Elicit - 17. kapitola

Překlad: Mili

Zdravím, děvčata :). Dneska bude hezká kapitolka, na konci se taky dozvíte jednu věc, která všechny z vás zajímá ;). M.

Říká se, že vždycky, když jdete pod kudlu, nikdy se nebudete takoví, jací jste byli předtím.

Mo

Poslední věc, na kterou si pamatuju, byla bolest, prudká bolest a tolik krve, že jsem skončila v bezvědomí poté, co mi Sergio zašeptal do ucha, že mě Tex potřebuje. Teda aspoň myslím, že šeptal tohle. Možná jsem si to celé vysnila, když vezmu v potaz všechny okolnosti. Pořád cítím bolest, ale připadá mi spíš jako tíha na prsou, jako bych byla paralyzovaná, neschopná pohybu. S panikou jsem se pokusila zavrtět, ale nemohla jsem se ani hnout.

Otevři oči! Snažím se. Potom jsem zasténala a snažila se o to podruhé.

„Mo, pššš.“ Tex. Ten hlas bych poznala všude. Je to ten samý hlas, co mi řekl, ať bojuju, ten, co mi říkal lásko. Bože, chybí mi ten hlas. Vypadá to, že když se mnou poslední dobou mluvil, každé slovo bylo odseknuté, plné zloby kvůli tomu, co jsem udělala, kvůli celé té situaci, kvůli mně. Bojovala jsem se slzami. Bojovala a prohrála, když mi začaly stékat po tvářích.

„Otevři oči, lásko.“

Fňukla jsem a potom jsem pomalu otevřela oči, které si musely zvyknout na příšeří v pokoji - v mém pokoji, v tom, který sdílelím s Texem. Párkrát jsem zamrkala a cítila jsem se trapně kvůli tomu, že jsem neslyšně brečela.

Tex si povzdechl a svými mozolnatými prsty pomalu setřel slzy z mých tváří. Snížil svá ústa, nejdřív mě políbil na čelo a potom se vznášel nad mými rty, jako by se ptal na svolení. Čekal, jestli se odvrátím nebo nakloním.

Stálo mě každý zbytek sil se pohnout - ale zvládla jsem to, cizímu oku by to možná připadlo jako mrknutí, ale Tex to viděl. A to je všechno, na čem záleželo.

Jeho ústa se jemně dotkla mých, jazykem mi přejel po rtech a pak do nich pomalu vjel. Byl to ten nejněžnější polibek, jaký si pamatuju, že mi kdy dal, jako by se bál, že mě může zlomit.

„Bolí tě to?“ Zamumlal mi do pusy.

Zakroutila jsem hlavou a chraptivě odpověděla. „Ne.“

„Pamatuješ si, co se stalo?“

Svraštila jsem obočí k sobě. Krev. Byla jsem postřelená. Ale kdo to udělal? Který parchant by se opovážil? Celé tělo se mi zachvělo.

„To je v pořádku, pššš.“ Tex mě celou svou bytostí objal a sevřel mě do svého tepla. „Už je mrtvý.“

„Tys ho zabil?“

„Ještě ne.“ Tex zaskřípal zubama. „Ale dovedu si představit, že budu mít pár dobrovolníků, až na to přijde. Sestavíme tým.“

„To zní jako zábava.“

„Jako hon na jelena.“ Zasmál se Tex. „Nasprejujeme mu na záda obrovský kříž a pak se budeme rvát o první střelu.“

„Já.“ Chvění mnou otřáslo. „Vystřelím jako první.“

„Ach, lásko, vždycky bych ti nechal první ránu, ale myslel jsem, že ho budeš chtít nejdřív jinak zranit, než ho ztratíme v bitevním poli.“

„Nože do obou stehen nebo mu třeba přeseknout achilovku napůl, aby nám nemohl zdrhnout? Jo, to zní dobře.“

Tex vedle mě ztuhl.

„Co?“ Znovu jsem se zachvěla a přitulila se k němu blíž, zády jsem se přitiskla tak těsně k jeho hrudníku, že jsem cítila tlukot jeho srdce.

