RFY - 37. kapitola

Překlad: Tynare

Kacie 37

Piper vypadal tak drobná a křehká, když ležela v té velké nemocniční posteli. Její hlava byla zabalena do bílých obvazů, aby rána byla sterilní a kyslíková maska ji zakrývala ústa i nos. V malé paži měla zavedenou kapačku. Na pravé straně obličeje se jí už zbarvovaly fialové modřiny a několik škrábanců. Hrozně mě bolelo vidět jí takhle. Přála jsem si víc než cokoliv jiného abych byla v tom jezeře místo ní.

Někdo tiše zaklepal na dveře.

“Můžu dál?” Zašeptala mamka, když nakoukla do místnosti.

“Jo, pojď,” řekla jsem s úlevou, že je tady. “Pořád se neprobudila.”

Moje máma zalapala po dechu a ztuhla, když prošla dveřmi a viděla Piper.

“Ach můj bože,” bylo vše co zamumlala. Oči se jí zalily slzami a rukama si zakryla ústa.

“Je v pořádku, mami.” Povzbudivě jsem se usmála.

“Je těžké jí takhle vidět.” Řekla roztřeseně.

“Vím.”

Přešla po místnosti a vytáhla si druhou židli vedle mě.

“Co říkají doktoři?”

“Udělali ji CT. Má těžký otřes mozku a ránu na hlavě.” Povzdechla jsem si a přemýšlela o tom, jak včera touto dobou jsme si spolu hrály na dvoře a nic neřešily. Šílené, jak rychle se všechno může změnit.

“Doktor říkal, že si nemyslí, že dostala ránu přímo do hlavy, prý spíš byla v tu chvíli, kdy se to stalo pod vodou.”

Máma se otočila čelem ke mně. “Co tím myslíš?”

“Myslí si, že se potopila pár vteřin předtím než se to stalo, protože má modřiny na ramenou. Kdyby byla nad vodou, tak to mohlo dopadnout…opravdu špatně.

Mamka se podívala zpátky na Piper a zavřela oči. Její rty se pohybovaly, ale nevyšel žádný zvuk. Věděla jsem, že se modlí.

“V každém případě jí tu určitě budou držet přes noc, možná i přes pár nocí. Všechno záleží na otoku. Zítra jí udělají další CT.”

“Bude mít nějaké trvalé následky?” Zeptala se váhavě.

“Nemyslí si, jistě to budeme vědět až se probudí. Doktor si myslí, že za pár týdnů bude v pořádku.”

Natáhla ruku a stiskla mě. “Díky bohu.”

Vskutku.

“Jak je Lucy?” Zeptala jsem se.

“Je v pořádku.” Usmála se na mě a snažila se, aby to znělo normálně.

“Brody ji dal sýrový sendvič a trochu jablečného džusu. Upřímně, miluje tu veškerou pozornost. Všichni se točí jen kolem ní.”

“Kdo všichni?”

“Oh…Fred, Shae, Brody a jeho rodiče.”

“Brodyho rodiče?”

“Jo, před chvílí přijeli a jsou milí. Neměla bych tak překvapená, když Brody je tak úžasný.” Usmála se.

“Jo. to je.” Povzdechla jsem si. Blaiřin hlas mi zazněl v hlavě a připomněl mi, že ve skutečnosti nikdy nebude můj.

Co jsem si myslela, když jsem ho políbila v čekárně? Mé emoce mi zakalily úsudek.

Někdo zaklepal na dveře.

“Pojďte dál.” Zavolala jsem.

Dveře se pomalu otevřely a stála v nich drobná žena okolo padesátky a mačkala si ruce. Věděla jsem přesně, kdo to byl. její výrazné oči mi to prozradily. Máma i já jsme vstaly a já si v panice snažila uhladit tričko. Nechtěla jsem se s ní setkat takto. Byla jsem zpocená, krví zašpiněné tričko, hnusné nemocniční boty s gumovou podrážkou a žádný make-up. Jsem si jistá, že jsem byla červená a opuchlá, jako člověk s rýmou, po celodenním pláči.

“Musíš být Kacie.” Emoce mě opět převálcovaly a bojovala jsem se slzami.

“Jsem Joann Murphy.” Nečekaně mě vtáhla do objetí, ve kterém jsem se cítila úžasně. Ráda jsem jí objala zpátky.

“Ráda tě poznávám. Brody o tobě tolik mluvil, že mám pocit, jak bych tě znala.”

“Jdu na chvíli ven, aby jste si mohly popovídat.” Řekla máma, když vstala a zamířila ke dveřím.

