého života.

Myslím, že je jen jedna věc, která to dělá snesitelnější, a to je to, že Sela dnes vypadá úžasně. Neměli jsme sebou zabaleno nic, co by bylo vhodné na dnešní večer do státní opery, ale Linda kouzlila a našla nám butik, který nás mohl vybavit. Sela měla ohromující dlouhé červené šaty, které jí odhalují ramena a hluboký výstřih. Vrchní část je přiléhavá, ale dlouhá sukně ji krásně poletuje a sviští, když jde. Ve stejném butiku jsem si i já koupil smoking, a když jsme vyšli z Grand hotelu, byli jsme opravdu reprezentativní. Před hotelem na nás čekal pronajatý mercedes, který nás vezme do opery.

„Promiňte, pane Northe,“ uslyšel jsem za mnou, otočil jsem se ve svém masivním křesle se zlatým vyřezáním a plyšovými sametovými polštáři a jsem uviděl soukromého číšníka, který byl přiřazený k našemu lóži. „Dal byste si něco k pití?“

Zatím jsme jen málokdy narazili na jazykovou bariéru. Školy zde vyžadují angličtinu jako druhý jazyk a jakmile nás identifikují jako Američany, Rakušané jsou rádi, že si mohou své schopnosti vyzkoušet.

Jediný problém jsme měli dnes při obědě, kdy jsme si vybrali restauraci, kam málokdy zavítají turisté, neboť číšník nemluvil anglicky. Nakonec to skončilo napodobováním nabídky a myslím si, že jsme si vybrali králíka, ale nejsem si úplně jistý.

„Dáš si něco Selo?“ Ptám se, když jsem se na ni obrátil a podíval se na ni, sedící vedle mě. Naklonila se na židli a dívá se přes zábradlí na sedadla pod námi. Nakloní svou tvář mým směrem a se sladkým úsměvem jen vrtí hlavou. „Nic nechci, díky.“

„Zatím si nic nedáme,“ řeknu číšníkovi, který přikývne a začne couvat ven z našeho lóže.

„Ale možná později.“

„Samozřejmě,“ říká. „Přijdu později.“

Jakme se za ním zavřely dveře, předklonil jsem se stejně jako Sela. Zatím jsme neměli šanci vidět tenhle pohled při naší dnešní prohlídce. S lidmi uvnitř a s živým ruchem se to tu nezdálo, tak obrovské a plné atmosféry, jak to působilo před tím. Sedíme ve třetím patře na balkóně. Místa k sezení jsou po celém obvodu, do tvaru obrovské podkovy. Nemůžeme nic vidět doleva ani doprava, ale můžeme matně rozeznávat lidi v lóžích na konci. Myslím, že kdybychom měli takové to divné kukátko, tak by to pomohlo.

„Není tohle místo, fantastické?“ Zamumlala Sela, když si opřela bradu o předloktí, které měla opřené o zábradlí, když se dívala na dav. „Nikdy bych nebyla schopna vidět něco takového, kdybych tě nepotkala.“

Otočí obličej, bradu stále položenou na pažích, dívá se na mě s úsměvem naplněným vděčností a něhou. To mi způsobuje zástavu dechu, protože je to nejvýraznější, co jsem kdy viděl a ona je krásnější, než jsem si kdy dovedl představit, že může být.

Natáhnu ruku, opatrně ji položím na její zátylek, moc dobře si vědom toho, že ji nesmím narušit její dlouhé zvlněné lokny připojené na temeni hlavy. Sevřu ji a nakloním blíž k sobě. „Rád tě budu brát na prohlídku této opery každý den po zbytek mého života, pokud ti to udělá radost.“

Sela se zachichotá a oči ji ještě jasněji září. „Nenáviděl jsi to viď?“

„Vůbec ne,“ řekl jsem jí hladce. „Když jsem se nudil, tak jsem ti po celou dobu zíral na zadek. Což znamená, že jsem si dnešní prohlídku moc užil.“

„Super,“ říká láskyplně a stáhne se zpět na balkón. Což způsobí, že moje ruka z ní spadne, ale pořád nechávám své prsty cestovat po jejím nahém rameni. Také mě naplňuje nemalá míra hrdosti, když se zachvěje z tohoto malého kontaktu.

Světla se začnou tlumit a z orchestřiště v přední části jeviště se ozvou dlouhé nízké tóny. Vypadá to, že show se chystá začít.

Mé křeslo vedle Selenina je tak blízko, že ji mohu chytit za ruku, přetáhnout si ji na svůj klín a držet ji. Dává mi potvrzující stisk, ale sedí dál zpříma na židli, toužící, aby vystoupení už začalo.