„Nic,“ zakuckal se. „Jenom nenávidím skutečnost, že se kurva vzruším, kdykoliv se mluví o násilí.“

„To bude těmi noži.“ Polkla jsem. „Chlapi mají rádi ostré věci.“

„Chlapi mají rádi velké věci.“ Tex rukou pohladil celou délku mé paže, bříšky svých prstů tancoval po mé pokožce. „A zářivé věci taky. Hlavně ty s tmavými vlasy a jasnýma očima. Věci se sprostou malou pusinou a drsnými sklony ke krvavému násilí.“

„Hej, to jsem já,“ pronesla jsem škádlivě.

„A jak se cítíš ve skutečnosti?“

Povzdechla jsem si a zavřela oči. „Unavená. Naštvaná. Vytočená.“

„Můžu donést víc drogy - “

„Ne.“ Odkašlala jsem si. „Z nich se cítím moc těžkopádná.“

„Mohl jsem ti usnout na hrudníku, mám poněkud těžkou hlavu, protože je plná samých vědomostí.“

Zasmála jsem se. Všechno bylo tak fajn, že se moje chichotání pomalu změnilo v posmrkování. Tex se mnou už nevtipkoval celý rok.

Zatracený rok.

Bylo to zase jeho staré já.

Vtipný, krotký obr se zabijáckými instinkty.

„Vědomosti, jo?“ Šťouchla jsem do něho, opřená do jeho teplého objetí. „Jsi si jistý?“

„Oh, to je pozitivní.“ Zakýval Tex. „Co jiného by vevnitř mohlo být, aby to bylo tak těžký?“

„Chceš, abych na to odpověděla nebo to mám nechat být?“

Tex se ušklíbl a sklonil se. „Je to tvůj způsob, jak se zeptat, jestli chci, aby ses mi posmívala a dělala si ze mě srandu nebo jenom hledáš výmluvu k tomu, aby ses mi mohla prohrábnout ve vlasech?“

„Přistižená?“ Vyslovila jsem a ani jsem nedýchala.

Znovu se usmál. Všechno se ve mně sevřelo.

Nenávidím, že to nebude trvat delší dobu.

Vím, že hodiny tikají - nemám ponětí, jestli se jeho dobrá nálada vypaří, jakmile se uzdravím nebo jestli mě prostě obdařuje svými úsměvy, protože se vyděsil, že jsem mohla umřít.

Se zavrčením jsem se zvládla otočit na bok, musela jsem se mu podívat do obličeje - dodat si kuráž tím, že si připomenu, proč ho miluju.

„Texi?“ Zašeptala jsem, neschopná omotat kolem něho nohy, protože jedna z nich byla tak obrovská, že by sama sobě mohla dělat satelit, zvládla jsem na chvilku položit hlavu na jeho prsa, než jsem se začala soustředit na jeho plné rty.

„Co?“ Odpověděl drsným hlasem a jeho dýchání se zrychlilo, jako by běžel závod a ztrácel každou sekundu kvůli tomu, že se nestihl nadechnout dostatku vzduchu.

„Polib mě znovu.“

„Mo - “ Během sekundy se jeho tmavě modré oči rozohnily do černa. „Tohle nic nezmění. Nejsem - “

„Tak to nic nezmění.“ Pokrčila jsem rameny, ale moje srdce křičelo, že se tím změní všechno!

„Nezastavím to.“ Probodává mě pohledem a potom zformuje rty do sexy úsměvu. „Nemyslím si, že to v sobě mám. Děkuju bohu, že ta kulka trefila jenom žílu, takže jsi krvácela jak divá, ale blíž k tepně a mohla bys zemřít - zemřela bys.“

„Takže.“ Skousla jsem zubama jeho spodní ret. „Pomůžeš mi cítit se líp?“

„Sakra, Mo.“ Tex sáhl po mých pažích a podepřel se nade mnou. „Jsi zraněná!“

„Fajn.“ Povzdechla jsem, jako bych se vzdala takhle snadno. „Uděláš mi teda prosím tě laskavost?“

„Cokoliv,“ slíbil a vzal mou tvář do svých dlaní s takovou něžností, že jsem málem propukla v pláč.

