Hlas - 7. kapitola

Autor: Tsukiko Haruka

Zdravím Vás! Chyběla jsem Vám? Nebo alespoň ta knížka? :DNějak jsem v poslední době neměla chuť psát a tahle kapitola je něco úplně jiného. Je hlavně o pocitech, o kterých nerada píšu, a je formou deníkového zápisu, ve kterém se bláznivě střídají časy a působí trošku neuspořádaně stejně jako Scarlettina mysl.Příští kapitola už bude psaná klasickým způsobem a konečně se dozvíte velkou část tajemství. Děkuji Vám za komentáře a upozorňuji, že další kapitolou se dostaneme do poloviny celé knihy.

Nepiš si deníček

Souhrnné moudro:Koš je skládka lidských tajemství.

Den sedmý

Pamatuji si, že jsem jako malá ráda dostávala různé zdobené notýsky a bločky. Kupovala mi je hlavně máma. Měla jsem jich hodně, ale nikdy jsem nevěděla, co do nich psát nebo na co je používat. Musela jsem si pro ně vyčlenit šuplík a přestala jsem s tím, až když hrozilo, že přeteče. Většinu z nich jsem pak používala jako vytrhávací bločky, i když to byly z větší části notýsky. Papíry jsem prostě vyplýtvala jako běžné papíry, přestože byly barevné, nebo dokonce s obrázky. Během tří let jsem je všechny využila, ale bylo mi líto desek, které jsem musela vyhodit. Žádné užitečné využití mě pro ně nenapadlo, ani když jsem si nad tím lámala hlavu několik dní.

Asi není jasné, proč o tom píši. Vlastně ani nechápu, proč mám tendenci to vysvětlovat, když to budu číst jenom já. Ano, ode dneška si začínám psát, co se mi za den stane a celkové pocity z toho dne nebo útržky z mého života, co mi to připomene, protože nemám nikoho, s kým bych o tom mohla mluvit, leda že bych začala mluvit sama se sebou.

Při posledním z našich pravidelných nákupů s Raymondemjsem si spontánně koupila deníček. K takovému zoufalejšímu řešenímě dohnaly nuda a samota.

Každopádně zpátky k tomu deníčku. Má pěkné desky z umělé fialovo-zelené kůže, takže mi ladí s pokojem a připomenul mi výše popsanou část mého dětství, když jsem ještě neměla žádné závažnější starosti. Ráda na to období vzpomínám. Občas je fajn si vzpomenout na něco hezkého z minulosti, ale nechci do toho vyloženě zabřednout.

Dnes mě nenapadá, co víc sem napsat, takže to asi nechám na jindy. Třeba sem už ani nic víc nenapíši. Připadám si u toho psaní trošku dětinsky.

Den jedenáctý

Dny plynou a já si konečně začínám zvykat na život v luxusním vězení. Neužívám si to, ale akceptuji současnou situaci a rozhodně vím, že si nemám na co stěžovat. Jsem na tom o hodně lépe, než jsem byla před dvěma týdny a mnohem lépe než většina lidí na světě.

Dnes jsem se vzbudila příjemně naladěná. Možná protože spávám v tak pohodlné posteli. Snažím se mít dobrou náladu pořád, ale přes den to ze mě vždycky nějak vyprchá. Večer jsem naprosto vyšťavená a asi vím proč. Lidská psychika funguje tak, že když něco dostanete, chcete po čase víc. A já rozhodně víc chci.

Občas mě popadne touha jít někam do města, kde bych se podívala po obchodech, zašla si do kavárny, možná se sešla s někým známým z předešlé práce a pokusila se poprvé za svůj život navázat přátelství. Bohužel bych to bez auta nestíhala. Jenom cesta tam a zpátky pěšky trvá tři hodiny a autobusy tu spíš nejezdí, než jezdí. Taxi se mi platit nechce, stojí šílené peníze, které si potřebuji šetřit, právě na lepší život bez pravidel. Stejně tak se mi nechce obtěžovat Raymonda, který by se mi to určitě snažil vymluvit a Nathaniel by se o tom pak dozvěděl, i když se o mě v poslední době moc nezajímal. Občas jsem si připadala jako někdo naprosto nedůležitý. Samozřejmě musíte být důležití hlavně sami pro sebe, ale je dobré, když jste důležití i pro někoho jiného.

