FC - 16. kapitola

Překlad: Verča

Je to tady!! Užijte si kapitolu J

Moc děkuji za komentáře, vážím si jich ;)

KDO JE TO? DEJ MI JMÉNO.

Priorita: Důvěrné

Bay Area Podzemní Bojový Klub (BUFC) Bojová noc

Opuštěný kostel. Fell and Fillmore. 8 hodin večer.

Soupeři: Fuzzy vs.Renegade

Kódové slovo: Styx

„Co si to sakra myslí?“ S bušícím srdcem se zvednu z mé sedačky a zabouchnu dveře mého Volva, nyní zaparkovaného před Tagovo bytem. Na druhé straně auta udělá Jess to samé.

„Nemůže bojovat. Jeho ruka-“ můj hlas se zasekne, zlomí –„ a jeho rameno. Nikdy se doopravdy neuzdravilo. Lékař mu řekl, že znovu nemůže bojovat.“

„Budeme mu to muset rozmluvit.“ Jess mě dožene na chodníku a pevně stiskne mou ruku. „Nebo…ty mu to rozmluvíš a já budu v pozadí.“

„Řekl ti o tom něco, když odešel z tvého bytu?“ Stisknu zvonek Tagova bytu. „Řekl něco, co by vysvětlovalo, že se rozhodl vyzvat Renegadea?“

Jess zavrtí hlavou. „Bylo to prostě…divné. Přišel ke mně, úplně rozrušený, ale nechtěl mluvit. Navrhla jsem, že se podíváme na TV, takže jsme seděli na gauči několik hodin. Pak řekl, že musí jít. Mám pocit, že chtěl něco říct a potřeboval zapracovat na odvaze, takže když volal další den, pozvala jsem ho. Ale bylo to více méně to samé. Pokud se mě ptáš, potřebuje nějakou vážnou pomoc.“

Stisknu znovu zvonek a znovu. „Myslím, že máš pravdu. Je v tomto případu příliš hluboko. Nechtěl se mnou mluvit, tak jsem zavolala mým rodičům, ale ani jeden neměl štěstí.“

Ale Tag není v jeho bytě nebo posilovně, a neodpovídá na volání. A v době, kdy se dostaneme do opuštěného kostela na boj, Tag je již v jednom rohu a Jake alias Renegade v druhém.

Poprvé, nemám obvyklý záchvěv touhy, když si Jake prohrábne jeho blond kadeře. Místo toho si představuju tmavé vlasy, husté a úhledně ostříhané a nebesky modré oči. A pak si vzpomenu na strávené dvě noci v Jesiině bytě, protože jsem nemohla snést, že budu v mém bytě sama. I přes mé nejlepší úmysly – jsem se zapojila – tak zapojila, že myšlenka, že bych nikdy už neviděla Raye je tak bolavá, že mi bere dech.

„Tagu.“ Závodím k jeho straně provizorního ringu. „Co to děláš? Víš, že nemůžeš bojovat.“

Bolestný výraz prochází jeho tváří. „Zamýšlel jsem, že budu bojovník, a nechal jsem to všechno za sebou. Sedm let. Potřebuju se dostat zpět do ringu, dělat to, co jsem vždy chtěl dělat. Kdo ví, kdy zase budu potřebovat tyto dovednosti?“

Co se to s ním sakra děje? To je to, co se stane, když trávím všechen můj čas posednutím po bojovníkovi, který lehce odejde a otočí mými zády lidem, kteří tu pro mě vždycky byli, když jsem je potřebovala nejvíce.

„Máš policejní dovednosti. Máš zbraň. A nemám pochyb o tom, že se umíš bránit v boji. Prosím, nedělej to.“ Sáhnu na něj a uchopím jeho biceps. „Nejsi řádně vycvičený. Renegade je blízko top části amatérské ligy.“

„Taky jsem byl.“ Vyškubne se z mého sevření. „A budu znova.“

Ale nemohu to tak nechat. Nevolnost se tvoří v mém břiše. „Nechápu, co se s tebou děje. Co si potřebuješ dokázat? Nechováš se jako ty. A Jess-“ ohlédnu se přes rameno na Jess, která stojí v diváckém prostoru s Rampagem –„ bojí se o tebe.“

Těžce polkne. „Nemám co říct Jess. Je s Blade Sawem. Jsem za ně šťastný.“

„Proč si nedojdeme na drink a nepopovídáme si?“

„Sio.“ Jeho hlas se zvedne a Jess se dívá kolem. „Jdi.“

„Nech ho bojovat.“ Rayův hlas je nízký šelest v mém uchu, jeho ruka je teplá na mém boku. „Není nic, co bys mohla udělat, abys ho zastavila.“