„Přinesli mi dovnitř ty nákupní tašky?“

„Jo, proč?“ Přimhouřil oči.

„Doneseš mi je?“ Zeptala jsem se nevinně.

S pokrčením ramen vstal z postele a přešel k první tašce. Nadzvedla jsem se na loktech. „Tuhle ne.“

Zvedl do vzduchu růžovou taštičku Victoria’s Secret.

„Tuhle.“ Najednou jsem znervózněla. „Koupila jsem si nějaká nová pyžama. Vyndáš je?“

Tex přinesl tašku na postel a začal se prohrabovat věcmi. Ruce mu znehybněly.

„No?“ Naléhala jsem.

„To...“ Jeho hlas zněl jenom jako zavrčení. „... nejsou pyžama.“

„Samozřejmě, že jsou!“ Dohadovala jsem se s ním s triumfálním úšklebkem. „Prodavačka to tak říkala.“

Zhluboka se nadechl a zavřel oči, když položil jednu ruku na stranu postele, blízko mých chodidel.

„Takže?“ Olízla jsem si rty. „Pomůžeš mi jedno obléct?“

„Do prdele, ne.“ Hodil tašku na zem. „Proč bych na tebe něco navlíkal, když bych to z tebe do dvou sekund strhal?“

„Víš, že nesnáším, když mi ničíš nové oblečení.“

Hodil hlavu dozadu a zasmál se. Bože, ten zvuk mi chyběl. „Správně, nerad bych mafiánské princezně cokoliv zničil. Co bych to byl za manžela, kdybych ti ničil všechno oblečení?“

„Co bys to byl za manžela, kdybys nedal své manželce to, co potřebuje?“

„Oh, takže teď mě potřebuješ kvůli mýmu tělu?“ Zabrblal Tex, pořád v dobré náladě.

„Ne.“ Sevřela jsem jeho triko a přitáhla si ho k sobě. „Potřebuju tě kvůli sexu.“

„Do háje, můžeme to sepsat?“ Škádlil mě a ďobnul mi pusu.

„Jestli se budeš cítit líp.“ Vydechla jsem, když se jeho ruce pohnuly pod mým tričkem a pomalu je sunul po mé citlivé pokožce.

„Ale - “ Jeho ruce se zastavily. „Mo, mluvím vážně. Tohle nic nezmění. Pořád jsem naštvaný.“

„Tak předstírej, že nejsi...“ Hlas se mi třásl. „Pět minut předstírej, že se tvoje nenávist nedorovnala tvé lásce. Předstírej, že na tvou hlavu není vypsaných deset milionů. Předstírej, že nejsem Nixonova sestra.“

„Nemůžu...“ Vydechl Tex.

Chystal se odejít. Celá jsem znehybněla a čekala na odmítnutí.

„Jakože... pět minut, Mo? Co to sakra? Kdy jsem vydržel jenom pět minut?“ Zakřenil se.

Tvrdě jsem ho bouchla do ramene, což vlastně nebylo tak tvrdě, vzhledem k tomu, jak jsem zeslabená.

Naše rty do sebe narazily. A chvilku nato se moje tričko ocitlo na podlaze.

Řekl, že to nic nezmění.

Ale přesto trochu ví - že to změní všechno.

Protože se chystáme mít nechráněný sex.

A já nejsem těhotná.

Ne s jeho dítětem.

Ani s dítětem nikoho jiného. Díky bohu nikdo nic o dítěti neříkal, naštěstí se starali hlavně o to, abych byla v pořádku - že ani nepomysleli na to, že bych mohla potratit.

Takže jo, změním tím všechno. Hraju podle mých vlastních pravidel. Začala jsem tuhle smlouvu s ďáblem - a dotáhnu ji do konce.

Abych zachránila jeho život, jako on zachránil můj? Jo, dotáhnu to do konce.