Po opětovném přečtení dnešního zápisu si připadám jako chudinka, co se příliš lituje, a dostávám chuť celý list vytrhnout. Nemám už sílu být sama sebou. Ta silná holka, co má oprsklou pusu a ve většině případů hned říká to, co si myslí, tu už v sobě skoro nevidím. Přes to všechno, co se mi v životě stalo, mi vždycky zůstávala síla a upřímnost. Teď mi připadá, že ze mě vyprchává i to. Poslední roky přicházím o spoustu povahových vlastností, co mi utvářejí osobnost. Doufám, že se všechno časem vrátí.

Den Třináctý

Musím se pochválit, protože nikdo jiný to za mě neudělá. Chod domácnosti už mám v malíku. O vše se starám bez obtíží v určenou dobu. Připadám si jako pracovník v továrně, protože dělám neustále to samé a podle časového manuálu. Chybí mi tu jen píchačky.

Často stíhám pomáhat Raymondovi buď na zahradě, anebo někde jinde. Dneska jsme dělali velkou údržbu posilovny. Nikdy v životě jsem do žádné posilovny nešla, takže jsem z toho byla úplně okouzlená. U většiny přístrojů jsem netušila, na co se používají. Hrozně jsem si je toužila vyzkoušet. Raymond pro to neměl pochopení, ale dovolil mi, si některé trošku ohmatat. Bohužel k vysvětlování se moc neměl.

Co se týče práce, tvoříme s ním skvělý tým. Rozumíme si i beze slov, i když ten člověk je obrovský perfekcionista a puntičkář. Nedokáže nic dělat polovičně ani tříčtvrtečně. Dobře, že jsem tak pečlivá. Moje máma mě k tomu vedla od malička. Byla jen o něco menší puntičkář než Raymond. U Raymonda by stačil už jen kousíček a hraničilo by to s psychickou nemocí.

Nakonec se ještě musím přiznat k tomu, že jsem si několikrát představila Nathaniela, jak si dává do těla. Nejvíc sexy by bylo ho vidět vzpírat se na hrazdě nebo dělat kliky. Na mužích se mi totiž nejvíc líbí paže a hrudník. V tu chvíli bych dala všechno za to, zjistit, jak vypadá jeho tělo, když tak často cvičí.

Jediné, co jsem z jeho těla měla šanci cítit, byla vnitřní strana dlaně, která mi připadala příjemně jemná a hřejivá. Z obličeje jsem zaznamenala strukturu jeho rtů při letmé puse, kterou mi dal v jeho pokoji. Je zvláštní, že s odstupem času z toho večera zvládnu vnímat i pozitivní stránky, bez toho, abych se na něj zlobila kvůli těm negativním. Nezapomněla jsem na to, že mě nazval kurvou, ale dokázala jsem se od toho oprostit.

Den Patnáctý

Nathaniel. Nathaniel. Nathaniel. Nathaniel. Nathaniel. Nathaniel. Nathaniel. Nathaniel. Nathaniel. Nathaniel. Nathaniel. Možná by si mě všimnul, kdybych začala dělat problémy, ale já sekám latinu, takže se mnou komunikuje jen ve chvílích nutnosti.

Scarlett, dneska nechci nic těžkého k jídlu.

Scarlett, zítra buď s úklidem hotová o něco dřív, klidně to neudělej tak pečlivě.

Scarlett, pusť dovnitř mého právníka.

Zkrátka už od něj slýchávám jen samé rozkazy. Vždycky jsou řečené chladně a příkře. Příkřeji než kdy předtím. Nečeká ani na moji odpověď, prostě se najednou vypaří.