“Tady, posaďte se.” Otočila jsem se a sedla si na pohovku, zatímco ona si přitáhla židli naproti mně.

“Omlouvám se za to jak vypadám. Pravděpodobně nedělám moc dobrý první dojem.”

Natáhla ruku a chytla tu mou do svých dlaních.

“Kacie, prošla sis dneska daleko více věcmi, než já za celých dvacet sedm let, jako rodič. Věř mi, rozhodně nesoudím tvůj vzhled.”

Líbila se mi, hodně. Byla vlídná a přátelská a okamžitě jsem se cítila, že jsem pro ni důležitá.

“Je mi líto, že se poprvé vidíme v takovéhle situaci. Předpokládala jsem, že naše první setkání proběhne u oběda nebo večeře.” Odmlčela se  podívala se na Piper. Všechno ostatní, co mi chtěla říct spolkla.

“Jak jí je?”

“Dobře, je pod sedativy. Chtějí, aby měl její mozek čas se trochu uzdravit, než ji probudí.”

“Být matkou je těžké, co?”

“Velmi.”

“je takové rčení…úplně se mi nelíbí. Je to něco o tom, že když máš děti, tak umožňuješ svému srdci chodit mimo tvé tělo. Nikdy jsem si neuvědomila, kolik je v tom pravdy.” Zavrtěla hlavou v úžasu.

“Naprosto,” řekla jsem s pohledem upřeným na Piper a čekala jestli se alespoň trochu nepohne.

“Teď. Mám pocit, že moje srdce vůbec nebije, že není aktivní. Zase začne až se probudí a usměje se na mě.”

Natáhla ruku a stiskla mě.

“Ach, málem jsem zapo..” odmlčela se a hrabala něco v kabelce. Vytáhla igelitovou tašku a podala mi ji.

“Díky.” Řekla jsem zmateně.

“Brody to koupil v obchodě se suvenýry a požádal mě abych ti ji dala.”

Nakoukla jsem do tašky a rozesmála se, když jsem spatřila světle modré načechrané nemocniční pantofle.

“Snažil se ti sehnat žabky, ale měly jenom tyto.”

Brodyho neustálá potřeba se o mě postarat, mě přinutilo cítit se tak, jak jsem se ještě nikdy necítila…zvláštní. Většina dívek by padala do mdlob z diamantů nebo nového auta. Pro mě byly vším tyto pantofle nebo šampón.

“On je fantastický. Vychovali jste skvělého člověka.” Usmála jsem se na ni.

“Je skvělý, souhlasím, ale tato nová jeho stránka je pro mě neznámá. Myslím, že se objevila jen díky tobě.”

Moje hlava prudce vylétla nahoru. “Mě?”

“Kacie, neustále mluví o tobě a dívkách. Vím, dneska jsem tě potkala, ale opravdu mám pocit, jako bych vás už znala. Je pozoruhodné, jak si na něj dokázala zapůsobit za tak krátkou dobu. Změnila si jeho život.”

Po tom všem, jsem si nemyslela, že mé tělo bylo schopno produkovat další slzy, ale zase mi tekly.

“On ten můj taky změnil,” řekla jsem a rozmazaně se dívala na pantofle.

“Ťuk, ťuk” Zatlačil Brody opatrně na dveře. “Můžu dál?”

Joann se usmála na svého syna a pokynula mu dovnitř.

“Samozřejmě, zlato.”

Přešel přes pokoj a posadil se na pohovku vedle mě. Ruku si položil na opěradlo. Dával mi prostor a čekal, jestli takto to je v pořádku. Podíval se na Piper a zatnul čelist.

“Jak jí je?”

“Je v pořádku, stále pod sedativy.”

Otočil hlavu a podíval se na mě. “Stále jí je ještě dávají?”

“Jo,” přikývla jsem, “to je normální, neboj se, chtějí, aby měl mozek přestávku se uzdravit.”

“A ty? Potřebuješ taky přestávku?”

“Já?” Moje obočí vystřelilo vzhůru. “Nikam nejdu.”

“Kacie, sotva si odsud odešla. Jsme tu od rána a teď už je čas na večeři. Kdy jsi naposledy jedla a dostala se na čerstvý vzduch?”

Dívala jsem se na Piper a myšlenka na to, že bych jí opustila byla příliš bolestivá.

“Nemůžu jí opustit, ještě ne.”

  “Kacie, když dovolíš, jak si sama řekla…je pod sedativy…proč si nezajdeš na něco k jídlu. Já tu  ní zatím zůstanu, dokud se nevrátíš.”  Joanniny rty se zvlnily do uklidňujícího úsměvu.