Nedbale se nakloním doprava, do jejího prostoru a políbím ji na ucho. „Myslím, že jsem ti to zapomněl říct…ale dnes večer vypadáš ohromně.“

Aniž by spustila oči z jeviště, zašeptá koutkem úst. „Ty jsi nezapomněl. Řekl jsi mi to jednou v hotelu a jednou v autě na cestě sem.“

„Hm,“ šeptám zpátky. „No, tak ti to říkám znovu.“

„Pst,“ napomíná mě, když se rozezní hudba…pomalu začínají housle, violončela a flétny. „Začíná to.“

Nezakloním se úplně, ale opřu se jen o něco blíže, dokud moje rty nejsou u jejích uší.

„Víš…je tu taková tma, že sem nikdo nemůže vidět. Mohli bychom tu dělat všechny možné nemravní věci.“

Očekávám, že mě zase potrestá, možná mě podrážděně odstrčí, že nemám ničit její zážitek. Místo toho se její hlava obrátí a vidím v jejích modrých očích blikat reflektory, když se na mě upřeně podívá.

„Máš pravdu,“ zamumlá. Vykroutí ruku z mé a položí dlaň na mé stehno.

Její prsty zatlačí a ona na mě zírá jen o chvilku déle, než se obrátí zpátky k jevišti.

„Skutečně existují všechny druhy nezbedných věcí, které tu můžeme dělat.“

***

Ukázalo se, že většina nemravných věcí, které si Sela přestavila, zahrnovaly šukání v tomhle lóži. Po druhé přestávce a poté, co odehnala číšníka, který nás přišel už potřetí zkontrolovat, a poté, co se světla opět ztlumila, se Sela přestěhovala.

Vytáhla mě z mého křesla jistým, ale jemným sevřením ruky mě vedla do tmy v zadním rohu místnosti, přesně tam, kde se závěsy dveří setkávají se zdí. Když Cavaradossi zpíval „E Lucevanle Stelle,“ mohl jsem se soustředit pouze na skutečnost, že Sela klesla na kolena a olizovala všechno kolem mého penisu. Nebylo to jen rozpustilé…bylo to dokonale hříšné, že degradujeme luxus státní opery tímto způsobem.

V uších mi zněl Puccini, když se Sele nějak podařilo vyšplhat po mém těle a utopit mě v její vlhké, těsné kundičce. Jen jsem udělal čtvrt otáčku, abych ji opřel zády o zeď, dal ruce pod její zadek a pokračoval ve tvrdém šukání, jak to jen bylo možné. Děkuji Bohu, že hudba byla tak hlučná a místy uspořádána tak, aby infiltrovala každou skulinu v místnosti, protože v jednu chvíli Sela vykřikla, jak na ní přišel orgasmus. Musel jsem jí rychle dát ruku na ústa, ale zatraceně ani ne za chvilku jsem hlasitě sténal já s obličejem vtlačeným do jejího krku, když jsem se vystříkával do ní.

Takovýto druh opery bych mohl vidět častěji.

Poté, co jsme se vrátili, jsme si dali drink v hotelové hale a ačkoliv jsem si nedokázal představit završení večera bez toho, abych byl potopen hluboko uvnitř Selina těla, oba jsme usnuli téměř okamžitě potom, co jsme zalezli pod deku. Nejsem si jistý, zda to bylo tím, že jsme v posledních dnech absolvovali téměř nonstop nějaké vyhlídky, nebo úžasné jídlo, nebo možná jen adrenalin z toho, co jsme dělali v opeře, ale oba jsme rychle odpadli.

Vím, že jsem spal hluboce, protože jsem byl docela omámený, když jsem se asi ve čtyři hodiny ráno probudil a musel jít čůrat. Ulevil jsem si, umyl si ruce a vykloktal si pusu ústní vodou a vodu vyplivl ven. Byl jsem unavený a věděl, že snadno rychle usnu, ale také jsem se cítil dost vzhůru na to, abych strávil nějaký čas se Selenou a jejím tělem. Jsme na dovolené. Zítra je náš poslední den před odletem do Států. A když vzbudím Selu a udržím nás několik hodin vzhůru, nic nám nebrání se pak znovu vrátit do spánkového režimu.

Předtím, než jsem se vydal zpět do postele, popadl jsem telefon, který se nabíjen na stole a rychle zkontroloval zprávy. JT mi textoval téměř každý den a já na ně nereagoval s velkým vypjetím.

První z nich přišla večer, po příletu do Vídně. „Ty vole…Linda mi řekla, že jsi odjel do Vídně? To je překvapení. Co se děje?“

Ignoroval jsem to, strachy, že moje odpověď by v duchu: „Já vím, co jsi udělal za sračky, a bude mým úkolem tě zničit.“

Posílal mi navazující textovky v průběhu příštích čtyř dnů a cítil jsem z nich, že je víc a víc naštvaný.