Nejvíc se bavím s Raymondem, ale ten má často velký talent mě unudit ke spánku. Jediným jeho opravdovým koníčkem je zahradničení, ale nic jiného. Celý život pracuje pro rodinu Craigových. Nikdy nikde jinde nepracoval, ale to mě samozřejmě nijak neštve. Štve mě, že se mnou o práci pro Nathaniela a jeho rodinu nechce mluvit. Šílím z té nevědomosti. Z veškeré nevědomosti o všem, co se děje a dělo v residenci Craigových.

Nejraději bych vyšla nahoru a vyrazila dveře Nathanielova pokoje. Pohlédla bych mu do očí a zeptala se ho na každou otázku, co by mi zrovna přišla na mysl. Byl by mi úplně ukradený jeho vhled. Cokoliv, co se mu v minulosti stalo, mohlo ovlivnit jeho zjev, ale já jsem se o to nestarala. Zajímal mě už kvůli hlasu, i přestože jsem ho částečně nesnášela. Něco na něm bylo, co mě neskutečně přitahovalo jako magnet.

Jelikož jsem nezvládala na něj nemyslet, zbývaly mi jen dvě možnosti. Úplně se od něj dostat pryč, což jsem nemohla, nebo konečně zjistit, co za tím vším stojí.

Den Sedmnáctý

Další den, co se v domě neobjevily štětky, a to Nathaniel tvrdil, že si je objedná. Jsem za to na jednu stránku ráda, ale na druhou si říkám, že bych od nich mohla něco zjistit, i když by tentokrát přišly nějaké úplně nové, pořád by věděly víc než já. Já nevěděla skoro nic, až na pár drobností.

Moje plány dostat se k internetu se zatím nerozběhly. Pořád jsem nepřišla na správný způsob, jak to provést. Zjistila jsem si u kolemjdoucího, kdy zhruba nejčastěji jezdí autobusy, protože čas na jízdním řádu je samozřejmě přibližný, ale vůbec mi to spolu s prací nevychází. O víkendu zas nemívají otevřeno tam, kde jsem zjistila, že je k dispozici internet. No a zpovídání Nathanielova právníka mi už vůbec nevyšlo. Akorát jsem se ztrapnila, protože do toho všeho přišel Raymond.

Ještě pořád mě kontroluje. Je jako ocásek za mým zadkem, který se se mnou nehodlá o ničem bavit, kromě naší společné práce, nebo nejasnostem ohledně mé samostatné práce. Občas mám chuť ho uškrtit, dokonce víc než Nathaniela.

Nálada se mi od minulého zápisu ještě o něco zhoršila. Nejvíc ze všeho mě štve bezmoc. Vypadá to, že jsem udělala všechno, co jsem mohla, ale stejně jsem nedosáhla cíle. Do téhle situace jsem se sice v minulosti dostala tolikrát, že by mi to už nemělo vadit, ale stejně mi nějakou dobu potrvá, než se s tím smířím. Pokud budu mít štěstí, tak se za čas najde jiné řešení.

Den Dvacátý třetí

Už jsem psala, že se den ode dne čím dál víc nudím? Myslím, že ještě ne, nebo alespoň ne tak naplno. Bavím se jen tajnými návštěvami garáže, kde z koutu, který nesnímají kamery, zírám na Nathanielovu rozsáhlou sbírku aut. Nejraději bych mu jedno ukradla a jela si projet město, klidně na celý den. Sjela bych si i silnici v okolí místa, kam jsem si chodila sedávat na lavičku. Sice jsem si ještě nestihla udělat řidičák, ale řídila jsem nespočetněkrát. Jsem na řízení přirozený talent, alespoň mi to hodně lidí řeklo.

Poprvé jsem si za volant sedla ve čtrnácti letech. Byla to pro mě láska na první pohled. Pokud se to tak dá říct i u vztahu k činnosti, ne jen u vztahu k člověku. Miluji ten pocit skoro intenzivněji než sex, a to jsem ještě nikdy neseděla v něčem, co by opravdu stálo za to.