Brody vstal a natáhl ke mně ruku.

Byla jsem příliš unavená než abych se s ním hádala.

“Budu pryč jen pár minut,” řekla jsem Joanně, která mě znovu objala předtím než jsme vyšli ven.

“Žádný problém, zlato. Nepospíchej.”

Brody a já jsme vyrazili k čekárně, když jsem ztuhla.

“Počkej.” Podívala jsem se na své tričko. Existuje jiný způsob jak dojdeme do obchodu s dárkovým zbožím? Nechci, aby mě takto Lucy viděla.”

“Najdeme ho.” Táhl mě opačným směrem. Procházeli jsme různými chodbami a zahýbali vpravo a vlevo, až jsme se nakonec objevili ve velké hale.

“Díky.” Usmála jsem se na něj a snažila se mu vytáhnout svoji ruku, ale stiskl mě pevněji.

“Nedělej to.”

Chtěla jsem okolo něj omotat paže a prostě jen stát, ale nebyl můj. Nikdy nebude. Takže držet ho za ruku bylo pro mě hodně těžké. Povzdechla jsem si.

“Brody…”

“Dneska ne.” Přerušil mě. “Brzy si promluvíme, ale ne dneska. Dnes tě budu držet za ruku a chci abys i ty držela mě. Takže dneska ne.”

O několik minut později jsme vyšli z obchodu a mířili k bufetu. Měla jsme na sobě nové sportovní růžové tričko. Nemluvili jsme spolu, jen jsme si propletli ruce a šli chodbou. Vypustila jsem venkovní svět a začala přemýšlet o všem, co se stalo. Brody byl moje záchranné lano k vnějšímu světu. Omluvil se, když jsem narazila do lidí a vedl mě až ke stolku v zadní části kavárny.

“Posaď se tu, hned budu zpátky.” Nařídil mi jemně.

Sedla jsem si a tiše se podívala na laminátovou desku stolu. Byla jsem si vědoma toho, že lidé zírali, buď na Brodyho nebo na depresivní dívku s kterou chodil, ale neměla jsem náladu vracet jim falešné úsměvy.

Za chvíli se vrátil a sedl si naproti mě. Položil na stůl krůtí sendvič, salát, banán, čokoládový puding, pytlík Cheetos, láhev vody a čokoládové mléko.

Zamračila jsem se a podívala se na něj. “Jak si myslíš, že mám velký hlad?”

“Nevím,” zavrtěl hlavou a trochu se usmál. “Chtěl jsem, abys něco snědla.”

Byli jsme potichu, zatímco jsem jedla, ale měla jsem pocit, jakoby mezi námi seděl velký bílý slon. Říkal, že dneska o tom nechce mluvit a já jsem si uvědomila, že taky nechci. Nemyslím si, že bych byla schopná vytvořit souvislou větu, která by dávala smysl a neměla jsem vůli ho znovu odstrčit. Cítila jsem se tak slabá, že kdyby mi řekl jednu sladkou věc, ze všeho bych ustoupila a ztratila se mu v náručí.

Dojedla jsem sendvič a snědla půlku banánu, zatímco on zhltal všechno ostatní. Vyhodili jsme odpadky a v tichosti se vrátili zpátky do čekárny.

Byla jsem nervózní a už jsem chtěla Lucy obejmout. Málem jsem k ní běžela. Jakmile jsem jí uviděla, klesla jsem na kolena a ona se mi vrhla kolem krku a srazila mě zpátky.

Usilovně jsem se snažila zůstat silná a pozitivní, ale nemohla jsem si pomoci a pár slz mi uniklo. Sedla jsem si se zkříženýma nohama na podlahu v nemocniční čekárně a Lucy se mi uvelebila v klíně. Pár minut jsem jí jen držela a vdechovala její vůni. Chtěla jsem vstát a běžet zpátky k Piper a držet ji úplně stejně.

“Mami, kdy se Piper vrátí domů?”

V žaludku se mi začal zvětšovat uzel.

“Nevím, zlatíčko. Musíme počkat, co řeknou doktoři.”

“Můžu jí vidět?” Zeptala se.

Podívala jsem se na Brodyho a jeho oči se rozšířily a nepatrně zavrtěl hlavou.

“Miláčku, právě teď spí a nemůže s námi mluvit.”

Její hlava se prudce zvedla a podívala se na mě.

“Já vím, mami, ale chci s ní mluvit. Prosím?”

Nikdy jsem neměla sourozence, takže jsem nechápala sourozenecké pouta a říká se, že dvojčata ho mají ještě silnější.