Stále se vzpamatovávajíc z vidění Taga v ringu, se neptám na Rayovo náhlé objevení v boji. „Ty mi nerozumíš. Je zraněný.“

„Pak bude znát rozsah jeho zranění líp než kdokoliv jiný.“ Popadne mě za ruku a táhne mě pryč. „Když se člověk rozhodne bojovat, bude bojovat. Jediné, co můžeš udělat, je tu pro něj na konci být.“

Vyškubnu se z jeho sevření, dám Tagovi poslední prosebný pohled, ale když zavrtí hlavou, povzdechnu si a vrátím se k Jess s Rayem v patách.

Snažím se na něj nekoukat, chci jen sledovat boj. Nechci na sobě jeho ruce. Nechci abych byla pokoušena jeho příliš dokonalým tělem nebo silou jeho paží. Nechci přemýšlet, jak mě odtlačil pryč.

Rozhodčí zapíská a Tag boj otevře nízkým kopem, což ho trochu vyvede z rovnováhy. Renegade se pohybuje rychlými a tvrdými údery do Tagova nosu a Tag se svalí dozadu. Renegade je na něm ještě dřív než dopadne na podložku. Můj žaludek se zvedá a Ray se ke mně nakloní a zašeptá mi do ucha.

„Renegadeovo rány nejsou nic velkého. Fuzz bude v pořádku.“

„Nevypadá to tak.“ Polknu žluč stoupající do mého krku. „Tagův ret krvácí a Renegade nenechá-“

„Kdyby to byl skutečný boj, byl by už v bezvědomí.“

„To mě ale nedělá méně se bojící.“ Drhnu můj obličej rukama a zhluboka se nadechnu. Ale i když mohu zablokovat výhled, nemohu neslyšet zvuky ran, hekání a Tagova sténání a pak vytí.

„Oh, Bože.“ Odsunu ruce pryč. Tag se svíjí na podložce, chytajíc se za rameno, jeho tvář je zkřivená bolestí.

Ray se zamračí. „Renegade se ho snažil dostat do submise, pomáhajíc mu zakrýt jeho tvář, ale Tag se vykroutil. Bylo to zranění ramene?“

„Jop. Špatné. Vypadl z okna ve druhém patře a zlomil si rameno na třech místech. Nedalo se správně dohromady a nikdy se doopravdy neuzdravilo.“

Podzemní zdravotník odhání Taga z lan, ale on zavrtí hlavou a tlačí se na nohy. Jeho levá ruka visí vedle něj a jeho tvář je zkřivená bolestí.

„Budu zvracet,“ Zašeptá Jess.

„Zabiju ho.“

Renegade mluví naléhavě k Tagovi. Je jasné, že chce Taga ušetřit. Ale Tag odmítá. Místo toho ho napadne, používá jeho nohu a dobrou ruku. Renegade jde do defenzivy, couvá…

„Kurva.“ Ray zanadává skrz zaťaté zuby a mumlá si pro sebe. „No, tak Fuzzy, vzdej to. Ublíží ti.“

Ale nezná Taga jako já. Tag už nemyslí. Jede na autopilota a jeho cílem je sundat Renegadea. Naposledy jsem ho takhle viděla tu noc, kdy si poranil rameno. A to všechno kvůli mně.

Nakonec má Renegade dost. Podkopne Tagovo nohu a Tag jde dolů. Ale nemůže se připravit na pád na jeho levou stranu. Snaží se zotavit, vyrovnat se ale ztratí rovnováhu. Jeho hlava udeří do tyče a klesne k zemi.

„Tagu.“ Běžím, tlačím dav pryč, plazím se skrz provazy. Jsem u něj stejně tak jako zdravotník. Rychle ho zkontroluje a vytáhne jeho telefon. Jeden z organizátorů zapíská na píšťalku, vyzývající k nouzové evakuaci. Dav se rozptyluje. Jakmile přijede sanitka, bude tu i policie a nikdo nechce být chycen při neschváleném boji.

Jess se připojí ke mně u Taga a pak se k nám přikrčí Renegade. „Omlouvám se. Snažil jsem se ho zastavit. Myslel jsem, že prostě půjde rovně dolů. Tvrdohlavý osel, prostě se nechtěl vzdát.“

„Jak jsi mohl?“ Strčím ho do ramene, spadne.“Věděl jsi o jeho zranění. Věděl jsi, že roky nebojoval. Myslela jsem, že jsi jeho kamarád.“ Můj hněv vybublá na povrch, a pak je Ray za mnou, drží mi ruce a jeho hlas je uklidňující šepot u mého ucha.