No není to vzrušující? Točit volantem a mít auto na povel, přitom se snažit dělat několik věcí najednou, držet nohy na pedálech, poznávat značky, ovládat světelné signály, řadit a kontrolovat cestu, kam jedete. Šlo mi to prakticky od první chvíle, co jsem se usadila na sedadlo. Konečně jsem si našla něco, co mě bavilo a zároveň mi to šlo. Dá se v tom najít i přiměřená dávka adrenalinu. Pokud tedy pravidelně neporušujete zákon, pak je toho adrenalinu až příliš.

Občas jsem měla chuť se řízením začít živit. Nemyslím tím být taxikář, ale závodník. Máma by z toho nejspíš zešílela. Byla by to sranda, ale neměla jsem ponětí jak s tím začít a pak se navíc celý můj život zkomplikoval.

Nikdy jsem neřídila žádný luxusní sportovní vůz, ale dostala jsem se k upravenému autu mého bývalého kluka. Měl tam poměrně silný motor z jiného auta, který krásně zpíval. Vždycky když jsme startovali, měla jsem z toho zvuku husí kůži po celém těle. Nejlépe to vyznělo v garážích s ozvěnou. Vždycky jsem si vzpomněla na scénu z filmu Taxi, když Daniel získá povolení a poprvé to auto v tom filmu startuje. Ne, že bych milovala Peugeoty, spíš naopak, ale ten film vůbec není špatný. Další díly už jsou o něco horší, ale první opravdu stojí za to ho zkouknout.

Den Dvacátý čtvrtý

Pozor! Velectěný pán domu pro mě udělal docela milé gesto. Povolil mi přístup do svého soukromého domácího kina. Nevěděla jsem, že tu v domě nějaké je. Rozhodně ho nesnímají kamery ani jsem ho nikdy neuklízela. Mám v plánu tam zítra večer zajít, ale byla bych mnohem nadšenější, kdyby mě tam pozval sám, ne přes Raymonda, který tím ani nevypadal příliš nadšený.

Jinak se nic moc zvláštního nestalo. Jen jsem se po dlouhé době zasmála, protože se Raymond natáhl na vyleštěné podlaze. Možná to byl trest za to, jak mě pronásleduje.

Den Dvacátý Osmý

Každý večer kromě dneška jsem se chodila dívat na nejnovější filmy. Viděla jsem Warcraft, AngryBirds ve filmu a novou Knihu džunglí. Warcraft se mi líbil nejvíc, i když jsem nehrála hru a hodně lidí ho zkritizovalo. Všechny ty efekty kouzel jsem si naprosto zamilovala. Žádného z herců jsem tam neznala, ale přesto mi jejich výkon připadal celkem dobrý. Kniha džunglí pro mě byla trošičku nudnější, každý ten příběh přeci zná už z animované pohádky. Film AngryBirds také nepřišel s ničím až tak novým, ale ti ptáčci mi připadali roztomilí, zvlášť jejich dětičky.

Dobře a teď opravdu. Žádný z těch filmů jsem pořádně nevnímala. Celou dobu jsem měla při promítání pocit, že Nathaniel filmy sleduje se mnou, ale nevydal ani hlásku. Mrzí mě to, protože o něm stále nedokáži přestat přemýšlet. Všechny pokusy s ním začít delší hovor na nějaké téma mi dneska zmařil. Štve mě, že ne drzým způsobem, abych na něj mohla být naštvaná. Každopádně s kinem ode dneška končím. To se radši budu nudit, než trnout při každém podivném zvuku, který uslyším uprostřed tišších částí filmu.

Den Dvacátý Devátý

Sice jsem sabotovala kino, ale objevila se jiná věc, která zaměstnala moji podnikavou povahu. Při uklízení v pracovně jsem našla na dně koše malý kus nezmačkaného papírku, na kterém stálo:

Všechno v mém životě je lež a temnota.

 Když se výjimečně objeví světlo,

přikáží mi, abych ho zhasnul.

Všechno v mém životě je lež a sprostota.

Když se výjimečně objeví někdo,

Přikáží mi, abych na něj zapomenul.

Všechno v mém životě je vnitřní nahota.

