Elicit - 27. kapitola

Překlad: Mili

Holky, máme tu první překvápko tohoto dílu ;)

Polibek smrti - cesta, kam se vydat.

Tex

Líbat Mo ulevuje bolesti. Kdybych měl umřít, přesně takhle bych to chtěl. S jejím pevným tělem přitisknutým na moje, s jejím horkých dechem, lechtajícím moje rty, s jejím jazykem, škádlící každý milimetr toho mého, až dokud z toho nemíním zešílet.

Chci ji obejmout svýma rukama, ale zápětí mám pořád pevně přivázaný za sebou a nesvázal je jen sadomasochistický čůrák. Ne, udělala to hlavně moje šílená rodina. Sakra, vždycky jsem záviděl Nixonovi jeho rodinu. Vzpínal jsem se proti poutům. Jo, závist oficiálně zmizela.

„Texi.“ Mo mi na rty tiskla další dlouhotrvající polibek. „Musím ti něco říct, protože na tom dál nezáleží - “

Venku začaly zaznívat výstřely.

„Běž se schovat za mě, Mo.“

„Ne!“ Zkřížila paže na prsou. „Nepoužiju tě jako štít!“ Oči se jí rozšířily hrůzou.

„Řekl jsem. Běž. Se schovat. Za mě. Hned.“

Těkala očima mezi mnou a dveřmi. „Hele, když ti uvolním ten nůž ze stehna, může to krvácet jako prase, ale aspoň tě pak můžu rozvázat a - “

„Mo!“ Nebojím se doprošování. „Prosím tě, pro lásku boží, nechej mě konat mou práci, nechej mě tě ochraňovat, to je všechno, co mám, svoje tělo jako zkurvenej štít, jasný? Moji duši za tvou. To jediné mi zbylo. To ti můžu dát, abych tě udržel v bezpečí, takže tě teď nežádám, oznamuju ti, požaduju, abys šla za mě, nebo se jako pravej chlap dostanu z pout a klidně u toho utrhnu ruce.“

S udiveným pohledem se odšourala za mě.

„Skrč se,“ nařídil jsem jí. „Chci, aby uviděli jako prvního mě a ne tebe, kdyby vystřelili, tak aspoň, ať tě netrefí do hlavy.“

Zvuky už se ozývaly za dveřmi. Kdokoliv to byl, vážně se se svým samopalem výtečně bavil.

Zazněly výkřiky a potom se rozlehlo ticho.

Začal jsem počítat do tří a potom bylo slyšet kroky.

Vtipné, že počítání do tří bylo něco, co mě učili jako malého, když jsem měl tendenci dostávat záchvaty vzteku.

Nixon byl ten, kdo mě učil ovládat vztek. Vždycky mi říkával, že nejmocnější muži na světě jsou ti, kteří jsou vzteklí, ale kteří ten vztek umí správně usměrnit.

Chtěl jsem být mocný.

Tak jsem se učil usměrňovat.

Naučil jsem se shromažďovat emoce a potom je použít ve svůj vlastní prospěch.

Takže zrovna v této chvíli jsem se vůbec nebál.

Byl jsem nasraný.

Víc než to.

Byl jsem nasraný doběla.

Zralý ztratit nervy, protože Alfonso už mi vzal něco drahocenného a vystavil ji peklu, jenže já chtěl být ten, který tam pošle jeho, chtěl jsem být ten, který ukončí tohle krveprolití, tuhle válku mé rodiny.

Nikdy jsem do ní nepatřil. Nikdy jsem se necítil úplně kompletní, vždycky jsem přežíval všechny ty nekonečné pocity s tím, že mi v životě něco chybí. A ani Mo nebyla schopná to zaplnit, ale jak takhle sedím v té kovové židli, počítal jsem do tří a přemýšlel o svém životě, o tom, co chci, aby znamenal.

A uvědomil jsem si.

Vůbec poprvé za celou mou existenci musí přece můj život něco znamenat, ne jenom pro Mo, ale pro moji rodinu, pro krev.

Nixon, ten mizera, měl pravdu. Vybral bych si krev, protože odmítám dovolit, aby se všechno odehrálo znovu. Odmítám Mo znovu ranit, takže bych si vybral opačnou stranu, nepřátelský tábor, jen kdyby to mělo znamenat, že Mo bude po zbytek života v bezpečí.

Kdyby to mělo znamenat, že bude mít děti v mírumilovném světě a ne ve válce.

Pokaždé bych si vybral krev.

Bez váhání.

Protože jedna věc, o které mě Nixon nikdy nevaroval, bylo to, že si můžete zvolit svou krev ne kvůli loajalitě, ale ze zoufalosti, kvůli neoblomné lásce k někomu, kdo vaše krev není. Vybral bych si pokrevní linii, abych ochránil ty, kteří do ní nepatří.

Dveře se s kliknutím otevřely.

Bylo až moc velké přítmí na to, abych rozpoznal v kapuci zahalenou postavu, která kráčí po betonové podlaze.

Světlo problikávalo a působilo tak kolem toho chlápka trochu tajuplným dojmem. Měl na sobě potrhané džíny, šedou mikinu s kapucí a přes hrudník opásaný samopal AR-16.

„Tak...“ Povzdechl si, jako by mu na ramenou spočívala všechna tíha světa. „Se znovu potkáváme.“

Sundal si kapuci.

A já samým šokem málem omdlel.

Mo mi sáhla na ruku a já zašeptal slovo, o kterém jsem si nikdy nemyslel, že ho kdy znovu vyslovím.

„Phoenixi?“