„Shhhhh. Není to jeho chyba. Fuzz ho vyzval. Renegade se snažil sestavit to v Redemption, a Torment řekl ne.“

„No, aspoň někdo měl rozum.“ Podívám se na Renegadea, vrátí mi pohled s bolestným výrazem.

„Buď já, nebo cizinec,“ řekne Renegade. „A důvod proč jsem souhlasil, byl proto, že jsem jeho přítel. Věděl jsem, že mohu řídit boj. Mohl jsem určovat mé údery. Mohl bych ho sundat, když bych viděl, že se chystá zranit. Jakýkoli jiný bojovník by v tom ringu nadělal mnohem větší škody. Snažil jsem se ho zachránit před ním samotným.“ Podívá se na Raye. „Snažili jsme se ho zachránit. Byl to Rayův nápad.“

„Věděl jsi o tom?“ Otočím se čelem k Rayovi.

„Promotéři řekli bojovníkům den před události, že mají čas na přípravu.“ Pohladí jeho rukou mé vlasy, zavřu oči a drtím zuby.

„Věděl jsi to a neřekl si mi to?“ Sevřu ruce v pěst. „Jak jsi mi to mohl neříct? Mohla jsem mu to rozmluvit.“

„Měli jsme to pod kontrolou. Nechtěl jsem, aby sis dělala starosti.“

Odvracejíc si odfrknu. „Jo. Máte to pod kontrolou. Díky za to, kluci.“

Přijede sanitka, jedu s Tagem, zatímco Jess nás následuje mým autem. Tag je odvezen pryč, jakmile vrazíme do dveří pohotovosti, a Jess a já si společně sedneme do čekárny. Můj žaludek je na vodě, když ucítím známou antiseptickou vůni a jsem napadena vzpomínkami na noc, kdy jsem tady seděla s Tagem. Tu noc jsem potkala Jess. Zmáčknu jí ruku, když vidím, jak se její spodní ret chvěje. Má na toto místo také špatné vzpomínky.

Krátce na to se k nám připojí Rampage, Blade Saw, Torment a Ray.

„Bude v pořádku,“ řeknu jim, když se posadí na sedačky napříč nám. „Udeřil se sám dvakrát předtím. Jednou, když hrál touch fotbal, (nepřekládala jsem to z toho důvodu, že to zní blbě; touch – dotek, hmat..) a pak znovu, když spadl ze stromu, když jsme byli malí. Má tvrdou hlavu a žádný mozek v ní.“

Jess se pousměje. „Chystáš se zavolat tvým rodičům?“

„Poté, co nám řeknou, že je v pořádku. Nechci jim dělat starosti.“

Slza jí sklouzne dolů po tváři. „Bolí mě srdce z toho, že chtěl bojovat tak moc a riskoval.“

Přikývnu, ale moje srdce není jen bolavé; je roztrhané a rozřezané. Je tady kvůli mně. Zanechal bojování kvůli mně. Zasloužil si taky spravedlnost, ale vzdal to, protože jsem se ho zeptala, co udělat.

Ray sedí s ostatními bojovníky, ale nemluví s nimi. Místo toho mě pozoruje. Nedělá mě to znepokojující, jeho přítomnost má na mě uklidňující účinky, a skutečnost, že je tady mě dělá opět zmatenou.

Tag nabude vědomí po hodině. Doktor říká, že bude v pořádku, ale protože má otřes mozku, bude muset zůstat přes noc v nemocnici. Zavolám mamce a taťkovi, šílí, ale ne tak moc, jakoby šíleli, kdybych jim volala předtím, než se probudil. Nechám Jess navštívit ho jako první a pak bojovníky. Ray zůstane v čekárně se mnou.

Blade Saw nabídne, že vezme Jess domů a ona mi pak dá objetí na rozloučenou. Říká, že Tag byl šťastný, že jí vidí a požádal jí, aby přišla na příští nedělní večeři, aby odvedla mamku od týrání ho kvůli boji.

Poté, co všichni odejdou, vstoupím do Tagova pokoje. Je bledý a jistě ho to bolí, ale jeho hněv je tam pořád.

„To bylo kurva ponižující. Jak teď budu učit?“ Posune se na posteli a zašklebí se.