Když se výjimečně objeví letmo,

ten koho bych nerad opomenul…

            Zatím nevím, kde se tam papírek vzal, ale rozhodně to hodlám zjistit. Nejsem si stoprocentně jistá, jestli ho napsal Nathaniel. Jenže kdo jiný by ho psal? A hlavně proč ho nedopsal? Nikdy jsem nebyla na básničky, ale snažila jsem se rozluštit každý zatracený řádek. Neuzavřený konec mi jen snažení ztížil. Světlo jsem si představovala jako naději, ale poslední dva odstavce pro mě byly z větší části záhadou. Nedokázala jsem je pochopit do dostatečné hloubky. Nebo byl světlem někdo konkrétní, ale kdo? Se svojí snoubenkou, která mi připadala jako dobrý člověk, se bez projevu kousku citu rozešel. Občas mi připadalo, že nedokáže cítit, ale jen umí city dobře hrát. Možná to podědil od svých rodičů. Už jsem se párkrát doslechla, že to je povinná součást povahy většiny bohatých lidí. Často svoje peníze získali podnikáním a obchodníci musejí jednat bez emocí.

Den třicátý první

Dneska jsem znova narazila na papírek. Působilo to podezřele už jen z toho důvodu, že jsem předtím v koši nacházela i jiný odpad, ale ten namísto toho Nathaniel dával do koše v koupelně. To mě utvrdilo v tom, že to psal on. Začínám mít podezření, že se jedná o vzkazy určené pro mě. Jen nechápu, proč by mi je zanechával. Neustále mi dával najevo, že mu na mně nezáleží. Jsem z toho šíleně zmatená a předpokládám, že Raymond si ani jednoho z papírků nevšiml, protože jsem je pokaždé vyhodila. Na ten nový Nathaniel napsal:

Chci zapomenout.

Chci začít znova.

Chci procitnout

Chci se zbavit netvora.

Chci být pánem svobod.

Chci být jako každý.

Chci skutečný život.

Chtít může každý.

Já žiji ve lži,takže nemám právo ani chtít.

Smýšlel mě oběma vzkazy upozornit, že se neřídí vlastní vůlí? Kdo by ho ale ovládal? Myslela jsem, že není s nikým v kontaktu. Celý den přece trávil zavřený v horním patře. Navíc ho trápili nějaké zdravotní problémy. Určitě bych si všimla, kdyby vyšel ven, pokud tedy na střeše nemá přistávací plochu pro vrtulník nebo kosmický talíř. Což mě přivádí k další teorii, třeba je Nathaniel mimozemšťan; nebo jsem dneska vypila příliš energetických nápojů a už mi začíná šplouchat na maják.

Den třicátý Druhý

Ty dva papírky mi neustále vrtaly hlavou. Při úklidu i u všech dalších činností jsem o nich bez přestání přemýšlela. Raymond se mě několikrát na něco vyptával, ale odpověděla jsem mu až na potřetí, někdy i na počtvrté. Potřebuji se hned teď dát dohromady nebo vyvolám podezření.

Plánovala jsem Raymonda utvrdit v tom, že už se budu chovat naprosto vzorně a nebudu si tu nic brát osobně. Takhle opět dělám opak.

Den třicátý třetí

"Bolest je jen slabost opouštějící tvé tělo." říkával můj otec.

Dával mi spoustu rad.

Nikdy jsem si je nebral k srdci.

Byl jsem ten špatný syn.

Naštěstí jen zevnitř.

Jednoho dne se všechno změnilo.

Bohužel i zvenčí.

A já poznal pravou tvář bolesti.

Z tohohle vzkazu jsem si konečně mohla odvodit, který ze dvou malých kluků na rodinné fotce byl. Mrzí mě, že se z něho vyvinulo něco takového, čím se stal teď a že jeho nejspíš hodný bratr, jeho stejně nádherná kopie, už nežije. Pokaždé když jsem z jejich společné fotografie utírala prach, úplně mě zhypnotizovali. Chyběli jim jen křídla, pro jednoho andělská a pro druhého démonská. Možná je to jejich předurčení, aby jeden z bratrů byl zlý a druhý dobrý. Jestli existuje nebe, tak jeden už ta andělská křídla má.