„Doufám, že dovolená probíhá v pořádku. Zavolej mi. Musíme prodiskutovat nějaký obchod. Becku…Musím s tebou mluvit. Musíš dát palec nahoru nebo palec dolu na Nicholson-Meyers projekt. Zavolej mi. Zavoláš mi kurva? Musím s tebou mluvit co nejdříve.

Já nevím, co se s tebou sakra děje, ale asi bych měl. Zavolej mi.“

Ignoroval jsem každou z nich, stejně jako to, že se mi snažil několikrát zavolat. Jen jsem dal Lindě pokyn, aby předala JTmu vzkaz, že jsem plně v módu dovolené a nepřijímám žádné hovory ani textovky, dokud se nevrátím do Států. To asi zafungovalo, neboť jsem v uplynulých čtyřiceti osmi hodinách od něho nic nedostal. Naprosto jsem se děsil svého prvního dne v kanceláři po návratu a nemám ponětí o tom, jak s ním zacházet. V tomto bodě přemýšlím o práci z domova a do nekonečna se mu vyhýbat, dokud nevymyslím způsob, jak ho zničit.

Klepl jsem na ikonu e-mailu a listoval zprávami. Všechny od Lindy si přečtu zítra. Jedna od JTho vypadá, jako by právě odevzdal článek od investora Weekly, a ačkoli to pravděpodobně má nějaké užitečné informace, odstraňuji ho, takže se ani nepodívám na JTho jméno.

Posouvám prstem po obrazovce a zastavil se na mailu od Dennise Flaherty, který mi poslal asi před hodinou.

Předmět mailu je jednoduchý a způsobí, že se mi srdce zblázní: Našel jsem špínu.

Zpráva obsahovala jen dvě slova: Zavolejte mi.

Rychle jsem se podíval na Selu a ujistil se, že spí. Jdu do koupelny a zavírám za sebou dveře. Ve státech je jen sedm večer, přinejhorším ho vyruším u večeře, takže neváhám a vytáčím jeho číslo.

Na druhém konci mi odpoví se slovy: „Myslel jsem si, že se ozvete brzy, ale kolik je u vás…čtyři ráno? Jste vzhůru dost brzy.“

Nechci se obtěžovat zdvořilostními řečmi. „Co jste zjistil?“

Dennis je profesionál a rychle se dostane k jádru věci. „Ukázalo se, že léky a zneužívání žen není jediná závislost vašeho partnera. Objevil jsem, že má trochu problémy s hazardem.“

To mě nepřekvapuje, ale taky nevím, jestli nám to může pomoci. „Jak velký problém?“

„Je hluboko a mám na mysli hloubku mezi špatnými lidmi v San Francisku, kteří dokonce podporují odpornější lidi v Las Vegas.“

„Ale on nechodí do las Vegas,“ říkám tupě. Alespoň si nemyslím, že by chodil. Ne, že bych byl do JTho plánů plně zasvěcen, ale nemyslím si, že bych si nevšiml takových jeho výletů do Las Vegas.

„Nemusíte chodit do Las Vegas, abyste sázel vysoké dolarové vklady.“

„Na co vsadil?“ Ptám se zvědavě.

„Otázka by měla být „Na co nevsadil?“ On totiž vsadil na všechno. Vysoká liga pokeru, koně, box, UFC boje, Rose Bowl vítěz, Super Bowl vítěz, pohladí dítěte Vévodkyně Kate a prince Williama. Na cokoliv si kurva můžete vsadit, tak na to on vsadil.“

„Tak jak velký dluh to je?“ Zeptal jsem se váhavě.

„Vzhledem k tomu, že je hybnou sílou. Dluží téměř dva miliony dolarů z neuhrazených sázek a Vegas chce účtovat.“

„Nerozumím tomu,“ řekl jsem hloupě. „JT není chudák. Dva miliony pro něho nic není, nebude mít problém to zaplatit.“

Dennis se do telefonu zahihňá a slyším v jeho hlase pobavení. „JT je chudý, Becku. Má možná pár sto táců do likvidace, ale všechno ostatní je buď pryč, nebo něčím vázáno. Sakra, mohl by legitimně podat návrh na konkurz.“

„Proč?“ Já si to prostě nedokážu dát dohromady. Není to sečtením.

„Jak si sakra myslíte, že by muž takového životního stylu mohl zaplatit dva miliony dolarů bookmakerům? Nemůžete nosit každý týden nové obleky za tři tisíce dolarů, řídit sportovní auto za pětset tisíc dolarů a mít náhradní v garáži za sto tisíc dolarů. Nemůžete si koupit jako hračku ponorku a několikrát do roka jezdit na pohádkové dovolené. Krvácí z peněz rychleji, než je doplňuje. Vy a pan Townsend máte z Cukřenky jen malý plat v porovnání s příjmy, mám pravdu?“

Má pravdu. „Jo..každý z nás dostává zhruba půl milionu ročně. Ostatní je všechno akciová opce, dlouhodobá, investice s vysokým výnosem.“

„Věc, které se nelze dotknout,“ dodává Dennis.