“Dobře,” vzdychla jsem, “jdeme.”

“Je to opravdu dobrý nápad?” Zeptal se mě Brody nervózně.

Pokrčila jsem rameny. “Nemám tušení.”

Procházeli jsme automatickými dveřmi a já se potichu modlila, aby nás zastavila nějaká sestra a řekla, že Lucy dovnitř nesmí. Nikdo nic neudělal. Jen se na nás soucitně usmívali, když jsme šli kolem nich. Před pokojem, kde ležela Piper Lucy natáhla ruku za kterou mě držela a pevně mě stiskla.

“Jsi si jistá, že chceš jít dovnitř?”

Přikývla a Brody ji položil ruku na rameno.

Zatlačila jsem,  otevřela dveře a sledovala Lucyin obličej, když jsem ji vedla dovnitř. Její očí se rozšířily, když si prohlížela místnost, a nakonec zakotvily na její sestře. Máma a Joanna přestaly mluvit a podívaly se na Lucy.

Lucy se na mě otočila. “Může mě slyšet?”

“Jo, ale nemůže ti odpovědět. Chceš si sednou vedle ní?”

Znovu přikývla a když jsem jí zvedla a posadila k Pipeřiným nohám na postel její oči prohlédly každý kousek své sestry, od kapačky až po zaschlou krev na hlavě.

“Bolí jí to?” Ukázala na kapačku.

“Ne.” Zastrčila jsem pramínek jejích blonďatých vlasů za ucho.

“A tohle?” Tentokrát ukázala na ksyslíkovou masku na obličeji.

“Vůbec ne, neboj.”

“Tohle ji ale bolelo, ukázala na ránu na hlavě.” Natáhla se a snažila se podívat na stehy.

“Když jí je dělali tak spala a necítila je. Pravděpodobně jí to bude bolet až se probudí.” 

Lucy se zastavila. “Ona se probudí?”

Její otázka mě zaskočila. Můj hrudník se stáhl a nemohla jsem dýchat. Měla jsem pocit, jako by se místnost se mnou točila a nemohla jsem pořádně zaostřit.

“Hej, hej. Jsi v pořádku?” Natáhl se Brody a chytil mě za ramena.

“Jo, jen je mi trochu mdlo,” funěla jsem.

“Pojď si sednout k oknu,” řekla moje máma a Joann vyskočila a otevřela okno. Naklonila jsem se nad parapet a položila si na něj hlavu, přičemž jsem se snažila se pomalu nadechnout čerstvého vzduchu, který foukal dovnitř. Rozhovor za mnou jsem vnímala jen jako mumlání. Všechno ostatní jsem zablokovala a soustředila se jen na svoje dýchání.

“Jsi v pořádku?” Třela mi Joann ramena.

Podívala jsem se na ní a pokusila se o úsměv.

“Myslím si, že ano. Dnešek byl…vyčerpávající.”

“To máš pravdu.” Sedla si vedle mě. “Vrátíme se, jestli už ode mě nic nepotřebujete.”

“Ne, jsem v pohodě.” Objala jsem ji. “Děkuji, že jste přišli. Moc to pro mě znamená.” Stiskla mě zpátky.

“Ach, zlato. Chtěla bych pro tebe udělat daleko víc.”

“Myslím, že taky pojedeme.” Přišla k nám máma. “Musím dostat Lucy do postele, byl to pro ní dlouhý den.”

Objala jsem mámu a vzala Lucy do náručí. Zakryla jsem její tvář polibky.

“Uvidíme se zítra, ano?”

“Dobře mami. Pokud se Piper probudí, řekni jí, že nejsem naštvaná, že mám její krev na svých rukávkách.”

Zasmála jsem se. “Dobře zlato. Řeknu jí to.”

Máma, Lucy a Joann šly ke dveřím a Brody šel za nimi.

“Děkuji ti za tvojí dnešní pomoc,” řekla jsem a tiše si mnula paže.

Vypadal překvapeně.

“Já nikam nejdu, jen s nimi jdu ven.”

“Ach,” zvedla jsem obočí, “zůstaneš ještě chvíli?”

“Nebo celou noc.” Zasmál se. “Nenechám tě tu samotnou.”

Nehádala jsem se, byla jsem ráda, že zůstane se mnou.

******

Druhý den ráno, mě šíleně bolela záda a krk. Spaní na pohovce v nemocnici nebylo moc pohodlné. Vůbec nebylo pohodlné. Otevřela jsem těžká víčka a podívala se na  Piper, která vypadala pořád stejně. Posadila jsem se a protáhla. Bílá přikrývka mi sklouzla do klína. Přesně jsem věděla, kdo mě přikryl.