Den třicátý pátý

Jsi jediný důvod,

proč chci znova dýchat.

Můžeš získat jen mé srdce,

nemohu ti dát nic víc.

Jsi jediný důvod,

proč chci znova snívat.

Cítit se sladce,

jako dítě naději objevujíc.

Jsi jediný důvod,

proč chci znova létat.

Objevovat kopce,

okolí si nevyzdít.

Myslel tím mě? To přece nedávalo smysl. Potřebovala jsem si s ním promluvit, ale on jakoby se mi vyhýbal ještě víc, než když mi vzkazy nepsal. Například včera na mě nepromluvil ani jednou. Odpoledne jsem dokonce zavolala jeho jméno s nadějí, že mi dopoví. No, jsem holt naivní. Nejspíš mě ani neslyšel. Raymond mi vysvětloval, že pán nejčastěji záznam z kamery pozoruje zpětně, aby zkontroloval, jestli jsem nic neukradla a podobně. Občas se tam podívá, i když od nás nic nepotřebuje, ale to jen velmi výjimečně, protože má hodně práce. Pořád zřejmě vydělává hodně peněz, když si může dovolit bydlet v takovém domě. Nepočítám s tím, že by mu odkázaný rodinný majetek vydržel na tak dlouho bez vlastního vložení peněžních prostředků, které nezdědil. Být jím, tak bych si většinu z nich uložila na horší časy a investovala. Při investicích se ale každou chvíli může něco zvrtnout, podle toho jak hodně jsou rizikové. Nathaniel v tom musí umět chodit.

Den třicátý pátý

Proč nejsi jako ostatní, krásná vílo,

aby to nebylo tak těžké?

Občas mám v hlavě oblaky,

jako impresionistické dílo.

Proč jsi barevná a ne černobílá?

Proč jsi upřímná a tak neskutečná?

Občas mám v hlavě rozpaky.

Jak jen ještě můžeš být roztomilá?

Proč se mnou jednáš jinak než ostatní?

Chybíš mi, i když jsi blízko.

Občas mám v hlavě myšlenky,

o našem společném líbání.

Potřebuji se tě znova dotknout, krásná vílo.

Svrbí mě z toho každý den prsty.

U tohoto vzkazu už jsem to nevydržela a zanechala mu v koši vlastní vzkaz:

Ty vzkazy jsou určené pro mě?

Scarlett

Nevím, jestli zvládnu čekat na odpověď. Nelepší se to, každý den je pro mě těžší a těžší. Možná jsem se naprosto ztrapnila tím, že jsem mu tam vzkaz nechala. V horším případě ho našel Raymond a myslí si bůh ví co. V nejhorším případě se jen Nathaniel pokouší o kariéru umělce a teď si klepe na čelo nad mojí hloupostí. Něco tak krásného, co do básně napsal, mi ještě nikdo nikdy neřekl. To jsem myslela, že se řadím mezi holky, co jim připadají milostné básničky zastaralé.

Den třicátý Devátý

Ano, ale nesmíš riskovat.

Ano, ale nesmíš se ptát.

Ano, ale nesmíš mi psát.

Všechno je tajemství,

R. by nebyl rád.

Celý život jsem psal básně,

ty vypadají nevinně.

Nelákají ho ke čtení.

Básníci nejsou jeho oblíbení.

Uplynulo několik dnů, než se v koši objevil tento papírek a já doufám v další. Trnu při každém hluku, který slyším a doufám, že si se mnou Nathaniel promluví. Srdce mi bije snad třikrát rychleji než normálně.

Zkratka R., kterou tam uvedl, mě nutí uvažovat o Raymondovi. To by vysvětlovalo, proč ho Nathaniel tak nemusí. Mám z toho člověka trochu strach, protože na mě působil jako dobrý člověk. Teď nevím, jak se k němu mám chovat. Bojím se, že působím podezřele.