Profile - 8. kapitola

Překlad: Jilyan

Grace@OplzlýModrýPtáček

„Musíme se o to postarat.“

Ztěžka polknu, myšlenky v mé hlavě uhání. Musím zastavit cokoliv, co plánuje. Musím zastavit jeho vražedné myšlenky. „Nevěřím v potraty,“ zkusím první.

„Já ano,“ řekne plytce. „Já ano. Obzvlášť když byla má žena znásilněna. Potrat je správný a oprávněný, když došlo k znásilnění.“

Snažím se vidět past, kterou líčí. Chce trvat na tom, že jsem byla znásilněna. Dobře. To je jeho realita a nejsem si jistá, že ji dokážu změnit. A asi potřebuji, aby tomu věřil, aby mně neobvinil z podvádění. Protože jsem si jistá, že podvádění je čin vyžadující odplatu.

Posledně, když jsem byla jeho vězněm, řekl mi, které akty rebelie mi vynesou bití. Sex jsme nikdy neprobírali. Ale mluvil hodně o tom, jaké oblečení jsem mohla nosit. Mluvil často o tom, že ‚si o to říkám‘, kdybych nosila příliš odhalující oblečení.

Pokud trest za nechání špinavého nádobí ve dřezu byla facka, jsem si jistá, že podvádění by mi vyneslo dva monokly.

Opřu mop o stěnu a vykročím k němu. Postaví se, zaujme defensivní pozici pro případ, že bych měla nějaké šílené nápady. Mám spoustu šílených nápadů, ale nehodlám nic uspěchat. Usměji se na něj. „Můžu se posadit na gauč?“

„Kdo řekl, že se mnou můžeš mluvit?“ vyštěkne. „Ještě sis nezasloužila privilegium mluvit.“ Jeho změny nálad jsou pořád nahodilé, řeknu si pro sebe. Ale udržím to v sobě. Přikývnu, zhluboka se nadechnu a pak v tichosti stojím.

Po té, co jsem několik minut beze slov poslušně stála, řekne, „Pojď si sem sednout,“ a ukáže na místo vedle něj.

Myšlenka na to, že bych seděla tak blízko něho, se mi příčí, ale pokud mám mít nějakou šanci na to, abych se vyhnula domácímu potratu, musím si ho získat. Takže udělám opatrně pár kroků k němu, obejdu konferenční stolek a posadím se. Srdce mi buší tak rychle, že jsem si jistá, že to musí slyšet.

Jeho dlaň mi přejede po noze a já polknu žluč, která mi s jeho dotekem vyjede do krku. Hladí ji a já sebou trhnu. „Chci, abys měla moje dítě, Daisy. Ne jeho. Tak to bude nejlepší.“

O, Bože. Jsem zhnusená. Přikývnu a pak se podívám do jeho maskovaného obličeje.

„Máš ráda tuhle masku?“ zeptá se. Oči mu kmitají tam a zpátky, očividně nervózní ohledně té otázky.

Rozhodnu se být upřímná. „Ne.“

„Proč?“ zeptá se rychle.

„Protože chci pro jednou vidět tvou tvář. Chci vědět, kdo jsi.“

„Záleží na tom?“

Záleží na tom? Ježíši Kriste. „Ne,“ donutím se říct. „Ne. Jsem tady, jsem tvá. Takže na tom nezáleží.“

„Přemýšlíš, jestli jsem hezký?“

Ne. „Ano.“

„Dotkni se mně.“

Ne. Tentokrát nemám žádnou falešnou odpověď. Dotknout se ho. Prosím, Bože. Nedovol, abych se ho musela dotknout.

„Dotkni se mně,“ zopakoval a vzal mou ruku do jeho. Jsou studené a špinavé. Vlhké. A dost velké na to, aby úplně zakryly ty mé.

Dech se mi zadrhne, když zvedne mou ruku a já ji chci odtáhnout, ale jeho sevření je moc pevné. Zvedne ji k svému obličeji a položí si mou zaťatou pěst na svou maskovanou tvář. „Dotkni se mně.“

Ztěžka polknu, oči mám sklopené. Otevřu pěst a položím dlaň na jeho masku.