„Nebylo tam tolik lidí. Většinou jen lidé, kteří tě dobře znají.“ Pozastavím se, jestli je nejlepší čas na vytažení jeho bláznivého chování, ale zeptám se ho. „Proč jsi to udělal?“

Zaváhá a pak pokrčí rameny. „Přeju si, abychom tu noc prožili znovu. Nebyla by to tak snadná cesta. Udělal bych všechno, aby ten parchant hnil ve vězení.“

Dech mě opouští ve spěchu, sednu si na židli vedle Tagovo postele. „Nebrali jsme snadnou cestu. Alespoň, pro mě to nebylo lehké. Ale nelituju našeho rozhodnutí udržet to v tajnosti. Máma a táta by se nikdy nezotavili. Ztratili by dům a jejich zaměstnání, a kdo ví, co by se stalo s námi? Pamatuješ si na všechny ty hrozby a šikany. Lukova rodina má příliš velkou moc.“

Přejede si rukou přes tvář a povzdechne si. „Prostě si nemůžu pomoct, ale táhne nás to dolů. Změnilo to naše životy, přesunuli jsme se, ale je to tam pořád. On je tam. Tu noc nám něco vzal. Možná bys byla slavná umělkyně po celém světě. Možná bych se stal profesionálním bojovníkem. Nikdy jsme neměli šanci stát se tím, kým jsme chtěli být. Dnes v noci, myslel jsem, že bych se pokusil dostat to zpět. Ale bylo zatraceně pozdě.“

Nikdy jsem neslyšela Tagův hlas tak poražený. Je moje skála. Můj bojovník. Můj ochránce. Mé všechno. S těsným hrudníkem mu zmáčknu ruku. „Táta mi napsal. Parkují auto. Nechci je vidět, takže půjdu. Chceš abych šla do tvého bytu a něco vyzvedla? Můžu přijít později.“

„Nemůžeš jít do mého bytu.“ Řekne ostrým tónem. „Už jsem ti to říkal.“

„Ale…“

„Ne.“

„Mám se vrátit až odjedou rodiče?“

Zavrtí hlavou. „Chci být sám.“

Polknu knedlík v krku. „Zavolej mi, když budeš něco potřebovat. Vrátím se zítra.“

Tag přikývne a vyjdu ven. Jak jdu chodbou, ochromí mě emoce. Strach, vztek, lítost a pocit viny. Můj hrudník se napíná, opřu se o zeď a snažím se dýchat. Ale tentokrát vzduch nepřichází.

Někdo mi položí ruku na rameno. Slyším slova v dálce, ženský hlas, bílá se mění v moře černé. Koleny spadnu na zem, ale nic necítím. Jsem najednou prázdná a plná bolesti.

A pak mě obejme teplá paže, zvedne mě a nese mě. Stabilní tlukot srdce buší proti mému hrudníku. Rachot hlasu, vrzání kůže a bohatá mužská vůně Raye.

Pohladí mě po vlasech a drží mě proti němu. Nemohu rozeznat jeho slova, ale jeho hlas mě vytáhne ze tmy. Nadechnu se sladkého, chladného vzduchu a podívám se do moře modré.

„Tady jí máme,“ zašeptá.

„A tady jsi ty.“ Pohřbím mou tvář do jeho hrudi, dýchám ho a pak položím mou tvář proti měkké bavlně jeho Twisted Sister trička, když se opře o lavici na chodbě.

„Co se stalo Tagovi je moje vina.“ Můj hlas se rdousí se slzami. „Chtěl jeho život zpět. Život, který jsem mu ukradla.“ A pak, protože přijde, když ho potřebuju, protože mi řekl, že je taky zlomený, řeknu mu, co jsem mu měla říct už dřív. „Byla jsem…“ Znásilněna. Ale ne, nikdy nebudu schopná říct to slovo. Ne teď. „Sexuálně napadena.“

„Znásilněna.“ Řekne to pro mě, jeho hlas je klidný, uklidňující, ale slyším napětí v jeho hlase.

„Ano. Když mi bylo osmnáct.“ Řeknu mu všechno: jak mi Tag řekl, ať nechodím na ten večírek, ale stejně jsem šla, jak jsem věřila Lukovi, protože byl Tagův spoluhráč, jak mě Tag zachránil a bojoval s Lukem a oba vypadli z okna. A pak mu řeknu o hrozbách, které začali, když jsme se dostali do nemocnice – hrozby přes telefon, e-mailové hrozby, akce na sociálních médiích, které si Luke mohl dovolit dělat, kvůli penězům od rodičů. Řeknu mu, jak jsme se rozhodli nejít na policii, neříct to rodičům a tak chránit naši rodinu, tak aby to bylo všechno pryč. Ale samozřejmě nezmizelo to. Už jsem nemohla malovat. Tag nemohl bojovat. A naši rodiče věděli, že něco není v pořádku; byli jsme zranění, že jsme jim nenechali pomoct nám.