Podívala jsem se na Brodyho, který spal na židli s nohama položenýma na konec Pipeřiny postele. Ruce měl propletené na břiše a ústa dokořán. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem usnula. Poslední věc na kterou si vzpomínám je, že se mě ptal, jestli něco nepotřebuji k pití. Potichu jsme proklouzla do koupelny. Umyla jsem svoji bledou tvář a vytáhla z obalu nový zubní kartáček, který ležel na pultě. Taky mi bylo jasné, kdo ho tam dal.

“Jak se má naše holčička dneska ráno?”

Spěchala jsem zpátky do pokoje a viděla Dr. Wagnera jak stojí vedle Pipeřiný postele. Brody se posadil a mnul si dlaněmi oči.

“Dobré ráno.” Šla jsem k nim.

“Teď vezmeme naší malou pacientku na další CT a podle něj se rozhodneme, ano?”

Přikývla jsem pořád jako ve snách. Zdravotní sestřička rychle přišla a odpojila Piper od přístrojů a v mžiku tlačila její postel ze dveří.

“To bylo rychlé.” Zívl Brody.

“Jo, potřebuji z této kontroly dobré zprávy.” Objala jsem se, jak mě zaplavil chlad z mých pocuchaných nervů.

Naklonil hlavu a pohladil mou tvář hřbetem ruky.

“Mysli pozitivně, tentokrát z toho mám dobrý pocit.”

Zavřela jsem oči a opřela se o jeho ruku.

“Nechceš se osprchovat?” Zvedla jsem hlavu a snažila se si od něj udržet odstup.

Povzdechl si. “Jo půjdu.”

Zatímco se Brody sprchoval, chodila jsem nervózně po místnosti a znovu a znovu jsem se modlila pro Piper.

O malou chvilku později se otevřely, Pipeřina postel rolovala po podlaze. Sestra se usmála, když ji tlačila zpátky na místo a opět ji připojila na přístroje.

“Za pár minut přijde pan doktor.” Řekla mi po cestě ze dveří.

Věděla jsem to, ale nedávala jsem to na sobě najevo.

Brody vyšel z koupelny čerstvě osprchovaný, ale měl na sobě to stejné oblečení.

Podíval se na své tělo a pokrčil rameny. “Omlouvám se, to je všechno, co tu mám.”

Smála jsem se. “Viděl si mě? Věř mi já jsem ta poslední co tě může soudit.”

“Vypadáš statečně,” řekl tiše. “Vypadáš jako žena, jejíž srdce se roztrhlo a krvácí, ale nechceš znepokojovat ostatní a neobtěžuješ se starat o své vlastní rány.”

Mé oči mě opět začaly pálit. “Mé rány můžou počkat,” řekla jsem roztřeseným hlasem.

Doktor Wagner přišel do místnosti. Byl to obrovský muž, podobně vysoký jako Brody a docela i stejně stavěný. Jeho černé vlasy měly na spáncích šedivé skvrny a elegantní brýle na špičce nosu.

“Hádejte, kdo se dneska začne probouzet?”

“Opravdu?” Plácla jsem si rukama o sobě a moje srdce divoce bušilo.

“Opravdu. Její CT vypadá dobře. Otok ustoupil a na mozku není patrné žádné trvalé poškození. Budeme ji tu držet ještě jednu noc abychom ji mohli sledovat, ale už ji začneme probouzet. Pak už to bude jen na ní. Jak jsem řekl, funkce jejího mozku vypadají dobře, žádné trvalé poškození.”

Slzy mi stékaly po tvářích a vrhla jsem se na doktora Wagnera.

“Děkuji, moc děkuji.”

Smál se. “To ona je silná holčička.”

Odtáhla jsem se a podívala se na Brodyho, který si taky otíral oči.

“Dobře, mami a tati. Za chvíli se začne probouzet.” Řekl doktor Wagner.

“Oh, my nejsm…”

Brody se natáhl a chytil mě za paži.

“Děkujeme Vám, pane doktore,” přerušil mě a potřásl si rukou s lékařem. Doktor Wagner přimhouřil oči a studoval Brodyho tvář.

“Vypadáte povědomě. Jste herec?”

Brody se ušklíbl a zavrtěl hlavou, což doktor Wagner vzal jako impuls k tomu, aby odešel.

Podíval se na mě a zahýbal obočím.

“To je poprvé, co jsem předstíral, že jsem otcem nějakého dítěte.”

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. Byla jsem ráda, že se tato noční můra začíná  měnit k lepšímu.