„Tohle nejsi ty,“ řeknu, snažím se nechat konverzaci běžet. Pokud tuhle bitvu prohraji…pokud ho nedokážu přesvědčit o tom, co se chystám říct…tak jsem dost dobře mrtvá. Protože odmítám žít, pokud tenhle muž zabije život ve mně. „Tohle nejsi ty,“ zopakuji. „Chci cítit tvou… tvář. Vidět tvůj obličej. Ty jsi viděl můj.“ Snažím se argumentovat. „Viděl jsi mou, tak mně nech vidět tvojí.“

Jeho ruka znovu překryje mou. Jeho oči zírají do mých. „Nebudu se ti líbit, pokud mně uvidíš.“

„Jak to víš?“

„Protože jsem ošklivý.“

Do hajzlu. Vážně tenhle chlap očekává, že mu pohladím ego, když mně drží v zajetí a vyhrožuje, že zabije mé nenarozené dítě? „Jsi dobrý muž, který mně miluje a stará se o mě.“ Recitovala jsem fráze zdokonalené o dekádu dřív. Jeho zvrácené, perverzní fantasie se mnou zahrnovaly pochlebování jeho egu. „A tohle dítě…tohle dítě může být naše. Mohli bychom začít rodinu hned teď. Dnes. Kdybych měla potrat“- hrdlo se mi svírá, jen když to slovo řeknu-„pak…“ Zhluboka vydechnu a polknu. „Trvalo by to měsíce, než bychom mohli začít znovu.“

Má třesoucí se ruka je pořád položená na jeho tváři, překrytá tou jeho vlhkou. Otočím dlaň, vezmu ho za ruku a sundám ji. Zavřu oči a s odporem si ji položím na břicho. „Tohle je teď tvoje dítě,“ řeknu mu. „Teď je to naše dítě.“

Povzdechne si a já vzhlédnu k jeho obličeji a uvidím, že má zavřené oči.

Ano, Grace. Máš ho. Nepřestávej, pokračuj.

„Mohli bychom to dítě vychovat spolu. Představuji si, jak se mnou jdeš k doktorovi a posloucháš se mnou tlukot srdce.“

V mysli, abych vyvážila vizi, kterou ho krmím, představuji si po mém boku Vaughna. A i když nevím, co si bude o tom myslet, jestli se odsud dostanu živá a mé dítě nezraněné, v mé mysli je Vaughn pyšný a nadšený.

„Postaral by ses o mě. A ujistil by ses, že budu správně jíst.“

Představím si, jak já a Vaughn nakupujeme v nějakém absurdně drahém bio obchodě. Vidím ho, jak kontroluje etikety přírodních potravin a vitaminů.

„Trval bys na tom, že bych se nepřepracovávala a dost spala.“

Vidím Vaughna jak mi masíruje oteklé nohy a naklepává polštáře, až bychom o víkendu polehávali v posteli.

A pak mám záblesk z té noci, když jsme se opili ve Vegas. Vaughn a já, sedící v restauraci. Mluvil se mnou. O tom, že chce být otcem. Řekl, že chce mít spoustu dětí. Obdivovat malované těstovinové dárky. Skákat v kalužích a nechat je rebelovat se špatnými známkami. Sledovat běžecké závody v dešti a koučovat fotbal a školní hry.

Unikne mi vzlyk, než ho můžu zastavit.

„Myslíš na něho, že ano?“ Vytrhne ruku z mé a pevně mně chytne za předloktí.

„Ne!“

Silně se mnou zatřese. „Nelži mi, ty děvko! Podváděla jsi mně! Otěhotněla jsi s jiným mužem a teď chceš, abych toho bastarda vychoval jako svého?“

„Prosím.“ Snažím se dostat z jeho sevření. Cítím, jak se mi pod jeho rukou tvoří modřina.

Vytáhne mně a zamíří do ložnice, táhne mně za sebou. Zakopnu o okraj konferenčního stolku a spadnu na zem, ale on nezastaví. Zbytek cesty mně táhne. A když se dostaneme do skříně, kopne mně do boku, až se přetočím. Odplazím se dozadu, až narazím do stěny. Vezme mně za nohu a sáhne na zem pro pouta. Z toho, jak jsou těsné, poznám, že jsou to ty samé, jaké používal posledně. A jsou příliš těsné. Má kůže se protrhne a vytryskne krev, když zaklapne zámek.

Ještě jeden kopanec-tentokrát do ramene-a pak se dveře zabouchnou a místnost se ponoří do tmy.

„Myslíš si, že jsem hlupák,“ zavrčí z druhé strany dveří. „Myslíš, že chci dítě, které máš s jiným mužem? Abys mohla fantazírovat o tom, jak tě šukal? Abys mohla nahradit realitu se mnou fantasií s ním?“ Kopne do dveří tak silně, že slyším, jak se dřevo rozštípne.

Na druhé straně je ticho, ale já vím, že tam pořád je. Jeho stín padá přes proužek světla pod dveřmi a čeká.

Srdce mi buší. Krev mi stoupá do hlavy, z čehož se mi motá hlava. A omdlívám, když slyším slova, se kterýma odchází.

„To dítě bude do večera pryč.“