„Ale měl důvěryhodné finanční prostředky, které vložil do Cukřenky, když jsme začínali. Naše zisky v prvním roce mu vklad vyplatily zpátky. Měl by být v jedné rovině s alespoň pár miliony.“

„To nebyly jeho peníze, které na začátku vložil,“ říká Dennis, skoro s radostí, že mi to může říci.

„Čí byly?“ Zeptal jsem se a moje čelist byla dokořán.

„JTho vklad byl nominální. Měl v tom několik milionů. Jeho počáteční kapitál do podnikání byla půjčka. A zaplatil to zpátky věřiteli ze zisku v prvním roce.“

„Kdo byl věřitel?“ Ptám se, skoro věřím, že to vím, ale chci to stejně slyšet.

Dennis jen chvilku váhá, ale v jeho hlase není žádný strach, když to na mě vybalí. „Vás otec…Beckett W. North, starší mu poskytl úvěr.“

To mě překvapilo. Očůrali mě, protože můj otec je investiční bankéř a to je to, co dělá. Je to jen…nikdy jsem si nemyslel, že by JT šel za mým otcem s něčím takovým. Jistě, vyrůstali jsme spolu a naše rodiny strávili spolu hodně času, ale navzdory skutečnosti, že sdílíme DNA, prostě si nebyli tak blízcí, abych byl upřímný. Myslel jsem si, že JT musel mít nějaké mosazné koule, že se přiblížil k mému tátovi s tak riskantním nápadem na investici.

Pokud…JT ví, že je opravdu North a ne Townsend. To by vysvětlovalo, že si šel k mému otci pro tak velké množství peněz.

Zavrtím hlavou a dávám ji stranou. Opravdu mi nezáleží na tom, jak dostal peníze na rozjezd Cukřenky. Na čem záleží, je skutečnost, že ho to právě teď zlomilo.

„To je fascinující,“ řeknu Dennisovi. „Ale jak ho můžu dostat ven z mé společnosti? Vypadá to, že se bude držet o to pevněji než kdy jindy pro svou bezpečnost.“

„Poslouchejte,“ říká Dennis a jeho hlas klesá o oktávu níže. „JT by pravděpodobně dokázal někde vyškrábat dva miliony pro bookmakery. Dostane nějaké penále za daňové platby, ale to mu pravděpodobně nepomůže. Současné dilema je, že on je v situaci, kdy vám nepomůže.“

„Ale já cítím, že víte něco, co mi může pomoci?“ řeknu.

„Je to UFC zápas v paláci Caesar za tři týdny…“

„Mariota proti Vanzant,“ říkám automaticky, protože je to dost zveřejňovaný boj a hodně jsem o tom slyšel. Mariota je panující mistr ve své váhové kategorii. On je neporažený ve dvanácti utkáních a říká si nezastavitelný. Ale Vanzant chce šanci a klesl téměř o dvacet liber váhy, aby mohl do stejné váhové kategorie jako je Mariota.

Vanzant je vážně smolař, ale existuje spousta lidí, kteří si myslí, že je ten pravý. Je v oboru poměrně nový, ale skutečnost, že zvládl, tak obrovskou váhovou třídu mu ve Vegas dost pomáhá. Ačkoliv šance jsou stále ve prospěch Marioty.

„Zdá se, že JT udělá poslední sázku pro záchranu svého vlastního zadku,“ vysvětluje Dennis.

„Vsází dvojnásobek proti ničemu, aby zaplatil své dluhy bookmakerovi a vsadil všechno na výhru Vanzanta. Pokud vyhraje, tak jeho dva miliony budou zaplaceny a on odejde se stejnou částkou.“

„A když prohraje?“ Ptám se, ale už nějak znám odpověď.

„Asi dostane na prdel. Přemýšlím o odebrání kolenní čéšky nebo mu možná vyoperují slezinu nebo tak něco.“

Pěkné. Mohl bych jít dolu s ním.

„Ale víc než cokoli jiného, pokud boj prohraje, bude se kvůli penězům plazit. A kam si myslíte, že půjde, aby se zachránil před nemocnicí?“

„Za mnou,“ říkám pevně. Jsem si jistý, že přijde za mnou a vím, že je to jasné i Dennisovi. „Dám mu peníze za odchod z Cukřenky.“

„Přesně tak,“ říká Dennis s uspokojením.

„Jak můžeme zajistit, aby JT prohrál?“ Ptám se, protože to je ta část, která je riskantní.

„No,“ říká Dennis váhavě. „To bude taky stát nějaké peníze, ale mám nápad. Kdy budete zpátky?“