Ray mě hladí po tváři, jak mluvím. Jeho ruka je teplá proti mé tváři. Nekřičí, nebrečí, nedívá se na mě jako na někoho, kdo potřebuje být litován. Je prostě tady. A to je přesně to, co potřebuji.

„Mám záchvaty paniky, když pociťuju, že ztrácím kontrolu nebo když mi něco připomene tu noc.“ Zavřu oči a opřu se do tepla jeho dlaně. „Mám problémy s důvěrou a dostat se k někomu blízko – a mám skutečný problém s intimitou.“

„Důvěřuješ mi natolik, abys mi to řekla.“ Ray se nakloní a přitiskne mi pusu na čelo. „Hodně to pro mě znamená.“

Mé tváře hoří. „No…jsi odlišný od mužů, se kterými jsem byla. Charlie a James se ke mně chovali, jako bych byla vyrobena ze skla. Byli…příliš emocionální. Byli tak jemní, laskaví a ohleduplní, a snažila jsem se, opravdu ano, ale vždycky jsem se cítila jako oběť. Nikdy jsem se necítila normálně. A Peter, další kluk, se kterým jsem šla ven…neřekla jsem mu, co se mi stalo, protože jsem znovu nechtěla být léčena stejným způsobem. Ale něco v něm to ve mně spustilo, a když jsem mu to nakonec řekla, řekl, že nemůže zvládnout mou přítěž. Po tom, jsem to tak trochu vzdala.“

„A pak jsi potkala mě.“ Dá mi spokojený úsměv a já se usměju.

„Zdá se, že si o sobě myslíš celkem dost.“

„Mám tu nejžhavější tatérku v Kalifornii a právě mi sedí na klíně. Má to největší srdce a nejkrásnější tvář. Chlap jako já s holkou jako ty, yeah, stojí to za úsměv.“

Na jeden iracionální okamžik šíleně žárlím na jeho ženu. Neměla jen jeho úsměv, měla jeho srdce a pokud by nebylo té tragédie, byla by tu navždy.

„Víš, proč tě mám ráda?“ Pohladím jeho tvář, pokrytou strništěm. „Kromě toho, že jsi žhavý, sexy, úžasný bojovník, jsi tu vždy pro mě, chápeš mě a jsi dobrý v posteli?“

Zvedne obočí. „Čekám, že uslyším víc.“

„Jsi všechno, co jsem kdy od muže chtěla.“

Ray mě políbí na čelo a usměje se. „A to jsem si myslel, že je to jen o sexu.“

Už ne.

„Žije tady?“

Moje obočí se zmačká v zamračení, když mě Rayův hlas vytáhne z mých myšlenek. „Kdo?“

„Ten parchant, který tě znásilnil.“

Mé srdce zrychlí. „Ano, žil tu. Ale pak zmizel. Tag se ho pokoušel najít. Chtěl mít přehled, jen pro klid mé mysli, ale i se všemi jeho zdroji, ho nevystopoval. Říkal, že musel opustit stát.“

„Chodí po ulicích, když má být ve vězení?“ Jeho hlas se zvedne.

„Rayi…“

„Kdo je to? Dej mi jméno.“

Žaludek se mi bouří. „Je konec, Rayi. Udělala jsem mé rozhodnutí a šla jsem dál. Chci prostě žít svůj život, jako by se to nikdy nestalo.“

„Ale stalo.“ Podebere mou čelist jeho širokou rukou a nakloní mi hlavu dozadu, přinutí mě dívat se mu do očí. „A nežiješ život, jako by se nic nestalo, protože jsi část tebe zamknula.“

„To až s tebou,“ zašeptám. „Cítím se s tebou v bezpečí.“

Bolestný výraz projde jeho tváří. „Měla by ses cítit bezpečně každý zkurvený den tvého života. Ty a Tag byste měli mít spravedlnost. Mám prostředky na to, aby se tomu tak stalo.“

„Spravedlnost nezmění minulost.“

„Možná ne. Ale pomůže ti to dát lepší budoucnost.“

Má ruka se sevře v pěst proti jeho hrudi. „Prosím, Rayi. Neřekla jsem ti to, protože to je problém, který potřebuje být napraven. Řekla jsem ti to, protože jsem chtěla, abys pochopil, proč jsem taková jaká jsem, a proč dělám některé věci, které dělám. Chtěla jsem se s tebou podělit o minulost, ne tě do toho zapojit.“

„Jsem zapojen.“ Jeho hlas se napne. „A měla bys vědět, že nejsem typ chlapa, který nechá něco takového plavat. Budeš mít spravedlnost, Sio. Slibuju ti to.“